Archiv divoké vinice

Vinnetou na klíček

Během Festivalu evropských filmových úsměvů v Mladé Boleslavi zamotal pořadatelům hlavu filmový Vinnetou Pierre Brice. Na setkání se ztepilým staříkem (80) přišlo neuvěřitelné množství fanoušků! Laičtí obdivovatelé - padesátnící a puberťáci, krojovaní Indiáni a roztomilé holčičky - třeba na tiskové konferenci doslova převálcovali přítomné novináře. Letitý idol poté asi pětistovce věrných podepsal jejich ušmudlané fotky apačského guru i výtisky děl Karla Maye, čímž se časový harmonogram festivalu změnil v chaos. Na svůj věk dokonale konzervovaný náčelník působil jako hračka na klíček – nebylo jej však třeba natahovat, stačilo pustit hudbu z Vinnetoua. Navzdory tomu Brice prokázal i duchaplnost. Na otázku jak je možné, že u nás a v Německu je Vinnetou takovým kultem a ve Francii o něm skoro nikdo neví řekl suše: „Ony jsou ty knížky Karla Maye trochu naivní. Ale Francouzi naivní nejsou!“ Pak však opět nasadil velebný indiánský výraz a dal kynul svému kmeni. Vypadá stále úžasně.
(mk)

 

Přátelům slova psaného i čteného

...oznamuji, že ve středu sedmého října tohoto roku, od šesti hodin večer v Mahenově památníku Brno, (Mahenova ulice číslo osm, naproti Masarykovu onkologickému ústavu Brno, Žlutý kopec), bude celou hodinu číst své texty Břetislav Kotyza. Tradiční literární seriál s podporou Obce spisovatelů nese příznačné jméno - Velké čtení.
K doprovodu slov hudbou přijal pozvání Jan Kuděla - kytara, banjo. Přijďte vyjádřit podporu přespolnímu autorovi. Přátelé jsou vítáni, nepřátelé tolerováni. Ženy líbány. Poezie ještě dýchá. Zdravím a přeji. BK

 

„Blbá doba“ pro pravdu

„Joo, holka, je blbá doba,“ říkávala moje matka v 70. a 80. letech min.století. „To víš, byla blbá doba,“ říkával můj otec o 50.letech. „Byla to blbá doba“, říkávala babička o dobách 2. a 1. světové války a době Rakouska-Uherska. Pro mě byla blbá doba za normalizace. Otázkou zůstává, kdy nebyla blbá doba.
Citujme pronásledovaného svérázného muže.
„ Předpokládejme, že by svoboda mohla být tak potlačena, že by lidé byli drženi v takových mezích, že by se bez svolení nejvyšší moci neodvažovali ani pohnout, že by si mysleli jen to, co mocní chtějí. Nutným důsledkem by bylo, že by tito lidé každý den jinak mluvili, než myslili. Tím by se zničily věrnost a důvěra, které jsou pro stát především nutné a vypěstovaly by se odporné pokrytectví a úskočnost. Z toho by vyrostly podvod a zkáza všech dobrých mravů…
Dá se vymyslet pro stát větší neštěstí, než když jsou čestní lidé vyháněni ze země jako zločinci, protože jinak myslí a nejsou ochotni se přetvařovat? Co může být zkázonosnější, než když lidé nikoliv pro zločin nebo násilí, ale protože mají svobodného ducha, jsou prohlašováni za nepřátele a odsuzování k smrti, a když soudcovské místo, jehož představa má děsit zlé, se stává krásným divadlem, místo aby poskytovalo nejvznešenější příklad pevnosti a ctnosti?“ /cit./
Na autora tohoto citátu, bystrého mladého muže, okolí klade velké naděje. Nicméně pro jeho kritické poznámky se od něj odvrací. Dávají ho odposlouchávat špicly a pokouší se ho podplatit.
Nařizuje se, aby se s ním nikdo ústně nebo písemně nestýkal, nikdo mu neprokázal přízeň, aby s ním nikdo nebydlel pod jednou střechou, aby se k němu nikdo nepřibližoval blíže, nikdo ať nečte, co by složil nebo napsal.
Pohoršuje sešněrované okolí výroky: “ Nechávám žít každého podle jeho přirozenosti a kdo chce, může pro svou spásu zemřít, jen smím-li já pro svou pravdu žít.“ Jaká drzost. Žije pro svou pravdu a je mu lhostejné veřejné mínění.
Opuštěný, opovrhovaný, brousí optická skla, aby se uživil. Krásná hra osudu. Brusič optiky světa. Podporu přátel přijímá s nechutí.
Jeho myšlenky a díla na obranu svobody jsou psána v takové míře, která daleko překračují to, co onen ne právě tolerantní věk byl ochoten připustit.
„ Není to pouze dnes, že se za pravdu draze platí. Nic a nikdo mne nedonutí k tomu, abych nechal pravdu na holičkách.“ Píše ve svém díle.
Nabídku profesury odmítá. Rozvažuje, uvnitř jakých hranic by musel udržovat svobodu svého filosofování.
Umírá ve 44 letech. 21. února 1677. Ten muž se jmenuje Baruch Spinoza – osamělý filosof z Amsterodamu. Baruch, znamená požehnaný.
/Volné citace použity z knihy – Zadní schodiště filosofie, Weischedel W., nakl.Votobia, 1993, ISBN 80 --7198 – 3/

Kateřina Čechová

 

Vzhůru k lepším příběhům. Čtenářská reakce

Na počátku všeho bylo a je Slovo. Jsem přesvědčen, že i Stvořitel, (ať jej chápeme jakkoliv), byl především Velký Mistr Slova. Velký fabulátor. Je vždy třeba nejprve odít myšlenku do slov, poté lze pokračovat k dalšímu. Taktéž i umělecký prostředek nazývaný film, ať hraný, animovaný či dokumentární, je na kvalitní literární přípravě přímo závislý. Bez pardonu. Bez zcela jasně formulované a zaznamenané myšlenky filmového příběhu, případně obsahu filmu, vyjádřené i zde jen a jen slovem, je vyroben a vpuštěn do světa vizuální paskvil. Filmaři neradi slyší o faktu, že výsledný vjem z jejich pohyblivých obrázků je tvořen (a to nedílnou součástí), ze tří samostatných, svébytných uměleckých disciplín: literatury, malířství, hudby. Byť zde ve službách filmu a velmi specifické podobě.
Každý filmový titul je při svém vzniku časově zdlouhavý, finančně náročný, a vždy obtížný svým zpracováním. Filmařské řemeslo lze nazvat magií. A také, jako magie, vždy velmi nejisté svým výsledkem. Finančním i uměleckým. Buďme shovívaví při vyslovování svých odsudků k všelidové zábavě - filmu. Takto je uvedený Kozí příběh jistě myšlen. Jedinou skutečnou hrozbou u kteréhokoliv uměleckého díla je propagace a oslava temných koutů lidské duše. Pokřivené zrcadlo předkládané co obraz mnohosti života.
Na počátku všeho bylo a je Slovo. Doufám a usiluji, aby bylo i nadále.
Zdravím.

Břetislav Kotyza

 

Vzhůru k lepším příběhům

S velkou nechutí, jen na úmorné naléhání manželky, jsem se vydal na film Vzhůru do oblak. Tedy ne že bych si nebyl vědom toho, jak se ve světě stále více hlásí o slovo digitálně animované celovečerní filmy. Chtě nechtě jsem viděl všelijaké Shreky i Ratatouille a samozřejmě jsem smekal před technickou zdatností tvůrců a smál se zdařilým vtipům. Ale upřímně řečeno: za srdce mě to moc nebralo. Asi proto jsem byl dosud přesvědčen o tom, že na nové „animáky“ budu s potěšením chodit až s dosud nenarozeným vnoučetem a do té doby si to nechám zajít. Teď jsem byl ale zatažen na tuto „infantilní zábavu“ ve svém volném čase a tak jsem se rozhodně netvářil nadšeně.
Jakmile však Vzhůru do oblak začal, pocit rozmrzelosti zmizel. Tohle není desátý odvar z Disneyho ale výsostné umělecké dílo poučené nejen starým Waltem, ale nejspíše i našimi klasiky Karlem Zemanem či Jiřím Trnkou! Je to dobrodružný příběh,kterému by tleskal i Jules Verne, poetický román, při kterém přítomné děti ani nedýchaly, ale na němž si i rodičové přišli na své, protože nádech kýče či naivity byl neutralizován laskavým nadhledem
Šel jsem z kina s tím báječným pocitem,který mívám po shlédnutí mimořádného díla. Euforie mě přešla až ve chvíli,kdy jsem začal přemýšlet nad tím, jaká je škoda, že podobný snímek nevznikne i u nás, v zemi, která se před lety pyšnila nejlepšími tvůrci animovaných filmů. Čím to je?
Znalci vám budou argumentovat obrovskými náklady, jež nová animace vyžaduje( a kterou si může dovolit jen americké studio), osobně si ale myslím,že je to jen půl pravdy. Možné jiné důvody ukázal třeba před časem v Čechách vytvořený animovaný celovečerák Kozí příběh. Propadl u publika i u kritiky. Recenzenti i diváci tomuto filmu rozhodně nevytýkali technickou nedokonalost- v tomto směru se tyto Pověsti staré Prahy mohly s produkcí amerického Pixaru směle měřit. Nedokonalá byla filmová „story“. V Čechách jsme prostě zapomněli psát dobré příběhy. A netýká se to jen žánru animovaných filmů.Naučíme se to?

 

Hrabalův rodný dům

Najdete jej v brněnských Židenicích v Balbínově ulici. Jdete-li do kopce směrem k židenickému hřbitovu, je nalevo třetí od konce. Široký tak šest metrů, do ulice vede jen jedno okno a dveře. Pod oknem pamětní nápis s koulí: Zde se narodil... O pár metrů dál ulice přechází v cestu na hřbitov a po její levé straně je ještě jeden pomníček s bronzovou deskou a citací Hrabalova textu.
Otočíte-li se směrem k Brnu, průhledem Balbínovy ulice vidíte až na Petrov...

Domek má úplně novou žlutou fasádu.
Domek má úplně novou žlutou fasádu.
Koule se nekoulí. Je přilepená.
Koule se nekoulí. Je přilepená.
Text popisuje nebožtíkovu cestu pohřebním vozem na hřbitov...
Text popisuje nebožtíkovu cestu pohřebním vozem na hřbitov...
 

Hejtmanka Emmerová chystá knihu o babyboxech

ČTK Plzeň - Odborné názory lékařů, sociologů, právníků, ale i laické pohledy zejména mladých lidí na problematiku schránek pro odložené děti - babyboxů - chce shrnout do knihy hejtmanka Plzeňského kraje, lékařka a bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Netají se tím, že dříve patřila k rozhodným odpůrcům projektu. Nyní svůj názor upravila a připouští, že pokud zachrání byť jediný život dítěte, mají smysl. Knížka by se měla dostat mimo jiné i mezi mladé lidi do středních škol, řekla Emmerová ČTK.
"Ta knížka by měla shrnovat všechny možné pohledy na tuto problematiku, názory pro i proti, odborné i z veřejnosti," plánuje Emmerová, která o vydání knížky uvažuje od chvíle, kdy v Klatovech otevírala v polovině dubna babybox, zatím jediný v Plzeňském kraji. Prostor dostanou v publikaci také názory studentů. Emmerová oslovila střední školu, kde by měli studenti na téma babyboxů psát slohové práce. Některé z jejich postřehů by se pak měly v knížce objevit.
Ačkoliv duchovní otec myšleny babyboxů Ludvík Hess usiloval dlouho o zřízení schránky v Plzeňském kraji, pouze v Klatovech se dočkal kladné odezvy. Zájem má sice především o umístění boxu v krajském městě, zatím ale neuspěl. "Klatovy byly odrazovým můstkem do Plzeňského kraje, pro mě je zásadní hlavně Plzeň," řekl ČTK Hess. V ČR je teď 25 schránek, dosud do nich někdo odložil přes 20 dětí. Hess by za ideální stav by považoval, kdyby v ČR bylo kolem 70 schránek. "O babyboxech bylo řečeno snad už vše, nějaká další knížka už moc nezmění. O babyboxech vypovídá hlavně těch 20 dětí, kvůli kterým mají smysl, doplnil.
Emmerová proti babyboxům bojovala zejména jako ministryně zdravotnictví a stále se domnívá, že matky mají jiné lepší možnosti, jak nechtěné dítě anonymně porodit, dát k adopci nebo pěstounské péči. K babyboxům je nyní ale mnohem smířlivější a připouští, že mohou být zejména nyní v době krize řešením a záchranou dětí pro mnoho cizinek či sociálně slabých lidí, kteří přišli o práci a dostali se do velmi tíživé situace.

 

27. babybox v Benešově!

Dnes 11. srpna ve 13 hodin a 11 minut mi přišla sms od hlavního inženýra babyboxů Michala Čumpelíka: Hotovo! Slavnostní otevření 27. babyboxu je 18. srpna ve 12 hodin. Děkuju hlavnímu dárci Nadaci Komerční banky a. s. Jistota. Děkuju místním dárcům.

Michal Čumpelík vyfotil nejkrásnější benešovskou lékařku a nejhezčí sestřičku u nového babyboxu. Přes sestřičky je velkým odborníkem.
Michal Čumpelík vyfotil nejkrásnější benešovskou lékařku a nejhezčí sestřičku u nového babyboxu. Přes sestřičky je velkým odborníkem.
 

Fejetonová misie

Kdyby se Rudolf Křesťan narodil v USA, možná,že by se jmenoval Robert Fulghum. Nebo by byl alespoň jako Fulghum celosvětově proslulý. Protože Křesťan ale celý život žije v Česku, je „jen“ nejlepším českým fejetonistou.
Jeho dlouholetí čtenáři hledali jeho fejetony v časopise Mladý svět, ti mladší se zase s jeho dílky seznámili prostřednictvím knížek. Považte tento autor vydal už patnáct sbírek fejetonů! Prodalo se jich čtvrt milionu kusů! A to se přitom stále mluví o tom, že fejeton je už překonaný žánr ..
Proč píšu tuto poznámku? Třiatřicet ze svých fejetonů nyní Rudolf osobně namluvil na dvoj CD. Poprvé se tedy s těmito skvosty žánru mohou seznámit i chroničtí nečtenáři! Křesťan se stává jakýmsi misionářem dobré češtiny.(Jak taky ostatně jinak s jeho jménem.) Doufám, že jí získáš nové vyznavače, Rudolfe!
(ds)

 

Saze ve smutku

Když jsem chodil na gymnázium, vyšel singl skupiny Saze. Jméno této skupiny mi nic neříkalo, úplně mě však tehdy nadchla jejich skladba Balónové létání. Nádherný dvojhlas, text plný poezie, touhy a hladivé nostalgie. Duo Jiří Burián – Jan Nádvorník se pro mě na nějakou dobu stalo českou obdobou Simona a Garfunkela a to i přesto, že těžiště jejich slávy bylo v docela jiných skladbách – třeskutých legracích typu Václava mám nejradši.
Pak se mi tato formace ztratila z obzoru, vždy jsem se však těšil, že si je zase někdy poslechnu.
Tato naděje však dostala ránu, když jsem se dozvěděl, že Jan Nádvorník se naplno věnuje politice. „Jako starosta si už asi moc nezahraje" napadlo mě. Definitivní tečku za možností vyslechnout znovu koncert Sazí udělala zpráva o tom, že Jiří Burián v červnu ve věku šedesáti let zemřel. Je mi to líto.
(mk)

 

Zpráva o neliteratuře

O své vůli a zvídavosti - ve středu 29. července ve 12 hodin, Nemocnice Kroměříž. Úmorné letní parno a proslovy k otevírání nového babyboxu. Tradiční lacláče pana Lu, bílé košile jiných, nahá ramena žen. A vystaven poznání, že zhlédnutý fenomén jménem babybox svým nenápadným skrytým étosem překrývá všechny emoční poluce umělé literatury. Byv při té příležitosti Ludvíkem Hessem nazván jedním z „milých autorů jeho Divokého vína“, cítil jsem spíše vlastní trapnost.
Bílá plechová krabice babyboxu i při své mlčenlivosti a zjevné neschopnosti psát slova, vyzařuje své poslání - její příběhy jsou bolestné a nelíbezné, ale pravdivé a potřebné pomoci.
Na zpáteční cestu vlakem obdržel jsem od principála Lu knížku s titulním obrázkem kojeného mimina. (Jak říká chovatel koní – ďiťátko). Starý motiv, obehrané téma, ale čitelné a srozumitelné. Ponášel jsem darovanou knížečku tak, aby byla viděna všemi. Od úžasu neznámých spoluobčanů, že ještě existuje Kniha a je čtena, až k přátelskému navazování hovorů. Shodli jsme se: babyboxy nemohou být chápány řešením; jsou však nutnou pojistkou. Zaplaťpánbůh, že jsou instalovány. Přejeme ale všem batolatům, miminům, ďiťátkům náruč vlastní maminky.

Břetislav Kotyza

S krásnou Renátou Dudovou, manažerkou společnosti SYNOT.
S krásnou Renátou Dudovou, manažerkou společnosti SYNOT.
Představuju šéfinženýra babyboxů Michala Čumpelíka, majitele Teletech plus servis, továrny na výrobu babyboxů.
Představuju šéfinženýra babyboxů Michala Čumpelíka, majitele Teletech plus servis, továrny na výrobu babyboxů.
Představuju asistenta projektu Jiřího Stracha a mezi námi vykukuje autor Břetislav Kotyza.
Představuju asistenta projektu Jiřího Stracha a mezi námi vykukuje autor Břetislav Kotyza.
 

Nejhezčí zpráva

Anička Mezníková 30.7.2009 17:35 3080g 47 cm, krásná holčička, všechno v richtiku, mamka byla statečná a šikovná,
pošlu foto, mějte se krásně, Bořek Mezník

 

Spermíci a holčičí klub

V Anglii se vědci zase vyznamenali. Umělá spermie je již odzkoušena na krysách a mužům je „odpískáno“. Okamžitě s kamarádkou vyrážíme do holčičího klubu. Měly bychom si zvykat na život bez mužů. Bar voní silnými parfémy a slabými cigaretami. Přiléhavé korzety, naléhavé pohledy, všechny jsou krásné. Jo, na tohle si lehce zvyknu. Pivo jsem vyměnila za barevný koktejl a opatrně na podpatcích pluji diskotékovou mlhou. Snad to zavinila ta výška podpatků, ten nezvyklý rozhled, když mi to došlo. Plesknu se dlaní do čela. Já jim na to fakt skočila. Vloni a předloni touhle dobou, v čase „okurkové sezóny“, vědci zjistili, že lední medvědi jsou převážně leváci, a také na krysách byla odzkoušena injekce zapomnění. Nic z toho se v praxi nevyužilo, alespoň si nevzpomínám, pokud jsem to tedy nezapomněla .. si nevzpomínám .. vůbec na nic … na co …. na co … jo, nashledanou.

Kateřina Čechová

 

Petra z mého autobiografického románu

Hned jak jsem dokončil svoji knížku Balady o koních a romance o holkách, začal jsem psát autobiografický román. Rozhodl jsem se, že jej budu ilustrovat fotografiemi autentických postav z románu. Dnes vám představím mladou jezdkyni Petru, která v loňském roce maturovala na libeňském gymnáziu Na Zámečku, tedy v ústavu, kde jsem maturoval v roce 1965 taky já. Petra na Hájku na mé jezdecké klisně Manorce.

 

Suchý poustevník a jeho apoštolové

Už je to řadu let, co se Ondřej Suchý odstěhoval z Prahy na venkov - do Šemanovic. Bydlí v domě pod pískovcovou skalou, píše tu knihy a chce li si pořádně zatelefonovat, vybíhá na kopec, kde je lepší signál. Je tedy takovým poustevníkem jednadvacátého století.
MK


V Suchého „poustevně“ ovšem voní bábovka a koření jeho ženy Johanky. Ondřej si také rád zavdává s četnými návštěvami - třeba sklenkou červeného. Navíc u něj neplatí žádné odmítání světa. I v samotných Šemanovicích vyvíjí bohatou kulturní činnost .Založil tu filmové muzeum, natáčí rozhlasové pořady se známými osobnostmi.

Přesto si myslím, že jsem se přirovnáním k poustevníkovi nespletl. Poustevník je totiž také nositelem vyrovnanosti a víry. A tím se Ondřej - alespoň pro příchozí do Šemanovic a jeho čtenáře - jeví. Vyrovnanost mu zjevně přineslo nádherné šemanovické prostředí. A víru? Tu šíří ve svých knížkách. Není to ovšem víra v nějakého abstraktního boha, ale v lidskou dobrotu a ve stasrosvětskou slušnost.

Protože je přitom především filmovým publicistou a historikem, apoštoly jsou mu v této víře české kulturní osobnosti dvacátého století – například Vlasta Burián, Oldřích Nový, Jan Werich, Inka Zemánková, Jiří Šlitr a další. Tak jako jejich poustevník i hrdinové jeho publicistických knížek jsou naprosto nesvatí. Mají však jednu přednost – jsou velmi lidští a tak mají blízko na zem....

Celé to píši proto, že těch Ondrových knížek už bylo třicet a že nedávno k tomuto Suchému kulturnímu evangeliu přibyl další svazek. Jmenuje se Dobrý a ještě lepší František Nepil a jen potvrzuje což bylo řečeno – že na Ondřeji Suchém je kromě jiných talentů obdivuhodné zejména jeho bytostné přesvědčení, že dobří lidé nemají být zapomenuti.

 

Dům se zaplavovacími otvory

Nejsi ty náhodou Matěj Kouba, milý mk, milovníku rozvodněných toků, jenž sedě na bicyklu obdivuješ z nábřeží matičku Vltavu..? Cyklista poplácávající divoké hřebce..? Přijeď se podívat ke mně na Hájek, Matěji. Mám tu i dovádějící říčku Rokytku i zlobivé hřebce.
S hřebci si nakonec poradím vždycky, letos 19. září to bude 34 let ode dne, kdy se u mě narodilo první hříbě. Pravda, byla to kobylka, první hřebec se narodil před 33 roky.
Hezky píšeš, Matěji! Pomohl bys mi napsat supliku firmičce Povodí Vltavy, která spravuje nejen uvedenou řeku, ale i její přítoky, potažmo 35 km měřící nejdelší pražský potok Rokytka? Na moje supliky totiž nereagují.
Chci se naučit vodě rozumět, když už žiju v domě vzdáleném jen padesát metrů od říčky. Už například vím, že to, co přiteče, musí mít kudy odtéct. Ne tak Povodí Vltavy. Povolilo postavit na toku Rokytky jakýsi cedník, jímž musí voda protéci, chce-li se dostat ode mne ze zahrady do obory zámku Koloděje. Ano, bylo to v době, kdy zámek patřil Úřadu vlády a bylo potřeba jistit, aby potokem nepřiplaval do zámku agent - záškodník. Jenže teď už zámek vlastní Víťa Kumpera a ten přece žádnou ochranu před agenty nepotřebuje.
Přijeď, Matěji, aspoň mi zatím pomůžeš prokopat v domě zaplavovací otvory!

 

Když řeka zvedne hlavu

Tak jsem tuhle jel na kole podél lehce rozvodněné Vltavy. Řeknu něco svatokrádežného – byla to krása! Připadalo mi, jako by řeka náhle zvedla hlavu.
Když je sucho vypadá Vltava jako boxer v komatu. Je to silák , kterého odpočítávají – tupě mžourá zanesenýma očima zátok, mouchy usedají na její tělo pokryté strupy odpadu.
Když však na jejím horním toku přetečou potoky a říčky, když se rozřádí peřeje a když jí stejnokroj koryta začne tísnit, řeka zažívá něco jako životodárnou transfuzi. Najednou je zase mladá a silná, žene se korytem jako stádo slonů. V tu chvíli vám dojde, že je to řeka bohatýrka - ani teta Missisipi či strýc Jenisej se za ní v tu chvíli nestydí.
Podobný pocit mám i u jiných rozvodněných toků. My lidé bychom chtěli mít své řeky zkrocené, chytáme je do lasa přehrad a průplavů, stavíme kolem nich navigační zdi a doufáme, že se stanou vychovanými dětmi v námořnických oblečcích.
Ale ony to jsou především živly. Dlouhá léta dovedou být našimi nenápadnými společníky, občas je však chytne rapl a jako divocí koně z Nohavicovy písničky, běží a běží dnem soumrakem a dnem a pranic se neohlížejí na naše chtění.
Co s tím máme dělat? Asi nic. Asi se s tím stádem musíme naučit žít. Bude to těžké, ale nic jiného nám nejspíš nezbude. Bydlet přímo u řeky je krásné. Ale ten, kdo se takhle rozhodne, se musí chovat jako kovboj, který jde poplácat divokého hřebce. Musí počítat s tím, že se jeho oř může rozběsnit a nedělat si iluze, že ho v tu chvíli lehce zkrotí. Teprve když se unaví, může s ním změřit své síly.
Musíme zkrátka brát své řeky jako rovnoprávné partnery. Určitě to neznamená, že máme vyklidit říční koryta. Jen musíme počítat s vrtošivou povahou vody. Příklad?-Asi před třemi dny se na idnesu objevila informace, že povodeň v roce 2002 v zdevastovaných Letech nejlépe přežil dřevěný dům se zaplavovacími otvory- voda jím prošla a zase odešla a zanechala minimální škody. To je přesně ono. Musíme se naučit vodě rozumět.
(mk)

 

Vždyť je to "jenom básnička"

Dementi

Čtenářské i autorské obci Divokého vína podávám vysvětlení: nejsem autorem básně s názvem MORBIDNÍ, přebírané různými anonymními internetovými blogery na své neautorizované stránky, včetně chyby s uvedením autora básně. Autorem jmenované básně je někdo jiný, pro mne zcela neznámý. Neznámý je pro mne i důvod mystifikace. Očekával bych, že každý chybně uvedený autor bude usilovat o nápravu, pokud si cení výsledků své literární práce. Očekával bych, že PT blogeři respektují alespoň náznakem znění Autorského zákona. Zřejmě naprosto marně očekávám základní mezilidskou slušnost. Krást a podvádět se nemá. I když je to, jako v tomto případě, "jenom básnička".

Břetislav Kotyza
28.6.2008

 

Na hajzlu je vcelku kulový

Rodinu televizních stanic postupně doplňují levobočkové - internetové televize. Nedávno jsem třeba zavítal na TV Bedna.
Jaká je? Tváří se velmi nezávisle. Díváte li se na její pořady zjistíte, že tato nekonvenčnost je „v Bedne“ chápána značně formálně. Erbovním pořadem je tu například rubrika Na hajzlu což je televizní rozhovor , který se odehrává - no „na hajzlu“.
Prohlédnete li si už odvysílaná interview, objevíte s překvapením, že jsou to docela běžné, vcelku seriózní rozhovory se zajímavými hosty - ale taky s konvenčními otázkami. Ne, že by bylo Na hajzlu vyloženě špatné, to určtě ne. Nijak se však neliší od podobných relací třeba na Čt 24 nebo Z1. Jsem proto zvědav ,kdy se nesmlouvavě tvářícímu týmu Bedny, rozbřeskne, že avantgarda neznamená stáhnuté kalhoty ale novost myšlenek? (Ta kaťata jsem použil jenom jako metaforu, ani toho se však protagonisté Na hajzlu neodvážili). (mk)

 

Už je na domě!

Nedávno jsem vás zval, milí moji, abyste se přišli podívat, jakou sochu mi vytvořil akademický sochař a docent Milan Vácha na můj dům. Už ji dokonce zavěsil!
Poznáváte, koho představuje? Přece Kentaura v akci! Chodím se na reliéf koukat desetkrát denně, aby mi jej někdo nezcizil. To víte, bronz má cenu.
Děkuju, milý Milane, opravdu mám z Kentaura i z jeho kořisti radost.
Ludvík Hess

Koho mi ten koňomuž připomíná..?
Koho mi ten koňomuž připomíná..?
Vyfotil jsem si Milana Váchu s jeho dílem.
Vyfotil jsem si Milana Váchu s jeho dílem.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >