literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Semper vivens Hrabica!

Umřel Zdeněk Hrabica. My, co jsme ho dobře znali, bychom vám o něm mohli hodně vyprávět, protože to byla barvitá osobnost. Třeba k nám do Světa v obrazech přišel jako šéfredaktor někdy v roce 1985 - a bylo to pro mě, mladé redakční ucho, jako by mi někdo otevřel okna a pustil do poněkud zatuchlé redakční atmosféry čerstvý vzduch.
Zdeněk byl totiž sice „stranický kádr,“ ale zároveň velký bojovník za perestrojku a glasnost – tedy za onen gorbačovský trend otevřenosti a vyrovnání se se stalinismem, se kterým jsem se ztotožňoval. Zároveň to byl bohém a přítel básníků a umělců, což přinášelo neuvěřitelné historky s ním spjaté. (Nadhodím namátkou jen jednu – tu, jak Hrabica v době, kdy podklady časopisu tvořily jen na stroji psané texty, papírové nákresy a jedinečné diapozitivy, zašel s kamarádem na víno - a cestou z vinárny zapomněl celé zlomené číslo Světa v obrazech v taxíku. Tragédie ale skončila dobře, onen dobrý taxíkář totiž tašku poctivě přinesl do redakce!)
Zdenek sám jako autor nebyl velký stylista – měl ale to, co každý novinář potřebuje mnohem více, než pouhé vytříbené pero. A sice nesmlouvavou zvědavost, touhu pochopit a otvírat kýmsi neprávem zamčené dveře. (Ostatně, i na vizitkách míval výstižné heslo Semper vivens -Věčně živoucí.)
Tyto vlastnosti ho neopustily ani po listopadu1989, kdy byl ovšem z velké žurnalistiky dost neprávem vyobcován a věnoval se tedy hlavně psaní knih literatur faktu. (Ještě za totality napsal cennou publikaci Lidé z reportáže a zajímavou studii o generálu Klapálkovi, Muž, který velel mužům. Po revoluci přidal dalších devět svazků.)
Já si ho však stejně budu navždy nejvíc pamatovat jako kamarádského šéfa, který nikoho neprotežoval, pro kterého nebylo nic tabu, a v oné podivné normalizační době zároveň velmi statečně stál za svými redaktory. Já vím, bylo mu už osmdesát šest. A ono to semper vivens pro nikoho bohužel neplatí provždy. Můžeme tě ale Zdenku ujistit, že ve vzpomínkách živý zůstaneš.
Dušan Spáčil

Sešli jsme se s fotografem Danielem Šperlem!

Daniel Šperl mi věnoval tři ze svých knih - "...bez hranic", "Všední slavnosti" a "Japonsko". Daniela znáte z Divokého vína, jeho tvorbu najdete na www.danielsperl.com. Stal jsem se obdivovatelem fotografa Daniela Šperla a budu vám jeho fotografie přinášet v seriálu publikovaném na www.divokevino.cz.
Daniel fotografuje výhradně na film a sám si fotografie vyvolává a zvětšuje. Za svým jménem je oprávněn psát Ph.D. Je to skvělý chlap a chci se s ním znovu sejít.
Děkuju, Danieli!
L. H.

Hlavním dárcem babyboxu v Tachově se stala společnost ROSSMANN, spol. s r. o.!

Milé pracovnice společnosti ROSSMANN www.rossmann.cz Olinka Stanley a Vendulka Svobodová mi potvrdily, že jejich společnost bude hlavním dárcem 84. babyboxu v Tachově, posledním okrese, který byl dosud bez záchranné bedýnky pro odložené děti. Babybox otvíráme tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin v Okružní ulici 2042 v areálu firmy GRAMMER CZ.
Dar jsme získali od dobročinné akce pořádané společností ROSSMANN Kde srdce pomáhá www.rossmann.cz/pomahame!
O výši daru rozhodli zákazníci, kteří mohli přidělit libovolný počet svých nevyčerpaných bodů z věrnostního programu ROSSMANN CLUB příběhu, který je oslovil nejvíce. Proměnili své body v dobrý skutek a část z výtěžku získal právě i babybox v Tachově.
Děkuju společnosti ROSSMANN a jejím zákazníkům.
Babydědek Lu

Mirek Huptych mi daroval 31 bochníků chleba!

Výtvarník a básník Mirek Huptych, jenž právě dokončil práci na kalendáři Labyrint světa a ráj srdce www.huptych.cza www.komensky400.cz, zajišťuje pro mé koně tvrdý chleba. Sám pro něj dojel se svojí chotí a přeložil jej do mého auta. 31 bochníků budou mít mí koně na přilepšenou nejméně dva dny. Děkuju, milý Mirku, jménem svých koní.
L. H.

Mirek Huptych mi píše o svém kalendáři Labyrint světa a ráj srdce!

Ludvíku,
je to benefiční nástěnný kalendář pro Děti úplňku (autisti). Pracoval jsem na něm intenzivně rok a půl a je vyvrcholením víc jak desetileté práce na ilustracích Labyrintu... Je vydán ke 400. výročí napsání knihy Labyrint světa a ráj srdce, je na dva roky, z jedné strany labyrint světa a z druhé ráj srdce... Z jednotlivých listů lze slepit obraz. Kalendář je doplněn 8 stranami citátů, které jsou též v překladech do angličtiny, takže to může být vhodný dárek pro zahraniční přátele...Na mých stránkách www.huptych.czje celý kalendář k prohlédnutí a objednat je možné na www.komensky400.cz
Z nákladu 2000 ks zbývá 400 a vypadá to, že bude do Vánoc vyprodán...
Moc děkuji za otištění upozornění na kalendář...:-)
Zdraví Mirek

P. S. V příloze je obálka kalendáře.

Zemřel Jiří Vojtíšek.

Můj přítel Jiří Vojtíšek zemřel v noci na 17. listopadu, 88 let by se dožil 1. prosince 2022. Jirku Vojtíška chci oslavit především jako muže, který prosadil u ředitele Restaurací a jídelen v Praze 1 zřízení poetické vinárny Viola. Pomohl tak svému kamarádovi Jiřímu Ostermannovi založit do té doby nevídané divadlo poezie ve vinárně. Jirka Ostermann uváděl především básníky americké beat generation. Prvním pořadem byl Komu patří jazz, jenž měl premiéru 22. července 1963.
Jirko, vzpomínám na Tebe za všechny kamarády, kteří umřeli před Tebou.
Ludvík Hess

Jindřich Štreit zve na výstavu!

Jindřich Štreit – Vzpomínky
Termín: 15. 11. – 17. 12. 2022
Vernisáž: 15. 11. 2022 v 17.00 hodin, Kulturní institut Alternativa
Výstava prof. Jindřicha Štreita, jedné z nejvýraznějších osobností české fotografie, nabídne retrospektivní průřez jeho tvorbou z doby předrevoluční. K vidění budou doposud nepublikované nebo málo vystavované snímky, kde vystaví doslova ikony své tvorby.
Na fotkách jsou zachyceny vztahy mezi lidmi všech generací, kde atributy života zůstávají, ale člověk se příliš nezměnil. Čas rychle letí a svět se mění, ale to lidské zůstává.
Jindřich Štreit – fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života. Ale také žijící legenda a kultovní osobnost české fotografie, který má za sebou více než 1500 samostatných výstav v řadě zemí Evropy i v zámoří, desítky publikací, byly o něm natočeny filmy a jeho dílo je součástí těch nejprestižnějších sbírek.
Fotografovat začal už za svých studií v Olomouci, na konci šedesátých let. Poté působil jako pedagog v Sovinci, kde zanechal velkou kulturní stopu jako významný iniciátor místního kulturního života. Kromě práce pedagoga zde zastával také funkce knihovníka nebo promítače filmů, především ale oživoval tento zapomenutý kraj řadou výstav a divadelních představení, které sám pořádal.
Během normalizace jej to bohužel uvrhlo také do vězení. Po této epizodě nemohl učit a stal se nejprve knihovníkem a poté dispečerem Státního podniku v Rýžovišti. A opět začal neúnavně organizovat kulturní akce a fotografovat, přičemž se neváhal vracet k motivům, které mu byly u soudu vytýkány. Ve své tvorbě se stále postupně věnoval metaforičtěji pojatým fotografiím, silným tématem pro něj byl kontrasty lidské tváře, totalitou a svobodou, hrubostí a něhou. Často fotografoval různé dvojice, které tyto příběhy zobrazovaly. S postupným koncem komunismu se jeho díla začala objevovat na výstavách. První samostatné výstavy se pak Jindřich Štreit dočkal v přelomovém roce 1989. Připravil ji Zdeněk Kirschner v galerii Fotochema a byla skutečným triumfem.
Po pádu komunistického režimu se mu konečně otevřel svět. Vydává jednu knihu za druhou, fotografuje, realizuje nespočet výstav, cestuje po celém světě a vyučuje na vysokých školách. Jeho pedagogická práce je ceněna především pro jeho strhující tvůrčí zápal, kterým je schopen zaujmout své studenty a obecně posunout dokumentární fotografii světu blíž.
Ve své tvorbě se zaměřuje na dokumentování života v jeho nepřikrášlené formě, sleduje lidi na venkově, při práci a obyčejném životě a ukazuje tak tento mikrokosmos celému světu. Celým jeho dílem se prolíná sociální problematika.Prostřednictvím svého objektivu zobrazuje mentálně i tělesné postižené lidi, drogově závislé, těžce pracující, bezdomovce, staré lidi na konci života, či vězně. Je pro něj typický osobní kontakt s fotografovanými lidmi. Jeho schopnost empatie a smysl pro vizuální atraktivitu pak dávají dohromady dokonalé dílo.
Jeho fotografie jsou chápány jako umělecký dokument, který je založen na otevření srdce autora lidem, které zachycuje, ale také na schopnosti neztratit se v jednotlivých osudech, aby byl schopen určité objektivity. Citlivě využívá světlo, kompozici a další výtvarné prostředky, aby předal myšlenku. Tím nás všechny motivuje k přemýšlení o základních životních hodnotách.
Tuto tezi potvrzují jeho vlastní slova, kterými odpovídá na otázku, co považuje na fotografování za nejdůležitější: Nejdůležitější je mít rád lidi, potom je všechno strašně jednoduché.

• V roce 2006 mu bylo uděleno ocenění Medaile Za zásluhy I. třídy při příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa
• 18. září 2009 byl prezidentem Václavem Klausem jmenován profesorem pro obor volné a užité umění
• 2. října 2014 od VŠVU v Bratislavě obdržel čestný doktorát (dr. h. c.) jako jediný fotograf v Česku a na Slovensku
• V březnu 2019 se stal prvním nositelem ceny Jantar za celoživotní dílo.
• V listopadu 2022 mu byla udělena cena Osobnost Moravskoslezského kraje
Soustavně se věnuje podpoře humanitární a charitativní činnosti.

Alena Kučerová zve na výstavu!

Práce první a poslední se jmenuje výstava Aleny Kučerové v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích v Michalské ulici 29/7. Výstava je otveřená od středy do neděle od 10 do 17 hodin. Byla zahájena 10. listopadu 2022 a potrvá do 22. ledna 2023.
K výstavě vyšel katalog, v němž je otištěna řada Alenčiných snových obrázků, které doprovází text Jaromíra Zeminy.
L. H.

Olga Nytrová zve!

Jindřich Buxbaum zve na výstavu fotografií!

Jaroslav Kučera zve na výstavu fotografií. Venisáž 3. listopadu v 19 hodin Leica Gallery, Školská 18, Praha 1

246. děťátko bylo odloženo v modročervené tašce do babyboxu na radnici Prahy 6!

V neděli 23. října v 11:16 vložil neznámý dárce tašku s děťátkem do babyboxu v Jilemnického ulici v Praze 6. Je to sedmé dejvické děťátko, ale v tuto chvíli ještě nevím, zda se jedná o holčičku nebo klučíka. Letos je to patnácté děťátko.
Ať je to kluk, nebo holka, v každém případně je Česká mincovna obdaruje tradičním zlatým dukátem. Dar má na starosti marketingový manažer Jaroslav Černý, a tak jej prosím, aby dukát byl v plném lesku.
V každém případě dostane jméno Václav nebo Vendulka podle velké protagonistky babyboxů Vendulky Svobodové ze společnosti ROSSMANN, která je pravidelným a mimořádně velkorysým dárcem babyboxů.
Je to Vendulka zdravá a v dece zabalená, zcela novorozená. V tuto chvíli už o ni pečují lékaři v Motole. Skóre holky versus kluci změnila na 134:112 ve prospěch holčiček.
Ať žije Vendulka Dejvická! Ať žije Vendulka Svobodová!
Babydědek Lu

Dušan Spáčil zve na křest své nové knížky!

245. děťátko je chlapeček Dan odložený 12. října do babyboxu ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady!

Ve středu 12. října v 9:22 potichu zašumělo otvírání dvoukřídlých dvířek v Praze 10 ve Šrobárově ulici. Na fotografii jsem viděl nahé děťátko zabalené do červeného froté. Vlídná sestra Tereza mě ujistila, že na první pohled je zdravý, zcela novorozený, s pupečníkem ošetřeným šňůrkou: „Je to kluk!“ Klučíka jsem pojmenoval Dan podle syna významné velkorysé pražské dárkyně, jež byla taky první, kdo se o chlapečkovi ode mne dozvěděl, a měla velkou radost.
Dan je druhé děťátko odložené do vinohradského babyboxu po holčičce Sidonii, je letošním čtrnáctým děťátkem a 112. klukem celkově.
Prosím Českou mincovnu, a. s., a jejího marketingového manažera Jaroslava Černého, aby připravili tradiční novorozenecký zlatý dukát, kterým obdarovávají všechna odložená děťátka.
Ať žije Dan!

Jan Špáta by měl 90! V 60. letech natáčel o Divoké víno.

Milí přátelé,

25. října 2022 by se váš kamarád JAN ŠPÁTA dožil devadesáti let.
Chceme na něj společně vzpomenout 25. října 2022 v 18 hodin v kině MAT.
Dlouho jsme se neviděli, tak se spolu potěšíme se skleničkami v ruce a radostí v srdci.
A taky se podíváme na poslední film, který natočil na celuloid, MEZI SVĚTLEM A TMOU, abychom si připomněli jeho dokumentaristické a kameramanské mistrovství.

Těšíme se na vás, Olga Malířová Špátová a Olga Sommerová

Juraj Heger, šéf Nakladatelství Slovart slaví 60!

Milý Juraji, blahopřeji Ti k významnému dni Tvého života! Přeju Ti mnoho osobních a vydavatelských úspěchů.
Nakladatelství Slovart vydalo všechny tři díly Antologie Divoké víno a uvedlo tak časopis opět na papírové stránky. Jako doklad přidávám fotografie ze křtu prvního dílu, který se uskutečnil v budově Klementina v prostorách Národní knihovny Praha.
Ať žije Juraj Heger, vydavatel mnoha významných českých a slovenských knih!
L. H.

Jindřich Štreit zve!

Václav Bárta má 28. září 85!

Básník, textař, režisér, vydavatel a mnohé další role prošly životem Václava Bárty. Své narozeniny oslaví 29. září v pražském divadle U Hasičů.
Vystoupí Václav Noid Bárta, Dalibor Bárta, Vít Fiala, sólisti muzikálu J.K. Tyla Plzeň, Harmonie Kraslice, potomci a další.
Blahopřeju Ti, milý Václave!
L. H.

Bohumil Ždichynec

SLOVO ROZPOUŠTÍ CO SOUŽÍ
Ta chvile je závažim, aneb třicáté páté narozeniny (výbor z poezie 1987–2022)

Medicína, umění a záliba v přírodních vědách jsou spojené nádoby v tvorbě spisovatele a básníka Bohumila Ždichynce. Lékař, postgraduální specialista v oboru interní medicíny, vědecký pracovník. Narodil se 17. 8. 1942 v Sedlci-Prčici. Rodovými kořeny ukotven na jihu Čech, žije v Praze. První autorovy verše zazněly v pražské poetické vinárně Viola v podání Radovana Lukavského (1967, 1968). Sbírka Zvuky do prázdna (Mladá fronta, Praha 1968), kterou zredigoval Ivan Diviš, r. 1969 nevyšla. Je spoluautorem legendárního almanachu Zelené peří (1987), ke sté repríze poetických seancí v klubu Rubínu, založeného divadelníkem Mirkem Kováříkem. Následovala sbírka Soukromé Benátky (Plzeň, 1987). V další dekádě opožděné básně Tanec v prázdném sále (PmD Mnichov, 1996), Syndrom Titaniku (Praha, 2000) a 24 hodin v těle antičlověka (Praha, 2021). V 90. letech autorovy básně znovu zazněly ve Viole. Po r. 2000 opakovaně v Malostranské besedě v pořadech Zelené peří a v pražském Café Montmartre. Ve třetím tisíciletí mu vyšlo deset básnických sbírek. Věnuje se i esejistické tvorbě (Známe sami sebe, 2016, Třetí medicína, 2016, O člověku jinak, 2018) a napsal knihu o proměně člověka a krajiny ve světle genealogie jihočeského rodu (Stopy v srdci, 2017). V oblasti prózy vydal povídky Zvláštní způsoby štěstí (2019), Rubikova kostka života, (2020)), Císařský řez (2022). Z oboru medicíny mu doma i v zahraničí vyšla řada odborných a vědeckých prací. Editoval několik knih. Autorově pojetí tvorby je blízké dílo akad. mal. Dimitrije Kadrnožky, emer. děkana a profesora Výtvarné akademie v Havaně, jehož kresby a obrazy vyúsťují do lapidárních stylizačních zkratek vyjadřujících umělcovo krédo prvopocitů. Umělec by měl zkoumat i co je za smyslově vnímatelným světem, to co je za hmotou a dává existenci všemu jsoucnu. Jeho kresby barevné pastely z jihoamerického období tvoří součást bibliofilie Slovo rozpouští co souží. Předkládaný výbor z poezie Bohumila Ždichynce představuje průřez dosavadní třiceti pětiletou tvorbou ze století do století a z druhého do třetího tisíciletí. Jak ten čas letí, už jsme s ním došli do druhé dekády třetího tisíciletí. „Jubilant patří k oněm osvíceným představitelům zkoušeného lidského druhu, jejichž jak lékařská, tak i spisovatelská (a jiná) aktivita je dána především tím, že jejich duchovní zření zjevně a zhusta oplývá takřečeným utopickým napětím. Čili hledáním sounáležitosti mezi dimenzí etickou a estetickou, vnímáním krásné literatury jako příležitosti k spřízněnému směřování. Není divu, že společným jmenovatelem všech jubilantových gnómických přístupů ke světu, v němž žijeme, se nakonec jeví etika. Neboli etika vědecká, etika charitativní, etika literárního činu, etika psychicky oživující a v tomto výčtu bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Právě etika vykoupená poznáním a cítěním či vciťováním tvoří také podloží bezpočtu Ždichyncových prací lékařských i literárních,“ uvádí literární kritik doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. . (Vydáno 150 číslovaných výtisků, které nejsou v prodejní síti na www.kosmas.cz, ale pouze omezeně u autora)

244. děťátko v pardubickém babyboxu!

V neděli 18. září v 7:29 bylo odloženo děťátko v modrém oblečení, zřejmě po starším sourozenci, protože bylo na první pohled větší, než bylo potřeba. Dokonce bylo lehce potrhané. Jedná se o jedenácté děťátko odložené do pardubického babyboxu. Vlídná lékařka Kristýna Hasenöhrlová mi řekla, že je na první pohled zdravý, narozený před několika hodinami a pupečník má ošetřený gumičkou do vlasů.
Chlapečka jsem pojmenoval Karel – po anglickém králi a po Karlu Severinovi, který je společně s manželkou Janou jedním z nejvelkorysejších mecenášů projektu.
Malý Karel potvrdil, že děťátka se často odkládají ve skupinách po dvou nebo po třech. V Hradci Králové byl 12. září odložen chlapeček Petr, 14. září v Třebíči holčička, již jsem pojmenoval Elizabeth na počet zesnulé britské královny, a do třetice 18. září chlapeček Karel – Charles.
Karel je třináctým letošním děťátkem, druhým pardubickým v tomto roce a skóre kluci versus holky upravil na 111:133.
Marketingový manažer České mincovny, a. s. Jaroslav Černý už připravuje pro malého Karla zlatý dukát do kolébky. Děkuju, milý Jaroslave!
Ať žije Petr a Elizabeth! Ať žije Karel Pardubický!
Babydědek Lu