Archiv divoké vinice

Navštívili mě Tomáš Mazal, Stanislav Vávra a David Pohribný!

Tomáš mi přinesl svoji knížku Benátky, Stanislav své soukromé tisky Libeňští psychici - Kádrový dotazník Stanislava Vávry a Zahalena bílým dýmem, prózu, kterou přináším v DV 48. David Pohribný se jako grafik podílel na porevolučním vydání knížky Jany Černé Adresát Milena Jesenská. Tomáš Mazal a Aleš Pech v zastoupení vydavatelství Concordia mě přišli tenkrát - před dvaceti lety - požádat jako jejího prvního vydavatele o souhlas. Zdvořilí mládenci!

Hájek, Libeň a nás tři spojila i Rokytka.
Hájek, Libeň a nás tři spojila i Rokytka.
Tomáš má staříky rád
Tomáš má staříky rád
Tomáš si nás fotografuje do svého archivu
Tomáš si nás fotografuje do svého archivu
 

Romance o klisničkách a balady o ženách

V titulku je název mojí nové knížky. Včera ji v Tiskárně Libertas v Praze na Smíchově vytiskli. Čítá 256 stran formátu B5 čtyřbarevně tištěných na perfektní matové křídě 135g/m2, vazba je pevná s přebalem. Vychází v Nakladatelství Petrklíč (www.petrklic.info, petrklic@petrklic.info), kde si ji mohou stydliví zájemci objednat. Ti a ty nestydlivé si o ni mohou říct mně a odměnou jejich statečnosti bude osobní předání knížky darem. To jsem vymyslel sám, milí a milé! Odpusťte, že knížku nebudu posílat darem poštou. Nesnáším a neumím balení a nenávidím pošty. Poštou (leč na dobírku) rozesílá Nakladatelství Petrklíč. V knihkupectvích knížku koupíte až na podzim, v létě ji nebudeme dávat do distribuce.

Ukázky z knížky jsem už dvakrát zavěsil na www.divokevino.cz, ale vězte, že jsem publikoval opravdu jen ty nejdecentnější pasáže. Děj se tentokrát rozjíždí pomalu, ale na erotiku dojde. V plném rozsahu. Její hrdinkou je mladá básnířka Milena. Její verše ovšem pocházejí z pera Evy Machalické. Děkuju, Evo!

Za finanční podporu při vydání knížky děkuju Komerční bance, GynCentru v Praze 9, městu Liberec, Městské části Praha 6, Městské části Praha 22 Uhříněves, restauraci U Splavu v Uhříněvsi, společnosti 100MEGA Distribution, farmaceutické společnosti Richter Gedeon a a. s. CENTRA v Praze. Bez výše jmenovaných by nevyšla. DĚKUJU! Speciální díky patří tiskařům v Libertas a hlavně jejich marketingové ředitelce Evě Svobodové.

Autor se nadýmal pýchou, když dva obrovské stroje současně tiskly jeho knížku.
Autor se nadýmal pýchou, když dva obrovské stroje současně tiskly jeho knížku.
Mistr Čermák kontroluje, zda je dívčí akt správně vybarven.
Mistr Čermák kontroluje, zda je dívčí akt správně vybarven.
Největší poděkování patří Šimonu Blablovi a Ilonce Málkové ze Studia Degas, kteří graficky upravili nejen titul, ale celou knihu.
Největší poděkování patří Šimonu Blablovi a Ilonce Málkové ze Studia Degas, kteří graficky upravili nejen titul, ale celou knihu.
 

Tak dovi pane Leopolde,

abyste věděl,já to taky celé zas tak vážně nemyslel.Jak už jste citoval z idnesu, ono mě prostě jen baví "instalovat" do svých blogů ideje(já vím, trochu tímto vznešeným slovem v případě mých výpotků přeháním)lehce provokativní. A myslím si: když to vyvolá diskusi, bude jen dobře. Snad jsem se tím pro Vás úplně "nezablog(k)oval.:) Takže ve skutečnosti s Vámi převážně souhlasím (ale v něčem ne, třeba se moc nebojím vlivu hovorového jazyka a jsprostých slov -myslím, že skutečnou vulgarnost najdeme spíš v myšlenkách.) Nicméně díky za přijemnou debatu. Mimochodem,víte,že jste jediný Leopold, kterého jsem měl tu čest ve svém životě potkat?Takže i proto děkuji za toto virtuální setkání.
Mějte se hezky
Matěj

 

Že se na to ti dva kluci nevyprdnou, komentuje L. H.

Vážený pane Matěji Koubo.

Díky Vaší odpovědi na můj článek „Vadí nevadí“ jsem Vás konečně odhalil. Ne, nelekejte se, nejedná se o závažnou, ani méně závažnou kriminální činnost. Myslím to ve smyslu seznámení, či lépe představení někoho někomu.
Nějakou reakci na můj článeček jsem od Vás očekával, ale ne tak rychle. Rozhodl jsem se odpovědět Vám privátně. Neměl jsem však na Vás kontakt, tak jsem do „guglu“ zkusmo zadal heslo matěj kouba. Šlo to rychle. Koukám na to a říkám si: „a mám ho.“ No fakt že jo.
Tak jsem si toho od vás (a trochu i o Vás) mohl přečíst. Vůbec jsem netušil, že jsem rýpnul do VIP blogera idnes, slovního instalatéra a hledače spodních proudů Dokonce i vím, (z fotografie na blogu), jak vypadáte. Musím uznat, že nic z toho mi nevadí. Vy jste na tom hůř, protože mne neznáte, ale to myslím také nevadí. Tolik na vysvětlenou k tomu odhalení.

Teď k meritu věci (jak se pěkně říká místo hnusného českého „k jádru věci“). Nikde jsem v mém článku neuvedl, že jste nacionalista. Jen z mého textu vyplývá, že z Vašeho článku to tak vyznívá. Ostatně i reakce čtenářů v diskusi na Vašem blogu idnes (k stejnému článku) to potvrzují. Přiznám se, že od začátku jsem věřil, že to nacionalisticky nemyslíte. Mou odpovědí jsem chtěl upozornit na to, co se kdysi učil každý pionýr; totiž, že z jiskry vzejde plamen.

A hlavně: chtěl jsem poukázat na Váš apel, že v době globalizace si lidé musí svou rodnou řeč bránit.A zde já vidím velkou mýlku.
Hlavní nebezpečí rodné řeči nehrozí z venku v přebírání německých či anglických výrazů. Při rychlosti rozvoje technologií tomu nelze zabránit a bylo by to i hloupé. I když snobské přebírání anglických výrazů se také sem tam najde.
Nebezpečím pro náš jazyk už vůbec není slovenština v jakémkoliv množství. Ostatně, před nedlouhým časem tloukla média v čele s Ústavem pro jazyk český na poplach, že mladí Češi již vůbec nerozumí slovenštině. O zlepšení znalosti češtiny a slovenštiny, především u mladých lidí, dokonce rokovali ministři Kohout a Lajčák. Stačil ale jeden vysmívaný pořad v televizi (Superstar) a všichni chytráci museli z hrušky dolů. Někomu se možná (určitě!) hodilo, hloubit propast mezi Čechy a Slováky.
Hlavní nebezpečí našemu jazyku hrozí „z vnútri“ (zevnitř-překlad autora). Velká část inteligence (a zejména ve všech oblastech kultury), která především by měla být šiřitelem a obráncem jazyka, mluví naprosto nespisovně. Zejména v televizi, která je médiem nejmocnějším, nejrozšířenějším a nejvíce ovlivňujícím absolutní většinu národa.
Ba dokonce se za taková díla, zejména v literatuře, udělují i prestižní ceny. I přes různá odůvodnění to na mne dělá dojem, že autoři ani jinak mluvit neumí. Viz úryvek z románu Přes matný sklo: "Svět je plnej tajemství, říká se, různejch osudů, odstíny od špinavý bílý až po černou z teček modrá, žlutá, červená. Barvy, ze kterejch se složej všechny ostatní. I lidi jsou z několika základních kamenů. Jeden každej člověk složenej jako dům. Cihla vedle cihly a nad nima další, položený přes spáry tak, aby to drželo. Časem jsou zevnitř viditelný vlhký žlutý mapy a zvenku pak spáry táhnoucí se odshora dolů, podobný bleskům, rozvětvený po letech chátrání."

Také vulgarity všeho druhu a nejhrubšího zrna jsou povyšovány na umění. Příklady raději ani neuvádím, aby se můj Word nečervenal ještě víc. Není to ode mne nějaké puritánství, to chraň bůh a ministerstvo kultury, ale vypovídá to o kultuře a kulturnosti, resp. nekulturnosti. Tak to vidím já.

Teď si ale říkám, že když Vám svou odpověď pošlu privátně, mohl bych vypadat jako alibista a strašpytel. Přece jen to pošlu do DV, když už jsme to tam začali.
Přeji Vám lehkost v psaní a vysokou karmu Vašeho blogu.

Leopold F. Němec

 

Vážený pane Leopolde

Myslím si, že jste mou glosu analyzoval korektně. Váš závěr mi však korektní nepřipadá. Opravdu se necítím nacionalistou. Dodnes se mi třeba líbí, populisty a nacionalisty tak zatracovaný, "multikulti" koncept, ona vize společnosti, v níž v jednom státě přátelsky koexistují různé etnické kultury, mísí se a doplňují, aby společně dospěly k vyšší kvalitě. Soudím ale, že zároveň je třeba chránit národní hodnoty, k nímž patří zejména jazyk. A média, ať chtějí či nechtějí, jsou nejmasovějším šiřitelem jazykové kultury (a bohužel i nekultury) a také čímsi jako neformálním jazykovým kodifikátorem. Proto jsem přesvědčen, že máme nejen právo, ale i povinnost naléhat,aby z veřejnoporávních televizních a rádiových stanic zněla v rámci zpravodajství kvalitní čeština a ne beztvará směs nářečí. Tím ovšem nechci říci,že by tu nemělo být místo i na jazyky jiné. Ale podle mě hlavně v rámci samostatných pořadů směřovaných k menšinám či zahraničním návštěvníkům a v podobě převzatých filmů a divadelních představení v původním znění. Mohou být i ve zmíněném zpravodajství, ale coby autentické výpovědi jinojazyčných hostů. Ne,to není volání po žádném jazykovém apartheidu, jen touha zachovat v evropském kotli národní specifika. Já vím, že to zní v kontextu se slovenštinou podezřele. Ale je to na místě a platí to i z jejich hlediska - naší východní bratři laskavou a vůči ostatním ohleduplnou obranu svého jazyka potřebují ještě víc než my.
Matěj Kouba

 

Vadí nevadí

Článek s názvem V České televizi chci slyšet češtinu od pana (mk) jsem četl třikrát.
Jednotlivé věty jsem si poskládal podle toho, co panu (mk) ve vztahu k Slovákům vadí a co nevadí. Vyšlo mi toto:

- nemám nic proti Slovákům, jezdím tam rád a často
- v „Blave“ mám skvělého kamaráda
- těžce jsem nesl rozpad federace
- je dobře, že dál existuje propojení české a slovenské kultury
- nemám nic proti filmům ve slovenském znění
- v rádiu mi nevadí slovenské hity
- mám rád Mekyho Žbirku i Milana Lasicu
- nemám vůbec nic proti tomu, aby u nás Slováci působili

Ale: vlastní produkce masmédií je přece něco jiného! Ve veřejném sdělovacím prostředku by prostě Slováci měli hovořit česky.
Konkrétně zpravodajské pořady by měly být místem, kde se „obyčejní lidé“ setkají se správnou češtinou. A ejhle. Sympatický moderátor Eugen Korda, dívka s přelivem, i šikovný mladík na ČT1 nemluví česky, ale slovensky. Nějak nechápu tu logiku. Nejsme československý národ, jsme dva státy a televize mne otravuje akýmsi cudzím jazykom.

A tak se ptám:
- proč v českých televizích a rádiích mluví slovenští redaktoři „po svojom“ a ne česky?
- jak je možné, že velmi prestižní pozice ve veřejných sdělovacích prostředcích zabírají lidé, kteří nesplňují významný profesní předpoklad - dokonalou znalost národního jazyka?
- co mají říkat české děti, kterým není jasno, co to vlastně slyší z ranních zpráv?!

Tolik článek pana (mk).

Cestou do Českého Těšína jsem pak přemýšlel o věcech jako jsou nacionalismus, kdo jsou obyčejní lidé z hlediska setkávání se správnou češtinou, proč děti poslouchají ranní zprávy a jestli v médiích „maj bejt profíci na správnou češtinu, nebo jestli tam bejt nemusej“.

Chtěl jsem napsat o tom, jak tenká hranice je mezi soužitím a nenávistí, jak málo stačí k takovému zvratu, a že jsou dokonce lidé, kteří na to čekají. Zeptejte se v Těšíně, v Komárně, nebo v Nikósii. A podívejte se na facebook a na You Tube. Nebývám vulgární, ale podle mne autor článku V České televizi chci češtinu šlápl do h…na. Ale nechť laskaví čtenáři posoudí celou věc sami. Zatím kurva hoši guten Tag.
Leopold F. Němec

 

V České televizi chci češtinu

Pustil jsem si ČT 1. „Do našej oblasti prúdi teply vzduch. Vietor bude severný.“ řekl mi (sympatický) mladík.. Přepnul jsem na jiný český kanál „Asi dve stovky študentov sa v nedeľu popoludní v Prahe zúčastnili na demonštrácii proti zavedeniu školného na verejných vysokých školách v Českej republike,“ hlásá dívka s přelivem. Přepnu na další televizi - Z1 a tam prakticky to samé - (šikovný) moderátor Eugen Korda slovensky zpovídá Leoše Mareše...
Abyste rozuměli, nemám vůbec nic proti Slovákům. Jezdím tam rád a často, v „Blave“ mám skvělého kamaráda. Dokonce jsem těžce nesl rozpad federace. Ale nějak nechápu tu logiku – uznali jsme , že jsme dva státy! Odmítli jsme masarykovskou představu o československém národě. Nikdo už neříká, že je slovenština je jen nářečím češtiny! Proč tedy v českých televizích a rádiích mluví slovenští redaktoři „po svojom“ a ne česky? A pokud je to normální, neměli bychom pustit do zpravodajských studií i kolegy z jiných okolních zemí? Dobrá, v němčině se hodně lidí neorientuje. Ale třeba na polštinu se dá taky zvyknout bez učení a rozumět je jí skoro stejně jako slovenštině.
Já vím, propojení české a slovenské kultury dál existuje – a je to dobře. Nemám nic proti tomu, když se na českých kanálech promítají filmy v slovenském původním znění a z rádia zní slovenské hity. Mám rád Mekyho Žbirku i Milana Lasicu. Ostatně, u našich východních sousedů je tato „kulturní výměna“ ještě intenzivnější. I to je fajn. Jenomže vlastní produkce masmédií je přece něco jiného! Třeba konkrétně zpravodajské pořady by měly být nejen zdrojem informací, ale místem, kde se „obyčejní lidé“ setkají se správnou češtinou. Jasně, často to tak není. Ale alespoň by se mělo zajistit, aby tam zněl domácí jazyk – v době globalizace si totiž musí lidé svou rodnou řeč bránit. A co mají říkat děti, kterým není jasno co to vlastně slyší třeba z ranních zpráv?!
Že bychom tak ale přišli o dobré slovenské profesionály? Ale to přece není pravda – Slovák se naučí češtině stejně rychle jako Čech slovensky. Nemám vůbec nic proti tomu, aby u nás Slováci působili,jen by měli prostě ve veřejném sdělovacím prostředku hovořit česky. Mimochodem, taky by mě zajímalo,co slovensky hovořícím redaktorům říkají čeští odboráři. Třeba ti jinak tak aktivní v České televizi. V době krize ekonomické krize totiž není ani v médiích přebytek míst. A jak je možné, že tyto velmi prestižní pozice zabírají lidé, kteří nesplňují významný profesní předpoklad-dokonalou znalost národního jazyka?
(mk)

 

Václav Bárta, Města a obce očima dětí

Václav Bárta se o mě stará od útlého mládí. Když jsem neměl v roce 1966 ani jedny kalhoty, věnoval mi svoje džíny. Teď mi zase poslal sérii neslušných básniček do Divokého vína. A konečně mi dovolil, abych s Lucií Bílou pokřtil jeho knížku Města a obce očima dětí. Publikace má kromě Vaška dalších 699 autorů a stojí za to. Objednat se dá i na history.barta@volny.cz.
Křtilo se na Chvalské tvrzi v Horních Počernicích. Děti zazpívaly Lucii Vínečko bílé a mně Ludvíku, Ludvíku, dobrá kaše na mlíku.

Možná se olizuje ještě teď...
Možná se olizuje ještě teď...
Křtíme!
Křtíme!
Vašek k Lucii poklekl!
Vašek k Lucii poklekl!
 

Pohádka o upřímném filmaři



Tuhle jsem se sešel s jedním režisérem. Má za sebou slušný film, který ale nebyl žádný zvláštní kasaštyk. Je to už dva roky, co měl premiéru a tak jsem se zajímal, jestli se ten film už zaplatil. Zasmál se. “Ten biják byl v zisku už když na něj přišli první dva platící diváci!””
Díval jsem se na něj s údivem. “No jasně,” chechtal se mi. “Stálo to 50 miliónů. Deset melounů to byl grant od fondu, dvacet dali sponzoři za možnosti PR, a dvacet mega koproducent, jedna televize. Ta ale taky nečeká peníze, jen dostala práva na vysílání. Takže fakt - když na to v multiplexech přišli první diváci, už nám to šlo do kasičky.”. Hlesnul jsem. “Ale všichni filmaři si přece stěžují, že na své filmy nemají peníze!” Známý pokrčil rameny. “Mluvím jen za sebe.” Podotýkám, že s tento režisér nejmenuje Troška.
(mk)

 

Prohlídka galerie v Oslo

S Ladislavem Smoljakem jsem kdysi zažil jeden ze svých největších novinářských trapasů. O co šlo? Šéfredaktor časopisu, kde jsem začínal, mě (někdy v roce 1988) poslal za pány Svěrákem a Smoljakem s nabídkou, že bychom v našem týdeníku otiskli rozsáhlý úryvek z jejich nové hry. Vzhledem k tomu, že „Cimrmani“měli v té době jedno z období, kdy se o nich „moc nemohlo“ (rozuměj psát), byla to od našeho šéfa docela velkorysá nabídka. Ode mě, mladého kandrdase, se očekávalo,že to celé jen produkčně zařídím. Tedy domluvím se s S a S na vhodné citaci , dopravím text do redakce, přečtu jej a připravím k tisku.
Za Cimrmany tuto věc vyřizoval Ladislav Smoljak. Navštívil jsem ho v jeho bytě nedaleko Staroměstského náměstí. Mistr mě přijal velmi laskavě ale zprvu s jistou ostražitostí, se kterou přistupoval k tisku nejen před listopadem, ale i později. Prozradil mi že jejich nová hra se jmenuje Dobytí severního pólu. Poté mě i sobě nalil sklenku červeného a začal předčítat. Málem jsem se válel smíchy, což pana Ladislava velmi uvolnilo. Nakonec nám velkoryse vybral asi šest stránek textu, který jsme mohli v našem týdeníku otisknout. Ani netrval na další autorizaci, řka, že „to jistě uděláte dobře“.
Když jsem stránky přinesl do redakce, putovaly od jednoho novináře k druhému,poté si je půjčili grafici a nakonec i vedení. Všichni se skvěle bavili a já se cítil hrdý, jako bych to sám napsal.
Krize nastala ve chvíli, kdy už bylo číslo připraveno ke korektuře. Nějaká bdělá hlava v redakci totiž prohlásila, že „takhle to tam určitě nemůžeme pustit.“ Předmětem obav byla „citace z deníku.“. Nemám po ruce výtisk této hry, takže tuto situaci připomenu jen dle své mizerné paměti. Říká se tam zhruba toto: „ 25.1: Bloudíme v mlze! 26.1: Překročili jsme pětašedesátou rovnoběžku 27.1: Bloudíme v mlze! 28.1.: Prohlídka leningradské Ermitáže.29.1:. Bloudíme v mlze!“
Časopis však měl jít za deset minut do tisku. Co budeme dělat? Šéfredaktor se rozhodl k improvizovanému řešení: „Tak víš co? Dáme tam: „Prohlédli jsme si galerii v Oslo!“
Musím sebekriticky přiznat, že do této podoby jsem text opravdu opravil a tak to tehdy vyšlo. Nevím co této úpravě říkali Smoljak se Svěrákem, nikdy jsem neměl odvahu se jich na to zeptat. A co víc, nikdy jsem se panu Smoljakovi za tento zásah do textu neomluvil. Stále jsem to odkládal - kdo je rád za vola,že. Jenže teď pan Smoljak zemřel a tak mu posílám omluvu do Českého nebe. A v duchu doufám, že tuto historku v podstatě ocenil. Je totiž taková dobově příznačná. Taková cimrmanovská.
(mk)

 

Děkuju, milý Matěji Koubo!

Za co ti děkuju? Přeci za to, že jsi. Hezky jsi to napsal, i za mě. Ano, vím, že volíme-li, pak pro osobní sympatie, radujeme-li se nad výsledkem těchto voleb, pak pro pravý opak. Je přece známo, že jsem s papalášem s bradavicí nechtěl slavnostně otvírat babybox v Teplicích.
A tak i já jsem zakroužkoval tlustě Janičku Černochovou, protože je to starostka, která mi pomohla zřídit babybox na Praze 2, líbí se mi a je milá. A moje stará maminka volila Karla Schwarzenberga, protože naši předkové sloužili jeho předkům jako knížecí nadlesní v Mšeci i v Mrákavech.
Ludvík Hess

 

Konec bradavice

Volby skončily, padouch je poražen. Problém je jen v tom, že tento padouch byl do značné míry virtuální. V médiích se například hodně mluvilo o „lžích ČSSD“. Co to přesně mělo být? Především prý jejich prázdné sliby a nerealistická ekonomická vize. Ve stejné době si však jeden z renomovaných komentátorů dal práci a spočítal předpokládaný schodek mezi představami socanů a modrých ptáků. Ukázalo se, že představuje pouhých půl miliardy, v makroekonomice zlomek!
Tedy ve skutečnosti se slibovalo ostošest na všech stranách. Virtuálnost údajného konfliktu mezi pravicovým "dobrem" a socialistickým "zlem" vyniká ještě více v osobě samotného Jiřího Paroubka.
Nemám pro socdemáckého exvůdce žádnou slabost, připadal mi jak Golem bez špetky smyslu pro humor a s průměrnou inteligencí. Že byl tak dlouho v čele ČSSD, už pro tyto vlastnosti tuto stranu poškozovalo.
To, co z něj udělala média, však nemělo s jeho skutečnou osobností nic společného. Paroubek nemá dramaticky horší minulost než řada ostatních demokratických politiků, kteří zažili v dospělém věku totalitu a nebyl tedy žádný důvod ho považovat za morálně obzvlášť vadného. Ani mu nikdo neprokázal nějaké zločiny. Kromě toho, že stál v čele socialistů, měl však jedno velké minus, svůj papalášský vzhled a toporné vystupování. Nebylo proto těžké ho mediálně odstřelit. Smutné je, že pro většinu těch, co tuto ostrakizaci přijali, byla hlavním argumentem Paroubkova otylost a bradavice.Budou ti lépe vypadající lepší? Něco mi říká, že je to dost sporné.
(mk)

 

Sbohem a tissue

Jsem asi poslední, tedy alespoň v mém okolí,kdo používá kapesníky. Rozumějte – opravdové kapesníky jinak šnuptychly a nosočistopleny. Tedy ne ty nanicovaté papírové "ubrousky", kterých při rýmě za pouhou hodinu spotřebujete hromadu zvíci lesního mraveniště a jejichž balíčky vždycky zaberou polovinu běžného nákupu čtyřčlenné rodiny.
Já vím, jsou jednorázové tudíž hygienické a navíc, když si je člověk zapomene, může si je koupit v každé trafice. Ale kapesník z doby mého dětství byl něco jiného- při prvním přiložení k nosu voněl nažehleným prádlem, při každém dalším jsem ocenil jeho jemnost. Papírové výdobytky dneška vám odřou bolavý frňák jako pilník.
Z pohedu mé ženy nejdůležitější rozdíl se projeví při praní – zapomenete li látkový kapesník v kapse po zapnutí pracího programu vcelku nic se nestane,papírové se však mění v tisíce žmolků,které spolehlivě zaneřádí celý obsah pračky.
Čistý kapesník má i řadu jiných předností, zkuste si třeba zavázat prst papírovým ubrouskem! Látkovým to ale jde docela dobře. Až půjdete v horku k vodě, z pánského „kapesního šátku“ se takédá dobře udělat „čepička“.
V poslední době jsem pak objevil vhodnou cyklistickou funkci „nosočistopleny“. Máte li totiž holou hlavu jako já, je vám v chladnějším období v přilbě plné větracích otvorů na kole pořádně zima. Látkový kapesník je vhodná tepelná vložka, papírový z teska je v tomto směru k ničemu.
Tolik tedy látkový versus papírový z hlediska čistě praktického. Ale je tu i lyrický rozměr. Dívčí oko s přiloženým batistovým kapesníčkem – to jepřece tak něžné,krásně smutné. Vzpomenete si na první lásku, na loučení u vlaku či třeba na dávné setkání s maminkou. Stejný výjev s papírovým vám však připomene nejspíš jen minulý zánět spojivek.
Dámou upuštěný kapesník býval také báječnou záminkou k seznámení . Pokud však současná roštěnka upustí papírový kapesník,dostane se jí nejspíš jen nevrhlého připomenutí „ať proboha nedělá bordel.“A konečně- představte Nezvala, jak píše sbírku "Sbohem a papírový tissue." (mk)

 

Tetovaný..?

Janičku mám rád, otvírali jsme spolu babybox v Praze 2. Líbí se mi, že nosí taky lacláky. Ale proč vedle ní sedí ten tetovaný chlapík? Proboha! On má na krku vyholený výstřih?!

 

Češtino, braň se ČSSD!

A vy, milí čtenáři DV - naplňte sny svých dětí!

 

Proč volit KDU-ČSL

Přináším důkaz svého rozhodnutí. A sešrotovat! Dodávám.

 

Pan Novák Kalouskovi nedluží

Dostal jsem od pana Kalouska upomínku na 121 tisíc. Pěkný fór Hned mě ale napadlo, jestli se ta jejich složenka nedá považovat za žalovatelný podvrh. Když si přece takhle pro legraci vytisknete třeba i jen stokorunu a viditelně ji neoznačíte jako neplatnou napodobeninu, riskujete kriminál! Není to u složenky na 120 tisíc také tak!? A co by nastalo, kdyby jim nějaký nazdárek skutečně poslal peníze? To by byl pak asi roztomilý soud. Na něm by ani kníže neusnul!

Ale ne, v TOPce jsou zdatní hoši, nepochybuji, že to mají ošetřené. Vůbec je to chytrá PR aktivita. Osobně mi ale v jejím rámci chybí odpověď na poměrně zásadní otázky. Třeba: Proč bychom my, tedy my řadoví občané, i jen teoreticky měli ten dluh vlastně platit? Copak jsme to byli my co jsme si půjčovali?Copak my jsme stát? Pravice nám přece jinak neustále vysvětluje, že „stát je jen příživník na tvém životě,občane!“

Taky mi topáci moc neobjasnili, co by se vlastně stalo. kdybychom ty prachy opravdu zaplatili. Já vím, zvedl by se Česku rating na bůhvíkolik áček. Napsali by o nás pochvalně ve Financial Times. CNN by zase jednou udělalo reportáž z Prahy. Ale co jinak? Žilo by se nám líp? A žilo by se líp naším potomkům? Nevím,nejsem si jist, protože svět je spletitá síť mimo jiné utkaná z dluhů,které neznají hranice.

Tyhle otázky jsou provokativní ale vlastně ne tak nesmyslné. Samozřejmě se dá odpovědět jednoznačně. Dluhy se prostě musí platit. Když je nezaplatíme my, budou se s tím muset popasovat naši potomci. Kdybychom neměli ty miliardové závazky, český stát a české podniky by byly v mnohem lepší pozici - světové banky by se praly o to poskytovat nám peníze a vůbec by nad námi slunce nezapadalo. Atd.

Ale je to odpověď i pro pana Nováka třeba odněkud ze Severních Čech? Žádné dluhy si nikde nenadělal. Dře se v potu tváře a jeho vyhlídky jsou stále menší. Stojednadvacet tisíc pohromadě možná nikdy neviděl.

Takové lidi musela Kalouskova složenka hrozně naštvat! Dříve se bohabojní občánci strašili kvůli maličkostem podsvětím a sírou, dnes ty, co nikdy nic nezpronevěřili TOP 09 podobně straší peklem finančním. Jenomže je to jako to bývalo tehdy - hrůza se pouští na pány Nováky, ale pekelná sauna by měla být vyhrazena úplně jiným lidem! A to nejen z Čech. O tom však Kalouskova upomínka vypovídá jen málo.

P.S. Zajímavé by také bylo, dozvědět se i kolik by měli na podobné "složence" lidé z jiných srovnatelných zemí . Český dluh je přece stále ještě jedním z nejnižších v EU! Chápu ale, že toto srovnání se do předvolební kampaně založené na bití na poplach moc nehodí.
(mk)

 

Jiří Žáček zve na Měsíc sebevrahů!

M ě s í c s e b e v r a h ů
Zhudebněné básně Jiřího Žáčka zpívá Věra Wajsarová
ve středu 12. května od 17 hod.
v malém sále Městské knihovny,
Mariánské nám. 1, Praha 1.
Pořad Českého centra PEN klubu

 

Vzor s jelenem a tátou

Přemýšlím nad vzory. Ne – nemám na mysli toho jelena na svetru, který mi babička vlastnoručně upletla v mých sedmi. Přiznám se, velkou radost jsem z něj tehdy neměl. Po letech si ale uvědomuji, že i tento nepříliš povedený ornament mi poskytl jeden vzor životní. Je to přece úžasné, když na vás někdo myslí a dá si práci, byť třeba s výsledkem nedokonalým, jen aby vám udělal radost! Dnes už vím,že jelení vzor upletený a darovaný z lásky je lepší než večerní oblek poskytnutý jen z povinnosti.
Nechci se moc zabývat ani současným životním vzorem mé desetileté sestřičky Kristýnky.Je jím zpěvačka celým jménem Beyoncé Giselle Knowles. Nic proti této krasavici nemám, doufám však, že je to vzor, který Kristýnka určitě brzo změní za jiný.. Tedy alespoň v to věřím, protože i když rád sleduji jak tančí svůj oblíbený hip-hop, byl bych nerad kdyby ho jednou vystřídala za tanec u tyče. A to by se jí s Beyoncé mohlo stát.
Já naopak svůj vzor měnit nebudu...Je jím totiž můj táta. Už odmala, kdy mě brával sebou na ryby, jsem ho obdivoval. Mé oči planuly nad jeho souboji s ploticemi, karasy a cejny, kterých jsme za ty roky nachytali stovky. Díky tatínkovi mne minul vzor většiny dětí – paní učitelka z první třídy. Nepatřil jsem k jejím třídním oblíbencům, protože jsem se vymykal. Mé dlouhé vlasy a naušnice v podobě zlatého kříže v levém uchu paní učitelce nevoněly. Já jsem je ovšem měl po vzoru svého táty. Bylo to asi takhle: - jednoho dne mě můj tatínek jako pětiletého vzal do kadeřnického salónu, kde mi obří nastřelovací pistolí proděravěli ušní boltec. Jako značkovanému teleti, ale já byl na to tak hrdý!
Nikdy nezapomenu, když jsme s mým otcem slavili titul klubu našich srdcí - a to pražské Slavie. Táta mě mohutnýma rukama vysadil na svá velká ramena a já si připadal jako neporazitelný.
Táta je typický rocker a tím ve mně vzbudil lásku k hudbě kapel 70. a 80. let. Velmi se mi libí hudba lidí oproti mě mnohem starších. Vždyť jsem se narodil sedm let po Lennonově smrti! Vždycky, když náš tatínek opouštěl dům a odcházel do zaměstnání, zmocnil se mne nevysvětlitelný pocit zranitelnosti. Na sklonku roku 2000 dostal můj pocit skutečnou podobu. Celou naši rodinu zarmoutil pracovní úraz, který tátu doživotně upoutal na vozík. Sám moc dobře tuhle situaci znám, protože odmala jsem pohybově omezen a také jezdím na kolečkovém křesle. Proto jsem se snažil být tátovi oporou při jeho němém a odevzdaném polehávání v posteli. Táta, člověk tak aktivní v období před úrazem, se jako každý potýkal s neuvěřitelným psychickým kolapsem a myšlenkami na ukončení života. Naštěstí od pomyslného dna odrazilo tátu narození mé sestry Kristýnky. Nová chuť do života vedla tátu k aktivní pomoci lidem postiženým ničivými povodněmi v roce 2002. To nezůstalo bez odezvy. V následujících komunálních volbách se můj otec umístil na druhém místě a usedl do zastupitelstva obce Obříství na Mělnicku, kde působí dodnes jako předseda sociální komise. Navázal také spolupráci s organizací Paraple v projektu poradenství. Dnes se opět věnuje svým koníčkům jako je rybaření a jeho milovaná Slavia. Jsem šťastný, že je vše jako dřív. Jen vstupenky na naše oblíbené rockové koncerty si kupujeme se slevou, do sekce pro vozíčkáře. Svoje zamilované fláky si ale táta užívá jako za zdrava.

Jiří Holzmann Autor je hudebníkem ve skupině The Tap Tap

 

Simona Vališová pomáhá projektu babybox!

Dětské krizové centrum a ing.arch. Simona Vališová ve spolupráci s artpro gallery si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy
Stonky Možností...

akci moderují Elen Valentová a Tomáš Krejčíř, součástí programu je módní přehlídka
značky TIQE by Petra Balvínová.
vernisáž výstavy
5.5. 2010 od 18hod
Žofín Garden Restaurant
Slovanský ostrov 226, Praha 1
prodejní výstava děl se koná
od 7.5. 2010 do 7.6. 2010
v prostorách
Zelená zahrada Restaurant, Šmilovského 12, Praha 2

R.S.V.P.: ing.arch. Simona Vališová
tel.: +420 602 543 215
e-mail: nyna@nyna.cz

Tři ukázky díla Simony Vališové
Tři ukázky díla Simony Vališové
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >