Archiv divoké vinice

Imaginární portréty a sny. Psychologové a malíři Marie Lhotová a Milan Nakonečný vystavují!

Marie Lhotová (PhDr., Ing, Ph.D.) a Milan Nakonečný (PhDr. prof.) uvádějí výstavu svých obrazů na radnici ve Vodňanech v Sloupové síni. Výstava začíná 4. března 2017 v 16 hodin a potrvá do 30. dubna 2017.
Malíři a psychologové napsali:
IMAGINÁRNÍ PORTRÉTY A SNY

Tváře věcí, příhod, tajemných dějů a bytostí tu byly v duších lidí dříve než slova. Jsou to imaginace a sny, dvě sestry duše, řeč obrazů „stříbrného světa“, který se vynořuje za světem vnímání a pomyslů jako svět metafyzického, který nás oslovuje vzrušující řečí obrazů. Nevyslovitelné záhadné světy, které se vynořují v naší imaginaci a vnikají do našich snů, jsou průvodci labyrintem naší duše.
Co se v nás odehrává, když pozorujeme nekonečnou hladinu klidného moře, když vstoupíme do gotické katedrály, nebo, jak řekl jistý filosof, když „na horách dýcháme dech věčnosti“. V těch vzácných chvílích zvláštního okouzlení k nám promlouvá řečí beze slov tvář věcí.
Svět má nesčetné množství tváří, je magickou fyziognomií…
Každé setkání s těmito tvářemi, ať už to jsou tváře lidí, dějů nebo věcí nám cosi říká, když naše děravé pojmy a slovní nálepky nestačí zachytit proud dynamického obsahu, který je v nich skryt. To je ta chvíle, když slova či pojmy, jakoby v závrati sklouzly a padaly kamsi hluboko až ke dnu naší duše, teprve tam se dozvídáme, co nám říká soumračná tvář jedovatého durmanu, dívčí úsměvy sedmikrásek, vzlykající dny sychravého podzimu, jak píše Verlaine, nebo tváře, které se vynořují z temnot nočního lesa.
Avšak jsou také tváře imaginární, tváře lidí, které jsme nikdy neviděli a které svět zapomněl, jako třeba tvář čaroděje Fausta, nebo neznámá tvář našeho básníka Máje. Zaujata životem a dílem takových lidí, jde naše duše stopami jejich života a utváří si jejich imaginární tvář, ze které čteme víc, než to, co bychom o nich mohli slov říci my nebo kdokoli jiný. Snažíme se je „definovat“ jejich imaginárními portréty.
A tak vám, sestrám a bratřím v imaginaci a snění, nabízíme naši cestu k imaginárním tvářím lidí, k tajemné fyziognomii krajin a věcí, které se vynořují z té krajiny naší duše, která spolu s dušemi všech lidí má společné to, co staří filosofové nazývali „anima mundi“, „duše světa“. Ponořte se s námi do „stříbrného světa“ imaginace a snů, který alespoň na chvíli je skutečnější než naše každodenní „skutečnost“.

Marie Lhotová, Milan Nakonečný

Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
Milan Nakonečný
 

Gagarinův návrat

Pořád to píp, píp, píp, píp
nad Sibiří i nad Paříží
tuhle to nahlásil i známý V.I.P.:
„Prý se sem z vesmíru zas něco blíží!“


Hvězdáři z Greenwiche se tváří jak Pythie,
rameny krčí i u nás na Kleti,
„Nějakej podivnej tenhleten ítý je,
v tomhle snad lítali - jedině Sověti!“

Omšelá bambule se kutálí z oblohy,
na matném povrchu pár písmen se skví -
napsal je ruský zloun či imigrant trojnohý?
dokonce i v NASA jsou náhle nesví....

„Chápejte, experti jsou dávno v důchodu,
a tak se půl světa před Rusy klepe!“
EU však zjistilo,že pro strach není důvodu,
není tam SSSR, je to jen CeCeCePe!

Dušan Spáčil

 

149. děťátko v babyboxu v Rychnově nad Kněžnou

Pět minut před sedmou večerní v pátek 24. února vrzla poprvé dvířka rychnovského babyboxu. Vstoupil jimi do života klučík oblečený do modrého, byť obleček mu byl trochu větší. První děťátko v Rychnově nad Kněžnou, třetí letošní a 149. celkově potvrzuje moji teorii, že děti se odkládají po dvojicích někdy až po trojicích, tedy v krátké době po sobě. Půl hodiny mi trvalo, než jsem získal první informace - od primáře dětského oddělení Nemocnice Rychnov nad Kněžnou. Neřekl mi nic a seknul mi s telefonem. Nikoho nejmenuju, ale mohl by se jmenovat Jan Ondruš. Jedné sestřičce v telefonickém rozhovoru uklouzlo, že děťátko je kluk. Ať žije Vojtěch! Tak jsem jej pracovně pojmenoval po pražském mecenáši Vojtěchu Novákovi, majiteli Květiny Novák, a. s.. Ať žijí Vojtěši oba! Lu, babydědek

 

Josef Kobra Kučera vystavuje!

Vážení,
zveme vás na vernisáž výstavy Josefa KOBRY Kučery do Malostranské besedy.
Vernisáž proběhne 7. 3. 2017 od 17 hodin.
Výstava se koná ku příležitosti dvou let od úmrtí. Při této příležitosti jsme se rozhodli vydat katalog Kobrových Fuseklíků v luxusnější podobě, než v jaké jste byli zvyklí u katalogů ze salonu. Katalog vyjde v nákladu 100 ks a obsahuje 64 fuseklíků, v jejich obvyklém formátu (cca polovina A4 na výšku), a je vhodný k zavěšení. Podobně jako kalendář, ale neobsahuje data, takže si jej můžete otáčet neustále dokola.
Katalog bude k zakoupení přímo na vernisáži za 100 Kč. Když nebudete moci přijít na vernisáž, rádi vám katalog zašleme poštou za korun 150.
S pozdravem Růžena a Lukáš Kučerovi rukucerova@post.cz

Josef Kobra Kučera psal také básničky a je jedním z autorů Antologie Divoké víno 2007/2017, jež právě vyšla v Nakladatelství Slovart. www.slovart.cz/vyhledavani.html?page_id=9532&where=author&string=hess&x=0&y=0

 

148. děťátko v brněnském babyboxu!

Šestnácté brněnské děťátko, jež vstoupilo do nového života dvířky babyboxu, je holčička, kterou jsem pojmenoval Lenka po ženě mnohonásobného mecenáše Petra Bečičky, majitele brněnské společnosti 100MEGA Distribution (www.100mega.cz). Lékař ve službě Petr Lavický mi řekl, že děťátko váží 2 480 gramů, je na první pohled zdravé, nevykoupané, zabalené v dece a u něj přiložený útržek papíru s poznámkou "*21. 2. 2017, 17:15 hod." Petr Lavický vyjmul z babyboxu už pět dětí a z holčičky má nelíčenou radost. "Pupečník má zavázaný provázkem, myslím, že je to špagátek, jaký se dává na buřty!" řekl zkušený neonatolog. Letošní druhé děťátko je jedenáctou v Brně odloženou holčičkou, skóre kluci versus holky zvýšila na 88 : 60. Výrobce babyboxů Zdeněk Juřica, MONTEL, Náměšť nad Oslavou, mě ujistil, že se jedná o páté děťátko vložené do babyboxu nové generace v Nemocnici Milosrdných bratří.
Ať žije Lenka! Ať žije Petr Bečička a jeho Lenka! Ať žije Petr Lavický a jeho primářka Ludmila Brázdová!
Babydědek Lu

 

Jak jsem sháněl Haló noviny!

Kája Sýs mi řekl, že ve středu 15. února bude v LUK v příloze Haló novin otištěna básnička Jirky Žáčka věnovaná k mým 70. narozeninám. Těšil jsem se jak malé dítě. Ve středu od časných hodin jsem navštěvoval trafiky, snaže se koupit Haló noviny. Začal jsem mít pocit, že prodavači - zřejmě pravicoví - ze mě mají legraci. Haló noviny jsem v trafikách nezískal, neodebírají je. Soustředil jsem se na benzinové pumpy a na prodejny velkých potravinových řetězců, v nichž jsem se anonymně prohraboval v denících. Zpočátku jsem navštěvoval jenom benzinky, kolem nichž jsem projížděl. Pak už jsem úmyslně jel po trasách, kde jsem o benzinkách věděl. Při několikáté návštěvě jsem nabyl pocitu, že prohledávání deníků na stojanech benzinových stanic už také není zcela anonymní. Ptát se prodavačů po Haló novinách jsem se neodvážil, poučen od trafikantů, a tak abych získal důvěru personálu, nakupoval jsem Terezce a Tondovi lentilky. U každé benzinky jsem se rozhodoval, že už je poslední. Byl jsem rozhodnut, že Jirkovi Žáčkovi musím za básničku poděkovat. A Karlu Sýsovi za její otištění, a tak jsem nemohl ustoupit. Až konečně - úspěch! Benzina Plus na Barrandovské spojce měla mezi desítkami neprodaných Blesků a Aha jediné Haló noviny.
V autě jsem je nedočkavě rozložil a čtu: "Jiří Žáček, zdravice pro Luďka Hesse k jeho 70. narozeninám - Pohanští bohové nám vládnou za zády. Satyr se vtělil v olbřímího Luďka Hesse, prohání útlé rusalky a kypré najády a roztouženě ržá, když si je k milování nese."
Báseň pokračovala dalšími dvěma slokami a já jsem pochopil, že je zcela identická s tou, kterou Jirka Žáček napsal před deseti lety k mým šedesátinám. Změnil jediné slovo, přesně řečeno, jediné číslo "60" na "70".
Děkuju, Jirko, děkuju, Kájo! Udělali jste mi radost. A Terezka a Tonda měli z lentilek radost taky. Váš Lu
Odpověď Jirky Žáčka: Luďku, já Ti přeju stále totéž a proto Ti tu básničku posílám i po 10 letech. Lepší bych už nenapsal! Však i milenkám říkáme pořád totéž: Miluju tě. A funguje to, ne? Jirka Ž.

 

Francie v průniku poetických reflexí

RECENZE Jak se do Francie volá – tak se z Francie ozývá, tane mi na mysli při setkání s pozoruhodnou knihou čtyř autorů, která nedávno vyšla pod titulem „Doteky Francie“. To volání je ovšem třeba vnímat jako dlouhodobý osobní zájem o Francii vystupňovaný až do stavu inspirující a plodné fascinace.
A tak se s ní nalézáme tentokrát v poli poetických reflexí dvou básnířek a dvou básníků. Čtveřice je optimálně vyvážená z hlediska genderového, avšak spíše než s rozdíly mezi mužským a ženským viděním Francie se setkáme se čtyřmi básnickými osobnostmi. Chceme-li však pod čtyřmi výrazně odlišnými poetikami najít alespoň jeden společný prvek, pak budiž řečeno, že se jedná o poezii výrazně vizuální. Francie je personifikována jmény a někdy i plátny (Goghova „žlutá kavárna“) slavných malířů. Mnohé básně doslova září barvami země požehnané sluncem, vínem, láskou a dějinami.
V rozdílnosti poetických stylů začněme verši Bohumila Ždichynce. Na rozdíl od náznakových jakoby odlehčených asociací dalších autorů, obdařuje své verše bohatým informačním obsahem. V některých případech se v jednom verši objeví strukturovaný popis jevu či celé situace (Paříž je i termitiště, kde potkávám černošku / s umně spleteným pyramidovým účesem), v jiném třeba i historizující zkratka (V kabaretu Moulin Rouge objevil svět / lidských bytostí Henri de Toulouse-Lautrec), případně i kontrast idylické Paříže minulosti s postmoderní metropolí jednadvacátého století (Mezi rozkročenými nohami Eiffelovky / není už vidět Břicho Paříže, (...) umělý mim (...) rotuje anonymně okolo zemské osy / ve spinu naděje, jako atomové jádro).
U Olgy Nytrové se setkáváme s přesahem k jakési „metapoezii“, kdy báseň sama sebe reflektuje jako metaforu prožívaného (...metafora závratně pozmění vidění / sevře srdce), jinde od básnivé artikulace prožitku probleskne odkaz na C. G. Junga (Archetypy k nám promlouvají v pohádkách, nebo Rozumíš prostoru imaginace / tušíš co se děje v podvědomí). V duchu svého pojetí „slova jako volného a tichého, ve kterém dýchají záblesky svobody,“ pohrává si Nytrová s vějířem svých asociací. V Provenci cítí v tepnách vzdychající mistral a dokonce ji důvěrně oslovuje: „Provence otevři své mořské oči.“ A nezapomene ani na Vincenta van Gogha, ochutnávajícího červené víno v jeho žluté kavárně. Vincent van Gogh je také ze všech malířů Olze Nytrové nejmilejší, a tak ji inspiroval i v básni Malíři k výrazně osobitému verši „nahé osudy jsou jako nabroušené dýky, svým ostřím ladící s náladou mistralu a prudkého světla“. Z celého putování Francií ovšem zůstává Olze Nytrové nejbližší Paříž. Její básně vystihují i ty nejjemnější nuance kultovních míst města: „Křídla vznešenosti (...) vznáší se nad Seinou“, jinde zase „Podmračený Verlaine / stíná pohledem zvědavce / v Lucemburských zahradách“ či „...Bělostná katedrála Sacré-Coeur“, nebo „kuchaři od Červené boty lákají vůněmi“.
Jitku Bonaventurovou ze všech odstínů Francie oslovuje nejvíce barva modrá, a to v mnoha svých odstínech od „tyrkysu mělké vody u pobřeží“ až po „ultramarín vzdálených hor a ostrovů“ i jako „blankyt oblohy“. Snad také proto ji uchvacuje i lehce melancholická podvečerní nálada na břehu moře a pak i v běhu dne, do něhož patří „benátské zrcadlo mořské hladiny“ i „duha jako most touhy zažehnávající bouři“, aby zas posléze v té jemné melancholii zavládlo ticho, v němž čas „odměřovaný věžními hodinami plyne jako dech“. Prožitek Paříže Bonaventurová odstartuje nikoliv bezprostředním dojmem, ale navozujícím citátem ze Seifertovy básně s „železným plamenem Eiffelky a ovšem „kavárnami pod pruhovanými plachtami“, bez kterých si tu Seifertovu Paříž 30. let snad už nedovedeme ani představit. A tak také následná básnířčina revokace Paříže pluje na vlnách tradiční nostalgie „s bělostným Sacré-Coeur a hroby Edith Piaf a Modiglianiho na Père Lachaise“.
Od epických veršů Bohumila Ždichynce liší se výrazně stručná básnická sdělení Břetislava Ditrycha, například v básni Pláž v Normandii chvíle ticha v neokázalém setrvání nad hroby spojeneckých vojáků padlých při vylodění na normandských plážích (moře hoře moře hoře). Oč méně pathosu, o to více sdíleného pocitu ticha, ve kterém ticho duše rezonuje s tichem mořských hlubin Atlantiku. Též i v dalších Ditrychových miniaturách je účinek umocňován pocitovými kontrasty (Muž s harmonikou / vzdušné akvárium), jindy zase slovními hříčkami (plynule plynou planá slova).
Oba stylově tak odlišní básníci Bohumil Ždichynec a Břetislav Ditrych provázejí knihu též historickými místopisnými črtami, v nichž básnivý jazyk působí ve službách ozvláštnění známých informací. Shrnující tečkou za sbírkou je pak mikroesej Olgy Nytrové Poezie je pravda duše, hledající duchovní rozměr poezie, jež tentokrát nasála své inspirační zdroje v zemi, která to tak nějak umí sama: obrazy, básně, lásku, víno, Paříž ...a sem tam nějakou tu revoluci.
Jan Vodňanský

 

Profesor Milan Nakonečný má 85!

Prof. PhDr. Milan Nakonečný, psycholog, spisovatel, znalec magie, literatury, historie a přilehlých oborů vyučuje na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a žije v Táboře. Poznal jsem jej v roce 1965, když jsem nastoupil na Fakultu osvěty a novinářství, později přejmenovanou na Fakultu sociálních věd a publicistiky, kde mne učil psychologii. Spřátelili jsme se a publikoval jsem v Divokém víně řadu jeho článků na téma psychoanalýza a umění. Milan Nakonečný připravil k vydání překlad knihy Johanna Fausta Magia Innaturalis, a tak se Klub Mladá poezie a Divoké víno zapsali do historie české magie. O knihu je po více než 50 letech zájem a v antikvariátech se prodává v řádu deseti tisíc korun. Milan Nakonečný publikuje i v knize Antologie Divoké víno 2007/2017. Mám tu čest, že mohu napsat: Milan Nakonečný je mým přítelem.
Blahopřeju k narozeninám, milý Milane!

 

K 70. narozeninám dostali Ludvík Hess a Méla Machálek pamětní desku!

Méla slavil sedmdesátku poprvé v prosinci 2016 a podruhé spolu s Ludvíkem 4. února 2017. Ludvíkova Saša jim ve spolupráci s Olinkou Jandovou, Magistrátem hlavního města Prahy a majitelem domu číslo 4 v Krejčího ulici v Praze 8 Libni zajistila pamětní desku na dům, v jehož sklepě 19. září 1964 literární a umělecký časopis poprvé vyšel. Méla a Ludvík desku převzali 4. února 2017.

Za Mélou okno do sklepa, kde to všechno začalo.
Za Mélou okno do sklepa, kde to všechno začalo.
 

Ludvík Hess ukázal památné místo svým dětem.

Zleva Terezka, Tonda, Saša a Ludvík Hess třetí.
Zleva Terezka, Tonda, Saša a Ludvík Hess třetí.
Méla ukázal své Marii vyhlídku na Bílé skále nad Vltavou, kam vodil mladé básnířky v 60. letech.
Méla ukázal své Marii vyhlídku na Bílé skále nad Vltavou, kam vodil mladé básnířky v 60. letech.
Pod Bílou skálou je libeňský poloostrov s loděnicí.
Pod Bílou skálou je libeňský poloostrov s loděnicí.
 

Antologie Divoké víno 2007/2017 vyšla!

Milé mladé básnířky a mládenci básníci. Druhý díl Antologie je vytištěn, čítá díla 83 autorů, kteří publikovali v uplynulých deseti letech na www.divokevino.cz. Autorské výtisky získáte u Karla Sýse (karel.sys@futura.cz) v redakci LUK, Politických vězňů 9, Praha 1. Pokud by se některá z mladých básnířek Karla ostýchala, nechť kontaktuje mne osobně. Básníci moravští mohou převzít svůj autorský výtisk od Jany Pitrové (jana.pitrova@gmail.com) v pobočce Divokého vína poblíž Brna. Prosím, pochopte, že balit a rozesílat knihy je pro staříka nezvládnutelné.
Antologie bude ke koupi v knihkupectvích, ale nejjednodušší a nejlevnější je objednávka u Nakladatelství Slovart
www.slovart.cz/knihy-v-cestine/umeni/ceske-umeni/divoke-vino-antologie-20072017.html?page_id=18196

Děkuji autorům, bez nichž by knížka neexistovala, děkuji svému příteli a mecenáši Petru Bečičkovi a jeho brněnské společnosti 100MEGA Distribution za finanční podporu knihy. Děkuji Juraji Hegerovi, majiteli Nakladatelství Slovart za vydání.
LH

 

Jindřich Štreit vystavuje v Rytířské 29 v Praze 1!

Výstava Kde domov můj v Galerii České spořitelny trvá do 26. února a je otevřena denně od 10 do 18 hodin.

 

Nejaktuálnější verše Evy Frantinové

EVA FRANTINOVÁ

Jen chvilka a je konec?
Nestačíš postavit na čaj
ukázat vnukovi živou lišku
natož se odkopat z peřiny let
- ze závistivce náhle přítel -
a plný slibů
hrnout před dům heřmánek všech cest
Krajkoví lásky

Střepina
Na poledním dvoře souká žena z paží
vypraný řetěz prádla
jako by mu kdysi dala život
a v duchu počítá všechny zářezy na mužově krku
od svatební noci
/umí je stejně nazpaměť/
i četné stisky poschovávané
v zásuvkách nutných povinností
- ty malé slunečnice hádek se sladkými jádry
ale proč tedy
skloní-li nebe hustých vlasů níž k zemi
leží v louži prachu dětský kapesník
mokrý slaně?

Dva dotazy
„Letěla
bělounká holubička“
zpívala ve sklepě při náletu
a oči tříletého na ni civěly :
jak to že ten pták
tak kovově píská
A pročpak spouští z nebe pírka
co drtí stromy
domy
bratříčky?

Snímek chlapce
Nestačil ani vykřiknout
maminko
mami
Leží si na lidské páteři
pod hlavou nahrnutou čerstvou zem
obloha - černé kostky domina
a já si stokrát říkám prázdniny
přestože každá krátkozrakost musí zradit
tam kde vítr roztáčí
magnetofonové kotouče trav
Jediné svědky vychládání
rozvodné desky žití

Něco na zimu
Oka která ti na jehlicích přibývají
jsou mírou jež nám páře dech
- nejpravidelnější vzor co spěchá zpátky do přadena
naděje
že děti dětí budou se hřát ve svetrech...

 

Fotograf Jaroslav Kučera vystavuje!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Jindra Štreit vystavuje!

Milý pane Lu,
dovoluji si poslat své snímky z vernisáže autorské fotografické výstavy pana Jindřicha Štreita ve středu 18. ledna v Rytířské ulici v Praze 1 s názvem Kde domov můj. Do výstavní síně České spořitelny přišlo nejméně pět set lidí.Panovala báječná atmosféra. Vladimír Stibor

 

Tiskneme! Antologie 2007-2017

Tiskneme, moji milí čtenáři a autoři Divokého vína. Oželel jsem dávku svých večerních pilulek a vydal se do pražské tiskárny Europrint, a. s., která právě v tuto chvíli vyrábí mou knihu Antologie Divoké víno 2007-2017. Mistr tisku Jan Dlouhý a moje maličkost zodpovědně dohlížíme na dokonalost knížky, která už za pár hodin spatří světlo světa v celé své kráse. Děkuju autorům Divokého vína, děkuju tiskárně Europrint a jejímu zástupci Jakubu Rakovi, děkuju štědrému a tradičnímu mecenáši babyboxů Petru Bečičkovi a jeho 100Mega Distribution, který umožnil velkorysým darem vydání Antologie 2007-2017. Děkuju všem dychtivým čtenářům, kteří si knihu už nyní mohou objednat na www.slovart.cz. Děkuju Juraji Hegerovi a jeho Nakladatelství Slovart. Děkuju vám všem, moji milí.
LH

LH a mistr tisku Jan Dlouhý z tiskárny Europrint.
LH a mistr tisku Jan Dlouhý z tiskárny Europrint.
 

Divadlo Agadir v Brně zve na představení věnované Jaroslavu Holoubkovi

Mimořádné představení Divadla Agadir připomene v pondělí dne 13. 2. od 18:00 hodin v Mahenově památníku v Brně nedožité 71. narozeniny nedávno zesnulého básníka Jaroslava Holoubka. Na představení zazní verše, které dosud nebyly publikovány. Jsou to jednak básně raného mládí, verše dětské, úsměvné a hravé, a pak verše zralé, doslova poslední, připravované do básnické sbírky, která se měla jmenovat Horoskop tance.

 

167. hříbě v mém chovu je hřebeček Camanor.

Hajmana je exhibicionistka, termín měla až 23. ledna, leč postřehla, že její chovatel tiskne svou knihu už 11. ledna, a tak se rozhodla, že svého hřebečka musí publikovat. V 16 hodin, tedy v době, kdy byla kniha Antologie 2007-2017 připravena k tisku a já osobně jsem stál u tiskařských strojů, rozhodla se ohřebit. Saša naštěstí měla kamery instalované v porodních boxech pod dohledem, a tak umožnila Hajmaně PR jejího hřebečka uskutečnit. Hřebec narozený dvanáct dní před termínem je hnědák, habán s velkou lucernou dosahující až na nos, pravá přední a levá zadní po spěnku bílé. Za hodinku po narození nejenže stál, ale i pil. Neskutečné! Za další hodinku vykadil smolku, největší chovatelův strašák. Camanor je 167. hříbě narozené v mém chovu a první letošní. Ať žije Camanor! Ať žije Hajmana!

 

147. děťátko v babyboxu je Kateřina na radnici Prahy 6!

Poprvé v roce 2017 zavrzala dvířka babyboxu v Jilemnického ulici na radnici Prahy 6. V bedýnce byla holčička, čerstvě narozená, oblečená a zabalená v dece. Na cestu do života dostala od nešťastné maminky dudlík. Je to třetí radniční děťátko z Prahy 6, 31. v Praze.
Ptáte se, po kom jsem holčičku pojmenoval Kateřina? Po první novinářce, která se po děťátku ptala. Informaci o nalezené holčičce novinářka Kateřina získala z dobře informovaných zdrojů jen několik minut po odložení.
Babydědek Lu

 

Přeceněný Žáček a starý Hess

Jsem fakt nasranej. Obrátil jsem se na pana redaktora Jiřího Podzimka. To je ten sympaticky vypadající chlapík, který je prý jedním z nejdůležitějších lidí na ČT Art. Sám tam dělá literární magazíny ASAP a U Zavěšené knihy. Volal jsem mu, protože jsme se kdysi v jedné redakci setkali – v té době si tam přivydělával jako korektor. Je to bývalý učitel, snad pak sestavoval čítanky. Kamarádi jsme s Podzimkem nikdy nebyli, ale ani mezi námi nikdy nebyl nějaký konflikt. Teď jsem mu tedy zavolal – usmyslel jsem si, že by v ASAPu mohli zmínit náš pořad Slova mají křídla. Máme totiž už čtyřicáté pokračování – u kavárenského měsíčníku o literatuře je to myslím už docela jubileum.
A teď slyšte, co mi pan Podzimek řekl. Člověk, který je - objektivně vzato -jen něco jako literární dispečer.(Nic ve zlém, možná i dobrý autor - ale víte někdo o nějaké jeho zásadní knize či literární studii?!).
Pro přehlednost vám náš telefonní rozhovor nabídnu jako dialog, který proběhl poté, co si přečetl email, kde jsem mu shrnul, co děláme.
Podzimek : No víte, já ten váš pořad chápu jako soukromou aktivitu. To není nic pro nás.
Já: Ok, začalo to jako soukromá aktivita, ale vystřídalo se tam už kolem stopadesáti hostů - většinou to byly opravdu literární a hudební osobnosti nejvyšší třídy. A vždycky máme plno - kolem třiceti až čtyřiceti diváků. Navíc v poslední době to děláme nejen s podporou Prahy 8, ale i v prostorách Památníku národního písemnictví. Máme čtyřicáté pokračování. To zas snad není taková marginálie?! Co byste chtěli v pořadu, o němž jste v rozhovoru v časopise řekl, že chce představovat vše, co vzniká „na okraji literatury", víc?
Podzimek: Tak já vám to řeknu natvrdo. To, že jste tam měli Čejku a Žáčka, to vás diskvalifikuje.
Já:(poněkud mi to vyrazilo dech) Čejkovu knihu Most přes řeku zapomnění vybralo loni asi pět osobností v Lidovkách jako knihu roku! Žáček je jeden z největších českých básníků. A nejpopulárnějších – jeho sbírky se prodávají lépe než romány oceněné Magnesií Literou.
Podzimek: Já už dlouho tvrdím, že je Žáček hrozně přeceněnej. A navíc s Čejkou to byli největší kolaboranti.
Já: Kdybychom šli na pivo, tak se o to s vámi budu do krve hádat. Ale tady vám alespoň řeknu, že se tam vystřídali lidi nejrůznějšího zaměření – od krajních pravičáků, přes lidi současného etablishmentu až po levičáky. My nikoho politicky nekádrujeme.
Podzimek: OK, ale je to vaše soukromá aktivita. A pochopte, já bych pak musel vyhovět i tvůrcům jiných podobných pořadů. A to nejde.
Já: Dobře, moc vaše kriteria nechápu a hluboce s vámi nesouhlasím. Ale mám ještě jedno téma. Ludvík Hess vydává Antologii Divokého vína. Časopisu, kterým prošly všechny literární legendy, začínal tam Václav Hrabě, v roce 1965 tam zpovídali Ginsberga, publikovala tam Jana Krejcarová, první veršíky tam publikoval Vladimír Merta, psal tam Hrabal. To vás taky nezajímá?
Podzimek: Autorů z šedesátých let si vážím, ale víte, my chceme oslovovat mladé do třiceti let. A ty věci , co se odehrály před padesáti lety, už nikoho nezajímají. My jim chceme předkládat spíš třeba časopis Souvislosti než Divoké víno.
Já: Ale víte, že vám ti autoři z šedesátek pomřou?
Podzimek: No, klidně zas někdy zavolejte, vážím si toho co děláte.
Tolik tedy o demokratických možnostech pro umělce v ČT. Pánové, jste horší než soudruh Kliment. (Vysvětlivka pro mladé - bývalý vedoucí kulturní rubriky v předlistopadovém Rudém právu.)
Dušan Spáčil

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >