na další stranu
Věra Kulišová
V PŘÍRODĚ
V přírodě ožívám
Když vánek rozkývá
větve bříz
a ty šustí listovím
s mlčícím kamením
chutnám ten klid
Dnes zas si tu sním
o šťastném životě
o krásách vzácných chvil-
tu náhle do sítě
mé oči zvídavé
pavouk polapil
PŘÍCHOD PODZIMU
Mlha sirá
jak cáry hadrů
visí nad rybníkem
Vítr připomíná
zlověstnou písní
v tónu mollovém
podzimní čas
Tesklivý kachní hlas
se nese nočním tichem-
jak ostrý nůž rozřízl tmu
a chladný luny svit
dotváří ten kolorit
příchozího podzimu
SNĚHOVÉ VLOČKY
Bělavé vločky sněhu
se zvolna dolů snáší
a ve mně evokují něhu
Ty chladné krystalky jemné
z modravého jasu
mé žhavé líce hladí
Tak líto mi je
že na nich prudce tají
a ztrácí svoji krásu
ZAFOUKEJ VĚTŘE
Větře už konečně
do mraků zafoukej
a rozplač je…
ať jejich slzy skrápí
zemi rozpukanou
Dej vody dej
ať stromy nezahynou
a neuvadnou květy
Napoj vysílenou zvěř
vyplň lánům klasy
ať má lidstvo chléb
Je slyšet šum…
to země zpívá
když padá voda
voda živá
VLČÍ MÁK
Proto se vlčí mák
na poli tak rdí-
že každé jaro zahoří
láskou k obilí
navěky s ním spjat
V ÚDOLÍ VŘESŮ
Kam jenom ponesu
tu bolestnou tíhu
co v nitru cítím?
Do údolí vřesů
tam já ji odložím
do stínu keříků
s fialkovým kvítím
Vřesoviště skromná
k vám žalovat jdu
jsem s vámi spřízněná-
tiše si rostete
v lesním šeru
tak jako v polotmě
přežívám já
DOBOVÁ
Něhu a dojetí
v mysli vyvolává
cestička do školy
kaštany lemovaná
Sem tam si vzpomeneme
na naše učitele
kteří nám do hlavy
vtloukali lásku k vlasti
Jo, malí jsme bývali
však velcí hráči
co smělé plány spřádali
Teď už jsme dospělí-
časem z nás vyrostli
zbabělí přizdisráči
POLIBEK JE PŘEDEHROU
Své tělo přibliž k mému
a obejmi pas
svou horkou dlaní
Nitru vzbouřenému
dej pocítit slast
nejchutnější many
mezi předehrou
a sladkým milováním
Tak blízko tvé oči jsou
do mých se vpíjí-
blíž…ještě blíž posuň se k cíli
a mé rty se ti nabídnou
NEODCHÁZEJ
Neodcházej –
každé zašumění
ptačích křídel
ti bude připomínat
mé jemné pohlazení
Když lehký vánek
počechrá listí stromů
zašeptá tvým uším
moje jméno
Neodcházej –
nepřejdeš beztrestně
přes zbořeniště našich snů
Trosky vzpomínek
povlečeš za sebou
jak těžké břímě
jak němou výčitku
co v mysli setrvá
v nezapomnění
POŠLU TI…
Ukradnu si své myšlenky
pro tebe má lásko
nikdy jsi je neznal
Teprve potom
až se nebudu ostýchat
svléknout donaha
svoji duši
až upadneš v zapomnění
potom ti je pošlu
DEJ POKOJ S CITY
Dej pokoj s city
proradný osude
Proč je zas křísíš?
Mé JÁ už chtít nebude
podléhat touhám a vášním
té chemii proradné
co z těla prýští
a zcela ovládne
bezmocné smysly
Vždyť můj vlas už bělá
a přesto zas patří jemu
má myšlenka rozechvělá
když ráno vstanu
Cožpak jsem zešílela?
Osude – přeji si
aby sis zpátky vzal
tu škálu emocí
cos duši přichystal
Věř, že já chci mít
už jenom klid
jen klid
UŽ MĚ NEMILUJ
Milý můj
už mě nemiluj
Hleď – měsíc dnes
má bledou tvář
ta moje také bledne
Posloucháš?
Mé tělo bědné
svou jiskru ztrácí
Jako když odletí
tažní ptáci
a už se nevrátí
Nemiluj –
dospěj k zapomnění
Tak jako zjara taje sníh
a ve vodu se změní
zbav se pout citů otrockých
Víš, já mám strach o tebe
a už teď mě trápí
tvé slzy prolité
až Smrt do mne zasekne
své studené drápy
|
