Archiv divoké vinice

Petra z mého autobiografického románu

Hned jak jsem dokončil svoji knížku Balady o koních a romance o holkách, začal jsem psát autobiografický román. Rozhodl jsem se, že jej budu ilustrovat fotografiemi autentických postav z románu. Dnes vám představím mladou jezdkyni Petru, která v loňském roce maturovala na libeňském gymnáziu Na Zámečku, tedy v ústavu, kde jsem maturoval v roce 1965 taky já. Petra na Hájku na mé jezdecké klisně Manorce.

 

Suchý poustevník a jeho apoštolové

Už je to řadu let, co se Ondřej Suchý odstěhoval z Prahy na venkov - do Šemanovic. Bydlí v domě pod pískovcovou skalou, píše tu knihy a chce li si pořádně zatelefonovat, vybíhá na kopec, kde je lepší signál. Je tedy takovým poustevníkem jednadvacátého století.
MK


V Suchého „poustevně“ ovšem voní bábovka a koření jeho ženy Johanky. Ondřej si také rád zavdává s četnými návštěvami - třeba sklenkou červeného. Navíc u něj neplatí žádné odmítání světa. I v samotných Šemanovicích vyvíjí bohatou kulturní činnost .Založil tu filmové muzeum, natáčí rozhlasové pořady se známými osobnostmi.

Přesto si myslím, že jsem se přirovnáním k poustevníkovi nespletl. Poustevník je totiž také nositelem vyrovnanosti a víry. A tím se Ondřej - alespoň pro příchozí do Šemanovic a jeho čtenáře - jeví. Vyrovnanost mu zjevně přineslo nádherné šemanovické prostředí. A víru? Tu šíří ve svých knížkách. Není to ovšem víra v nějakého abstraktního boha, ale v lidskou dobrotu a ve stasrosvětskou slušnost.

Protože je přitom především filmovým publicistou a historikem, apoštoly jsou mu v této víře české kulturní osobnosti dvacátého století – například Vlasta Burián, Oldřích Nový, Jan Werich, Inka Zemánková, Jiří Šlitr a další. Tak jako jejich poustevník i hrdinové jeho publicistických knížek jsou naprosto nesvatí. Mají však jednu přednost – jsou velmi lidští a tak mají blízko na zem....

Celé to píši proto, že těch Ondrových knížek už bylo třicet a že nedávno k tomuto Suchému kulturnímu evangeliu přibyl další svazek. Jmenuje se Dobrý a ještě lepší František Nepil a jen potvrzuje což bylo řečeno – že na Ondřeji Suchém je kromě jiných talentů obdivuhodné zejména jeho bytostné přesvědčení, že dobří lidé nemají být zapomenuti.

 

Dům se zaplavovacími otvory

Nejsi ty náhodou Matěj Kouba, milý mk, milovníku rozvodněných toků, jenž sedě na bicyklu obdivuješ z nábřeží matičku Vltavu..? Cyklista poplácávající divoké hřebce..? Přijeď se podívat ke mně na Hájek, Matěji. Mám tu i dovádějící říčku Rokytku i zlobivé hřebce.
S hřebci si nakonec poradím vždycky, letos 19. září to bude 34 let ode dne, kdy se u mě narodilo první hříbě. Pravda, byla to kobylka, první hřebec se narodil před 33 roky.
Hezky píšeš, Matěji! Pomohl bys mi napsat supliku firmičce Povodí Vltavy, která spravuje nejen uvedenou řeku, ale i její přítoky, potažmo 35 km měřící nejdelší pražský potok Rokytka? Na moje supliky totiž nereagují.
Chci se naučit vodě rozumět, když už žiju v domě vzdáleném jen padesát metrů od říčky. Už například vím, že to, co přiteče, musí mít kudy odtéct. Ne tak Povodí Vltavy. Povolilo postavit na toku Rokytky jakýsi cedník, jímž musí voda protéci, chce-li se dostat ode mne ze zahrady do obory zámku Koloděje. Ano, bylo to v době, kdy zámek patřil Úřadu vlády a bylo potřeba jistit, aby potokem nepřiplaval do zámku agent - záškodník. Jenže teď už zámek vlastní Víťa Kumpera a ten přece žádnou ochranu před agenty nepotřebuje.
Přijeď, Matěji, aspoň mi zatím pomůžeš prokopat v domě zaplavovací otvory!

 

Když řeka zvedne hlavu

Tak jsem tuhle jel na kole podél lehce rozvodněné Vltavy. Řeknu něco svatokrádežného – byla to krása! Připadalo mi, jako by řeka náhle zvedla hlavu.
Když je sucho vypadá Vltava jako boxer v komatu. Je to silák , kterého odpočítávají – tupě mžourá zanesenýma očima zátok, mouchy usedají na její tělo pokryté strupy odpadu.
Když však na jejím horním toku přetečou potoky a říčky, když se rozřádí peřeje a když jí stejnokroj koryta začne tísnit, řeka zažívá něco jako životodárnou transfuzi. Najednou je zase mladá a silná, žene se korytem jako stádo slonů. V tu chvíli vám dojde, že je to řeka bohatýrka - ani teta Missisipi či strýc Jenisej se za ní v tu chvíli nestydí.
Podobný pocit mám i u jiných rozvodněných toků. My lidé bychom chtěli mít své řeky zkrocené, chytáme je do lasa přehrad a průplavů, stavíme kolem nich navigační zdi a doufáme, že se stanou vychovanými dětmi v námořnických oblečcích.
Ale ony to jsou především živly. Dlouhá léta dovedou být našimi nenápadnými společníky, občas je však chytne rapl a jako divocí koně z Nohavicovy písničky, běží a běží dnem soumrakem a dnem a pranic se neohlížejí na naše chtění.
Co s tím máme dělat? Asi nic. Asi se s tím stádem musíme naučit žít. Bude to těžké, ale nic jiného nám nejspíš nezbude. Bydlet přímo u řeky je krásné. Ale ten, kdo se takhle rozhodne, se musí chovat jako kovboj, který jde poplácat divokého hřebce. Musí počítat s tím, že se jeho oř může rozběsnit a nedělat si iluze, že ho v tu chvíli lehce zkrotí. Teprve když se unaví, může s ním změřit své síly.
Musíme zkrátka brát své řeky jako rovnoprávné partnery. Určitě to neznamená, že máme vyklidit říční koryta. Jen musíme počítat s vrtošivou povahou vody. Příklad?-Asi před třemi dny se na idnesu objevila informace, že povodeň v roce 2002 v zdevastovaných Letech nejlépe přežil dřevěný dům se zaplavovacími otvory- voda jím prošla a zase odešla a zanechala minimální škody. To je přesně ono. Musíme se naučit vodě rozumět.
(mk)

 

Vždyť je to "jenom básnička"

Dementi

Čtenářské i autorské obci Divokého vína podávám vysvětlení: nejsem autorem básně s názvem MORBIDNÍ, přebírané různými anonymními internetovými blogery na své neautorizované stránky, včetně chyby s uvedením autora básně. Autorem jmenované básně je někdo jiný, pro mne zcela neznámý. Neznámý je pro mne i důvod mystifikace. Očekával bych, že každý chybně uvedený autor bude usilovat o nápravu, pokud si cení výsledků své literární práce. Očekával bych, že PT blogeři respektují alespoň náznakem znění Autorského zákona. Zřejmě naprosto marně očekávám základní mezilidskou slušnost. Krást a podvádět se nemá. I když je to, jako v tomto případě, "jenom básnička".

Břetislav Kotyza
28.6.2008

 

Na hajzlu je vcelku kulový

Rodinu televizních stanic postupně doplňují levobočkové - internetové televize. Nedávno jsem třeba zavítal na TV Bedna.
Jaká je? Tváří se velmi nezávisle. Díváte li se na její pořady zjistíte, že tato nekonvenčnost je „v Bedne“ chápána značně formálně. Erbovním pořadem je tu například rubrika Na hajzlu což je televizní rozhovor , který se odehrává - no „na hajzlu“.
Prohlédnete li si už odvysílaná interview, objevíte s překvapením, že jsou to docela běžné, vcelku seriózní rozhovory se zajímavými hosty - ale taky s konvenčními otázkami. Ne, že by bylo Na hajzlu vyloženě špatné, to určtě ne. Nijak se však neliší od podobných relací třeba na Čt 24 nebo Z1. Jsem proto zvědav ,kdy se nesmlouvavě tvářícímu týmu Bedny, rozbřeskne, že avantgarda neznamená stáhnuté kalhoty ale novost myšlenek? (Ta kaťata jsem použil jenom jako metaforu, ani toho se však protagonisté Na hajzlu neodvážili). (mk)

 

Už je na domě!

Nedávno jsem vás zval, milí moji, abyste se přišli podívat, jakou sochu mi vytvořil akademický sochař a docent Milan Vácha na můj dům. Už ji dokonce zavěsil!
Poznáváte, koho představuje? Přece Kentaura v akci! Chodím se na reliéf koukat desetkrát denně, aby mi jej někdo nezcizil. To víte, bronz má cenu.
Děkuju, milý Milane, opravdu mám z Kentaura i z jeho kořisti radost.
Ludvík Hess

Koho mi ten koňomuž připomíná..?
Koho mi ten koňomuž připomíná..?
Vyfotil jsem si Milana Váchu s jeho dílem.
Vyfotil jsem si Milana Váchu s jeho dílem.
 

Tekutá socha...

Přítel akademický sochař Milan Vácha mezi řečí nadhodil, že chtějí s kamarády darovat k uměleckému slévači Zdeňku Fridrichovi k šedesátinám koně. Jasně, nějakého vám vyberu, reagoval jsem rychleji, než bylo taktické. Domluvili jsme se na ročním plnokrevném hřebečkovi Fra High. Kolik za něj chceš, ptá se Milan. V korunách nic, uděláš mi sochu? malou kredencovku, naznačuji rukou její velikost. A upřesňuju — 22,5 centimetru vysokou…?
Druhý den volal Milan. Udělám ti domovní znamení, chceš? A kluci ho odlijí z bronzu. Zajásal jsem. Fra High odjel na nové působiště a Milan mě pozval do slévárny na odlévání mého domovního znamení. Vzal jsem Matýska, aby taky něco nového viděl. A přináším vám tři fotky z odlévání. Byla to senzace. A domovní znamení bude za pár dní na domě, přijďte se podívat. Ludvík Hess

Socha teče do formy
Socha teče do formy
Sochař Milan Vácha s fajfkou
Sochař Milan Vácha s fajfkou
Práce pro chlapy
Práce pro chlapy
 

Zen a Ray Bradbury

Máte nutkavý pocit, že musíte psát? Myslíte si, že Vás múzy milují, ale Vy pořád ještě váháte, jestli se s nimi kamarádit? Přečtěte si knihu Ray Bradburyho – Zen a umění psát. Eseje o radosti z psaní, o tom, jak sám začínal. O tom, kdy po letech „nijakého“ psaní vznikla povídka, při které se mu zježily vlasy a on věděl, že to je to pravé. Povzbudí Vás a zároveň Vás srazí k zemi, pokud toužíte pouze po penězích a slávě.
Pan Bradbury Vám vzkazuje:
„ Píšete-li bez nadšení, bez požitku, bez lásky, bez legrace, jste jen poloviční spisovatelé.“
„Kdo jsou Vaši přátelé? Věří ve Vás? Nebo jen překážejí Vašemu růstu posměšky a nedůvěrou? Pokud platí to druhé, nemáte přátele. Najděte si jiné.“
„Abyste svou múzu uživili, měli byste od dětství hladovět po životě.“
„Pokaždé, když ráno vyskočím z postele, šlápnu na minu. Ta mina jsem já. Po výbuchu věnuji zbytek dne skládáním jednotlivých kousků dohromady.“
„Teď je řada na Vás. SKOČTE.“

 

Poproste recenzenty

Proboha řekněte už někdo recenzentům a kritikům, ať nepíší pouze o překvapujícím výkonu hlavní představitelky. Ať nepíší pouze o báječných exteriérech a retro interiérech. Ať nezmiňují jenom retrospektivu režiséra. Já potřebuji také vědět, co se ve filmu bude jíst. Natěšená usedám k obrazovce a před očima mi hlavní i vedlejší hrdinové pijí víno, bílé i červené, přecházejí po místnosti s panákem skotské whisky, jedí krvavé stejky, ukusují z grilovaného kuřete, nebo po sobě házejí šlehačkovými dorty. V tom okamžiku se přestávám soustředit. Nezřízený hlad a chutě mě donutí otevřít ledničku. Pokaždé tam najdu dvě vejce a ocet.

Kateřina Čechová

 

Pětadvacítka v Nymburku! Paroubek..?

Otevřeli jsme pětadvacítku v Nymburku! Paroubek k teplickému babyboxu nepřišel...

K Mezinárodnímu dni dětí a v den 4. výročí otevření prvního českého babyboxu v GynCentru v pražském Hloubětíně jsme otevřeli 25. babybox v Nemocnici Nymburk. Ten den měl Paroubek křtít babybox v Teplicích, který jsme otevřeli už 28. května, leč nepřišel...
Teplický a nymburský babybox jsou zřízeny díky jedenáctému a dvanáctému daru Nadace Komerční banky Jistota. Děkuju. DĚKUJU.
Nemalým darem přispěl advokát Miroslav Jansta, mecenáš nymburského basketbalu. Děkuju. Jakož i starostů obcí a měst, podnikatelům a soukromým dárcům. Jejich jména jsou uvedena na listině dárců na dvířkách babyboxu a mezi dárci na www.babybox.cz.
V Nymburku jsem angažované veřejnosti představil primáře hloubětínského GanCentra Petra Píchu, bez jehož osobní statečnosti by nebylo babyboxů. Ten první mi umožnil otevřít proti vůli státních institucí.
Nepředstavil jsem ředitele nymburské nemocnice, protože nemohl odejít od operace malého děťátka a poslal jen pozdravnou sms. Zastoupil jej druhý protagonista nymburského babyboxu primář Aleš Toman.
Mirek Paleček zazpíval aktualizovanou verzi svého Babybox songu. Děkuju. Milan Černohouz zapěl Mozartovu ukolébavku s mým neveselým textem...
Aha! Ptáte se, kdy a kde budou další babyboxy..? V Kroměříži 29. července, v Benešově u Prahy 18. srpna, v Jihlavě 19. září...

Děkuju pracovníkům Komerční banky. Nejvíc krásné Sylvě Floríkové a Jaroslavu Říšskému, předsedovi správní rady Nadace KB.
Děkuju pracovníkům Komerční banky. Nejvíc krásné Sylvě Floríkové a Jaroslavu Říšskému, předsedovi správní rady Nadace KB.
Představuju Petra Píchu, primáře GynCentra. Přihlížejí Aleš Toman, primář Nemocnice Nymburk a Michal Čumpelík, hlavní inženýr babyboxů.
Představuju Petra Píchu, primáře GynCentra. Přihlížejí Aleš Toman, primář Nemocnice Nymburk a Michal Čumpelík, hlavní inženýr babyboxů.
Mirek Paleček zpívá Babybox Song.
Mirek Paleček zpívá Babybox Song.
 

Miroslav Huptych a Jan Vodňanský zvou...

...na křest své knížky Delikatesy do Studia Ypsilon v Praze 1, Spálené 16. Máte přijít 4. června v 17 hodin. Budou zpívat i recitovat.

 

Cynická úvaha o posvátném titulu

Asi před rokem jsem potřeboval Literární noviny. Vydal jsem se pro ně tedy do trafiky.. Tam však tento titul už vůbec neznali!Prodavačka mě poslala ke konkurenci... Zkrátím to, bylo by to jinak dlouhé vyprávění. Pátral jsem dlouho!, „Literárky“ nikde neměli, nenašel jsem je dokonce ani v několika pražských knihkupectvích.

Uspěl jsem až ve vyhlášené Mecce knihomolů – u Fischera v Karlově ulici. Za nemalou částku jsem si tu koupil papírový týdeník, který rozsahem připomínal totalitní Svobodné slovo. Ještě větším zklamáním byl jeho obsah. Objevil jsem v LN sice několik známých jmen, navzdory tomu to však byla duševní potrava velmi mdlé chuti. Mimochodem jen zanedbatelná část listu byla věnována literatuře. Dominovala politika a ekologie. Od té doby jsem si koupil Literárky ještě několikrát, měl jsem však dojem, že se tento titul dál mění spíše k horšímu.

Osud tohoto legendárního titulu mě ale začal zajímat. Pročetl jsem konkurenční tiskoviny a trochu jsem googloval - a zjistil jsem, že čtenáři i odborníci soudí, že za bídu LN může nejspíš šéfredaktor Jakub Patočka. Osobně mi byl tento mladík docela sympatický, i mě však bylo zřejmé, že víc než literatura a jeho časopis tohoto muže zajímá ekologie a politika. A hlavně jsem měl pocit, že LN pod jeho vedením se ani nepokouší být konkurenceschopným časopisem.

Nepochyboval jsem, že je jen otázkou času kdy bude odvolán – záleželo to jen na ochotě vydavatele dále nevratně prošustrovávat miliony. Otázkou bylo jen kdo Patočku vystřídá.

Dnes už je to jasné. Tragický management Patočky skončil tím, že Literárky koupila skupina názorově blízká sociální demokracii a pozici šéfredaktora zaujal Zbyněk Fiala.

Mnozí křičí běda a zahrnují nového vydavatele Miroslava Pavla a šéfredaktora nelichotivými slovy. Vyčítají jim rudou minulost a už předem je považují za neumětele. Oba pánové byli opravdu u lizu už za socialismu, s tím se polemizovat nedá. Profesionální denunciace ale na místě rozhodně není.

Jsou to schopní manažéři. V devadesátých letech stáli mimo jiné za rozkvětem vydavatelství Economia, konkrétně Zbyněk Fiala byl velmi úspěšným šéfredaktorem týdeníku Ekonom. Je zajímavé že v tomto mnohem vlivnějším titulu mu komunistickou minulost vcelku nikdo nevyčítal - že by v ekonomice vadila odložená rudá knížka a místo na cibulkových seznamech o tolik méně než v kultuře? Nebo je to tím, že podnikatelé a ekonomové jsou větší cynici? Blíže pravdě bude asi poznání ekonomům blízké, že ideologicky problematická minulost neznamená, že člověk nemůže být dobrý profesionál. A to Fiala prokázal – Ekonom vedl v prosperitě řadu let s úctou jej přijímali i v zahraničí.

Proč by tedy nemohl být i dobrým šéfem Literárních novin? Literárky v poslední době levicový punc stejně měly, jen je vedl levičák jiného stylu! Já si od Fialova vedení naopak slibuji časopis který bude méně ideologický než Patočkova tiskovina. Jako ekonom totiž určitě ví, že časopis, který řídí musí především přežít – a že k tomuto cíli nevede cesta být výkladní skříní jedné sekty.

Nepochybuji o tom, že se v tomto časopise bude projevovat i vliv sociální demokracie – i v jejich zájmu však bude reformovat tento list na důvěryhodný časopis v němž nebude ostuda publikovat.
MATĚJ KOUBA

 

V Teplicích se připravují na návštěvu...

...předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který má v pondělí 1. června v 15 hodin slavnostně a podruhé otvírat babybox, který OS Babybox pro odložené děti zřídil a 28. května otevřel v Nemocnici Teplice.
Na fotografiích ze soboty 30. května vytvářejí dělníci novou fasádu na obou stranách zdi. Zahradníci vymýtili kopřivy a bezinky a vytvořili okrasnou skalku...

Při otevření 28. května - bezinky a kopřivy
Při otevření 28. května - bezinky a kopřivy
30. května s okrasnou skalkou
30. května s okrasnou skalkou
A s novou fasádou!
A s novou fasádou!
 

Nemožně oblečený Kocáb

Marsha Kocábová napsala knihu o tom, jak tanečnice z Severní Karoliny přišla ke štěstí v Karlíně, Karlově ulici a jinde v Česku. Je to zajímavé čtení – americká manželka populárního rockera a v poslední době nepříliš populárního politika žije převážně v Praze už přes dvacet let! Navíc si psala deníky, takže mohla čerpat nejen z ošidné paměti. Její knížka "Ani tady, ani tam" je proto nepřibarveným svědectvím o tom, jak tato dáma zažívala konec reálného socialismu a zlom 89 roku. Jako pronikavou analýzu oněch dnů ji však radši neberte. Marsha byla před dvaceti lety prosté děvče z provinčního Wilmigtonu, mimo jiné města kde vznikl kukluxklan. Ne,že by Marsha měla rasistické sklony - to ani v nejmenším. Ale jistá přezíravá omezenost, vlastní mnoha lidem z amerického astředozápadu v ní zřejmě tehdy byla. Takhle třeba popisuje svůj nejhorší zážitek z první návštěvy v bytě Kocábových rodičů. "Podobný záchod jsem ještě neviděla.Toaletní papír vypadal jako noviny rozřezané na čtverečky, když se zatáhlo za šňůru moc vody nevyteklo. Mýdlo mělo odpornou barvu a bylo tvrdé jako kámen a stěny byly obloženy podezřele vypadajícími pracími prášky a těžko identifikovatelnými čistícími prostředky." Ta nám to dala, co.
Zábavné je také přečíst si, jak kriticky smýšlela o Pražském výběru, když jej poprvé v Mnichově slyšela.Hudba byla podle ní příliš hlasitá a nezajímavá, a chlapci "byli tak mizerně oblečení." Navíc přijeli tak starým autobusem, že by v Americe mohl jezdit jen jako školní v padesátých letech. Brr. (mk)

Marsha nyní Kocábová
Marsha nyní Kocábová
 

Proč mám strach o teplický babybox..?

Dnes 28. května jsme otevřeli 24. babybox v Nemocnici Teplice, ale mám o něj vážné obavy. V pondělí 1. června v 15 hodin tentýž teplický babybox ještě jednou hodlá otvírat ... Jiří Paroubek! Bedýnka na děti je citlivé elektronické zařízení, a tak jsem jej dopisem poprosil, aby nám tu čest raději neprokazoval, protože nemáme na opravu. I když přiznejme si, chce-li sociální demokracie po pěti letech odmítání babyboxů využít zatracovanou bedýnku v předvolebním boji, je to argument! A je to opravdu argument..?? Ale kdo babybox umyje a opraví??!! V pondělí 1. června na Mezinárodní den dětí otvíráme jubilejní 25. babybox v Nymburku. Den je pro nás významný taky tím, že je to 4. výročí otevření historicky prvního babyboxu v GynCentru v Praze 9, Hloubětíně. Do hloubětínského babyboxu jsme pochytali 11 dětí, do všech celkem dětí 18. Za teplický a nymburský babybox děkuju Nadaci Komerční banky Jistota, bez jejíž pomoci si už nedovedu celý projekt představit. Ludvík Hess

Jaroslav Říšský z Nadace Jistota Komerční banky a náměstek nemocnice pozorují moji exhibici.
Jaroslav Říšský z Nadace Jistota Komerční banky a náměstek nemocnice pozorují moji exhibici.
Komu patří ty pěkné nohy v bílých nohavicích? Neznáte ji někdo? V ruce držela mikrofon...
Komu patří ty pěkné nohy v bílých nohavicích? Neznáte ji někdo? V ruce držela mikrofon...
Ukazuju zlaté ručičky šéfinženýra babyboxů Michala Čumpelíka.
Ukazuju zlaté ručičky šéfinženýra babyboxů Michala Čumpelíka.
 

Kateřino Čechová!

Stal jsem se hvězdou seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dnes ráno jsem po boku nové ředitelky Nemocnice Kamenice Dany Morávkové a primáře Mázla otevřel babybox v kamenické nemocnici. Nebyl jsem sám - doprovázel mě šéfinženýr babyboxů Michal Čumpelík. Abyste se napříště lépe orientovala, zveřejňuji naše podobizny. Děťátko v dece nese Michal Čumpelík, vedle něj kamarád Petr Rychlý. A nakonec já, šéfredaktor Divokého vína. Tak znáte mě nebo ne, Kateřino Čechová?
Ludvík Hess

Michal Čumpelík jako šéfinženýr babyboxů a kamarád Petr Rychlý jako primář
Michal Čumpelík jako šéfinženýr babyboxů a kamarád Petr Rychlý jako primář
Ludvík Hess jako Duchovní otec babyboxů v Ordinaci v růžové zahradě
Ludvík Hess jako Duchovní otec babyboxů v Ordinaci v růžové zahradě
 

Prodavač zákulisí

Román Piercing na duši Josefa Pepsona Snětivého je trochu satirickou groteskou, trochu autorovým generačním románem a trochu detektivkou. Nejsvěžejší je tam, kde se líčí divadelní prostředí - není to však žádná nová Skříňka s líčidly. Svět Thalie se tu popisuje s postmoderní nadsázkou a uprostřed reálií let kolem milenia. Zejména tato část knihy má má lehkost a duchaplnost. Autor nejenže umí zdařile vylíčit divadelní milieu a zvládá s vtipem představit ambiciozní hrdiny i outsidery, ale umí s nimi i zdařile rozehrát spletitou hru o touze po úspěchu,o morálce a o lásce.
Osobně jsem pak nejvíc ocenil Snětivého talent ve scénách, kde demonstruje, jak nepatrná je někdy vzdálenost od kýče ke skutečnému umění a od hodnotného divadla ke šmíře. Při četbě Piercingu mi proto vytanul ceněný satirický román Romana Ráže Prodavač humoru. Ten se odehrává v podobném prostředí - ovšem o dvacet let dříve. Je třeba říci, že román Josefa Pepsona Snětivého z tohoto srovnání nevychází vůbec špatně a to přesto, že konfrotace se socialistickým úředním šimlem pochopitelně nabízela autorovi Prodavače mnohem vděčnější absurdity a situace..
Piercing na duši bohužel trochu ztrácí na síle tam, kde Snětivý podléhá pocitu, že musí ze svého živočichopisu vytěžit napínavý thriller. Detektivní zápletka zaujme využitím motivu odvozeného ze skutečné pražské události minulých let, román se však tímto zaktuálněním zplošťuje. Také dialogy, které jsou na začátku knihy vtipné a odposlouchané z reálného života tu trochu šustí papírem. I když i tady se najdou jiskřivější místa - třeba herecký výkon hlavního hrdiny u výslechu.
Navzdory zmíněné ztrátě gradace je Piercing na duši román, který stojí za to přečíst. Panoptikum postav, které nabízí vám zůstane v paměti, stejně takřka voyeursky přesné nahlédnutí do lákavého ale pomíjivého světa divadla na počátku 21. století.
(ds)

 

Hospoda v růžové zahradě (99)

Asi nejsem ani moderní, ani multikulturní člověk. Na obálkách časopisů se retušovaně usmívají pro mě cizí tváře. Vedle nich hlásají titulky cosi o nejznámější herečce Česka a nejoblíbenější postavě velkých (tele) vizí. Slávu prý dělá účast v seriálech. Definitivně mě to odsunulo na vedlejší kolej. Nevím. Neznám. Nesleduji. Mé nevědomí se zvyšuje s počtem nových seriálů a počtem nově vzniklých TV stanic. Nemohu se ani zúčastnit hlasování o nejkrásnějšího muže českých seriálů. Neznám ani jednoho a při letmém pohledu na jejich fotky v deníku se mi nelíbí ani jeden. Vypadají úplně stejně a stejně nijak. Chytám se stébla a vyrážím do hospody, tam mě seriály nedostihnou. Místností zasmrádá pivo a staré dřevo. Tváře změklé chmelovinou moudře pokyvují, v televizi končí zprávy, běží sport a chvílemi sportovci. U stolu se klasicky zdí, omítá, řeže rozbrusem a řeší se šíře plavební komory. To jsem potřebovala. Malé pivo přede mnou a velký klid v mé nesériové duši. Povyk u stolu a zvednutý malík s ukazovákem, trochu jako parohy. „Ozzák, Ozzák,“ burácí hospoda. Řev vystřídá ticho. Všichni sledují seriál. Polknu zbytek piva.
KATEŘINA ČECHOVÁ

 

U Kočků ve stanu

V pražském Průmyslovém paláci proběhl další ročník veletrhu Svět knihy. Letos měl jako hlavní téma Evropské literatury. Představil autory a literaturu všech 27 členských zemí EU i písemnictví zemí kandidátských. Centrální expozice veletrhu patřila ovšem jiným dávným známým - literatuře a knihám z Ruska. I když levé křídlo paláce už není levé křídlo ale levý stan, veletrh měl stejný prostor jako v minulých letech.
Na programu byly besedy, prezentace, udílení cen i autogramiády autorů, celkem se 374 pořadů zúčastnilo 456 hostů, z toho 60 zahraničních. Ve 200 stáncích knihy nabízelo přes 300 vystavovatelů. Nahlédnutím do starých agenturních zpráv je to o dost méně než loni - to mělo být vystavujících 385! Na jednoho letos absentujícího jsem narazil. Před pár týdny jsem se ptal kamaráda vydavatele, jak se chystá na veletrh. Řekl mi, že u Kočků už nevystavuje, že už toho má prý dost...Tak nevím.
(ds)

Na levém křídle(pod plachtou) budu stát
Na levém křídle(pod plachtou) budu stát
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 >