Archiv divoké vinice

Méla má dalšího vnuka!

Můj spolužák z gymnázia a spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek (Ing. Emil Machálek, CSc.) si pořídil dalšího vnuka. Jmenuje se, jak jinak, Dominik Machálek.
Milý Mélo, kdyby se mí dva vnuci rozhodli hned, mohl bych mít příští rok dva pravnuky. Oběma je jim totiž přes dvacet.
Na rozdíl ode mne je ovšem Méla dědeček prvotřídní.
Váš Herodes

Dominik Machálek
Dominik Machálek
 

Nejistá sezóna nenapravitelného buřiče

3 sezóny v pekle dokáží diváka plynule převést od počáteční nedůvěřivosti k němému úžasu. A přesně takový je i jejich hlavní hrdina, jehož revolta narazila na nečekaně silného soupeře.

Film oslavující tvorbu undergroundového básníka na pozadí převratu v roce 1948 mohl v jiných rukou dopadnout jako nesrozumitelný filozofující paskvil. Tomáš Mašín ovšem zúročil dlouholetou praxi v oblasti reklamy a ke svému celovečernímu debutu přistoupil s péčí ostříleného profesionála. Režie krátkých spotů jej naučila vnímat audiovizuální dílo jako celek a tato zkušenost pro jeho 3 sezóny v pekle představuje nejcennější vklad. Mašín věnuje pozornost každému detailu, z herců dostane maximum a zároveň umí děj patřičně vygradovat. Navíc moc dobře ví, jak veškeré filmové ingredience divákům nadávkovat.

Příběh Ivana Heinze začíná v roce 1947, kdy jeho provokatérské myšlenky představují spíše jen nesmyslný protest pozéra, který je přesvědčen o své výjimečnosti. Opouští tak rodinné zázemí a vydává se na studentskou kolej, kde očekává nové podněty pro své převratné básnické dílo. Jeho snahy ovšem zpočátku vyznívají neopodstatněně, protože společnost prožívá relativně spokojené období a na hrdinství je ještě dost času.

Kolektivem nepochopený Ivan se v prostředí umělecké bohémy seznámí s Janou, která mu imponuje svobodomyslným způsobem života. Přestože jej neustále provokuje, je nepolapitelná stejně jako tolik očekávaná múza zaručující vysněnou kariéru. Pár sice dospěje ke společnému objetí, ale nastává pekelná sezóna, v níž není místo pro nepřizpůsobivé jedince ani nereálné sny.

Kryštof Hádek se se svou roli během vyprávění postupně sžije. Zpočátku mu chování zapřísáhlého buřiče a odpůrce všech zavedených hodnot uvěří málokdo. Po 110 minutách o tom ovšem nebude sebemenších pochyb. Stačí, když odhodí prořídlý plnovous a vrátí se do polohy fracka na prahu dospělosti, v níž působí mnohem přirozeněji.

Polská herečka Karolina Gruszka, v jejíž tváří se dokonale snoubí vyzývavost s nedostupností, na rozdíl od něj na plátně zazáří během svého prvního výstupu. Stačí jediný pohled a má Ivana i diváky ve své moci Její Jana od života očekává především dobrodružství a morálka je jí přitom ukradená. Navzdory svému nevyzpytatelném chování si přesto dokáže získat sympatie.

Mašín jejich poměr, který k opravdové lásce dospěje přes takřka sourozenecký vztah, podal velmi citlivým způsobem a neselhal ani v dialozích zavánějících patosem. Když se Ivan začne příliš sentimentálně vyznávat z lásky, Jana jeho slova se smíchem označí za kýč. A Mašín si je moc dobře vědom, jak mu nepodlehnout. Intimní scény v jeho pojetí obsahují tolik něhy a filmařské fantazie, že slovo sex v souvislosti s nimi působí až vulgárně.

Sázkou na jistotu se ukázaly být i výkony představitelé vedlejších rolí. Ideální volbou je Martin Huba jako Ivanův otec, který se mu nesnaží jeho ideály rozmluvit a zároveň je neustále ochoten podat pomocnou ruku, i Luboš Kostelný jako přisluhovač režimu.

3 sezóny v pekle jsou plné promyšlených záběrů, ať už se děj odehrává v secesních interiérech nebo válkou zdevastovaném Rakousku, kam se Ivan vydá v roli pašeráka. Svou práci skvěle odvedl kameraman, zvukař, kostýmní výtvarník i architekt a 3 sezóny v pekle tak nabízejí iluzi 40. let, která je v mnoha ohledech dokonalejší než samotná realita.

Ze skutečného Egona Bondyho ve filmu nakonec zbylo jen pár veršů, které Hádek občas pronese do kamery. Mašín s nim naštěstí dokáže natolik šetřit, že se nestanou jen samoúčelnou manýrou. Největší prostor pro svou hravost režisér prokázal ve spojitosti se surrealismem, k němuž Ivan vzhlíží. Do děje tak místy vstoupí absurdita zhmotněná vizemi obou protagonistů. Nejlepším příkladem toho je scéna, v níž se Ivan s Janou snaží svými požadavky vyprovokovat osazenstvo snobské restaurace.

Odklon od reality v případě hlavního hrdiny ovšem později představuje také jedinou zbraň, s níž může vést soukromou válku s totalitním režimem. Jeho slovní asociace, za něž by v literárním klubu sklidil ovace, totiž nenacházejí u představitelů komunistického režimu ani špetku pochopení.

Nepatřím k příznivcům Kryštofa Hádka a už teprve neholduji poezii Egona Bondyho. Filmu podle Bondyho zápisků s Hádkem v hlavní roli jsem přesto naprosto podlehnul. Díky němu jsem dokonce málem zapomněl na zvěrstva jako Ulovit miliardáře nebo 2Bobule, která česká kinematografie letos vyprodukovala. 3 sezóny v pekle si od diváků zaslouží podstatně větší pozornost. Doufejme, že právě jejich ignorace životnost tohoto filmu předčasně neukončí.

Adam Chromý,recenze zároveň vyšla i jako blog idnes

 

Vzpomínka na fotografa Jana Reicha

Vzpomínání na dnes již slavného českého fotografa Jana Reicha se mi rozpadá na několik samostatných vzpomínek, jež se měly, aniž bych to tušil, spojit v jeden celek v podobě soboty 14. listopadu, kdy odešel se svými deskovými aparáty do jiných světelných světů.
Před několika lety jsem s úžasem zjistil, že jedna z jeho velkolepých fotografií vznikla ve vesnici mého mládí, v nechvalické hospodě U Uhrů, kde strejcové a sedláci v mlžném kouřovém oparu pozvedávají své půllitry, kde hospodský Lokvenc s orlím nosem a asketickým výrazem ve strnulé tváři čepuje jedno pivo za druhým, jako by na světě nebylo nic důležitějšího. Nikdy bych proto neřekl, že světová fotografie může vzniknout přímo před nosem.
Vzpomínka druhá je čerstvějšího data. Před rokem a půl jsem připravoval s Janem Reichem rozhovor pro místní tisk. „Nikdy tě k sobě nepustí,“ slyšel jsem varování předem. Tak jsem vzal pár svých knížek, trochu váhavě zaklepal na dveře Reichovy chaloupky v Dolní Křemenici a byl jsem kupodivu pozván dál. Návštěva se nebývale protáhla, proklábosili jsme několik hodin. Než jsem se rozloučil, najednou fotograf někam zmizel, vzápětí se vynořil z přítmí zápraží. „Aspoň si něco ode mne vemte,“ řekl a usmál se. Položil na dubový stůl svou, troufám si říci, nejkrásnější knihu Dům v krajině, v níž jsou scenérie krajiny jižního Sedlčanska. Listoval jsem obrazovou publikací a téměř všechna místa zvěčněná na fotografiích poznával. Zasněženou cestu pod Skuhrovákem, křížovou cestu, remízky i louky zvrásnělé drsným mrazem i hedvábnou námrazou. „Tudy jsem chodíval do školy v Počepicích“, neudržel jsem údiv.
„Víte, co je zajímavé,“ na naše poměry je knížka hodně drahá, ale například ve Francii šla na dračku, v zemi galského kohouta byla během pár dnů rozprodána.“ Mohl jsem jen přikývnout.
Poslední vzpomínka je ještě docela živá. Nedávno jsem vídával stát šedivou dodávku Jana Reicha na nejrůznějších místech. Obcházel louky i meze plné šípkových keřů, určitě si vyhlížel a mapoval náměty svých dalších obrázků. Říkával o světlu, že si ho člověk musí vyhlídnout. Miloval až téměř vášnivě černobílou fotografii. Je toho v ní více než v té barevné, určitě prozrazuje ducha místa, nejenom pouhopouhou hru světel a stínů.
Pojednou jsem si uvědomil, když mi před několika dny volala zcela nečekaně dcera Luciána, jak je lidský život křehký. Mrzí mě dvojnásob, že s Janem Reichem, přítelem ze sousední vesnice, už neuděláme společné vánoční přání, jak jsme si slibovali, že už nepřijde ke mně na guláš, byť by to měl jen přes kopec.
Možná už zase kdesi v nadoblačných výšinách tlačí před sebou na kočárku svůj těžký deskový fotoaparát a zavoní-li listopadové světlo tlejícím listím, zastaví, postaví svůj fotografický přístroj na kamenitou zem a zmačkne spoušť. Díky Janu Reichovi věřím, že se světlo láme, když se rozdává.

Vladimír Stibor 23. listopadu 2009

Jana Reicha fotografovala Luciána Stiborová
Jana Reicha fotografovala Luciána Stiborová
 

Vášeň má křídla

Ti, kdo se setkávali s brilantními politickými komentáři Pavla Vernera v Právu, možná věděli, že píše také povídky (knižní soubory Červenobílá kobra a Láska v cizím pokoji) a romány (Dranciáš, Pražské hyeny, Jak nezabít manžela), ale nejspíš by ho nepodezírali z psaní poezie. Vždyť on sám je autorem těchto ostýchavých řádek z internetového Divokého vína:
„Po osmnáctém roce věku už by muž neměl psát básničky, protože poezie je projevem nedospělosti, samčí slabosti… je to larvální stadium muže a fňukání Ratkinovo. Chlap píše do řádků, ponechávaje verše chlapcům.“
Ale poezie si Pavla Vernera našla nejen v chlapeckých letech, ale i v pokročile mužném věku, a přemohla ho, ba přímo zmermomocnila. Na prahu šedesátky vychrlil v rychlém sledu desítky básní, a je to poezie mužná, ironická, ztopořená, alfa-samčí. Rozpustilá („z čeho je mi v duši tence/z čeho hlava bolí//z přezky na tvé podprsence/nepovolí“) i cynická („to je tak k posrání ten stařec v rozpuku/že tě hned neobjal nevzal tě za ruku…“), hravá („v rytmu stereo nerudesky/nabídla mi své ortení“, „u nosu vůně kunderací/z dvou hrubínových jablek vrchlických“) i smrtelně vážná („milenko pozdní už se nám to krátí/už vychládáš mi možná měla bys/zapálit svíčku před mým pohlavím/nastavit se mi a já se postavím/dřív než nás svatí ukřičí/než utopí nás v jedu//a pak mě zhasni sám to nedovedu“).
Nad souborem Vernerových básní Zázrak nasycení, vydaným nakladatelstvím Akropolis, se mi vybavuje výrok malíře Braquea: „Logika chodí o berlích, vášeň má křídla.“ Ano, žádné zaumné mudrování, fňukání a žalování na svět vezdejší, které zaplevelilo české básnictví, ale vášeň, očistná a životodárná, to je pravé slovo pro Vernerovu plnokrevnou poezii. A je v té vášni i poctivá dávka hořkého humoru, jako v básni Duše: „co se stane s mou vzácnou duší/až budu jednou mrtvý?/že se tak ptám když stejně tuším/že o tom každý prd ví.“ Teď už to ví, škoda jen, že už nám o tom nenapíše. Ani báseň, ani prózu, ani komentář.
Pavel Verner zemřel 10. března 2009. Bude nám chybět.

Jiří Žáček

Ve středu 25. listopadu v 17 hodin se sejdeme v malém sále Městské knihovny a budeme si o Pavlovi povídat a předčítat básničky z jeho nové knížky ZÁZRAK NASYCENÍ.

 

Umřel Honza Reich, fotograf Prahy

V sobotu 14. listopadu slavil fotograf Pavel Hudec Ahasver svoje 68. narozeniny. Ten den ve věku 67 let umřel jeho kamarád Jan Reich. Svoje fotky ze Slovenska a z cirkusu otiskl Honza Reich na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Divokém víně. Zařadil jsem jeho fotografie i do knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007.

Jana Reicha jsem fotografoval v jeho ateliéru na Novém Světě.
Jana Reicha jsem fotografoval v jeho ateliéru na Novém Světě.
Cítil jsem se u něj jak v Jiném Světě.
Cítil jsem se u něj jak v Jiném Světě.
A už fotí na Onom Světě...
A už fotí na Onom Světě...
 

Na vlastní oči pro pláč

Všimli jste si, že z Novy zmizel publicistický pořad Na vlastní oči? Došlo k tomu vcelku potichu a nenápadně - nejprve se s naší největší televizí rozloučily některé z dlouholetých opor tohoto pořadu,pak se po drobné aféře musel vytratit i dlouholetý šéf Radek John. Posléze dostali i ostatní reportéři z této relace „prázdniny“ s tím, žena podzim se snad budou moci vrátit do práce. Ale k obnovení pořadu nedošlo!

Neznám podrobnosti tohoto procesu, možná že „Oči“ skutečně lety osleply a zasloužily si zrušení.Přece jen komerční televize je věc dynamická a stále se měnící – kdo chvíli stál, už stojí opodál. V tomto směru si dovedu představit, že vedení televize skutečně pocítilo potřebu inovace. Obnovení se však zjevně nekonalo! Očím prostě zůstaly jen oči pro pláč.

Shodou okolností se tak stalo právě v roce dvacátého výročí listopadu. Právě v roce kulatého výročí revoluce, která měla mimo jiné osvobodit média, tedy zjišťujeme, že na nejsledovanější televizi prakticky zmizely hlubší původní reportáže!

Nahradila je jen rádoby novinařina v pořadech typu Víkend či Koření. Sledovanost mají možná slušnou, je to však publicistika dělaná bez invence – a hlavně bez investigativní práce. Plnokrevná publicistika je nyní na Nově chudou příbuznou - paběrkuje jen v TN (kde na ni není čas) a Občanském judu(kde se zabývají „komunálem", ne velkými kauzami)

Proč je tomu tak? Důvodů bylo jistě více, mimo jiné se mluvilo o nátlaku politiků. Například ODS prý zablokovala odvysílání dvou reportáží. Bojím se ale, že jde hlavně o finance - pořady typu Víkend to mají u šéfů Novy dobré protože jsou výrazně levnější.(Videa do nich se vesměs kupují od agentur, kde jsou za pár korun) A pro komerční televize jsou prostě výnosy až na prvním místě.Těžko jim to vyčítat, byznys je byznys.

V každém případě by tento vývoj ale měl být varováním před hlasateli plné komercializace televizního éteru! Kdyby se Česká televize stala plně komerční televizí, nejspíš by ruka trhu vyhnala náročnější původní publicistiku i z ní! Ale taky by osud Očí měl rozproudit dění v poněkud zkostnatělých Reportérech ČT. Měli by si totiž uvědomit, že teď už jsou v tom sami.

P.S.

Když jsem dopsal tento blog, hovořil jsem s jedním z bývalých reportérů z Novy. "Oči“ prý na Nově možná ještě resuscitují! Problém však je v tom, že i pokud se znovuzrodí, mají se "dívat" docela jinak. Žádné choulostivé kauzy a rozkrývání problémů už nebude. Dominovat budou kuriozity.

Matěj Kouba

 

HRY O EVE

Palac Krizik, Radlicka 2, Praha 5, Smichov
do 27.11. 2009

AVEVA, Milan Kuzica a Ivan Minář, Atrium Paláce Křižík

Výstava dvojice tvůrců (sochaře a fotografa) nabízí nečekaně výživnou podívanou jak pro milovníky kvalitního umění, tak i pro laiky oceňující krásy ženského těla. Díla Milana Kuzici spojují zručnost klasického sochařského pojetí aktu s hledáním symbolů, například na ženských torzech, jimiž prorůstají hudební nástroje, nebo na archetypálních monumentálních plastikách připravených právě pro atrium Paláce Křižík.
Mystérium současné ženy autor modeluje zejména v symbolech biblických žen.
Oproti sochám, z nichž místy dýchá až erotická smyslnost, jsou fotografie Ivana Mináře oázou klidu a snění. Jeho romanticky laděná komponovaná zátiší jsou plná citací ze starého vlámského malířství, ale nejsilnějším tématem je
poetika zanikajících věcí, které překvapují svou tajemností. Spolupráce vystavujících umělců je patrná zejména v prezentovaném katalogu Milana Kuzici, v němž jsou mnohé z vystavených plastik vyfocené přímo při zrodu.

Mgr. Ivan Minář ml.

AVEVA
AVEVA
Single I
Single I
Galerie
Galerie
 

Moje Libeň

Konečně aktualita podle mého gusta, moji milí. V bývalém sídle Obvodního výboru KSČ v Praze 8, nyní sídle Úřadu Městské části Praha 8 (U Meteoru 6), je instalována výstava Moje Libeň, rozuměj Hrabalova Libeň. Připomíná 95. výročí narození Bohumila Hrabala. Vystavené fotografie pocházejí z foťáků Hany Hamplové, Milana Jankoviče, mého oblíbeného Tomáše Mazala a hlavně Ladislava Michálka, jehož fotografie Klub poezie inspirovala Hrabala k pojmenování knížky Kluby poezie, dedikované poetickým mladíkům recitujícím své básničky v domě číslo 4 v Krejčího ulici. Transparent Klub poezie jsem vlastnoručně namaloval na vlastní prostěradlo a s Mélou Machálkem a dalšími kamarády vyvěsil v roce 1964 mezi dva kandelábry na rohu Rudé armády a Krejčího.
K výstavě vyšel průvodce s textem Tomáše Mazala. Panáček slíbil, že mě výstavou provede osobně.

Hrabal na dvoře domu č. 24 Na Hrázi Věčnosti
Hrabal na dvoře domu č. 24 Na Hrázi Věčnosti
Transparent na třídě Rudé armády, rok 1964
Transparent na třídě Rudé armády, rok 1964
Titul Hrabalovy knížky
Titul Hrabalovy knížky
 

2 Bobule jsou ředěné víno

Vynucené pokračování Bobulí se provinilo vůči vínu, původní předloze i celé české kinematografii.
Tomáš Bařina režii druhých Bobulí odmítnul s odůvodněním, že v prvním snímku už řekl vše, co bylo podstatné. Producenti Dvořák a Vican bohužel k tomu názoru nedospěli a hnáni vidinou plných kinosálů se rozhodli z vyčpělých hroznů za každou cenu vymačkat poslední kapky šťávy. Z Bobulí tak překvapivě nevznikly Bobule 2 ale 2Bobule, čímž veškerá snaha o originalitu končí.

Hrdinové vinařské komedie se před dvěma lety dopotáceli do finále a každému (vyjma producentů) bylo jasné, že už nemají divákům co říct. Scénář si tak chtě nechtě musel vypomoci novými postavami, které do příběhu narouboval s nadšením vinaře-amatéra. Když filmaři pro tuto příležitost oprášili Jiřího Krampola a Janu Švandovou, bylo zřejmé, že 2Bobule vyrazily do boje o diváckou přízeň se zbraněmi hromadného ničení. Oba herci navíc mají navzdory svému pokročilému věku exhibicionistické potřeby, což není vůbec hezké a už teprve ne vtipné.

Změna na postu režiséra se na Bobulích neprojevila stejně jako střídání štábů u donekonečna natahovaných televizních seriálů. Děj stačilo občas prostříhat leteckými záběry jihomoravských scenérií, aby si diváci mezi návaly smíchu také uvědomili, jak krásně to na východě naší republiky je. Ať už za tím stál absolutní respekt k předloze či nulové autorské ambice Vlada Lanného, 2Bobule nejsou ničím jiným než sériově vyrobeným prefabrikátem. Pokud se i přesto diváci s výsledkem spokojí, 3Bobule už si nejspíš můžou natočit samotní sponzoři.

2Bobule diváky opět zavedou do země zaslíbené, kde se i domácí víno pije výhradně z lahví s reklamními etiketami. Hlavní postavy už mají vlastní životy a k tomu, aby se opětovně setkaly a zažily nějakou tu legraci, se nezapříčiní nikdo jiný než Krampol se Švandovou. Jirka (Lukáš Langmajer) totiž přivede do jiného stavu jejich dceru, načež prchne ke svému dobrému příteli, kam se ovšem mezitím řítí její rodiče i nájemný vrah v podání Jiřího Korna. Nebohá těhotná slečna, kolem které se celá zápletka točí, se ale překvapivě objeví až v posledních deseti minutách filmu (pokud nepočítáme její nohu v úvodní scéně).

V reálném životě by vše vyřešil obyčejný potrat. 2Bobule však k této problematice přistupují podobně jako Taková normální rodinka velmi konzervativně a diváky pochopitelně potřebují v závěru uchlácholit kýčovitým happyendem.

Jak je zřejmé z nástinu děje plného křečovitých eskapád a oduševnělých hlášek, víno ve filmu funguje jen jako ušlechtilá rekvizita, která má jeho buranskou podstatu povznést na vyšší úroveň. 2Bobule toho ovšem o víně ví asi stejně jako návštěvníci Oktoberfestu. Hlavní hrdina se tak chystá lisovat slámové víno ve chvíli, kdy vinice ještě nezačaly ani rodit. Na svůj vinařský triumf, jímž to pochopitelně v závěru všem natře, má navíc k dispozici tolik hroznů, že by z nich při vší snaze nedal dohromady ani jednu lahev.

Hádek, Langmajer a Voříšková, na nichž první Bobule stály, museli ustoupit lidovému humoru a z jejich postav se stala jen plochá vzpomínka na film, který před dvěma lety do kin přilákal tolik lidí, že to někomu bohužel nedalo spát. Naředěný scénář se nejvíce podepsal na Tereze Voříškové, jejíž Klárka vytrvale trpí jako žena v domácnosti, aby se v závěru zmohla na krátkou revoltu a vzápětí svému nezodpovědnému příteli opět padla k nohám.

Tvůrci filmu 2Bobule jsou si moc dobře vědomi toho, že je mnohem přínosnější podmanit si tisíce nenáročných diváků než nějakých 200 členů akademie udílející České lvy, kteří navíc za sledování filmů neplatí. Poptávka bohužel v současné době hraje v jejich prospěch. Nerad bych se ovšem jednou dožil časů, kdy bude číslovka před Bobulemi dvojciferná.

Adam Chromý (článek vyšel zároveň na blogu idnes)

 

Pavel Verner, Zázrak nasycení

Kniha našeho přítele Pavla Vernera je k dostání v internetovém obchodu Kosmas.cz s touto nabídkou. V Praze pak jistě v knihkupectví Fišer, Kaprova ulice, a Kosmas, Perlová ulice.
Jinak ji šíří distribuční kanály Kosmas, Euromedia a Nakladatelský servis.
Nakladatelství Akropolis

Doporučená cena: 168 Kč
sleva 10% -17 Kč
Naše cena: 151 Kč



Zázrak nasycení - anotace
Pavel Verner (1947-2009) byl znám především jako prozaik a politický komentátor. Do literatury však vstoupil v 60. letech právě jako básník, kdy debutoval na stránkách Divokého vína. Svazek jeho básní podává nezvratné svědectví o tom, že byl především básník. A ne ledajaký -- pěstoval v poezii tak vzácné bylinky, jako jsou humor, včetně onoho černého, sarkasmus, ironie i sebeironie. Vernerovy verše -- ať z 60. a 80. let či z počátku nového tisíciletí -- jsou vzácně spjaty osobitou poetikou, bohatou obrazností, hrou se zvukomalebnou stránkou i překvapivými pointami. Kde jinde se v české poezii setkáte s incestním dědečkem z Liberce (i odjinud), s opilými tatíky na vycházce, se starci v rozpuku, mukly celibátu či s hanbatou geometrií? Lze jen litovat, že básnická tvorba tohoto autora, stigmatizovaná jmény Fr. Gellnera a V. Hraběte, je provždy uzavřena.

Pavelenko recituje na Hájku při setkání autorů Divokého vína
Pavelenko recituje na Hájku při setkání autorů Divokého vína
 

Lolita u Bulovky

Šel jsem dnes k nemocnici Na Bulovce v Praze a náhle na mě vykoukla Lolita. A to ještě v ruských bukvách. Nic proti Nabokovovi, tahle polonahá dáma na plakátu s ním ale určitě měla pramálo společného. Nějaká ruská produkce tu zvala na koncert jakési ruské zpěvačky. A neobtěžovala se lidem azbuky neznalým sdělit o co jde, i když se to zjevně konalo v Čechách. Den předtím jsem zase zaregistroval, že se u nás sejdou příznivci pokeru. Tedy u nás – sejdou se ve Franzensbad jak sděloval čistě německy psaný plakát. Že to jsou Františkovy lázně jsem si dokázal odvodit, nepochopil jak má někdo drzost používat v srdci Čech jen německý název českého města. Mohl bych samozřejmě pokračovat dalšími případy. Plakáty a bilboardy psané jen anglicky jsou ale tak časté,že už je ani nevnímáme. Takže bych jenom připojil názor. Plně podporuji co nejširší výuku cizích jazyků, sám mluvím slušně všemi třemi zmíněnými řečmi. Ale jsou tady spoluobčané, kterým to s jazykovou vybaveností nějak nevyšlo. I tak však podle mne mají – vzhledem k tomu že žijí v českém kulturním prostoru- právo se česky dozvědět, co se kolem nich píše. Aještě něco – teď se hodně mluví o riziku ztráty českých pravomocí v rámci Evropské unie,o nebezpečí jakéhosi bruselského -zejména ekonomického - imperialismu. Podle mého přesvědčení však mnohem větší nebezpečí hrozí české kultuře. (Nejen české, nejsme v tom sami- stejné riziko ohrožuje i všechny ostatní malé evropské národy) Nositelem tohoto rizika ale nejsou eurobyrokrati – jsme jím zejména my sami,pokud se necháme pohltit mořem kultury velkých národů a globální nekultury.

Matěj Kouba

 

Spřízněné duše knihovnické

Během Týdne knihoven jsme s mou nakladatelkou Věrou Noskovou objely několik českých měst a nakonec zakotvily na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Není lepší škoda života, než když se člověk setká tváří v tvář se čtenáři! A neexistuje snad nezištnější a laskavější lid než knihovníci a majitelé literárních čajoven a kaváren.



Úterý odpoledne: vyjíždíme z Prahy směrem na Písek. Moje patnáct let staré autíčko má za už letos za sebou výlet na jih Francie, tak snad vydrží i „book tour“ – neboli turné s představováním nových knih - po Čechách. Já jsem dozadu do auta naložila několik desítek Cvokyní, což je sci-fi příběh ženy cestující zpátky v čase a snažící se měnit svůj život, Věra zas bude propagovat svoji povídkovou knížku Ještě se uvidí, která obsahuje tři současné příběhy žen stojících mezi dvěma muži.



V Písku jsem se kdysi stavovala, ale jen letmo, ve stylu japonských turistů: šup na náměstí, šup se podívat na středověký most a hurá dál! Tentokrát máme na prohlídku víc času, a tak oceňuju rozlehlost půvabného historického centra, svižně a trendově rekonstruovanou Sladovnu (což je, jak název napovídá, skutečně bývalá sladovna) a snad ze všeho nejvíc historickou vodní elektrárnu na řece Otavě, stejnou od dob Františka Křižíka a stále funkční a dodávající proud do sítě. Věra, která tady kdysi strávila několik let života, mě upozorňuje na spousty mladých lidí v ulicích, protože Písek je tradičně město škol a studentů. Panuje až neuvěřitelně horké letní počasí a nejpříjemněji je na promenádě u Otavy. Stejně ale končíme v místním sekáči, který důkladně pleníme - z Písku mám celkem čtyři pozoruhodné kousky oblečení.



Díky knihovnici Soně je tu zajištěno publikum čítající asi třicítku lidí, ostatně na Věru Noskovou už jsou v Písku zvyklí a vždycky si s ní rádi přijdou podebatovat. Čtu z Cvokyně, Věra z povídky, která se odehrává právě tady v Písku. Pak se rozvíjí debata, mimo jiné o feminismu, jelikož Soňa prozrazuje obecenstvu, že jsem feministka, zatímco Věra sama sebe označuje za antifeministku, pak o ekologii, a konečně tak vůbec o životě a psaní. A taky o ezoterice, jelikož Věra je zakladatelka Českého klubu skeptiků Sisyfos a na ezoteriky má spadeno. Soňa s manželem nás pak doprovázejí na večeři do místní proslavené restaurace U Reinerů a nechávají nás přespat ve svém domku.



V horkém letním počasí pokračujeme do Českých Budějovic. Tady jsem původně chtěla stihnout aspoň kousek Ekofilmu, který je zrovna v plném proudu, ale v jednosměrkách, různých omezeních a zákazech vjezdu děsně bloudíme (Budějovice jsou opravdové velkoměsto, bránící se autům, jak jen to jde) a mám čas jen na kousíček jednoho filmu, pojednávajícího o sochařích vytvářejících křížovou cestu, do níž každý přispěl jednou sochou. Tudíž spíš duchovno než „eko“, jako vzorek mi to stačí. V Budějovicích nevystupujeme v knihovně, ale byly jsme na poslední chvíli zařazeny do programu literární čajovny Měsíc ve dne, takže na nás přišla jen malá skupinka lidí, zato dosti fundovaně diskutujících. Obsluha je tu „na půl cesty“, mladík Vašek, který nám přinesl nápoje, je vlastně texaský ranger a nosí kovbojský klobouk, na nohou koně a za pasem pistoli, což Věru poněkud zneklidnilo, ale prý nebyla nabitá. Ubytování je tu úchvatné: v historickém domě nad čajovnou mají její majitelé rekonstruovaný podkrovní byt, kde nás nechají přespat, ovšem je to tu hodně bohémské – byt občas využívají jejich synové. A samozřejmě jsme obešly velké náměstí s Neptunovou fontánou a já jsem si musela téměř rituálně vylézt na Černou věž.



Následovala další štace, Chrudim. Přesun z jižních do východních Čech zabral jen půl dne – v Čechách je vlastně všechno blízko. A zase krásné náměstí a půvabná Filištínská ulička, ve které sídlí zdejší městská knihovna. Návštěvnost v tomto případě zachránily dívky z místního internátu, studentky několika různých středních škol, které na naše vystoupení přivedla vychovatelka. Tím pádem jsme se jich s Věrou zvědavě vyptávaly na jejich život, na hnutí Emo, na Stmívání a tak podobně. Naší zdejší hostitelkou byla knihovnice Jana Jirásková, kterou pokládám za výjimečnou osobnost – nedávno jí vyšla první povídková knížka Kanička pošmodrchaná, s neuvěřitelně vyspělými, zralými a přitom originálními texty, neopakovatelně vyjadřujícími jakousi existenciální bolest a přitom krásu bytí a žití (hrome, to jsem to řekla pateticky – Jana vůbec patetická není, ale přesto to myslím docela sedí…). Kromě toho je Jana taky šéfredaktorkou místního literárního časopisu Psa(hlav)ci a potkáte ji taky na literárním serveru Mezera.org. A navíc k tomu všemu má čtyři děti, z toho tři školáky, kteří s ní ještě bydlí. Přesto nás vzala do svého bytu v Chrastu u Chrudimi a přenechala nám na noc obývák. Večer jsme strávily ve třech u pivka v místní hospodě a Jana nám svým nápadně hlubokým hlasem vykládala střípky ze svého života. Například rozhodně odmítá v rámci knihovny lépe placené místo, které by ji zároveň vzdálilo čtenářům a přesunulo někam dozadu ke katalogům. Taky jsme rozebíraly výchovu dětí, drogy, knížky, literární servery a mnoho dalšího.



No a z Chrudimi jsme v pátek po ránu pokračovaly do Havlíčkova Brodu na knižní veletrh. Rozkopané centrum města nás poněkud dezorientovalo, navíc se najednou udělala strašlivá zima a nevlídno. Konečně jsme se probojovaly ke kulturáku a rozbily stánek s knihami v prostorách PEN klubu. Odteď jsme se až do sobotního odpoledne u pultu střídaly a byla to zajímavá zkušenost. Davy lidí proudí kolem, občas si někdo změří pohledem vaši nabídku a pokračuje v chůzi, nebo se – velmi vzácně – zastaví a začne knížky zkoumat. A zcela výjimečně si něco koupí. Načež se většinou strašně diví, že mu můžete knížku rovnou podepsat, jelikož jste autorka. Obě jsme měly čtení, na Věru přišlo dost lidí, na mě málo, a byla to taky pěkná škola života – překřikovat ampliony a hlasitě se bavící lidi nablízku. Vůbec největší davy obléhaly spisovatelské hvězdy Viewegha a Vaculíka, kteří se tu také na chvilku mihli. Sama jsem si veletrh také obešla, ale davy byly příliš husté, až jsem začínala mít pocit, že se v té tlačenici dusím – takže jsem si nakonec nic nekoupila.



Z krátkých procházek po Havlíčkově Brodě (když u pultíku seděla Věra) jsem dohromady nic neměla, protože panovala opravdu nekřesťanská zima, déšť a sychravo. Poprvé za celé naše „turné“ jsme spaly v normálním, docela hezkém hotelu, zvaném Brixen. A v sobotu v podvečer, když veletrh končil, jsme se vrátily do Prahy.



Byla to úžasná zkušenost, i když pro mě dost namáhavá. Fakt to není žádná legrace, snažit se publiku prezentovat originalitu a zajímavost svých výtvorů a myšlenek. Naštěstí existují knihovníci a majitelé literárních čajoven a kaváren, kteří nám autorům poskytují nezištně podporu a posilují v nás víru, že přece jenom existují spřízněné duše, pro které jsou přesně ty naše knížky to pravé ořechové.

Eva Hauserová

(článek vyšel i na serveru idnes)

 

Píše mi Jaroslav Svěcený...

... a zve mě i vás na výstavu Slavné evropské housle v pražském Obecním domě (do 29. listopadu) a na koncerty ve svém klubu Violino v Krakovské ulici 5 v Praze 1 21. a 23. října vždy v 19.30. Klikněte na www.sveceny.cz nebo www.violino.cz.

 

Kdo ochrání Protektora?

Rozhlasový reportér Emil Vrbata se snaží mít pod kontrolou svou židovskou ženu stejně jako Heydrich celý český národ. Oba úmysly ovšem komplikuje odvěká nepřizpůsobivost.

Protektor Marka Najbrta je jedním z mála českých filmů, při jehož vzniku nestáli vypočítaví sponzoři ani snahy o uspokojení autorského ega, ale zájem vyprávět příběh, který nabízí více než dvě hodiny pohyblivých obrázků. I když je jeho komerční úspěch kvůli absenci masově populárních jmen nejistý, do zapomnění pravděpodobně neupadne. V současné domácí produkci totiž Protektor těžko najde konkurenci a o Českých lvech je tak v tuto chvíli víceméně rozhodnuto. Česká nominace na Oscara by navíc po nepříznivých letech konečně nemusela být jen pouhou formalitou.

Už samotná titulkové sekvence dává tušit, že Protektor nebude o těžkých časech pojednávat způsobem, na jaký jsme byli dosud zvyklí. Obrazová stylizace a hudba, v níž se snoubí odkaz 30. let s moderními zvuky, divákům nabízí exkurz do dob, kdy ještě všichni na první pohled působili jako slušní lidé. Netrvá však dlouho a Československo přichází o část území, identitu i své sny.

Pro osudový zlom v dějinách je symbolický příběh herecké hvězdy Hany, jejíž židovský původ z ní náhle činí nežádoucí osobu. Slibně rozjetá kariéra na Barrandově se tak mění v domácí vězení, kde může celkem bez problémů přežívat díky manželovi, jehož hlasem zní v rozhlasu cenzurované reportáže.

Marek Najbrt citlivě staví ponurou atmosféru klaoustrofóbního světa, v němž se Hana ocitá. Hrdinka ani v této chvíli neztrácí přirozenou drzost a vůči Třetí říši uskutečňuje osobní revoltu, při níž spíše než s nacisty bojuje s vlastním sebevědomím.

Hana těžko snáší ztrátu své hvězdné aury a společně s provozovatelem sousedícího biografu vytváří kolekci provokatérských fotografií, která ve filmu bohužel funguje jen jako zpestření obrazové složky, a její potenciál není v příběhu využit. Manžel Emil Vrbata mezitím nenápadně kolaboruje a ve vztahu s Hanou, která si nechce připustit závažnost situace, se odcizuje.

Ústřední pár ve filmu ztvárnili Marek Daniel a Jana Plodková. Představitel rozhlasového reportéra se dokázal s rolí vypořádat při citově vypjatých situacích i proslovech se strojenou dikcí. Plodkovou lze považovat spíše za fotogenický než herecký objev. Ve scénách, kdy je zkrášlena blond parukou, by mohla směle konkurovat největším ikonám protektorátního filmu. Zároveň dokáže s přirozenou vizáží a ironickým akcentem okouzlit jako utlačovaná Židovka. Hana je ovšem dokonalá jen do chvíle, než se divákům omrzí její jednotvárný projev.

Od Protektora až na závěrečný pochod Židů do transportu nečekejte motivy, které se osvědčily ve filmech z období druhé světové války. Najbrt vypráví především intimní drama dvou lidí, jejichž osudy ustrnuly v období, kdy bylo jediným cílem přežít. Vzhledem ke společenskému postavení hlavních postav film dokonce působí docela nekonfliktně a Židé v něm nejsou bezdůvodně likvidováni. To opravdové drama se totiž vždy odehrává mezi čtyřma očima..

Zpráva o atentátu na Heydricha ve filmu zazní dokonce jen z rozhlasu a všudypřítomnou hrozbu a strach z příštích dní tak navozuje mnohem přesvědčivěji než doslovné vyobrazení události, která zaslouženě vzbuzovala naději i obavy.

Najbrt si ve filmu pohrává s významem slova protektor, jehož lze vnímat jako obětavého ochránce (Emila) i utlačovatele (Hendricha). Příběh sjednocuje také motiv bicyklu, který hlavního hrdinu tragikomickým způsobem zapojí do historických událostí.

Přes občasné formální experimenty odvádějící pozornost od vyprávění je Protektor filmem, jehož by si mělo publikum vážit. A to tím spíš, že se na něj žene Tomáš Vorel se svým varovně vyhlížejícím miliardářem nebo update verze Saxany. Marek Najbrt tak v současné době zastává funkci protektora české kinematografie, který může napravit její pošramocenou pověst. Adam Chromý (článek vyšel zároveň na blogu idnes)

 

Jak ulovit miliardáře a ztratit soudnost

Drzá komedie Ulovit miliardáře měla pobouřit domácí politickou i mediální scénu. Skutečně naštvat se jí ovšem podaří jen platící diváky bez ohledu na jejich společenské postavení.

Tomáš Vorel bohužel není Kateřina Brožová, aby dokázal ulovit miliardáře bez újmy na cti a mohl usínat s pocitem dobře vykonané práce. Jeho podobenství o zkorumpovaném podsvětí českého byznysu je dokonce tak nepřesvědčivé, že už z principu nemůže nikoho urazit. Tak hloupě jako postavy ve scénáři totiž nejednají ani největší oběti kapitalismu, jimž moc a bohatství zcela zastínily mysl.

Ulovit miliardáře kvůli nepřehlednému ději daleko více než o zoufalých poměrech vypovídá o tvůrčí neschopnosti režiséra, jehož sebevědomí je neúměrné odvedenému výkonu. Vorel se pasoval do role ironického pozorovatele, podle něhož se česká společnost dostala na scestí, z něhož jediné východisko nabízí prázdné tlachání u sklenice nejlevnějšího piva, které představuje jedinou jistotu v dnešní pohnuté době.

Bez mučení se přiznám, že jsem zcela nepobral, co se po dobu 88 minut na plátně vlastně odehrávalo. A protože netuším, o co vlastně v miliardáři jde, logicky mi celé Vorlovo počínání nepřišlo vtipné. A to tím spíš, že se jedná o drzou komedií vyznačující se četným výskytem slov, které patří úplně do jiného žánru, kde se o pohlavních orgánech jen nemluví, ale jsou aktivně zapojeny do vyprávění.

Ono utahovat si z „vyšších kruhů“ je strašně jednoduché, ale opravdové umění je podat to smysluplně a navíc zábavně, což se Vorlovi ani přinejmenším nepodařilo. O tom, že se pustil do neprobádaných vod svědčí už úvodní projev, při němž ze sebe Tomáš Matonoha jakožto zdiskreditovaný miliardář chrlí ekonomické pojmy se stejnou samozřejmostí jako slovník cizích slov.

Vorlův pohled na zpropadenou českou společnost je bohužel ještě pestřejší a ve svém nekompaktním příběhu zabrousí i do mediálního sektoru, v němž hraje prim uhuhňaný nezávislý novinář v podání režisérova maskota Radomila Uhlíře, nebo na policejní stanici, kde zaměstnancům věčné pomáhání a chránění usnadňuje materiál z protidrogového oddělení. Ten se patrně během natáčení přimísil i do cateringu, což je dost nefér vůči divákům, kteří se na film dívají bez stimulačních látek.

Vypovídací hodnota miliardáře je o to nižší, že ke svému vzniku potřeboval prostředky, které tolik odsuzuje. Jeho kritika bulvárních médií je zcela bezpředmětná, když se ukáže, že mediálním partnerem filmu je Blesk jakožto výkladní skříň české masové žurnalistiky.

Nejděsivější zážitek snímek Ulovit miliardáře poskytuje na poli hereckých výkonů. Tomáš Vorel se patrně při natáčení kácel smíchy nad hláškami z vlastní autorské tvorby a hercům dal volné pole působnosti. Každý z nich se tak karikaturních postav ujal po svém a film tak působí jako besídka u táborového ohně, při níž se prezentují narychlo nacvičené humorné scénky. Největší muka přinášejí chvíle s Ester Janečkovou, jejíž herectví je dokonce ještě o poznání horší než moderování. Naprostým zjevem je Kateřina Sedláková v roli televizní moderátorky, která nedostatek talentu nezamaskuje ani úmyslným přehráváním.

Kritizovaný lobbing proniknul i do castingu, kde se vždy najde role pro kámoše ze sklepácké party, protože nikdo vtipnější v našich zkorumpovaných končinách podle Vorla zkrátka neexistuje. O tom, že opakovaný vtip není vtipem nejlépe svědčí Milan Šteindler jako homosexuální PR manažer. Obávám se, že opravdu nastal nejvyšší čas vrátit se do Sklepa a nadobro za sebou zaklapnout opancéřované víko.

Menšiny jsou pro Ulovit miliardáře snadným cílem a vedla gayů si tak utahuje z Romů i Židů. Při jejich spodobnění pochopitelně používá veškerá klišé a Vorel tak neustále dokazuje svou zálibu v humoru nejtěžšího kalibru, pří němž je velice snadné sklouznout k trapnosti. Pro ten má nejspíš slabost i rada Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, která ke vzniku filmu přispěla.

Ať už Vorel všechny napálil a úmyslně natočil špatný film nebo se mu tento výtvor jen nechtěně nepovedl, jeho existenci obhájí jen stěží. Česká kinematografie je v neustálém vývoji a důkazem o její rozmanitosti je střídání dobrých, špatných, horších a úplně nejhorších filmů. Pokud by mělo dojít k zachování rovnováhy, po Ulovit miliardáře na diváky čeká několik měsíců nadprůměrné podívané.

Adam Chromý (článek vyšel zároveň na blogu idnes)

 

Scifi ze slumů

V současné době slaví v kinech celého světa překvapivý úspěch film District 9. Je to vcelku klasické scifi,ve kterém je ale všechno trochu jinak – mimozemská loď zakotví místo nad New Yorkem nad jihoafrickou metropolí, mimozemšťani nejsou ani nepřátelé, ani roztomilí ET,ale prostě jen jiné rozumné bytosti, kterým záleží jen na sobě a na tom dostat se zpátky do své galaktické vlasti. Lidé by se těchto mimozemšťanů také nejraději zbavili, protože jim komplikují život a způsobují kriminalitu. Proti cizincům místo ušlechtilých vojsk OSN zasahují brutální žoldáci soukromé firmy... Stačilo by toto všechno nízkorozpočtovému filmu k celosvětové popularitě? Pochybuji – zápletka není ve skutečnosti zas až tak originální, ke konci se navíc film mění v banální střílečku.
Nefascinuje děj,ale metoda natáčení a změna prostředí. Jížní Afrika není předměstí L.A., navíc District 9 je celý natočen pseudodokumentárním způsobem, ve kterém hrají velkou roli skutečné slumy a jejich obyvatelé. Snímek se dá navíc zároveň chápat i jako alegorie mezirasového napětí v JAR a v této souvislosti je radost sledovat, jak jihoafričtí černí neherci s gustem na kameru kritizují zpustlé mimozemšťany, kteří jsou v tomto filmu na nižším stupni společenského žebříčku než oni. District 9 je zkrátka příkladem filmu,který dokazuje jak je důležité,když se filmař osvobodí od pocitu:“Musíme to dělat jako v Hollywoodu.“ Nemusíme.
(mk)

Podporujte ne-lidská práva
Podporujte ne-lidská práva
 

Karel Hynek Mácha a Mirek Huptych..?

K nadcházejícímu výročí vydala Obec spisovatelů kalendář koláží Miroslava Huptycha Karel Hynek Mácha - 200 let od narození
Kalendář je možné si prohlédnout na www.huptych.cz/kalendare.php
Tamtéž informace o možnosti zakoupení kalendáře…

Leden
Leden
Prosinec
Prosinec
Obálka kalendáře
Obálka kalendáře
 

Divoký náčelník

Že Divoké víno po pětačtyřiceti letech už není dostatečně divoké, si návštěvník na oslavě v Libeňském zámečku mohl myslet, jen dokud tam nespatřil pana šéfredaktora.
Ludvík Hess se totiž pro tuto příležitost barevně vyzdobil. Udělal na všechny mohutný dojem. Byl to pocit silný jako když vás kopne kůň! Pan Hess vypadal jak indiánský náčelník, jak Tašatunga v plné zbroji!
Ale on ho opravdu kopl kůň! Odtud ty barvičky. Dopoledne když ošetřoval hřebci nohu. Omdlel.Pak mírnix týrnix vstal a ošetření hřebečka dokončil! Odpoledne uvedl do života další babybox a jako by nic odešel na oslavu Divokého vína spojenou se křtem Hessovy nové knihy. Má docela výdrž ten Ludvík! Doufejme,že to zůstane jemu i Divokému vínu.
Dušan Spáčil

 

Pokřtěno!

Balady o koních a romance o holkách jsou pokřtěny. V Libeňském zámečku na den přesně za 45 let od vydání prvního čísla Divokého vína a 34 let od narození mého prvního hříběte klisničky Almy se sešli příznivci starého chovatele a samozvaného šéfredaktora, aby jej podpořili. Po 45 letech jsem uviděl spolužáka z gymnázia Václava Hláska. Přinesl mi zarámované první číslo Divokého vína, jemuž tehdy zajistil razítko od proslulé HSTD - cenzury. Sídlila v domě v Benediktské ulici v Praze 1...

Děkuju grafikovi Šimonu Blablovi, muži, který má největší zásluhu na skvělé podobě knížky.
Děkuju grafikovi Šimonu Blablovi, muži, který má největší zásluhu na skvělé podobě knížky.
Křtíme - zprava LH, dcera Markéta, polévá vnuk Samuel, přihlíží syn Matýsek a jeho maminka drží knížku.
Křtíme - zprava LH, dcera Markéta, polévá vnuk Samuel, přihlíží syn Matýsek a jeho maminka drží knížku.
LH, Václav Hlásek, Méla Machálek a Jarda Holoubek. Byli jsme na začátku.
LH, Václav Hlásek, Méla Machálek a Jarda Holoubek. Byli jsme na začátku.
 

Předvolání

Básnířky a básníci taky se dostaví v sobotu v 17 hodin do svatební síně Libeňského zámečku v Praze 8. Předvolání se týká i jejich přátel a přítelkyň - manželek a manželů, dětí včetně odložených. Budeme mj. oslavovat 45 let ode dne, kdy vyšlo první číslo historického Divokého vína. Stařičký šéfredaktor představí svoji novou knížku Balady o koních a ROMANCE O HOLKÁCH. Přijďte nalačno a žíznivi.

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >