Archiv divoké vinice

Tomáš Hřivnáč s dcerou Petrou vystavují

Přesně řečeno budou vystavovat od 3. května do 28. května v Galerii DESET na nároží Čechova náměstí a Moskevské ulice v pražských Vršovicích. Ano, tam, co býval Obvodní výbor Socialistického svazu mládeže. Pod jeho křídly jsem se s koňmi ukrýval nejméně deset let, proto galerie DESET. Přežil jsem zázrakem určitě čtyři předsedy a poslední z nich - Bořek Pražský, je můj kamarád dodnes. Proboha, co to melu?! Chtěl jsem napsat, že s grafikou Tomáše Hřivnáče souzním celou duší. Možná i tělem. Galerii Tomáše Hřivnáče najdete taky v Divokém víně 43. Lu

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Tomáš Hřivnáč, Jiný směr
Tomáš Hřivnáč, Jiný směr
Petra Hřivnáčová nenapsala, jak se zvíře jmenuje.
Petra Hřivnáčová nenapsala, jak se zvíře jmenuje.
 

Nabídka čtenářům

Moji milí čtenáři, kdysi jsem zřídil v Divokém víně přístup čtenářům v diskuzním fóru. Vstup byl zcela anonymní a neredigovaný. Umožnilo to čtenářům napadat časopis, jeho autory i mne samého, což se mi líbilo. Umožnilo to ovšem taky zavirování serveru, což přinášelo značné komplikace. Zrušil jsem diskuzní fórum na doporučení webmastera a můj milý Dušan Spáčil mi navrhl Divokou vinici. Nabízím vám moji milí, abyste ji využívali. Stačí mi aktualitu poslat mailem, obratem bude na www.divokevino.cz. Zkuste to. Lu

 

Jiří Žáček taky koukal na Magnesii Literu

Šou-dva-tři v přímém přenosu
Pokud jste si nechali ujít slavnostní vyhlašování literárních cen Magnesia Litera, můžete litovat. Byl to zážitek pro otrlé!
Televizní diváci víc než hodinu nevěřícně zírali na křepčící boubelky, fantoma-poletuchu a hlavně famózního detektiva pátrajícího po ukradené vítězné knize. Bože, to je nápad – až tu knihu vypátrá, důmyslný detektiv odhalí vítěze! A jinak? Mohli jsme vidět ministra kultury, pražského primátora, šéfa ČEZu, šéfredaktory Lidových novin a Týdne a dokonce i paní exprezidentovou, zkrátka samé V.I.P., jenom na spisovatele se jaksi nedostávalo času. Mihli se tam, to ano, ale jen tak letmo, aby nekazili tu báječnou šou. Co by ti pisálkové taky chtěli!
Copak dnes ještě někdo čte?
Estrádní umělci nám názorně předvedli, k čemu je dobrá literatura. K vyplnění několikavteřinové pauzy při výměně rekvizit během televizní šou. Ale ta šou byla tak třeskutě pitomá, že překonala i politické frašky z nejžhavější české současnosti.

Jiří Žáček

 

Legalizujme držhubné! Státu to prospěje

Tak prý půlmilión korun, vložený v obálce mezi dokumenty paní poslankyně Kočí, není úplatek! Prý to mohlo být spíše něco jako neformální zvýšení platu! Nebo nevyžádaná půjčka – on je pan Bárta altruista tak skvělý psycholog, že umí vytušit přání svých kolegů ještě než jsou vyslovena. Všechny tyto úvahy byly vysloveny zcela vážně. Neměli by se tedy zákonodárci zamyslet nad zákonem, který by jakékoli úplatky zcela legalizoval? Konec konců aspoň by se všimné a držhubné muselo zdanit a chudák stát by měl o významný příjem více!

Matěj Kouba

 

46. děťátko v babyboxu je Jeník v hloubětínském GynCentru!

„Jmenuje se Jeník, je zcela čerstvý, ještě s pupečníkem!“ hlásil mi primář GynCentra ještě dřív, než jsem jej pozdravil. „Proč Jeník?“ ptám se. „Protože má službu Honza Karhan!“ vysvětlil mi Petr Pícha.
Mobil mi nahlásil otevření prvního českého babyboxu ve 21:49:54 v úterý 12. dubna. Babybox v GynCentru si na plané poplachy příliš nepotrpí. Jeník je sedmnácté děťátko, jemuž praotec hloubětínský babybox pomohl zachránit život, celkově 46.
Zeptal jsem se pro jistotu ještě doktora Karhana. „Byl nahý v zavinovačce, pokakaný. Se zaschlým pupečníkem. Moje druhé děťátko z babyboxu.“ Jan Karhan vyzvedl z babyboxu i předchozí děťátko – holčičku Janičku, která se tu objevila 25. října 2010. Babybox v GynCentru tedy odpočíval skoro šest měsíců.
Celkové skóre holčičky versus klučíci je k dnešnímu dni 28 : 18.
Babydědek Lu

 

Mila Killy v galerii u Myšáka!

Cesta do duše Mily Killy
Výstava potrvá do 31. května. Otevřeno je denně od 10 do 18,30.
Myšák Gallery, Praha 1, Vodičkova 31.

Miloslava Chalupová (Mila Killy) s manželem Jaroslavem Chalupou, nositelem řádu Zlatý babybox.
Miloslava Chalupová (Mila Killy) s manželem Jaroslavem Chalupou, nositelem řádu Zlatý babybox.
Galerie Myšák
Galerie Myšák
Vernisáž se vším, co k ní patří.
Vernisáž se vším, co k ní patří.
 

Chlapík s dlouhými vlasami Anny Geislerové a bradavky Dáši Veškrnové!

To jsou mé dva nejsilnější zážitky z letošního televizního přenosu Magnesia Litera - zážitku jen pro pseudointelektuály. Anna Geislerová byla podle svých vlastních slov "zatýčána" dvěma detektivy, kteří protančili a prohalekali svými vstupy přestávky mezi vyhlašováním jednotlivých kategorií. Geislerové ztloustly ruce, mektala a blekotala, a už mi nepřipadla tak krásná, vtipná už vůbec ne. Dáša ale měla perfektně ušité šaty a jestli bradavky a vše, co k nim náleží, byly pravé, tak přežila svůj věk. Ať žije Jan Novák, básník Divokého vína, jenž byl mezi nominovanými v kategorii poezie. Měl bys zajít k zubaři, Honzo!
Lu

 

Do kýble nebo do inkubátoru? Smrt nebo život?

Moudrý muž v čele ministerstva zdravotnictví by předčasně narozené novorozence nezachraňoval!
Uvedla to v pondělním hlavním zpravodajství Česká televize. Rozumný Heger léčbu předčasně narozených novorozenců považuje ve své přímé řeči za „strašně drahou“ a v následujícím vstupu mluví o „strašném utrácení“. Zachránit předčasně narozené děťátko přijde na 800 až 1 200 000 Kč. Všichni oslovení lékaři – Richard Plavka, Petr Velebil a Petr Hach se postavili za miminka!
Vzpomeňme, že před 1. březnem si bral seriózní muž v čele Ministerstva zdravotnictví do úst právě neonatology, kteří si prý miminka v inkubátorech vzali jako rukojmí. Chtěl je letecky přepravovat do nemocnic, z nichž neonatologové neodejdou.
Taky si vzpomínám na jeho odpověď, když jsem mu ještě jako řediteli královéhradecké nemocnice nabídl zřízení babyboxu: „V Hradci Králové žádný mrtvý novorozenec nalezen nebyl, a tak babybox považuji za zbytečný!“ Za pár dní nato byla nalezena mrtvá novorozená holčička v třídírně odpadu v jeho vzorném městě.
Běda dětem narozeným před 24. týdnem těhotenství v době ministrování moudrého seriózního lékaře – úředníka!

Babydědek Lu

 

Back in USSR (1)

Jak se žilo za totality v SSSR? Shodou okolností mám z této země dost zážitků, o které bych se chtěl chtěl podělit. Podotýkám, že rozhodně nehodlám sovětský režim lakovat na růžovo – to by byla ostatně přímo burlacká dřina. Chci vám jen poskytnout své osobní zážitky, které se přibývajícími roky myslím stávají poměrně vzácnými. Přijde mi totiž, že reálný obraz „reálného socialismu“ dnes nahrazují ideologické interpretace zleva i zprava.
V roce 1965 jsme přijeli do Moskvy. Táta se stal jedním ze zaměstnanců československého velvyslanectví. Byt jsme dostali v třetím patře pravého křídla honosné stalinské budovy ambasády. Pamatuji si zejména její mramorové průčelí a velkolepý pseudorenesanční parčík na nádvoří. V levém křídle v přízemí se nacházela česká škola, kam jsem za pár dnů nastoupil do druhé třídy. Školička byla naopak velmi skromná – do tělocvičny jsme třeba chodili do sousední ruské základky.
Jak s jevila brežněvovská Moskva očím sedmiletého kluka? Překvapivě si ji pamatuji jako docela přijemné místo! Ve čtvrti, kde bylo československé „pasolstvo“, se mísily relativně nové domy z bílých cihel se starou zástavbou složenou z předválečných nízkých činžáčků. Existovalo tu i poměrně dost starosvětských obchodů. V řeznictví ovšem trčely jen prázdné háky s osamělým kusem špeku.
Zato mlékárna byla poměrně slušně zásobena. Mléko se už v té době v Moskvě prodávalo v trojúhelníkových tetrapakových obalech, zajímavější se však zdály jiné mléčné produkty, které se dost lišily od toho, co bylo v českých samoobsluhách. Prodávaly se tu neznámé druhy sýrů, zejména tvarohových. Zvláštně chutnal třeba nesladký sýr čokoládový. Ovšem smetana či jogurt patřily mezi nedostatkové zboží. V pekárně byl k dispozici obvykle jen jeden druh fádního bílého chleba a obvykle prastaré suchary.
Pro děti se zdálo nejlákavějším obchodem v okolí starosvětské papírnictví – papírů a tužek tu měli poměrně dost, nás však v té době nejvíce lákali plastikoví vojáčci, které tu měl měl starý prodavač v docela pestrém výběru- od figurek čapájevovských jezdců, přes gardové pěšáky až po primitivní plastikové modely raketových tahačů.
Ještě zajímavějším místem byl nedaleký Tišinský trh – tam se za o dost vyšší ceny nabízely i potraviny, které ve státních obchodech nebyly, třeba maso nebo zmíněnou smetanu. Chodily tu i babky s košíčky. Některá v něm měla živou slepici, jiná doma pečené pirožky. Potraviny na trhu měla kontrolovat státní služba – o její kvalitě však pochybuji,protože nákup kyselé smetany jsme odstonali dvou týdenní běhavkou.
Přesto mám pocit, že Moskva byla v té době bezpečné a čisté město, byť to byla asi čistota trochu kasárenského stylu (co je vlhké, to je čisté). Některé hygienické předpisy se však dodržovaly velmi svérázně – na řadě míst tu byly například automaty na sodovku – pohárky však nahrazovala jedna sklenička, kterou si musel každý zákazník umýt. Sodovka- s volbou dvou příchutí stála pět kopějek.Stejnou sumu mimochodem stálo i metro. Také když přijela cisterna s kvasem, pro který se chodilo jako pro pivo s bandaskou, na místě měl pro kolemjdoucí žíznivce prodavač jen jediný půllitr, který vždy oplachoval ve stejné vodě v kýblu.
Setkával jsem se jako malý kluk i s ideologickou masáží? Jistě, ale upřímně řečeno - nevnímal jsem, že je to nátlak! Plakáty a poutače s Leninem byly pochopitelně všude, vlajky taky, v radiu i v televizi se stále hrály revoluční písně. Nedaleko od nás byly dvě velké ulice - Sadovoje kolco a Gorkého třída. Dobře si pamatuji, jak tudy procházely průvody třeba u příležitosti Prvního máje či výročí „Velkého října“. Lidé na nich pro oči dítěte vypadali opravdu nadšeně. Dnes vím, že určitě i proto, že k oslavám patřily třeba i různé jinak špatně dostupné lahůdky. Prodavači zmrzliny tu měli lepší druhy zmrzliny, třeba takzvaný plombir,prodavači cukrovinek nabízeli podivuhodná mnohobarevná lízátka. Rozdávaly se balónky a různé hračky... Ale to nadšení rozhodně nebylo jen možností konzumu. Průměrní „sověti“ v té době určitě vnímali sovětský režim jako „svůj“.Padesát let propagandy pochopitelně sehrálo svou roli - navíc tu ale ještě přetrvával obrovský patriotismus,související s vítězstvím ve II.světové.
Skutečné ovace vyvolávali třeba kosmonauti – euforie z nich byla obrovská,lidi byli nadšení, že v něčem SSSR předehnal Západ. Mylná je tedy představa, že vítání „hrdinů kosmu“ byla nějaká povinná komedie- v centru Moskvy v roce 1967 na Gorkého třídě to předstovalo skutečný triumf, podobající se třeba návratu našich hokejistů z Nagana. I my české děti jsme si na kosmonauty hráli nejraději – raději než na dávno minulou válku. Nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto všeobecného vlastenectví a zbožňování hrdinů z dnešního pohledu je, že lidé všude cítí potřebu radosti – i tam, kde k ní mají relativně málo důvodů.
Rusové, kteří v té době v Moskvě žili, by s takovým hodnocením navíc asi rozhodně nesouhlasili. Posléze jsem se setkal s nemálo Rusy, kteří mi vysvětlovali proč. V té době se prý žilo obyčejným lidem v sovětské „stalice“ asi nejlépe v historii! (Ne to není chvála brežněvismu – ale toto období skutečně poskytovalo víc blahobytu než předchozí vlády.)
Životní standard byl ovšem nízký –pamatuji se třeba, když jsem se v ulicích setkával s ruskými vrstevníky, nejprve se řeč vždycky stočila na to zda mám žvýkačku. Když jsem ji měl, hned začal pokus o výměnný obchod. Jednou jsem Voloďovi řekl, že mám jen tu, kterou žvýkám. Malému Moskvánkovi to nevadilo - i vyžvýkaná žvýkačka mus stála za drahocenný poklad – balíček gumy modelářské. Samotnou kapitolou bylo bydlení – polovina Moskvy v té době ještě žila stále v tzv.komunálkách, tedy tedy bytech,které sdílelo několik rodin najednou.Právě proto mě skoro nikdo z mých ruských kamarádů nepozval domů.
Zdravotní péče byla ovšem skutečně pro všechny a zdarma. Na druhé straně – a to i ve srovnání s Československem. byla její kvalita dosti žalostná. Naše rodina si to vyzkoušela, když bylo mému bratrovi asi rok. Octl s zánětem středního ucha v nemocnici a křičel bolestí- sestry jej za to přivázaly k postýlce a nechaly ho v košilce pod otevřeným oknem, za kterým bylo minus patnáct! Naštěstí přežil. Já v Moskvě zase překonal zápal plic, který mi doktorka ambulantně léčila mimo jiné „baňkami“, hořčičnými plackami a pijavicemi, které byly normálně k dostání v lékárně. Antibiotika jsem ovšem dostal také – sovětská doktorka jen měla už v té době slabost pro alternativní metody.
Ač jsme patřil k relativně privilegované skupině, nežili jsme nijak izolovaně. Nepamatuji se třeba, že bychom nakupovali v nějakých speciálních obchodech, svůj životní standart jsme si vylepšovali jen balíčky z domova. To byla proti Moskvanům nicméně asi velká výhoda.
S ruskými dětmi jsme se setkávali docela často – na moskevských ulicích bylo zjevně bezpečno a tak nás rodiče hodně pouštěli hrát si s moskevskými vrstevníky na okolních dvorech. Se školou jsme také často chodily na takzvané „družby“ do okolních škol. Byly to vždy orgie vyměňování odznaků a vlaječek, my jsme zazpívali „tancuj tancuj vykrůcaj“ , Rusové se nám vždy pochlubili něčím jako kozáčkem a výstavou modelů kosmických lodí. Vzpomínám na ně jako na milá setkání obvykle i s výměnou rukodělných dárků. Jednou mi nový ruský kamarád ale dokonce vnutil ochočeného havrana! Bohužel mi byl po příchodu domů odebrán a vrácen majiteli.
Kdyby mi tehdy však bylo o pár let více, možná že bych tyto styky ale viděl méně idylicky. Česká škola na vyslanectví posytovala vzdělání jen do páté třídy, starší děti proto museli do ruských škol. To už jsem nezažil, vím, že to ale přinášelo i různé aféry. Pamatuji se na jednu bizarní někdy z roku 1966. Český žáček přišel domů s pláčem – sovětská soudružka učitelka jim prý říkala, že máme ošklivou hymnu! Ukázalo se , že přičinlivá kantorka v rámci výchovy k patriotismu dětem říkala, že jen sovětská hymna je krásná. Když se český Honza přihlásil a řekl, že Kde domov můj je hezčí, dostal poznámku. Spor se pak řešil na úrovni velvyslance, a ředitelka moskevské školy se za kolegyni omluvila. Já si však z té doby pamatuji ze strany Rusů jen exaltované přátelství – rok 1968 ještě nenastal a tak jsme byli prostě „bratři“.
Matěj Kouba

Za novými úspěchy, soudruzi!
Za novými úspěchy, soudruzi!
 

Cesta do duše Mily Killy

Myšák Gallery, Praha 1, Vodičkova 31. To je dobrá adresa, co říkáte? Výstava potrvá od vernisáže konané 7. dubna v 18 hodin do 31. května. Otevřeno je denně od 10 do 18,30.

Klikni, zvětší se!
Klikni, zvětší se!
 

V jednom titulku s Mašíny!

Státní cena pro stařičkého zakladatele babyboxů..?
Včera i dnes mi několik přátel blahopřálo – prý jsem nominován na státní cenu. Nevydržel jsem a podíval se na internet. A skutečně – dočetl jsem se dokonce několikrát svoje jméno – hned vedle bratří Mašínů. Podobně jako v minulém roce. Moji milí, je to pro mne čest veliká, ale představa, že bych měl stát vedle těch dvou statečných mužů, je pro mne opravdu nepřijatelná. Věřím, že ti, kteří nominovali chrabré bratry, nejmenovali současně mě.
Babydědek Lu

 

Sousedské upozornění pánům H+H (Zdeněk a Ludvík)

Takové krásné knihy by za určitých okolností mohly být páleny na hranicích, nebo dány na index a uloženy v depozitářích. V ostatních případech by je žádný kulturní člověk nevyhodil. Protože Češi jsou VELICE kulturní národ, akorát prý v tramvaji smrdí, je jasné, že v kontejnerech nalezené knihy pocházejí z krádeže nebo jiné trestné činnosti. Jako takové se mají odevzdat na policii a poskytnout ji veškeré informace, které povedou k odhalení a dopadení toho hajzla. Jinak by se mohlo jednat o neoprávněné nákládání s cizí věcí, za což pachateli hrozí až neskutečný trest.
Pokud však již nejsme tak kulturní národ, jak se tradovalo, pak je úplně jedno, jaké DPH je na knihy uvaleno. Tomu by nasvědčovala i dobrovolnost v otázce národnosti při sčítání lidu. Třeba se ukáže, že již nejsme pány ve svém domě a tím by se dalo barbarské chování ke knihám vysvětlit. Na výsledek otázky číslo 11 jsem velmi zvědav.

Leopold F. Němec

 

Přiznání Zdeňka Hrabici i L. H.

Za knihou do knihovny nebo do popelnice?
Řeším dilema, obojí má spojitost s krásnou knihou. Od nepaměti jsem přikován ke knihám a ve veřejné knihovně často přebývám i několikrát denně. Pozorně si všímám knihovnických proměn. Kromě nedostatků ve výběru novinek, na něž nejsou od zrušení povinných výtisků finanční prostředky, se v jejich prostorách v posledních letech nehorázně krade. Varovné nálepky Policie ČR jsou k ničemu. K neuvěření v knihovnách a v jejich čítárnách a internetových sálech mizí všechno, co se tu jinému ukrást dá. Ztrácejí se peněženky, tašky, mobily i přinesené notebooky. Méně již se ztrácejí knihy, ale i ty se kradou. Může se zdát k neuvěření, ale kromě skvělé služby „Čtenáři čtenářům“ jsem v knihovnách získal ještě novou zkušenost. Do knihoven vstupují kromě čtenářů i lidé bez domova – přijdou posedět, v zimě se ohřát, najíst se a napít se, umýt se a oholit, za osobní hygienou. Těch se nebojím, docela pro ně mám v ošklivém světě pochopení. Ale o to větší mám strach z naškrobených lapků (mužů i žen), kteří číhají na příležitost a kradou a kradou.
Ne od nepaměti, ale až v posledním dvacetiletí otevírám popelnice a prohlížím a odnáším si z nich odhozené knihy. Z popelnicových lidí nemám žádný strach, přicházejí k těmto schránkám poznání za vzděláním a možná i za výdělkem na chleba. Leckdy si s nimi rozumím více než s těmi, co procházejí kolem regálů s knihami. U popelnic se mi zatím nikdy nic špatného nestalo. Našel jsem v nich fotografické knihy, dokonce fotografické knihy Funkeho, souborné signované dílo Jaroslava Seiferta, legionářskou literaturu Koptovu, Fibichovu, Deník plukovníka Švece, Deset let Josefa Hory s podpisem i Sloky lásky Stěpana Ščipačova ve Fikarově překladu, rovněž s autogramem.
Zdeněk Hrabica

P. S. Vydavatel L. H. přiznává, že nejednu knihu si domů přinesl z popelnice či z odpadkového koše. Kunderův Žert našel navrchu koše na odpadky na rohu Hybernské a Dlážděné cestou z oběda v restauraci v Lidovém domě, Kerouacovu Na cestě zase v kontejneru na papír na břehu oblíbené Sázavy ve Zlenicích cestou na oběd do hospody Kormorán.

 

Rozhovor mladé básnířky Divokého vína

To ne, zase zvoní telefon! To bude zase ta zmatená madam, co mi neustále volá, jestli jsem Anička Vorlíčková. S nechutí zvedám telefon: „Haló?“
„Dobrý den, neruším vás?“
A sakra, Hess! Že já si ta čísla neukládám... Ptá se, zda jsem se nezděsila, když jsem viděla jeho fotku na svém mobilu. Uff, takže nic nepoznal, hned si ho musím uložit.
„Nerušíte, akorát jedu v autobuse!“ Narvaným k prasknutí, takže doufám, že po mně nebude chtít nějaké recitování či mi nebude klást filozofické otázky. To naštěstí nechtěl, ale začal mi vyprávět o jakémsi slonovi cestou z Trutnova.
„Cože, slon? A na něm napsáno miluji tě?“ otážu se zmateně, jelikož toho člověka absolutně nestíhám. Cítím pohledy ostatních spolucestujících a vidím, že v tom nechápání nejsem sama. Potvrdí mi, že to je slon, opravdu má na sobě ten nápis a že mi ho jede vyfotit zpátky na Trutnov.
„Ehm, tak to je fajn, haha..“
Ne, někteří lidé nevědí, kdy přestat, obzvláště když jeden jede v autobuse plném lidí. Ne, že bych si jej nevážila, ale některými svými postřehy mě zkrátka uvádí do rozpaků.
Korunu tomu nasadil, když mi začal vyprávět o červené hlíně, ve které slon stojí.
„Červená hlína, vážně?“
Spolucestující na mě už koukají jako na blázna a já se jim ani nedivím. Slon s nápisem a červená hlína nezní jako běžný rozhovor dvou lidí. Budu muset vystoupit. Kdybych alespoň nemusela tak křičet, aby mě hluchý Hess slyšel!
Nevím, jestli byl záměr takto mě zmást, abych byla schopná napsat něco opravdu satirického, či jestli takto probíhají všechny jeho rozhovory. Každopádně mám z toho ponaučení pro příště. Zvedat Hessovi telefony jen na neveřejných místech.
Anička Dvořáková

Foto Ludvík Hess

Lásko, vrať se! Kliknutím se zvětší!
Lásko, vrať se! Kliknutím se zvětší!
Miluju! Klikni!
Miluju! Klikni!
 

Jak snadno vydělat!

A přece se točí!
V jarním dnu se mezi regály supermarketu, zvaném u LIDLA, objevil s pojízdným vozíkem sluncem opálený a větrem ošlehaný mladík. Ruče do vozíku vměstnal asi 30 naplněných lahví tuzemského piva, vařeného v zahraniční licenci, bez českých receptur. Místo pokladny zamířil k vracečce lahví (vedle strojní pekárny) a jednu lahev podruhé dával do rotujícího zařízení, nahrazujícího lidskou ruku i práci. Ta mu lahve přijala a vyplivla lístek s 90 , - Kč. Mladík nelenil, otočil se a udělal to stejné ještě dvakrát. S údivem jsem sledoval, jak počítá, že dostane za vrácené lahve s pivem asi 270 , - Kč. Snědý odvážlivec zamířil k pokladně s vozíkem, na němž měl dva rohlíky a nechal si poukázky proplatit. Pokladní si lístky vzala, peníze s odečtenými položkami za dva rohlíky odklepla a vyplatila statnému muži zbytek peněz. Předala je s pozdravením nepřizpůsobivému spoluobčanovi. Všichni byli spokojeni. A pak, že se česká ekonomika přestala točit, hloupost, točí se a jak!
Zdeněk Hrabica

 

Dušan Spáčil ke Kaddafimu!

Plukovník Kaddafí je ideální nepřítel. Všímli jste si jak je komický?Vždyť ho hlídají ženské a vypadá trochu jako herec Pavel Liška! Nosí uniformu přednosty stanice a barví si vlasy. Na takového zloducha je radost útočit – každá domovnice si o tom s gustem podrbe.
Jiná věc je , jestli vyhánět takového troubu raketami a stihačkami je správná věc. A tady to začíná trochu zavánět. On ten plukovník je fakt dost odporný diktátor, jak se mu někdo postaví, jeho pohůnci mu to spočítají. Navíc má slabost pro teroristické kamarády a táhne se za ním krvavá stopa. Jenomže čím to, že se na něj vrhli až teď, po tom co s ním tak dlouho kamarádili? A jak to jde dohromady s mezinárodním právem – tedy s tím na co přísahali všichni,kdo zasedají v tom krásném domě OSN na Manhattanu? A proč s podporou čekali až do chvíle, kdy už měla opozice namále a prý umřelo osm tisíc lidí? Nějak k mi připadá, že Obama a spol mají sice plnou hubu řečí o podpoře boje za svobodu, ve skutečnosti je ale uměl rozhýbat jen strach o naftu. A nafta patří k surovinám, které mají zvláštní moc - jak jde o ně, najednou jdou stranou všechny pravidla korektního jednání. Ještě že jí máme doma jenom tolik, že z ní zbohatne jen malý český Ewing Komárek.
Dušan Spáčil


 

Děkuju, Jirko a Karle, že jste odpověděli a napsali to za mě daleko líp!

Milý Luďku,
jak jsem se dnes dozvěděl z TV od vojenského experta, v Libyi probíhá "dálková projekce fyzické síly". Vida, my blbí civilové bychom si mohli mylně myslet, že se tam válčí! Beztak se tam ta síla projektuje jen kvůli televizním divákům, aby se nenudili. Nebo že by přece jen šlo o tu báječnou lybijskou ropu? Anebo kormidelníci epochy potřebovali vyprázdnit sklady, aby zbrojaři mohli za těžký státní prachy nasekat nový vojenský arzenál? Vrchní francouzský Paprikáš v záchvatu bojechtivosti vypadal komicky, jak už to u těch bojovných trpajzlíků bývá, ale pod kučeravou kšticí už mu vyrážely růžky neokolonialismu. Jak se dalo čekat, Amíci mu velení vyfoukli, to se bude Paprikáš doma zlobit a dupat. Náš hlavní bombometčík, ten humanitární, musí mít radost, že na jeho slova došlo. Stejně je to bombardování zvláštní koníček u člověka, který kandidoval na Nobelovu cenu míru! Až nám zase bude nějaký dobře placený propagandista vykládat, že musíme hájit demokracii v každé Tramtárii, měli bychom mu vtisknout do rukou kvér a shodit ho na padáku přímo na bojiště, ať se činí. Vždyť té demokracie už ani my sami nemáme tolik, aby nám zbyla na export. Že by nám ji někdo pěkně po česku vytuneloval?
Zdraví Jiří Žáček
----- Od včerejška si na této planetě nikdo není jist, že ho mezinárodní gangsteři nepřepadnou. Imperialismus se už nestydí, už svoji agresi nenazývá ani internacionální pomocí. Obama ukázal, že je jen hezčí tlama než Bush. Jakmile zvětří naftu, dostaví se kapitalistům erekce. Je krajně odpuzující pozorovat, jak se vůní benzínu rozechvívá chřípí humanitárního bombarďáka. A blbečkům jako jsme my nezbývá než si užívat, ubavit se co nejdříve k smrti. Nic jiného si nezasloužíme. Karel Sýs -------------------------------------------------------- Pan Zdeněk Sosna má názor odlišný------------------------ Pane HES, já jenom zírám..nedivím se, že Váš Jirka a Karel tu mluví o imperialistické agresi..zeptejte se jich na tu komunistickou..o tom oni asi nic neví, radši..vždyť to byla jejich parketa..a ten jejich slovník,..škoda slov..svoboda..svoboda..cítíte to..oni ne..to je můj dojem.. Tak to bych rád řek k situaci ve světě..pan Sýs a Žáček. pokud je mi známo, nikdy nebyli hrdinové.když se nedalo nahlas mluvit..a to asi víte i Vy. Ale ať si každý dělá na svém písečku..Zdravím. Zdeněk Sosna

 

Uklidnilo vás, moji milí...

že tolik spojeneckých letadel tak úspěšně zaútočilo na Libyi? Taky jste si jisti, že se jedná o spravedlivou válku? Já tedy vůbec ne. Ludvík Hess

 

Vilém Stránský ročkem!

Majitel internetové aukční galérie www.artbohemia.czVilém Stránský se 19. března zařadí mezi ročky. Čeká jej tudíž obsednutí a příprava na první životní dostihy. Ať je mu práce pod sedlem lehká! Přeje Babydědek Lu

 

Na otevření 43. babyboxu v Plzni byl i DORT!

DORT nakrojil po kratinkém úvodním projevu hejtman Plzeňského kraje Milan Chovanec. Primátor Martin Baxa přednesl svůj projev v čepici se znakem babyboxu. Bývalá odpůrkyně a exministryně zdravotnictví a hejtmanka plzeňská Milada Emmerová vyslechla moje poděkování za změnu názoru. Jeho Excelence biskup plzeňský požehnal babyboxu a požádal mě, abych mu říkal bratře Františku, na což jsme si potřásli levičkou – oba oldskauti. Dostal jsem skautské vyznamenání, už druhé v životě. První bylo Syrinx, tentokrát Bílý Orel. Předávali mi je plzeňští skauti, jež přivedl bratr Slim. Já jsem pro změnu vyznamenal nejvyšším vyznamenáním Stříbrný Babybox majitelku INTERFLON Czech Libu Janebovou, velkorysou mecenášku, Danielu Červenclovou, zástupkyni sponzora - farmaceutické společnosti BAYER, hejtmana Chovance, primátora Baxu, radního Kuthana, zástupce plzeňských VV Petra Růžka, biskupa Radkovského, poslankyni Miladu Emmerovou, půvabnou poslankyni Janu Kaslovou, jež přišla babybox podpořit i se svým tříměsíčním klučíkem Kubíčkem. Vyznamenal jsem i šéfinženýra babyboxů Michala Čumpelíka, jehož rukama prošlo 43 babyboxů. Zvláštní dík si zaslouží kmotra babyboxu Michaela Kunešová. Otvírání babyboxu morálně podpořila předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte Eva Vaníčková, jež shromážděným objasnila, že na kolokviu odpůrců se za babybox postavil předseda České pediatrické společnosti prof. MUDr. Jan Janda.
Babydědek Lu,
fotografie Michal Čumpelík a Plzeňský deník
Další fotky zítra na www.babybox.cz!

Hejtman Milan Chovanec zakrojil DORT!
Hejtman Milan Chovanec zakrojil DORT!
Jeho Exelence mi třese levičkou!
Jeho Exelence mi třese levičkou!
Taky se vám líbí poslankyně? Jana Kaslová..?
Taky se vám líbí poslankyně? Jana Kaslová..?
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 >