Štěpán Kučera

Gladiátor

„Táto, nevíš, co dneska dávaj?“ zeptala se maminka u snídaně. „Doufám, že ne křesťany a lvy jako posledně, to byla pěkná nuda.“

Nýdie nemohla věřit svým uším. „Dneska přece Brutus bojuje o postup!“ vyhrkla a poprskala stůl kousky pomeranče. „Seš úplně out, mami!“

Maminku zarazilo slovo „out“, v duchu si říkala, že tu Británii neměli dobývat, barbaři jim jenom kazí jazyk. Tatínek podotkl, že i kdyby v aréně zápasili Romulus a Remus, Nýdie si stejně může nechat zajít chuť, protože je na takové věci ještě moc malá. Nýdie dotčeně vykousla zbytek pomeranče a odešla od stolu.

 

Panza nakrmil oba lvy, ale jenom trochu, aby si moc nezvykli, a ještě do každého šťouchl tyčí, začínali být moc krotcí. V amfiteátru pracoval jako hazeč chleba — vždycky na začátku her přitáhl volek vůz čerstvých chlebů a Panza je rozhazoval mezi publikum. Jinak pomáhal odtahovat těla, uklízet arénu nebo krmit zvířata.

Když potýral i druhého lva, vydal se do kasáren. Na nádvoří cvičilo několik gladiátorů s dřevěnými meči, děti je sledovaly přes plot a povykovaly, ale Panza prošel kolem bez povšimnutí a zamířil rovnou k Brutově cele.

Brutus byl nejlepší gladiátor v kraji, na jeho dnešní zápas se přijel podívat lovec talentů až z Kolosea. Bylo jasné, že jestli Brutus vyhraje, zúčastní se her v hlavním městě a bude bojovat před samotným císařem. Brutus seděl na pelesti, na rukou měl okovy a na stole spousty dárků od nadšených fanoušků.

Panza ho uctivě pozdravil, pak s prosbou o podpis prostrčil mřížemi plakát a kousek uhlu. Na plakátu byl namalovaný Brutus, jak dobíjí svého soupeře, a nápis Gladiatores — Violentia. Brutus vzal plakát s rezervovaným úsměvem divadelní hvězdy a přikreslil do rohu postavičku s mečem a velké písmeno B.

 

„Tohle bys jí neměl dovolovat, táto,“ řekla maminka, „ani po sobě nevyhodila šlupky.“

„Jen ji nech, je mladá,“ usmál se tatínek. „Krom toho má pravdu, na dnešní zápas se bude dlouho vzpomínat.“

Za chvíli se Nýdie znova objevila v jídelně, učesaná, a oznámila rodičům, že letí na rande. Ach jo, „rande“, pomyslela si maminka, tu Galii jsme neměli dobývat. Tatínek se zeptal, kdy už jim toho chlapce přivede ukázat, a Nýdie na něj jenom rošťácky vyplázla jazyk a zmizela ve dveřích.

„Co budeš obědvat?? Řekni otrokyním, ať ti zabalí rybu se zeleninou, “ volala za ní maminka.

„Něco si koupíme,“ houkla Nýdie od branky.

Bylo krásné nedělní dopoledne, slunce se vynořilo z fíkovníků na zahradě a svítilo okny do jídelny.

„Dneska bude pařák,“ řekl tatínek. „Nezajdeme před hrama do lázní?“

 

Z kasáren zamířil Panza k akvaduktu, Nýdie tam už čekala. Dal jí podepsaný plakát a ona ho dlouze políbila.

„Schovám tě ve zbrojnici, uvidíš okýnkem na celou arénu,“ řekl.

„Miluju tě.“

„Nechceš se projít k vinicím, než to začne?“ navrhl.

„Blázníš? Za chvíli má přijet Brutův soupeř, musíme se na něj jít kouknout!“

„Co když nás někdo uvidí spolu?“

„Stejně už si o nás povídá celý město. A táta ráno říkal, že tě chce poznat.“

„To není dobrej nápad,“ řekl Panza, „nebude nadšenej z toho, čím se živím…“

„Přinášet lidem zábavu není nic špatnýho. Naši sou fajn, uvidíš, budou se ti líbit.“

Na kolonádě bylo živo, všichni se přišli podívat na nového gladiátora. Jeho majitel ho vezl v zamřížovaném voze a čtyři vojáci mu proráželi cestu davem. Brutův vyzyvatel byl otrok z některé africké kolonie a místo levého oka měl dlouhou jizvu táhnoucí se od spánku až ke kořeni nosu.

„Je dost velkej, myslíš, že ho Brutus zvládne?“ zeptala se Nýdie.

„Brutus zvládne všechno,“ odpověděl Panzo nepřítomně. Mnohem radši by se teď procházel na svazích za městem. Miloval trpkou vůni dozrávající révy, nic nebylo tak osvěžující v horkém létě. Když měl volno, chodil mezi hrozny, nechal se hladit zelenými úponky a snil o tom, že si jednoho dne pořídí vlastní vinici.

„Má docela svaly, že jo? Ale Brutus má větší, viď?“

Slunce rozpalovalo dlažbu, dav houstl a lidé se k sobě lepili zpoceným oblečením. Do amfiteátru by se měl Panza vrátit už před polednem, aby zapřáhl volka a dojel s ním do pekárny. Taky musí zkontrolovat zbraně, minule byly meče tak tupé, že vítěz musel poraženého popravovat natřikrát. Diváci se bavili, ale všichni zřízenci tenkrát dostali pokutu.

 

Tatínek s maminkou přišli na kolonádu, zrovna když vůz s černochem přijížděl.

„Zdravíčko, sousede,“ přitiskl se k tatínkovi zpocený muž, „vedro, co?“

„Morituri te salutant,“ ušklíbl se tatínek a otřel si rukou orosené čelo. „Je tu k zalknutí.“

„Koukni na toho černocha, ten je odpornej,“ ukázala maminka na vůz.

„Nechápu, proč celej ten sport nezakážou,“ přikývl soused. „Mimochodem, před chvílí jsem tu potkal vaši dceru s nějakým mladíkem.“

„Nechce nám ho ukázat,“ usmála se maminka, „je hrozná tajnůstkářka.“

„Vypadá jako slušnej kluk, myslím, že můžete bejt klidný,“ řekl soused.

 

Vůz odjel do kasáren, následovaný houfem dětí. Blížilo se poledne a Panza s Nýdií vyšli k amfiteátru.

„Nechceš placku?“ zeptal se Panza, když míjeli pouliční obchůdek.

„Nemůžu, sem tlustá,“ zamračila se Nýdie.

„Dobře víš, že jsi štíhlá a krásná.“

„…tak nějakou malou,“ řekla spokojeně.

Panza koupil placky a pustili se do jídla.

„Až Brutus odjede do Říma, vypadnu s ním, tady je to mrtvý. Budu pracovat v Koloseu. Pojedeš se mnou?“

„Jasnačka.“

„Až vydělám peníze, vezmeme se a koupíme vinici. Víno Panza bude slavný po celý Itálii.“

„Proč ne víno Nýdie?“

„To je fakt, Nýdie je hezký méno.“

„A budeme mít deset dětí. A na dovolenou pojedeme do Egypta!“

Prsty se jim propletly, její rty chutnaly po pomerančích a smažených plackách. V amfiteátru Panza zapřáhl volka a odjel do pekárny, Nýdie zatím pozorovala lvy a házela jim kusy masa.

 

V lázních bylo živo, smýt prach z ulice sem přišel římský lovec talentů. Vedle něj plaval místní senátor a za nimi hejno nejbohatších obchodníků.

„Záleží jenom na dotacích z Říma, naše město se může stát chloubou celého kraje,“ vykládal zrovna senátor. Říman slíbil, že se přimluví, a strčil hlavu pod hladinu, aby aspoň na chvíli ztratil svoje hostitele z doslechu.

„Osobně gladiátorské hry samozřejmě neschvaluju,“ řekl tatínek sousedovi, „ale fakt je, že Brutus nám může jedině prospět.“

„To každopádně,“ přikývl soused, „hlavně těm nejvlezlejším.“

„Vůbec nevím, co si vzít odpoledne na sebe,“ stěžovala si mezitím v ženském oddělení maminčina známá, „ani ten zlatej pásek už nedopnu.“

„Já jím každej den jenom rybu se zeleninou, to bys, holka, nevěřila, co to dělá s postavou,“ povídala maminka.

Paní senátorová zatím v sauně vyprávěla, že její muž pojede do Říma v čele Brutova doprovodu a v Koloseu bude sedět jenom tři řady za císařem. Hlavní prý je dát o sobě vědět, pak už vzestup u dvora přijde sám od sebe. Ona osobně se v maloměstě vysloveně dusí.

Když polední žár opadl, lidé odcházeli domů převléknout se do svátečních šatů. Tatínek s maminkou si všimli, že senátor dal pochytat toulavé psy a do výšky očí opravit akvadukt.

 

Panza zastavil volka před vchodem do arény, pozdravil starého zřízence, políbil Nýdii a zavedl ji ke zbrojovně. V chodbičce se rozcvičoval Brutus, kolem pro jistotu stáli čtyři vojáci. „To… to je On,“ vydechla Nýdie a Brutus ji odměnil krátkým úsměvem přes rameno jednoho ze strážců.

„Není tak velkej, jak se povídá,“ dodala ve zbrojovně.

„Sedni si tady k oknu. Za chvilku přijdu.“

„Jé hele, támhle seděj naši!“

 

Ochozy se zaplnily, tatínek s maminkou byli rádi, že na ně zbylo místo v sedmé řadě. Tribunu zdobily řetězy z květin, senátor si na dnešním odpoledni dal záležet. Mladé ženy přišly v nových róbách a seděly s nohou přes nohu, aby jim byla vidět lýtka. Starší ženy se nad tím pohoršovaly, muži uzavírali poslední sázky. Maminka vybalila z plátna rybu se zeleninou.

„Zase ryba,“ vzdychl tatínek.

„Jez, děláš to pro svoje zdraví,“ napomenula ho maminka.

Senátor si zjednal klid, přivítal vzácného hosta z Říma a v krátkém proslovu připomněl důležitost dnešního zápasu pro budoucí rozvoj města. Po zdvořilém potlesku vjel do arény vůz plný chlebů.

„Koukej chytit nějakej propečenej, táto,“ řekla maminka.

 

Panza si navlékl čelenku z květin a vstoupil do arény. Starý zřízenec vedl volka po obvodu cirku a Panza metal bochníky do ochozů. Rozpřahoval se jak olympijský Diskobolos a každý jeho hod odměnila městská chudina radostným křikem. Nýdie mu poslala vzdušný polibek.

„Je hezká, ta slečna, cos ji přived dneska,“ prohodil starý zřízenec.

„Nýdie není jako ty holky předtím, s ní to myslím vážně,“ řekl Panza. „Chce mě představit rodičům. Odjedeme spolu do Říma, koupíme vinici a pak už nikdy nebudu tahat mrtvoly.“

Vůz opsal kruh a zmizel ve vratech. Pak začala předehra, zahřívací kolo před samotným zápasem – do arény vehnali křesťana a lva.

Vzrušující podívaná se ale nekonala, protože lev byl zjevně přejedený. Pomalu prošel arénou, potom se svalil na zem a ospale mžoural do slunce. Z tribuny zazněl smích i podrážděné hvízdání. Senátor se plaše podíval na Římana a křesťan děkoval Bohu. Vojákům nezbylo, než zahnat lva i křesťana zpátky do jejich klecí.

„Říkal sem ti, ať tu potvoru tolik nekrmíš,“ zamračil se Panza na Nýdii.

Senátor se opět ujal slova a ujistil všechny, že následující zápas jistě smaže vzpomínku na trapné nedorozumění se lvem. „Za nehynoucí slávu našeho města se utkají místní šampión Brutus a jeho vyzyvatel Negro, bojovník z pouští tajemné Afriky!“

Oba gladiátoři vstoupili do arény z protějších branek, přivítáni nadšeným potleskem. Brutus měl krátký meč a štít, na hlavě přilbu a na holeních a na pravé paži brnění. I Negro měl jednu paži chráněnou pancířem, ale vyzbrojený byl trojzubcem a sítí. Pozdravili senátora, Římana a pak jeden druhého. Začali se vzájemně obcházet ve zmenšujících se kruzích.

Diváci ztichli, maminka stiskla ruku tatínkovi a Nýdie Panzovi.

Negro proti Brutovi vrhl síť, ten uskočil a sekl po Negrovi mečem. Čepel se sklouzla po ramenním pancíři, Negro se rozehnal trojzubcem, ale zasáhl štít.

„Stejně nechápu, co na tom všichni viděj,“ zavrtěl hlavou tatínek a dojedl poslední kousek ryby.

„Nehltej, zaskočí ti kost,“ řekla maminka.

„Mám strach,“ špitla Nýdie a schoulila se Panzovi v podpaží.

Místní mladíci házeli na černocha ovoce a napodobovali lidoopy.

Znovu zasvištěla síť, Brutus ji rozpáral mečem, Negro ho udeřil vidlicí přes přilbu. Brutus klesl na jedno koleno, sekl před sebe a rozštípl dřevěnou násadu trojzubce. Negro uskočil stranou a zabodl mu vidlici do nechráněného ramene. Brutus se svalil na bok a usekl svému soupeři několik prstů na noze.

„To je odporné,“ pochvalovala si maminka, „měli by to zakázat.“

„Barbarství,“ přikývl tatínek vzrušeně.

Nýdie zabořila tvář do Panzových šatů, tribuna burácela.

Gladiátoři se svíjeli v písku vpleteni jeden do druhého, připomínali obřího krvavého brouka, zápasili o meč, výkřiky bolesti přehlušilo skandování z tribuny.

„Zab ho!“ řval tatínek.

„Pompeje na tebe, černochu!“ křičela maminka.

Nýdie zvracela v chodbičce, Panza jí ohleduplně přidržel vlasy.

Vtom se brouk přestal hýbat. Tribuna ztichla. Jedno tělo zůstalo ležet na zemi, druhé s námahou vstalo. Diváci v první chvíli nevěděli, který z gladiátorů se zvedá, ale když viděli pod krví prosvítat bílou kůži, propukli v zuřivý jásot.

Brutus pohlédl na senátora. Ten pohlédl na Římana, a pak v slavnostním gestu obrátil palec k zemi. „Doraž ho.“ Publikum šílelo nadšením, Brutus vysíleně přikývl. Shýbl se pro meč, ale podlomila se mu kolena. Svalil se vedle černocha a zůstal bezvládně ležet. Publikum rozpačitě ztichlo. Starý zřízenec přiběhl a potvrdil, že oba zápasníci jsou mrtví.

Diváci začali pískat.

„I ty, Brute?“ zbledl senátor.

„Ale… ale vyhrál, ne?“ ujišťovala se maminka.

„Vyhrál, jenomže teď těžko pojede do Kolosea,“ zašeptal zdrceně pán z vedlejší lavice.

 

Všechno bylo ztraceno, Brutus pohřbil naději na lepší budoucnost města. Mladíci, posilnění vínem, trhali květinové řetězy a ničili tribunu. Senátor věděl, že dnešní odpoledne ho bude stát funkci. Paní senátorová si hryzala ret. Říman se odměřeně rozloučil, nasedl do vozu a odjel.

 

„To je krutý… odporný…“ vzlykala Nýdie ještě venku na ulici.

„Zvykneš si,“ uklidňoval ji Panza, „když sem to viděl poprvé, taky se mi zved žaludek.“

„Nýdie!“ ozval se za nimi maminčin hlas. „Tys nám přišla naproti?“

Maminka ji políbila na tvář. Nýdie nesnášela projevy rodičovské lásky před lidmi, ale teď byla tak zesláblá, že se do maminky vděčně zavěsila.

„Dobrý den, já jsem Panza.“

„Konečně vás poznávám, mladíku,“ přistoupil k němu tatínek. „Jste mi povědomý… Určitě vás odněkud znám. Můžu se zeptat, čím se živíte?“

„No… chlebem…“

Tatínek se trpělivě usmál. „Je mi jasné, že nejíte mramor, měl jsem na mysli vaše povolání.“

„Promiňte, špatně sem se… ehm…“ znervózněl Panza. „Pracuju jako hazeč chleba… na hrách…“

„Myslíte gladiátorské hry?“ zhrozila se maminka a pevně stiskla dceřinu paži.

„…ale nechce to dělat věčně,“ vzpamatovala se Nýdie. „Chce si koupit vinici!“

„Ehm… To je hezké. No, rád jsem vás poznal, ale už musíme jít,“ řekl tatínek a chytil Nýdii z druhé strany. Odcházeli směrem k fóru, Nýdie vrhla na Panzu zmatený pohled. Bylo slyšet, jak jí tatínek vysvětluje, že na pokleslou zábavu má ještě dost času.

Panza se loudal zpátky k amfiteátru. Ve zbrojnici vzal do ruky dýku, obrátil čepel proti sobě a zavřel oči. Pak dýku položil zpátky a vyšel do arény pomoct vojákům s mrtvými těly. Starý zřízenec se na něj povzbudivě usmál. Slunce přestalo pálit a sklonilo se k svahům nad městem, vítr hnal do cirku vůni dozrávajících hroznů.

 

Toho dne se Panza rozhodl, že bude gladiátorem.

(současná tvorba, únor 2005)

Ostatní tvorba Štěpána Kučery publikovaná v Divokém víně:
DV 15/2005: I. Život, II. Dílo a další
DV 14/2005: Úsměv Mony Lisy
DV 13/2004: Adventní rozhovor s Bohem o Vánocích a malování obrazů
DV 12/2004: Krátký výlet pana Broučka do 21. století
DV 11/2004: Venuše
DV 10/2004: Jezdec z neznáma (čtení pro pravé muže)
DV 10/2004: rozhovor s Karlem Miličkou
DV 9/2004: Kronika Rychlých šípů…
DV 8/2004: O chrabrém Alonzovi a krásné Veronice, Třísky z červené knihovny
DV 7/2003: Jóbova žena
DV 6/2003: Pan Neruda a paní Karolína (podpovídka malostranská)
DV 5/2003: Olympijské hry aneb Sokratův kohout
DV 3/2003: Mirek