Archiv divoké vinice

Jak jsem byl bezdomovcem

Před časem jsem dělal úklid v šatníku. Co jsem vytřídil, dal jsem do dvou igelitek – a v záchvatu šlechetnosti jsem vše odnesl do Armády spásy. Do její pobočky, která sídlí v holešovickém činžáku.
Byla tehdy zima skoro jako teď – a tak do prvního patra, kde je kancelář a taky se tam servírovala polévka zdarma (či co), vedla dlouhá fronta.
Vzal jsem své dvě tašky – a chystal jsem se vyběhnout podél fronty nahoru. Se zlou jsem ale potázal. „Přišel jsi poslední – tak si stoupni do fronty,“ ozvalo se z davu unisono. Začal jsem vysvětlovat, že naopak nesu do Armády zimní oblečení. Nic to nepomohlo. „Minule tady byl takovej střízlík. A prej, že jde vyřídit nahoru nějaké papíry. Tak jsme ho pustili. No a pak se ukázalo, že to samozřejmě byl taky bezďák a na mě se už nedostalo!“ nepříjemně se na mě obořil jeden šedivák. Chtěl jsem se bránit, že já přece takový nejsem - ale pak jsem se podíval na sebe. Hlavu mám jak koleno, kolem brady prošedivělé fousy, je mi přes padesát. Navíc manželka mi stále vyčítá, že nosím pořád tu starou bundu! A v ruce jsem měl - tak jako bezdomovci - dvě tašky z Billy...
Prostě, když pominu pár opravdu rozklepaných dědků v hadrech a feťáků se zamželými pohledy, od většiny těch gentlemanů kolem jsem byl na první pohled skoro k nerozeznání. Snad jen, že v očích nemám ještě ten výraz beznaděje.
Ale to se těžko prokazuje. Zkrátka frontu jsem poctivě vystál, jen v patře jsem uhnul vlevo do kanceláře, místo vpravo do jídelny. Zatím totiž naštěstí na polívku zdarma nemusím. A hlavně mám kde bydlet. Ale ta hranice mezi „nimi“ a „námi“ je opravdu neznatelná, to jsem si ověřil na vlastní kůži.
Dušan Spáčil

 

Mirek Huptych a Zdeněk Lebl zvou!

Čtení Leblových veršů a vernisáž výstavy Mirka Huptycha vás jistě přiláká do Mezinárodního PEN klubu v Klementinu. Odehraje se ve čtvrtek 9. února v 17 hodin. Nevím, jak vy, moji milí, ale já přijdu určitě.
Lu

 

Bližní je blízko! A bezdomovci?

Spisovatel a vědec Stanislav Komárek v jednom rozhovoru připomněl:„Bližní je ten, kdo je blízko!“ Chtěl tím především připomenout, že když projevujeme charitu nedonošeným dětem Šošonů nebo lidem z ostrova klesajícího do Tichého oceánu, je to projev odosobněnosti tohoto „postmoderního“ světa. Nebo jinak, děláme to hlavně z pohodlnosti! Pod vlivem mediálních zpráv o cizích neštěstích totiž potřebuje každý z nás, průměrně soucitných, ulevit svému svědomí - a tak rádi pošleme pár korun na nějaké vzdálené chudáky.
Je ale dobré si připomenout, že je to často charita poněkud instatní! K dosažení ušlechtilého pocitu nám v tomto případě totiž stačí minimum času – a nemusíme se vyrovnávat s osobním nepohodlím, ošklivým prostředím či jinými nepříjemnostmi.
Je to mnohem pohodlnější než pečovat o ochrnutého příbuzného, osobně vychovávat dementní děti, neřku-li se zabývat špinavými, smradlavými a vůbec odpuzujícími bezdomovci, kteří se na nás lepí na Hlaváku či na Palmovce. ¨
Tahle „morální slabost“ se ovšem netýká jen nás – zbabělých jednotlivců - ale i institucí. Příklad? Opakovaná reakce pražských radních na nabídky podnikatele Dalibora Dědka. Tento majitel úspěšné firmy koupil bezdomovcům k ochraně před mrazem obří vytápěnou nafukovací halu. Dokonce nabídl, že bude financovat její provoz! (Možná chtěl zviditelnit své jméno, budiž, ale čin to byl chvályhodný v každém případě) Spojené radnice Prahy však nenašly místo, kam ji postavit! Místo toho Praha vztyčila svůj podstatně menší a spartántější stan - zřejmě aby mohla čelit výčitkám.
Argumentuje se zdánlivě logicky. Koncentrace bezdomovců je nežádoucí, zničilo by to lidem v okolí životní prostředí, nemocemi chudáků by se mohli nakazit děti z okolních škol, velký vytápěný stan představuje riziko požáru. Přiznejme si však, hlavním důvodem je naše docela obyčejné sobectví, strach z narušení našeho dezinfikovaného bezpečí. Co ale tedy s bezdomovci trpícími v mrazech? Možná by stálo za to uspořádat na pozemek pro útulnu pro pražské bezdomovce sbírku třeba v australském Melbourne či v Kapském Městě.
(mk)

 

65. děťátko v příbramském babyboxu k 65. narozeninám babydědka!

Nejhezčí gratulaci k 65. narozeninám mi dnes ráno přednesla Monika Boušková, tisková mluvčí Nemocnice Příbram. Ve středu 1. února v 10:10 vyjmula sestřička Terezka z příbramského babyboxu hodinu starou holčičku. Třetí příbramské děťátko je zcela zdravá, bohatá nevěsta – byla oblečená do růžového plyšového overalu a měla i čepičku. Kromě toho byla zabalená v ubrusu! Sestřička Terezka donesla holčičku na speciální vyhřívané lůžko babytherm, navážila jí 3 110 gramů a naměřila 48 cm.
Hádejte, jak se holčička jmenuje? Přece Terezka Valentinová!
Babydědek Lu

 

Hledám básnířku Věru Šípkovou (65)

Obracím se na redakci s prosbou, zda je možné získat kontakt na paní Věru Šípkovou, se kterou jsem spolupracoval při prezentaci souboru jejích básní v letech 1970 až 1972 v Nových Hradech v Jižních Čechách.

JUDr. Jan Vicány
e-mail: jvicany@seznam.cz
-------------------------
Tvá hlava začala hledat
lůžko
na mém těle
(Věra Šípková, úryvek)
??? Ludvík Hess
---------------
Pane Hess,
vážím si toho, že jste tak upřímně reagoval na můj dotaz. Narodil jsem se v roce 1953 a Věra dle mého odhadu tak kolem roku 1947, neboť v době, kdy já jsem studoval na ekonomické škole v Nových Hradech, ona pracovala jako kulturní pracovnice při tamním MěstNV.
Věra při osvětové besedě založila recitační kroužek a s komponovaným programem "Pozorovatelna"- podstatnou část obsahu pořadu tvořila recitace jejích básní Návrat, Strach a kožešiny, Po dlouhém spánku apod. jsme se zúčastnili soutěže Šrámkův Písek v roce 1972. Někdy v roce 1973 se odstěhovala do Prahy. Od té doby o ní nemám žádné zprávy. Její jméno jsem nalezl pouze u odkazu DV.
----------------------------------------- Hlasy vskutku andělské stékaly po zdech
(Nezemská seskupení hvězd)
Tisíce černých ptáků souhlasně
vzlétalo z cest parami
Teplota stoupala jen zvolna
Strom vstal Od řeky znělo
významné pokašlávání
Ruce se mimoděk spekly
v sedmnáct
Rosa
Hvizd
Úprk
Tvá hlava začala hledat
lůžko
na mém těle
----------- (publikováno v Divokém víně 7 / 1969)
Ach přátelé
Kdy vás konečně přitáhnu
do své haluzny se starým
selským stolem
Přinutím vás hádat se a vyprávět
Budu se v skrytu duše těšit
na vaše haranty
krásné haranty slov veselých
a vzrušených
sama v koutku
přikládajíc harfami
do starodávné plotny
-------------------- (publikováno v Divokém víně 5 / 1970)

 

Reakce na polemiku Tomáše Mazala: Sporné míčky

Už léta hraji - byť nevalně - tenis. Bývaly doby, kdy jsem se hádal o každý sporný míček. „Viděl jsem ho přece v kurtu, tak si ho nenechám upřít!“ tvrdil jsem protihráčům. Už to nedělám. Zjistil jsem, že lidské smysly jsou ošidné. Opravdu jsem někdy viděl míč uvnitř a přitom byl prokazatelně za čarou! Když si totiž člověk něco přeje, oči i uši mu jsou schopny vyjít vstříc...

Totéž asi platí o naší paměti. Takže ano, Tomáši Mazale, možná, že se pan Hrabica v detailech týkajících se Václava Havla někdy mýlí v souladu se svým přesvědčením, že listopadová revoluce bylo předem připravenou hrou. Nevěřím ale, že by vědomě lhal, natolik ho znám.

Problém je nicméně v tom, že kolem osobní role, vlastností a „politického využití“ osoby Václava Havla v minulých čtyřiceti, padesáti letech se zrovna teď (asi pod vlivem nepřiměřené pompy jeho pohřbu) takových „hanopisných“ svědectví vyrojila celá řada. Jsou jich plné emaily a některé pocházejí i od chartistů a bývalých přátel Hradu! Upřímně řečeno - byl bych nerad, kdyby měly pravdu. I pro mě byl a dosud je „Vašek“ příkladem moudrého intelektuála a hrdiny disentu. Ale některé Havlovi nenakloněné vzpomínky zjevně nelžou. A asi není jiné cesty, jak odlišit zrno pravdy od plev pomluv, než věcně hovořit o všech okolnostech, místo adorace neohroženého hrdiny sestavit realistický obraz osobnosti a mapu vývoje. A to i s tím rizikem, že někdy nás bude naše paměť zavádět na falešné cestičky.



Dušan Spáčil

 

Dva z mnoha čtenářských ohlasů

Divoké víno č. 57 je babybox pro odložené urny básníků.
Čaroděj OZ

Úvodník Tak nám zemřel i Josef Škvorecký je konečně tím pravým pojmenováním událostí, úderem kladívka na hřebík. Škvorecký nikoliv jako nehybná postava hodna pitvy Ústavu pro jazyk český, ale bytost, pro kterou byla literatura něčím jako živoucí hrou na saxofon. Všechny ty adorace spisovatele leda tak námětem pro ironickou povídku Jaroslava Haška, který tu ale už také není.
Jan Lahňovský

 

Hrabica, Hrabal a svědectví o Havlovi

Můj někdejší  šéf(redaktor) Zdeněk Hrabica  rád objevoval nejrůznější kauzy a spiknutí. Jako jiní jsem se jeho konstrukcím někdy smál, časem jsem však musel uznat, že jeho spekulace měly reálný základ častěji, než jsem čekal. Dnes je Zdeněk čilý důchodce, své články šíří hlavně mailem kamarádům. Po nedávné smrti Václava Havla nám například poslal rozsáhlý materiál o exprezidentovi. O úryvky z něj jsem se rozhodl s vámi podělit, protože obsahují zajímavá Hrabicova svědectví o nástupu ikony sametové revoluce k moci. ¨
(ds)

„V 80. letech jsem se poměrně často potkával v hostinci V Laborce v Praze 1, blízko Pařížské ulice, se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V únoru 1990 na mě rozevlátý Bogan Hrabal s červenobílou šálou a v kulichu mával z protějšího chodníku a zval mě na žejdlík piva. V hospodě se mě zeptal: „Co tomu říkáš? Včera Havel meldoval v Kongresu USA, že splnil úkol, stal se československým prezidentem. Ty nevíš, že v roce 1968 pobýval dlouhou dobu v USA, dostával instrukce a už tehdy padla dohoda, že se stane hlavou státu?“ Nic podobného mi nebylo do té doby známo, a když jsem to vzápětí opakoval v redakci Světa v obrazech, redaktoři ozdobení trikolórami a odznaky s Havlovým portrétem mi sborově vynadali, že mně i Hrabalovi už pořádně měkne mozek.“

„Ve dnech bezprostředně následujících po událostech 17. listopadu ( myslím, že to bylo 20. 11. 1989), mi už do redakce přivezli neznámí česky mluvící lidé ze SRN velkorozměrné ofsetové barevné plakáty Václava Havla, budoucího prezidenta. Jeden z nich si schovávám na památku dodneška. Už tehdy mne poučili, že se jedná o portréty budoucího prezidenta, který brzy vystřídá Gustáva Husáka, a informovali mne, že již před třemi roky na setkáních západních představitelů v Praze s disidenty oslovovali všichni Václava Havla titulem „pane prezidente“.“

„Krátce po 17. listopadu 1989 byly také stále častější „horké“ telefonáty Michaila Sergejeviče Gorbačova představitelům ÚV KSČ, jejichž obsah se dal shrnout do věty: Jediným možným kandidátem na prezidenta ČSSR je Václav Havel. Sovětský tlak byl natolik silný, že mu skoro nikdo nedokázal odolat. Přesvědčil mě o tom i Zdeněk Mlynář, když jsem v jeho pražském bytě v Klimentské ulici jeho prostřednictvím jednal s M. S. Gorbačovem o českém vydání knihy pamětí jeho manželky Raisy Gorbačovové s názvem Žít znamená doufat. Gorbačov pomáhal překonat variantu, aby se kandidátem na prezidenta stal Ladislav Adamec, jehož možný úspěch naznačovaly rychlé, i když nepříliš dokonalé průzkumy.“

„Podle mých informací, které mi potvrdil i zpěvák a básník Karel Kryl, s nímž jsem se spřátelil na Husově kazatelském Kozím Hrádku 6. 7. 1968, pracoval ve stejné době ve prospěch zvolení Václava Havla prezidentem další volební štáb na území SRN, nedaleko našich státních hranic v Bavorsku, blízko Krylova německého bydliště. Tam se detailně zpracovával a upřesňoval harmonogram postupu až do dne Havlovy volby za prezidenta na Pražském hradě.“

 

Tomáš Mazal odpovídá na předchozí aktualitu

Jak kůň o nohy přichází
Zdeněk Hrabica mě ve svých textech, kterými v posledních letech obšťastňoval nejen media, (ale pravděpodobně stále obšťastňuje kde koho) připomínal třínohého koně na dostihové dráze. O tom, že leccos poplete a leccos domýšlí jsem psal již v Salonu 5/8/1999.Tentokráte svými vývody (byť možná zprostředkovaně) v Aktualitách Divokého vína č. 57 k osobě Václava Havla stává se koněm už jen dvounohým. Kterak neuvěřitelné stalo se skutkem, mohlo by osvěžit leda tak Haló noviny či v rázném sestřihu Blesk, ale již z posledního místa seřadiště startovací dráhy. Dost zahořklý a žlučovitý nápoj, žádné divoké víno.
Tomáš Mazal

 

Neměl bych toho nechat..? Odpověď přišla vzápětí po rozeslání annonce

Jsem přesvědčená, že bys toho neměl nechat, Ludvíku..!!
Obdivu, vskutku hodné!
Krásný večer, Tvá múza, nosící to nejprostší a nejkrásnější jméno... J.

Múza leží dole.
Múza leží dole.
 

Přání chlípného staříka do roku 2012 i let dalších!

Dvě dívky letící prostorem jsem fotografoval koncem léta roku 2011 na svědecké hoře Chotuc v Polabí. Na drátě a na nitích mě vodí loutkářka Šárka Váchová a vše výtvarně zpracoval Šimon Blabla z Ateliéru Degas www.degas.cz.Líbí se vám, moji milí? Myslím samozřejmě modelky. Fotografii použil Šimon Blabla na obálce mé poslední knížky Stařec a Kuře.
Lu

Děkuju, holčičky, že jste měly se mnou takovou trpělivost.
Děkuju, holčičky, že jste měly se mnou takovou trpělivost.
 

Přání od Dušana Spáčila

O baronu Santovi


V masce Santa Clause

jde baron Münchausen

na svatvečer se opije

a venku mrazí, to jsme teda chytli

jediná naděje je teď v jeho pytli

jo, dorazil k nám z Unie


Hezké, české Vánoce přeje Dušan Spáčil

 

Denně hraju na ČT 1 v seriálu!

Pusťte si před sedmou večerníčkový seriál Šárky Váchové Chaloupka na vršku. Hraju v něm bývalého husara Ludvu, jenž se po odchodu z vojska věnoval kradení koní. Polepšil se a našel si práci jako podkovář. Uvidíte mě každý večer až do Štědrého dne. Můj Matýsek se dnes koukal a povídá: Říkal jsi, že máš koníčky tak rád...
Ano, kopytům svých třiceti koní se věnuju skoro každý den ráno ve vlastní stáji.
Lu

Autorka seriálu Šárka Váchová s manželem sochařem Milanem Váchou mě přijíždějí navštívit na motorce.
Autorka seriálu Šárka Váchová s manželem sochařem Milanem Váchou mě přijíždějí navštívit na motorce.
Ve studiu Anima jsem kontroloval práci animátorů při podkování koní.
Ve studiu Anima jsem kontroloval práci animátorů při podkování koní.
 

62. děťátko v kladenském babyboxu!

62. děťátko našel Petr Lyer, primář dětský a neonatologický, v kladenském babyboxu! Jmenuje se Judita Zimová.
Mobil mi otevření kladenského babyboxu ohlásil v pátek 2. prosince v 10:30:32. Za tři minuty jsem se dozvěděl, že v babyboxu byla v ručníku zabalená novorozená holčička s gumičkou na pupečníku. „Je krásná, růžová!“ nadšeně ji popisoval Petr Lyer. Vybrali jsme jí spolu krásné jméno a věřím, že alespoň to křestní jí zůstane – Judita Zimová! Zvýšila skóre klučíci versus holčičky na 25 : 37. Další čísla vás jistě překvapí taky: Judita je třetím děťátkem nalezeným v mém rodném městě Kladně, šestým děťátkem odloženým v pátek, sedmým v prosinci, devátým dopoledne mezi osmou a dvanáctou a proboha ! – 22. letošním. Je to malé slůně, neb váží 4 200 gramů a měří 51 centimetrů.
Chcete vědět ještě něco, moji milí? Babydědek Lu

 

Když bory šuměly jen kousek od míst, kde hromy divo bily

Za mých dorosteneckých let se nějak častěji hrály státní hymny. Bude to asi hlavně tím, že za socialismu skutečné události velmi často suplovaly rituály. (Tedy ne že by to teď někdy nebylo podobné. Ale na kvantitu v tomhle reálný socialismus zřetelně vedl.) Třeba v televizních zprávách si redaktoři vystačili skoro jen se sjezdy, poradami a návštěvami různých potentátů.
Hlavní zpravodajská relace Československé televize pak vypadala zhruba takto: Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák odjel na návštěvu do Mongolska. V záběru byl Gustávův příjezd do Ulanbátáru, kde na jeho počest zahráli hymnu. V Praze zatím za přítomnosti jiného stranického papaláše probíhal řekněme sjezd družstevního rolnictva. V televizi jsme z toho viděli hlavně tleskající řady delegátů - pokud už sjezd končil, zabíraly se závěrečné ovace poté, co se zazpívala hymna a případně internacionála. Pak ve zprávách nezřídka nasledovalo třeba kladení věnců k nějakému pomníku, opět za povědomých tónů. A tak dále, než se vyčerpala politická část televizních zpráv. Hymna se ovšem také mnohem častěji hrála na sportovních akcích - a v televizi i vždy na závěr vysílání. Této hudební produkci se tehdy člověk zkrátka nevyhnul, ať chtěl nebo nechtěl - scéna z filmu Samotáři, v níž si Macháčkův hrdina bezelestně u hymny libuje: „Co to je? Taková pěkná muzika“ by byla v té době daleko méně pravděpodobná než dnes.
Díky této přípravě mi ale nyní - při tom, když slyším píseň slepého muzikanta ze zpěvohry Fidlovačka, která je už dvě stě let českou hymnou - naskočí vždy nejen slovenské pokračování od Janka Matušky, ale i dávný, mnohokrát opakovaný detail z mé osobní historie: Sedíme s babičkou u večeře a sledujeme zprávy. Doznívá poněkud unylé „zéémě čééskáá dóómov můůj“, v reprodukterech na konci jako obvykle trochu zachrochtá. (Mezeře se mimochodem žertem říkalo hymna moravská.) Delegáti jakéhokoli sjezdu stojící před kamerami se uvolňují - vědí totiž, že s hudbou celá otravná oficialita už končí. V tu chvíli ale zaburácí slovenské „Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú“! Divoké tóny srazí papaláše zpátky do oficiálního haptáku. V očích však zůstane relax - slovenská hymna se přece rovná konci komedie! A opravdu burácení trvá jen pár sekund, proti relativně dlouhé arii z Fidlovačky to byl jen pouhý přílepek! Brzičko tedy zazněl poslední tón a funkcionáři konečně mohli na pivo.
Celé by to bylo jen mile úsměvné - kdyby to nebylo tak trochu symbolické pro celé naše soužití se Slováky. Nebo nepovažovali snad Češi Slováky po dlouhá léta za pouhý přílepek českého národa?
Ale řekněme to jinak. Odhaduji, že bylo dost Čechů, co si uvědomovali, že existují slovenské „špecifiká“, nebo byli alespoň přesvědčeni o tom, že Slovákům nesmíme omezovat právo na plné sebeurčení, ať už je to cokoli. Asi dokonce většina z nás takových byla. Problém však byl patrně vždy v tom, že ať už v předválečném nebo v totalitním Československu bylo stále tolik důležitějších otázek, které se „musely řešit dřív.“! Spolužití se sudetskými Němci, okupace, odsun Sudeťáků, zestátňování, kolektivizace, socializace, demokratizace socialismu, normalizace. Zdánlivě poklidná slovenská otázka se proto stále odkládala na vzdálené „potom“, nebo se řešila jen formálně. Nebylo tedy vlastně divu, že v některých politicky citlivějších Slovácích bublal komplex..
Mohlo to být ale vůbec jinak? Všichni třeba víme, že praotec Čech došel na Říp, aby tam řekl památnou větu o mléku a strdí. Není moc důležité, že to víme jen díky Aloisi Jiráskovi – je nepopíratelné, že tato báje tady existovala už po dlouhá staletí a ten pán s bíbrem a brejličkami to jen hezky napsal. Kam ale přišel otec Slovák? Jakkoli počátky národů jsou zamlženy jaksi obecně, u Slováků je zřejmé, že takovéto bájné kořeny postrádají. Staré pověsti slovenské třeba vznikly až po listopadové revoluci. Jejich autor, básník, spisvatel a funkcionář Matice Slovenské Milan Ferko je chtěl podstrčit Slovákům jako domácí alternativu k Jiráskovu dílu. Moc se mu to ale nepovedlo, málokdo je tam zná.
Připomeňme dále, že celé slovenské písemnictví bylo spjato s českým a že v rámci obrození spolu oba národy velmi rádi spolupracovali. Čeští učitelé na Slovensku šířili českou kulturu ne proti vůli Slovákům, ale protože jim chtěli pomoci proti maďarizaci! Zároveň viděli ve Slovácích přirozené spojence proti rozpínavosti německé. Nebylo tedy logické, že by se Slováci, hovořící tak příbuzným jazykem, mohli přimknout k o něco silnějším a historicky bohatším Čechům a postupně s nimi splynout?
Problém je v tom, že tato logika česká úplně neodpovídá logice slovenské.
Předešlé tvrzení není namířeno proti Slovákům. Samozřejmě možná existuje jakási svatá nezpochybnitelná logika přírodních věd či boží. Mohu však odpovědně prohlásit, že logika myšlení mého otce leninisty byla v mnoha ohledech jiná než moje, který jsem od jakživa spíše lennonistou. Nebo že v rodinných záležitostech mou logiku ne vždy sdílí moje jinak velmi racionální žena. Vím také, že se zdaleka ne vždy shodnu v nahlížení věcí se svým o deset let mladším bratrem.
Jak bychom tedy měli nahlížet na věc stejnou logikou se svými mladšími bratry ve smyslu národním?
Logika národně uvědomělých členů slovenského národa byla odjakživa vedena touhou po národním sebeurčení. Logika zakladatelů československého státu – T. G. Masaryka, Edvarda Beneše ale i Milana Rastislava Štefánika toto směřování plně respektovala, vycházela však z toho, že nejlépe bude směřování k slovenskému národnímu cíli spojit s podporou Čechů. Vše tedy začalo zdánlivou shodou. Potíž byla však v tom, že brzy jsme si my Češi - pod vlivem jediného skutečného Čechoslováka Tomáše G. Masaryka - začali vykládat tuto shodu jako postupné srůstání těchto dvou národů v jeden československý. Zatímco Slováci se začali této možnosti obávat.
Udělali jsme tedy my nebo Slováci chybu? Určitě. Každé soužití – tím spíše soužití dvou národů v jednom státě – se přece bez chyb neobejde. Skeptici a duše sentimentální vám proto řeknou, že rozpad československého státu v roce 1992 byl vyústěním právě těchto chyb a jak je to smutné, že k nim došlo. Pragmatici a optimisté – kterých je věřím převaha, vám ovšem vysvětlí, že tím, že bylo zvoleno nejlepší ze špatných řešení a že jsme se oddělili bez hořkosti, se tyto chyby do duší našich národů nijak bolestně neotiskly. Čehož důkazem je, že máme možná v současné době nejlepší možné vztahy. Jak je to vůbec v oblasti tak citlivé jako jsou mezinárodní vztahy možné? To je jednoduché – důvodem je, že se navzdory oddělení máme rádi. Nic to ale nemění na tom, že když slyším píseň Kde domov můj - a neozve se za ní „Nad Tatrou sá blýská“ - zažívám podobný pocit, jako mají ti, kdo přišli o nějakou důležitou, ale nikoli nezbytnou část část těla. Fantomové bolesti však nemám - jen pocit poněkud sentimentální prázdnoty.

Dušan Spáčil

(Text vznikal jako úvod ke knize Dušana Spáčila a Kateřiny Čechové Jak praskaly švy, kterou v těchto dnech vydává nakladatelství Čas. Publikace obsahuje úvahy a glosy autorů a také původní kontroverzní rozhovory s aktéry česko-slovenského sametového rozvodu, například s Vladimírem Mečiarem, Václavem Klausem, Petrem Pithartem, Jánem Čarnogurským, Milanem Kňažkem a Zdenkem Jičínským.)

 

Inventura Karla Sýse

Básník Karel Sýs přichází na předvánoční trh s hravou knížkou básní, říkanek a veršovaných minipohádek pro děti od šesti do devadesáti let.
Kniha příznačně nazvaná Malá inventura je doplněna více než devadesáti barevnými ilustracemi Vojtěcha Kolaříka.
Kniha plná fantazie je pastvou nejen pro oči.

 

Jiří Žáček a Adolf Born: Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky

Kniha, jež právě vyšla v nakladatelství Slovart www.slovart.czje pro mne zvláště přitažlivá. Pohádky převyprávěl Jiří Žáček, tradiční autor Divokého vína, obrázky jsou dílem Adolfa Borna, jehož kresby jsem v 60. letech taky publikoval, graficky ji upravil Šimon Blabla, dvorní grafik mých knížek, a jeho spolupracovnice Ilonka Málková z Ateliéru Degas www.degas.cz,jež má na starosti reprodukovat i moje fotografie, redigovala ji Jana Steinerová, která korigovala slovenské texty v mé knize Antologie Divoké víno 1964-2007, vydalo ji stejné nakladatelství a vytiskla dokonce i stejná tiskárna Graspo ve Zlíně. Knihu představím dokonce v televizním pořadu Knižní svět, připravovaném jedním z mých mladičkých autorů Ivo Šmoldasem.
Už chápete, moji milí, proč vám ji doporučuju?
Lu

Titul s ražbou
Titul s ražbou
 

Pavel Hudec Ahasver dospěl!

A 14. listopadu to oslavil. V Divokém víně 56, vycházejícím 19. listopadu, si prohlédnete, moji milí, galerii několika desítek Ahasverových známých i méně známých fotografií. Dnes ještě připomenu v detailu, jakou má hezkou nohu a jakou ruku. Na obrázku své končetiny přizdobil Drahuškou ze Šumperka, jež v šedesátých letech působila na Akademii výtvarných umění jako modelka. Záhy emigrovala a proslula jako Lea Vivot, světoznámá sochařka bronzových laviček. Mediálně nejznámější je díky Aleši Hušákovi lavička umístěná vlevo od hlavního vchodu do budovy Sazky. Jsem si jist, že na lavičce ztvárnila Drahuška svého Pavla a ona sama mu klečí mezi roztaženýma nohama, i když mnozí tvrdí, že muž s knírkem je někdo mnohem známější. Lea a její obrovská prsa tvoří i střed fotografie na obálce Antologie Divoké víno a je to ona, kdo objímá spodní část Pavlova těla na fotografii na zadní straně obálky.
Ludvík Hess

Lea s Pavlovou nohou
Lea s Pavlovou nohou
Lea s Pavlovou rukou
Lea s Pavlovou rukou
Pavel klaun
Pavel klaun
 

Žáčkovy připínáčky

Ve škole kde učí Žáček
je to samý připínáček!
a k tomu tahle šikana
není dezinfikovaná!
Vždyť takhle chytíme, propána
bacil od Aristofana?!!
(zdá se, že už ho též šířím!)
Vše nejlepší,pane Jiří!

Dušan Spáčil

 

Jiří Žáček má 6. 11. rovných 66!

Gratuluju, milý Jirko. Děkuju, že jsi mi dal do mé poslední knížky Stařec a Kuře svůj Sonet o smrti. Ano, je třeba si ji uvědomovat. Jsem rád, že jsme s Karlem Sýsem, taky autorem jedné básničky v mé knize, společně ve třech knížku Stařec a Kuře pokřtili, a na důkaz toho přikládám fotografii.
Gratuluju k Tvé nové knížce Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky ilustrované Adolfem Bornem a graficky upravené naším společným přítelem Šimonem Blablou www.degas.cz.Knížku vydal Slovart http://www.slovart.cz.

Náš aktuální trojportrét!
Náš aktuální trojportrét!
K narozeninám Ti posílám obě holky tak, jak vyšly na fotografii v knížce. Jsou Tvoje!
K narozeninám Ti posílám obě holky tak, jak vyšly na fotografii v knížce. Jsou Tvoje!
Stařec a Kuře s mojí fotkou vytvarně upravenou Šimonem Blablou.
Stařec a Kuře s mojí fotkou vytvarně upravenou Šimonem Blablou.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >