Archiv divoké vinice

Šárka Váchová a Jana Sommerová zahájily na Strahově!

Ve čtvrtek 28. listopadu odpoledne nebylo ve Strahovském klášteře volné jediné místečko. Přítomní se nechali počítat ve stovkách. Děti v dobových kostýmech, moderátor Miroslav Táborský, dražba... Hlídal jsem svého Toníčka, aby se mi neztratil, když už se mi nedařilo najít Matýska.
Lu

Šárka Váchová a Jana Sommerová.
Šárka Váchová a Jana Sommerová.
Šárka. Miroslav Táborský draží!
Šárka. Miroslav Táborský draží!
Toník Hess obdivuje Chaloupku na vršku.
Toník Hess obdivuje Chaloupku na vršku.
 

Šárka Váchová vystavuje ve Strahovském klášteře!

Výstavu starožitných ozdob a dekorací 20. století pořádá Jana Sommerová ve spolupráci s Nadiou Klempířovou, Šárkou Váchovou, Muzeem hl. města Prahy a Královskou kanonií premonstrárů na Strahově.
Slavnostní zahájení výstavy "Jak se zdobí Vánoce" se koná ve čtvrtek 28. listopadu od 17 hodin v zimním refektáři Strahovského kláštera.
Loutkářka Šárka Váchová je scénáristkou, výtvarnicí a režisérkou již druhého pokračování večerníčku "Chaloupka na vršku", kde hraju jednu z hlavních rolí - husara Ludvíka! Večerníček poběží o letošních Vánocích na ČT! Husar Ludvík

Šárka Váchová s loutkou husara Ludvy
Šárka Váchová s loutkou husara Ludvy
Babyděděk Lu s husarem Ludvíkem
Babyděděk Lu s husarem Ludvíkem
 

Co oči nevidí. Nová knížka Jiřího žáčka

Co oči nevidí
Tak nazval Jiří Žáček výbor ze své poezie, který nakladatelství Šulc-Švarc vydalo s péčí a noblesou hodnou žel bývalého Klubu přátel poezie.
Básníci to nemají v životě lehké. Někdy vypadají, že na nich lze beztrestně dříví štípat, ale jsou odsouzeni, eufemisticky se říká vyvoleni, klesat pod břemeny lidí, kteří nenapíšou ani řádku.
„Spravte to, doktore…“ Jako by trpící křičel: „Spravte to, básníku…“
„Koupím si prut a začnu chodit na ryby…“ maluje si Jiří v jedné básni budoucnost.
Jenže na ryby není čas, není čas na nic, neboť ryby jsou leklé, ptáci okroužkovaní a lidé přišli o křídla, a doba šílí a básník je prý od toho, aby napravil ji. Nebo aspoň aby pověděl slepým, hluchým, okroužkovaným a jednonohým, co vidí za zrcadlem, jestli tam bliká aspoň malinké světýlko naděje.
Karel Sýs

Kresba Eva Žáčková
Kresba Eva Žáčková
Kresba Eva Žáčková
Kresba Eva Žáčková
 

Kateřina Dušková se mnou udělala rozhovor. Já jsem ji vyfotil

Básnířka Divokého vína je novinářka a požádala mě o rozhovor. Vyděsil jsem se, že bude o babyboxech. Moje překvapení nebralo konců, když se ptala erudovaně jen na Divoké víno. Vzal jsem ji k domu číslo 4 v Krejčího ulici, kde má Divoké víno své kořeny staré skoro padesát let. A pak mě napadlo zajet s Káťou na Bílou skálu, kam jsme chodili s mladými básnířkami za mlada. Byl to pro mne velký zážitek. Nevím, jak pro Káťu...
Lu

Káťa na Bílé skále nad Vltavou a Libeňským ostrovem.
Káťa na Bílé skále nad Vltavou a Libeňským ostrovem.
 

Blanka Kovaříková napsala Příběhy domů slavných. Jedna kapitola je o domě, kde žil Ludvík Hess!


Věříte, že nejen lidé, ale i domy mají svou duši? Možná se vám také někdy stává, že míjíte nějaký dům a říkáte si, kdo v něm asi žil, co všechno se za jeho zdmi odehrávalo? O historii pražských domů už vyšla řada knih. Většina z nich se však zabývala jen jejich architektonickou podobou. Autorku této knížky však zajímají lidské příběhy, osudy osobností, které v domech žily nebo tu něco pěkného vytvořily. Často k nim přidává i své osobní zážitky a postřehy. Mnohá místa tak dostávají docela jiný rozměr a netušené souvislosti. Vše doprovází bohatý fotografický materiál.
V knize najdete příběhy 70 pražských domů, spojených s osudy slavných osobností. Chcete vědět, kde bydlela Zita Kabátová, Raoul Schránil, Hana Benešová, Jana Brejchová, Vlastimil Brodský, Svatopluk Beneš, Ivan Hlas, či Jiří Schelinger? Chcete si přečíst o prvním pražském squatu či umělecké kolonii pod Vyšehradem, o posledním bydlišti Karla Hašlera před jeho zatčením nacisty, o večírcích a družném životě na Andělce, o tragických příbězích filmových hvězd žijících v Hlaholu, o tom, jak se rodilo blues na Hanspaulce, jak vznikalo divadlo Sklep na Dobešce, proč by měla vinohradská Kouřimská ulice být v knize rekordů, či která slavná herečka si postavila byt v obchodním domě? To vše a mnohem víc nabízí kniha Příběhy domů slavných publicistky Blanky Kovaříkové.

Krásná autorka Blanka!
Krásná autorka Blanka!
 

Velký fotograf Jindřich Štreit vystoupil v Praze!

Jindřich Štreit vyprávěl a promítal své fotenky v divadle U Valšů. Nadšení diváků jej odměnilo. Pak jsme se přesunuli do výstavní síně Gaudia v Praze 6, Na Dionysce 14, kde se konala vernisáž jeho plakátů. Děkuju, milý Jindro, že jsem mohl pět hodin být s tebou.
Lu

Zákaz vjezdu. Jindra a já na autoportrétu
Zákaz vjezdu. Jindra a já na autoportrétu
Jindra se svou sestrou v Gaudii.
Jindra se svou sestrou v Gaudii.
Jindra v divadle U Valšů.
Jindra v divadle U Valšů.
 

95. děťátko v babyboxu je klučík v Teplicích!

Signalizace teplického babyboxu, na němž nedávno prováděl Zdeněk Juřica a jeho MONTEL z Náměšti nad Oslavou generální opravu po zásahu bleskem, s jistotou ohlásila v neděli 17. listopadu ve 3:45 Daně Olvecké, sestřičce na novorozeneckém oddělení, a vzápětí dětské lékařce Martě Kučerové odložené děťátko. Na novém barevném displeji umístěném v místnosti stálé služby překvapené ženy viděly v ručníku zabalené miminko.
Klučíkovi jeho nešťastná maminka zavázala pupečník tkaničkou od bot, ale už jej neměla kde vykoupat a do čeho obléknout. Jinak je ovšem Milan zcela v pořádku. Po kom asi jméno dostal, moji milí? To poznají jen největší zasvěcenci.
Milan snížil nepatrně hrůzostrašné basketbalové skóre holčičky 56 versus klučíci 39.

Babydědek Lu

 

Jindra Štreit vystavuje v Praze!

Vernisáž výstavy Cesty života se koná v galerii Gaudia proti rakovině, o. s., Praha 6, Na Dionysce 14. Galerie je otevřena v uterý, středu a čtvrtek od 13 do 17 hodin nebo po dohodě na tel. 774 050 405.
Jindra Štreit bude mít vystoupení i v Divadle U Valšů, Praha 1, Karoliny Světlé 18 tentýž den už v 16 hodin.
A konečně 19. listopadu vychází i Divoké víno číslo 68, jež bude vyzdobeno Jindrovými fotenkami.
Lu

Kliknutím zvětšíš.
Kliknutím zvětšíš.
 

Jirka Žáček děkuje gratulantům!

Petře, otiskni, bude mi ctí! - Pane Opršale, všichni jsme jen Pegasovi podkoní! Díky za přátelský vinš! ď, Ji

 

Jiřímu Žáčkovi píše Petr Cincibuch

Milý Jiří, tak se už také blížíš ke krásnému jubileu, já už se ho dočkal... Tak Ti k němu přeji a posílám zprávu, že jsem z Tvých sonetů vybral osm, které v příštím čísle M&U rád otisknu. Tvůj PC

 

Jiřímu Žáčkovi k 68. narozeninám přeje Rostislav Opršal. Přidávám svoje přání, milý Ji! Lu

Mám pocit, že jen díky dobré duši Ludvíka Hesse můžu do Divokého vína cosi psát, a to na jakousi “divokou kartu”, a díky němu se tak nějakou dobu na stejných webových stránkách vyskytuju hned vedle Jiřího Žáčka – no to je pocit. Zkuste třeba na Zlaté tretře běžet na stovce vedle mocného Usaina. Tedy, samozřejmě za ním, ne vedle něj… uff!
Začátek listopadu znamená, že Jiří Žáček má narozeniny. Jistě by si přál je prožívat jako dříve, v dobách osobně šťastnějších, jistě mu opět bude blahopřát spousta nejbližších a přátel, já, jeden z dlouhé řady jeho čtenářů, bych rád na dálku popřál dospělou porci zdraví a přízně vrtošivých koketek Štěstěny a Pohody. Pro lidský a básnický pohled, který je tak nesmírně blízký, pro Člověčinu, kterou v JŽ ihned vyčuchá nejenom děd Vševěd. Kdo mi nevěří, ať tam běží a čte třeba Divoké víno od začátku.
(To velké Č je tam samozřejmě schválně…)


Úsměv, škleb i pohlazení,
ty verše zuby cení na naše hříchy,
hned nato umíráme smíchy
(koňskou) dávkou ironie umrtveni.

Mistr lyriky ježčího kožíšku:
autor receptu na dva v jednom
svrchu bodne, bodliny škrábnou,
vespod hlaďoučký na bříšku.

Na stole jeho plán bitvy roztažen:
na levém křídle špílec, vpravo sranda,
jasná taktika – styl napnutá kšanda.
A cože to v týlu říká sbor žen?

Že moc kecám? Že je to miláček?
No ano. Ale co pohodu a sílu dá mi
i když blbost vznáší se nám nad vodami?
Nehledám v tom pražádný háček.

Budiž Žáček!



Kulhavě veršotepecké blahopřání lídru vrcholové poezie posílá samozvaný zástupce rekreační a výkonnostní poezie
Rostislav Opršal

Jirka nedávno...
Jirka nedávno...
 

Píše mi Jindra Štreit! Kdo by se nepochlubil?!

Můj obdivovaný fotograf, autor více než dvou desítek knih, uspořádal přes 700 autorských výstav, se diví, kolik jsem toho stihl v životě udělat. Já - nicka. Děkuju, milý Jindro! Lu

Milý příteli,

chystám se Ti již delší dobu psát a poděkovat Ti za fantastický rozhovor v Reflexu.
Prostě nádhera.
Mluvíš mi z duše.
Máš můj obdiv.
Kolik toho člověk stihne v životě udělat...., když se mu chce.
Srdečně
Jindra ze Sovince

Přikládám malou pozvánku na setkání. Po tomto vystoupení budu mít ještě v galerii Galia benefiční výstavu plakátů ve prospěch onkologie. Bude to 19. listopadu v 19 hodin Na Dionysce 14 v Praze 6.
Moc zdravím

Jindřich Štreit vystavuje do 6. prosince současně s malířem Janem Svobodou v Galerii Langův dům ve Frýdku-Místku. Od 19. listopadu v Divadle U Valšů v Praze 1, Karoliny Světlé, kde od 16 hodin vystoupí v pořadu Lásky uváděném Janem Lormanem.

Pozvánka do Krnova. Kliknutím zvětšíš.
Pozvánka do Krnova. Kliknutím zvětšíš.
Do 6. prosince ve Frýdku-Místku.
Do 6. prosince ve Frýdku-Místku.
U Valšů 19. listopadu v 16 hodin.
U Valšů 19. listopadu v 16 hodin.
 

Napsal mi Tomáš Hrabal, pardon - Mazal!

No nic, že se tam koná výstava „Hrabal barevně a černobíle“, což jsou nejen fotografie, ukázky rukopisu, strojopis ale i obálky a ilustrace některých jeho knih, pár grafik Vladimíra Boudníka. Také tam presentujeme náš multimediální projekt Via Hrabal.
Howgh
/T/

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Karel Sýs - Zmýlená platí

Už se nehovoří o nezaměstnaných, o rozkradení státu, o korupci a kmotrech – vždyť si na ně vyšlápli sami kozlové zahradníci – ale o tom, kdo předvedl „geniálnější“ twitter. Kdo uměl lépe oblbit, kdo dokázal vycucat mozky mušek lapených do sociálních sítí. Je však nutno bojovat zbraněmi doby, a to KSČM a kupodivu ani ČSSD zatím nedovede.
Státy se udržují ideály, jež je zrodily. To v Česku už dávno neplatí. Polistopadové Česko je uplácáno z bahna.
Levice vyhrála, ale nikdo si toho nevšiml. Propadlí „klasičtí“ pravičáci za sebe nastrčili trapnou figurínu, která by jim jinak z lustračních důvodů měla sakra vadit. Ale nevadí, nevadí, však se příště zase někdo nasadí.
K nevíře je všeobecný obdiv, zejména mládeže, k perverzním postavám. Švancinberk je sexy, stejně jako premiérka pro rozbouřenou dobu či Benda jun.
Burešovy Babišovce (BB) si lid zvolil omylem. Skočil na špek hláškám o sociálním státu, o péči o seniory, o zvýšených penzích, o potrestání kmotrů, a na poslední chvíli si mohl přečíst billboard o poctivě vydělaných miliardách, které čekají i na české chudáčky.
Docela by mě zajímalo, koho volili propuštění horníci! Asi bych se moc nespletl.
Dnes ještě voliči dostanou poslední koblihu, a zítra sbohem Máry! Sliby spočinou na márách.
Perníček došel a chaloupka bude definitivně rozparcelována.
Ledaže bychom uvěřili internetové konspirační teorii, že StB vítězně pokračuje v „Plánu Golgata“ a že Bureš je český Putin. Jenže kulhá už jen srovnání jejich myšlenkových potenciálů. Možná to bylo vymyšleno jako vějička pro plebejce, co věří, že nad nimi bdí jakýsi socialistický deus ex machina.
Stačí se ostatně podívat na bezcharakterního kariéristu Komárka, aby člověk uhodl, která bije. A ona bije, ona odbíjí.
Definitivně nastoupil informační fašismus. Fašismus se nemusí legitimovat hákovým křížem, docela postačí křesťanský kříž zneužitý Antikristy, duky a hermany. Klidná síla nevyvíjí slabší tlak než Drang nach Prachy. Ovšem třeba uvést, že i Hitler nastupoval s podobnými hesly, nemluvě o Josephu Goebbelsovi, jehož protikomunistické projevy vzala česká pravice přes kopírák. (Na Židy si samozřejmě netroufne, koneckonců má své Romy.)
Elektronický fašismus nekupí hromady mrtvol, aspoň ne v mateřských zemích.
Jistě, má i odporné stránky, například oběšené figuríny komančů a fialové ukazováky vztyčené v proudu Vltavy (kdo to asi povolil a kdo to zaplatil?). Ale to je drobný výstřelek pro týnejdžry. Mimochodem, ti skutečně míří do pekla.
Poprvé v Čechách, počínaje 28. říjnem 1918, si lze demokracii sakumprásk koupit a koupenou pak zkurvit. Máš tolik moci, jak velký pustíš chlup. A Novočeši jsou chlupatí!
A kdybys zlobil, z každého sloupu, nároží, stožáru na tebe přísně pohlédne Velké Oko rentgenovým zrakem. Špatné smýšlení snad ještě můžeš ukrýt kdesi za játry, ale před ztrátou svobody stejně neutečeš. Nikoli George Orwell, nýbrž Stanislav Lem měl pravdu. Obří počítač „Golem“ s lidmi ještě aspoň poklábosil, ale „Honest Annie“ – „Počestná Anka“ – s dvounohým hmyzem už neztrácela čas.
Lem však naznačil možnost spásy. „Přítele“ ze stejnojmenné povídky, lépe řečeno z proroctví, který se chystal na světovládu, vyřadil docela obyčejný človíček. Jeden zdánlivě nepatrný spoj elektronické obludy svařil lehce tavitelným kovem a moloch začal blekotat (toto stadium právě prožíváme) a pak už jen řval vzteky, co mu repráky dovolily. Zuřil marně, shořel včetně budovy, z níž hodlal panovat.
„To je přece revoluce!“, vykřikla by paní Antoinetta Drtinová. „A ta je zakázaná!“
Pro její klid dodávám, že „Přítel“ se zapálil sám, když pochopil, že prohrál.
Karel SÝS

 

Jiří Altmann zve na výstavu!

Vystavuje samozřejmě své dřevořezy, tentokrát ve městě, kde s Janičkou Altmannovou žijí - v Černošicích. Výstavu zahajuje ve čtvrtek 7. listopadu v 19 hodin ve vinotéce Cellarius, Mokropeská 2026, Černošice-Vráž. Co je to za výroční den..?
Lu

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Apokalypsa podle Karla Sýse

Kníže básníků není jen otřepaná metafora. Ve Francii tento titul literáti a kritici skutečně kdysi přidělili Victoru Hugovi, Paulu Verlainovi, Stéphanu Mallarmé nebo posléze Jeanu Cocteauovi. V Čechách jsme takový čestný přídomek sice oficiálně nikdy neměli, celkem bez námitek býval však přijímán v souvislosti se jmény jako Vítězslav Nezval, Vladimír Holan či Jaroslav Seifert a Ivan Diviš. Majestát knížete u nás žil sice jen v hlavách kolegů literátů a věrných čtenářů, překračoval však ideologie a byl nadstranický.
To ovšem ještě bývaly Čechy poetickou velmocí. V posledních desetiletích ale i tuto říši společně rozvrátili král mamonu a démon kádrování. Impérium je žalostně rozkolíkováno na kmenová území, literární vladaři jsou vesměs jen parvenu, honosící se špatným vkusem a pozlátkem za cenu podbízivostí docílených vysokých nákladů.
Kam ale zmizel skutečný kníže, tedy ten, který nemá nic společného s usínajícím staříkem v parlamentu?! Stal se zbojníkem, Robinem Hoodem českého literárního Sherwoodu, v němž jinak řádí dosazení šerifové!
Mluvím o Karlu Sýsovi. Už když vyslovím jméno tohoto sesazeného vladaře, tuším temný nesouhlas. Podobá se vlně nevole, kterou zachvátí stadion Sparty ve chvíli, kdy domácí dostanou gól od SK Dolní Lhota. „Cože!? To je nějaký omyl,“ zamumlá šokovaně dav, jehož paměť sahá jen k minulé výplatě. „ Asi slušnej oddíl,“ váhavě pronesou ti z nich, kdo si zachovali smysl pro fairplay. I ti jsou však rychle zpraženi fanouškovskými šikovateli a tak dál už jen nespokojeně pískají s ostatními.
Karel Sýs teď vydal sbírku Apokalypsa dle Joba, knihu, kterou si v očích těchto literárních hooligans rozhodně nepolepší. A to i mezi těmi, kteří by mu jinak byli ochotni držet místo na tribuně 24 B českého Parnasu. „Budiž, že se nehodlá přiznat k „proviněním mládí“ jako to třeba dělá Pavka Kohout, to se dá pochopit,“ říkají. „Ať si ale aspoň nasedne na některou z loděk straniček mírného pokroku v mezích čehosi, ať se chopí vesla, my se pak rádi přimluvíme!“ I ti však po přečtení této dvěstěšedesátistránkové knihy poezie zmalomyslní. „To nejde, Karel by potměšile vesloval proti směru, bůhvíkam by pak naše úctyhodná galéra zajela!“
Jenže Sýs má v této sbírce k jakékoli potměšilosti daleko. Apokalypsa podle Joba je prostě Sýsovo „A přece se točí“, je to jeho krví zbrocený lament nad stavem světa. Problém je jen v tom, že Sýsův Job je, tak jako jeho autor, přiznaný komunista. A je to tedy dílo, které má červenou kartu ještě před tím, než vstoupí do zápasu.
Autor této recenze na stadióny nechodí, přiznává, že píšťalky současných rozhodčích spíš ignoruje. I když není soudruh jako Sýs, na atomovou elektrárnu jeho metafor v této knize se ale chtě nechtě díval s nadšeným úžasem. Na druhé straně musí přiznat, že některé myšlenky v Jobovi obsažené ho skoro pohoršily, z jiných má pocit, že vedou do slepých uliček. Co ale na tom, když kniha je psána s upřímností až sebevražednou a s až dojemnou touhou po rehabilitaci levicového ideálu. Tohle všechno dělá, alespoň
pro nezaujatého milovníka poezie, z Apokalypsy podle Joba mimořádné dílo světového básníka. Ne-li dokonce jeho dílo největší. Škoda jen, že si tuhle sbírku si nejspíš přečte jen velmi málo lidí. Zásadní chybu má totiž jen jednu. Není to kniha lehce stravitelná. Ani ne snad kvůli pískotu šerifů – spíš jde o to, že Jobovou zpovědí bude mít nejspíš odvahu pročíst se jen zlomek čtenářů. Poezie se obecně skoro nečte, a pokud už někdo sáhne po sbírce, vybere si spíš knížečku japonských haiku, než drásající skoro tři sta stránkovou poému o bídě světa. Karel Sýs zkrátka napsal knihu bez šance uspět v žebříčcích či čtenářských chatech. Přesto chápu, že básník toto dílo potřeboval ze sebe dostat - a věřím, že bude jednou doceněno jako klíčová umělecká výpověď o světě roku 2013. Knížecí výpověď.

Dušan Spáčil

 

Já koblížek koblížek...

Velký Pekař Babiš se pochlubil, že hladovějícím Pražanům rozdal 1000 koblih.
Počítáme-li koblihu plněnou marmeládou (prázdné koblihy by přece miliardář nerozdával!) po osmi korunách, přišel o 8000 korun.
Starozákonní Ezau prodal mladšímu bratru Jákobovi prvorozenství za talíř čočky. Pošmáknul si, prdnul si a zbyly mu oči pro pláč. Následky nesl celý život nejen on, ale i jeho rod.
Všemi mastmi mazaný koblížek se hned po volbách odkutálí a voliči ponesou následky do příštích voleb. Mezitím budou bez koblih, ale to už je jiná pohádka: o 1000 + 1 koblize!
Ano, hlupáčkové, ANO!
Karel SÝS

 

Dobře utajený deník

Pozoruhodnou knihu vydal Jiří Tomáš-nakladatelství AKROPOLIS (Praha 2013) – GUILLAUME APOLLINAIRE: DENÍK 1898-1918. Lze říci, že se teprve tímto útlým svazkem završilo poznávání díla básníka, který v Čechách zapustil kořeny možná hlubší než ve Francii, své adoptivní vlasti.
Básníkovy svazky s Čechami shrnul v úvodu Aleš Pohorský. Právem zalitoval, že v tomto intimním sešitě, který nebyl psán pro pozdější publikování, chybí pro nás důležité období, jež by zachytilo krátký Apollinairův pobyt v Praze v březnu 1902. Zdržel se zde vskutku jen na skok, snad jen na dva dny. Jenže básníkův skok není poskok trpaslíka! Hlavní město nesamostatných Čech ho inspirovalo k nádherné pasáži, k jedenácti „pražským“ veršům Pásma, zakladatelské básně moderní poezie, jakož i k několika stranám Pražského chodce z povídkového souboru Kacíř & spol.
Jana Podhorská přeložila deník, uložený v pařížské Národní knihovně a pocházející z pozůstalosti po básníkově manželce Jacquelině. Ve Francii vyšel teprve v roce 1991!
Kromě útržků reality všedního dne obsahuje několik odjinud neznámých, do vydaných sbírek nezařazených básní. Přebásnil je Petr Skarlant bez povinné, leč zbytečné úcty:
„Apollinaire se ve francouzštině chytá každého náznaku souzvuku; francouzština však mnoho rýmů a asonancí nenabízí. Za dlouhá staletí se rýmové možnosti v jazyce tolika básníků téměř vyčerpaly; je těžké najít souzvuk nikdy nepoužitý. Zato mladá čeština by na Apollinaira musela působit přímo obžerně, skloňování dovoluje, že neotřelými rýmovými možnostmi naše mateřština stále hýří. Básně se snažím přetlumočit tak, jak by je Apollinaire napsal, kdyby uměl česky, češtinou se bavil a česky i myslel.“
A přebásnil je vskutku znamenitě!
Deník svou nespojitostí a jí vybuzenou spontánní, bezděčnou metaforičností vrhá pátravé světlo na básníkův osobní, ale i všeobecně pařížský literární život. O to pátravější, že nebyl určen pro jiné oči než básníkovy a nebyl stylizován „pro věčnost“.
Nit, vížící básníka k Čechám, je v něm bohužel opravdu tenoučká.
V zápise z 8. července 1903 se čte poněkud záhadná větička: „Praha a hudebníci.“ Snad může souviset s jinou poznámkou o kapele cikánů, kteří hrají na harmoniky, bubny, housle, cimbály, tympány a kastaněty, načrtnutou na listu papíru z pozůstalosti vdovy po básníkovi, spolu s lichotivým údajem: „Čechy produkují vše kromě soli.“ Ach to moře, které nám schází, kdykoli se v Čechách chceme odvázat od pobřeží mělkých sladkovodních rybníků, slitého falešného stříbra!
Dne 19. dubna 1918, několik měsíců před smrtí, Apollinaire do deníku přičinil podivuhodnou poznámku:
„Česká královna Libuše, panna, co se nechce vdát. Její lid požaduje, aby se vdala. Řekne, že si vezme toho, kdo vystoupí až na vrchol té největší věže, k němuž vede točitá cesta po její vnější stěně, dole široká a nahoře nesmírně úzká. Mnoho jich to zkusí, avšak zahynou. Přichází černý rytíř. Královna ho miluje. Chce vylézt nahoru. Řekne mu, že je to zbytečné, vezme si ho i tak. On odmítne a říká, že ostatní byli podrobeni zkoušce, a tak se o to musí pokusit. Vůči ostatním byla nemilosrdná, jestliže tedy zemře, stihne ji trest. Leze nahoru a bez nesnází dosáhne vrcholu. Lid jásá. Sotva se však dotkne vrcholku, zmizí. Královna je zoufalá.“
Guillaume Apollinaire, takto Albert Vladimir Alexandre Kostrowicky, přenesl slovansky pohanskou Prahu kamsi na Střední východ, kde kandidáti ženitby podnikají krkolomné výstupy po obvodové šroubovici minaretů! Libuše sice přišla o hrdinu bez bázně a hany, vplula však do manželského přístavu neskonale klidnějšího s Přemyslem, takto oráčem ze Stadic.
A bylo na staletí vyoráno! Nebo vymalováno?
KAREL SÝS

 

94.děťátko v dosud bezdětném kroměřížském babyboxu.

Dnes v pondělí 14. října ve 12:15 hodin změnil kroměřížský babybox svůj stav z bezdětného na rodiče holčičky. Nejdůležitější je zjištění lékařů, že je zcela zdravá. Pojmenoval jsem ji Pavla Calábková podle bývalého ředitele nemocnice, s nímž mě poutají dva otevřené babyboxy – nejprve ve Zlíně a pak v Kroměříži. Ing. Pavel Calábek se vrátil do zlínské nemocnice a zachraňuje její finanční situaci.
Pavla opět zvýšila skóre holčiček proti odloženým chlapečkům na 56 : 38 a počet plodných babyboxů proti bezdětným na 36 : 21. Třeba další děťátko odložené ve Zlínském kraji obměkčí ředitele vsetínské nemocnice Martina Metelku, aby souhlasil se zřízením babyboxu ve své nemocnici. Ať žije Pavla Calábková i její nevlastní tatínek Pavel Calábek!
Babydědek Lu

 

Helena Rytířová zve přátele na zádušní mši za Zdeňka.

Kliknutím se zvětší.
Kliknutím se zvětší.
Helena a Zdeněk Rytířovi s Václavem Neckářem fotili na Hájku obálku k Vaškovu CD.
Helena a Zdeněk Rytířovi s Václavem Neckářem fotili na Hájku obálku k Vaškovu CD.
Zdeněk podepisuje, Helena se olizuje.
Zdeněk podepisuje, Helena se olizuje.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 >