literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

První babybox na domově důchodců na světě!

O zřízení babyboxu v táborské nemocnici jsem usiloval tři roky marně, přestože během té doby ve městě našli dva odložené novorozence – živého objevil venčící se pes na břehu Lužnice v igelitce, druhý takové štěstí neměl - ležel mrtvý na betonu před panelovým domem. 54. český babybox bude v G-centru, domově seniorů těsně vedle nemocnice. Poděkování za to patří ředitelce Jaroslavě Kotalíkové, jihočeské vicehejtmance a protagonistce babyboxů Ivance Stráské i táborské místostarostce Olze Bastlové. Děkuju, milé dámy! Děkuju Zdeňku Juřicovi a jeho firmě MONTEL v Náměšti nad Oslavou. Jarka Kotalíková, ředitelka domova seniorů, řekla: To jsem ráda, že tu bude život nejen končit, ale občas taky začínat. Babybox otvíráme v pondělí 4. února ve 12 hodin za přítomnosti jihočeských přátel babyboxů v čele s Ivankou Stráskou a Milanem Štěchem, jimž jsme já i babyboxy mnohé dlužni. Děkuju hlavnímu dárci Nadaci České pojišťovny a jejímu předsedovi Richardu Kapsovi, přispěli už po třetí.
Babydědek Lu

Nová sbírka básní: Aaen Jan Kratochvíl – Zapomenuté ticho

Máte rádi veršem nevázanou poezii nebo miniatury? Pokud ano, mohla by vás zaujmout nová básnická sbírka Aaen Jana Kratochvíla „Zapomenuté ticho“. Kniha se dotýká mysticismu, magie, mezilidských vztahů, interakce jedince a společnosti. Kresbami ji ilustrovala Markéta Weinlichová. Vyšla v limitovaném nákladu 99 ručně číslovaných výtisků a jde o druhou autorovu tiskem vydanou sbírku (prvotinu vydalo pod názvem „Začátek bez konce a Konec bez začátku“ kulturní sdružení Loreta). Více informací a ukázky z autorovy nejen literární tvorby naleznete na internetových stránkách www.aaen.sweb.cz

Ludvík je naivka i pes

Vidíte a to mě vůbec nenapadlo! A přitom, pane Janasi, máte vlastně pravdu. Ludvíka Hesse skutečně považuji za naivního lidumila! Myslím, že jinak by nejspíš nikdy nevznikly české babyboxy - a dávno zaniklo Divoké víno. Ostatně soudím, že nejsem sám, kdo ho právě proto, že je "naivní lidumil" má rád. No a co se týče poezie, znám ho nejen jako laskavého literáta, ale i jako přísného "strážného psa", který hned tak někoho do "svatyně literatury" nepustí. Kolikrát mi třeba jen vynadal kvůli chybám v interpunkci... Zkrátka celý tento spor je jen nedorozumění, myslím, že ve skutečnosti se náš názor na L.H. moc neliší. Vidíte a to přitom mluvíme oba česky a rádi píšeme básničky.

Dušan Spáčil

Bůhví proč jste použil bůhví proč

>Dobrý den, vážený pane Spáčile. Za všechno může Vaše věta ve "Slovo úvodem":>"Mám dojem, že Hess bůhví proč každého, kdo dal do Divokého vína povedenou básničku, povídku či třeba obrázek, považuje za součást své literární rodiny, kterou chce chránit".Duch Vaší úvahy sice pro pana Hesse vyznívá kladně, avšak sousloví "bůhví proč", a nakonec i přirovnání k tendencím z konce 19. a začátku 20. století, budí ve mně dojem, že pana Hesse staví do světla naivního lidumila a národovce, který kdekomu cokoliv opublikuje, aby měli všichni radost (aby se nikomu nic nestalo, hlavně jemu ne)...
>
>Pokud se mýlím, omlouvám se za invektivu, ale dost citlivě vnímám významy a symboly. To je však už jen a jen můj problém. Srdečfně zdravím a přeji všem jen to nej.

Zdeněk Janas

Odpověď panu Janasovi

Vážený pane Janasi,přiznám se, že mi není zcela jasné, co vás na mém předešlém článku vlastně rozčílilo. Jen jsem využil americké statistiky k úvaze o budoucnosti knih. Podobně zmaten z vaší reakce je prý i pan Ludvík Hess. Možná by bylo dobré,kdybyste důvod svého naštvání blíže specifikoval.
DS

Vzkaz Zdeňka Janase Dušanu Spáčilovi

Pro pana Dušana Spáčila.
Mám úctu k autoritám. Ale ne k takovým, které si myslí, že jsou pupkem světa. Autorita je pro mne člověk, jenž se nepovyšuje a dovede dát prostor všem, kteří splňují jistá kritéria (jsem přesvědčen, že pan Ludvík Hess při své dloholeté práci pro autory Divokého vína není idiot, aby nedovedl rozeznat, co lze publikovat a co ne). Nemusí mít člověk 50 titulů před i za jménem, aby dovedl vnímat a cítit. Také nejsem příznivcem agropoezie, ale respektuji ji.

Utajené trumfy printu

Jsou papírové knihy už na cestě k zániku, vytlačí je elektronické čtečky a tablety? Ukazuje se, že odpověď nemusí být vůči „printu“ tak pesimistická, jak by se na první pohled nabízelo. Napadne vás to při podrobnějším čtení výsledků statistického průzkumu v teritoriu, které je v knižních trendech onou „zemi, kde zítra už znamená včera“. Tedy v USA. A to i přesto, že z tohoto ohlédnutí, publikovaného v posledním vydání Publishers Weekly v loňském roce, vyplývá, jak i v předešlém podzimu klesl počet dospělých Američanů, kteří si v tomto období přečetli papírovou knihu (z 72 procent na 67), zatímco počet čtenářů alespoň jedné e-knihy vzrostl na z 16 na 23.

Výrobci elektroniky a vydavatelé totiž ve Spojených státech do propagace a šíření čteček vložili obrovské prostředky. Vzrůst čtenosti e-knih jen o pár procent je proto spíše zklamáním. Navíc celkový počet čtoucích dospělých v USA v podzimním období také poklesl – ve srovnání s rokem 2011 o tři procenta - což se dá vykládat i tak, že e-knihy pro čtenáře stále nejsou tak atraktivní, jako knihy papírové.

Ještě zajímavější než neočekávaná statistika, je přečíst si, co si o této situaci myslí sami američtí podnikatelé v knižním průmyslu. Třeba nakladatel Peter Glassman upozorňuje na významné nedostatky, které e-knihy mají.“Když někdo čte e-knihu, nepropaguje, co čte. To, že nikdo kolem čtenáře nevidí obálku, je z hlediska publicity a reklamy velká ztráta! A přitom tento factor nikdy nikdo při srovnávání nákladů na printové versus elektronické knihy nezapočítal!“ Peter Glassman také upozorňuje, že když dočtete e-book, obvykle ji nedáte nikomu dalšímu, aby si ji přečetl,(protože čtečka je prostě spojena s konkrétním člověkem, který v ní má i další díla) a dodává: „My knihomolové, obvykle chceme mít konkrétní titul doma! Ale všichni takoví nejsou. Takže podceňujeme, kolik lidí se pustí do knihy, jen když jim ji někdo doslova dá do ruky a řekne jim: “To se mi líbilo a tobě se to myslím bude líbit taky!“ Jenže čtečku takhle nikomu nepředáte, potřebujete ji dál...

Další účastníci diskuse z řad amerických profesionálů na toto téma pod článkem v Publishers Weekly zase upozorňují na to, že americké knihovny sice nyní půjčují skoro všude i čtečky, zájem o ně je však malý. Jen pět procent uživatelů knihoven si loni půjčilo e-knihu (proti roku 2011 vzrůst ne o dvě procenta)! Souvisí to prý s tím, že na nové bestsellery se musí u eknih dlouho čekat a že celkově chybí dostatečně široká nabídka. Což se samozřejmě časem může změnit, nicméně i tak je zřejmé, že v bratrovražedném boji s knihami nemají e-books vítězství zdaleka jisté.



Dušan Spáčil

(První letošní úvodník na webu www.literarium.cz)

Novoroční otazník starého vydavatele

Dvaceti dvouletá minulost
zplodila agresi a zlost,
nenávist a proradnost,
lhostejnost a prolhanost.
Jsem si jist, zda budoucnost
nebude mít nikdy síly dost
zlomit mou umanutou urputnost?

Vladimír Stibor přeje Radost

Radost

Až ji přemůžeš.
můžeš si dát jméno
podle svého.
Odpaří se z jezera,
pohladí mládě
ležící na sněhu...

Požádal jsem taky Karla Sýse!

KAREL SÝS
PF 2013

„Nikdy jste se holoto neměli líp!“
Gusto je tu husto
zato teď je tady sakramentsky řídko
rozbředlé mozky vytékají z vytunelovaných hlav
Nejde o peníze v lebce
ale o prázdno v srdci
marasmus uprostřed tretek
Roh hojnosti měl díru
Nejlepší revoluce je liposukce
Zítra se bude tančit všude
ale ne podle not Pavla Kohouta
To ale bude tanec!

Zatímco Duka puká
potápějí se listopadovým hořem k Bílé hoře
chmury zahánějí paralenem fórů („Vždyť nám vládne Píča!“)
neboť cepy a sudlice naposled viděli ve Vávrově Proti všem
s holými prdelemi v houfu zírají na informační tabuli pro analfabety
„Nevíte co s penězi?
Kupte si vilu na Floridě!“
Zatímco zítra jim zdraží skočné
čekají zda velmoci nařídí valčík nebo polku
a natřásají se v příslušném rytmu
místo aby spustili verbuňk!

Petr Cincibuch a dodává L. F. Němec:

Do nového roku
přeju sex a koku! ----------------- Do nového roku, nejen sex a koku, jak přeje Petr Cincibuch, k životu i v poezii také čerstvý vzduch.

Poprosil jsem Jirku Žáčka, aby vám, moji milí, napsal přání do nového roku.

Luďku, posílám novoroční čtyřveršíčko do Divokého vína:
Nebojte se, psanci z ghetta,
že zas bude konec světa.
Nezpívejte rekviem -
s poezií přežijem!

81. děťátko do babyboxu přinesl Ježíšek až na Štěpána v 19:19 do brněnské Nemocnice Milosrdných bratří!

Dvanácté brněnské babyboxátko je chlapeček, a tak se zákonitě jmenuje Zdeněk podle výrobce nové generace babyboxů Zdeňka Juřici - MONTEL Náměšť nad Oslavou. Mohl by se jmenovat Petr podle hlavního dárce Petra Bečičky, majitele společnosti 100MEGA Distribution z Brna, Petr by mohl být i podle doktora Petra Lavického, jenž drží službu na novorozeneckém oddělení. Josef by mohl být podle ředitele nemocnice Josefa Drbala, Mirek podle porodníka doktora Nováka, jehož jsem dlužníkem. Mohl by být i Štěpán, neb se narodil na druhý svátek vánoční. Podle předchozího ředitele, s nímž jsem první moravský babybox v roce 2005 domlouval, by se mohl jmenovat Daniel Rychnovský. Jenže je to ZDENĚK. Petr Lavický mi řekl, že klučík je starý jen několik minut, váží 3220 gramů a měří 50 cm. Neonatolog si dokonce myslí, že je to K. P. čili kápéčko, děťátko narozené koncem pánevním. Každopádně je to zdravý kluk! Ať žije Zdeněk, Petr, Mirek, Josef, Daniel! Jsou Vánoce a já se neubráním radosti. Hurrááá!

Babydědek Lu

PF od Miloně Čepelky

Letos jdou svátky s napětím,
vesmír prý něco chystá:
zůstanu nebo odletím?
Kdo však jsi duše čistá,

klidně si popřej šťastný let
vším mezihvězdným prachem.
Lepší je láskou zešílet,
než třasořit se strachem.

PF 2013

Hana a Miloň Čepelkovi

Vánoční idyla 2012

Paňmáma doma zametá
a shání děti - nahonem,
že prý zas vyjde kometa,
ta divná hvězda s ohonem.

V dřevěném betlému na pérka,
Lid opět vítá Messiaha,
Noc je však jako negerka,
Divoká, krásná, zcela nahá.

Vše nejlepší k prvním Vánocům po "konci světa" - a hodně zdraví a
štěstí do Nového roku 2013 přeji všem, koho mám rád, všem, kdo mají
rádi mě i všem ostatním lidem dobré vůle:)
Dušan Spáčil

Kdekoli se shromáždí...

Minulý týden jsem se jako autor zúčastnil literárního čtení. Dosud jsem se podobným akcím spíš vyhýbal. Jednak mám hlásek jako konipásek, jednak jsem na dosavadních literárních večerech získal důvodný dojem, že moje recitace připomíná strojový překlad. Vlastně jsem si na takových akcích vždy připadal jako jako žáček na školní akademii! A to je, přiznejme si, v šestapadesáti dost hloupý pocit...

Tentokrát to bylo jiné. Už prostředím – čekal jsem pódium a znuděné publikum, místo toho jsme se sešli u dvou stolů v maličké vinárničce M + M na Vinohradech. Posluchačů se shromáždilo jen pár, ale zato je to, co jsme my tři pisálkové říkali, opravdu zajímalo. A když jsem přednášel, bylo to jako bych jako bych šeptal verše milence do ouška! (Ne žádnou milenku nemám, pozn. pro manželku.) Nicméně v kolegyni básnířce Alence Vávrové planul při recitaci jejích skvělých blues přímo oheň a kolega prozaik Lubor Falteisek byl fakt vtipný. A víno chutnalo samozřejmě taky skvěle...

Jasně, že to superkomorní prostředí bylo vlastně z nouze ctnost. Že by bylo hezké, kdyby na básničky nepřišlo dvanáct, ale padesát lidí. Sám si vzpomínám na sál Lucerny, který ani nedutal, když tam z podia recitoval Václava Hraběte Mirek Kovařík. A musel být úžasný zážitek vidět deklamovat Jevgenije Jevtušenka na stadióně, nebo Alana Ginsberga na rockovém koncertě. V naší vinárničce jsem si ale uvědomil, že i v malém to má smysl. Protože na počátku bylo slovo. "A kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém tam já jsem vprostřed nich..."

Dušan Spáčil
Úvodník z nového čísla webového časopisu www.literarium.cz

80. děťátko v ostravském babyboxu!

Zrovinka dnes jsem novináři na otázku odpovídal, že osmdesáté děťátko je na spadnutí během hodin. Pět minut po půl osmé odložil neznámý dárce do babyboxu v Městské nemocnici Ostrava chlapečka. Jak mu budeme říkat, moji milí? Co říkáte jménu Alexander? Dobrá, bude se pracovně jmenovat Alexander, příjmením třeba Veliký. Je to sedmé děťátko v ostravském babyboxu. Hezké Vánoce, milý Sašo!
Babydědek Lu

Druhá etapa poetické invaze

Pražská invaze františkolázeňské básnířky Alenky Vránové pokračuje! Včera rozsvítila kouzlem svých textů literární vinotéku M a M na Vinohradech, dnes se o totéž postará v Petit Chateau ve Vodičkově 17 ( průchod do ulice Jungmannovy ). Křest její nové básnické sbírky začíná v sedm, o hudební doprovod se postará Viktor Cais, slovem Alenčinu sbírku přivítá Alois Marhoul. Účast přislíbil i Jirka Žáček.

Alenčina generálka

"Slova mají křídla a mohou létat" je motto literárního večera, na kterém budou číst své práce pražský prozaik Lubor Falteisek, františkolázeňská básnířka Alenka Vávrová a Dušan Spáčil, básník a novinář, šéfredaktor webu www.literarium.cz. Jak Alenka Vávrová, tak i Dušan Spáčil jsou jako autoři docela dobře známi i čtenářům Divokého vína. Alenka navíc na této akci, která se koná v přijemné vinotéce na Vinohradech, přečte ukázky ze své nové sbírky. Pokud chcete zjistit, zda jimi u vína vyřčená slova poletí "do nebíčka" a nebo naopak "do peklíčka", přijďte se na ně ve čtvrtek 13.prosince v 19 hodin podívat do vinárny MaM v Sudoměřské ulici č. 19(necelých sto metrů od stanice linky metra A Flora).

Knihy jsou spojenci

Stojím na stanici tramvaje - a všichni kolem telefonují, esemeskují či sledují internet v mobilu. Pak jedu tramvají a cestující zase koukají do telefonu. Pár lidiček má čtečky. Vystoupím a dojdu do práce. Děláme ve velkém sále. Sedíme u počítačů – všichni přítomní na nich píšou články, nebo hledají informace. Pokud ne, posílají si maily, baví se na facebooku nebo twitteru, pár „zaostalých“ stále ještě používá ICQ. Bez propojení s elektronickou mašinkou jako by neexistovali. Když se kluk zadívá na hezkou sousedku, ta sklopí oči a v rozpacích rozepíše esemesku. Dřív by jen sklopila oči a přemítala o lásce. Vzkaz kamarádovi sedícímu ve vedlejší řadě se posílá mailem. Ani když obyvatelům našeho openspace vybude volná chvíle, neodtrhnou se obvykle od některého ze struků elektronické dojnice. Opět mobilují nebo zabíjejí čas hraním počítačové hry, nejčastěji si na monitoru dopřávají pasiáns...

Nemám nárok to kritizovat - já sám jsem takový. Ale vzpomínám si, že dřív to bylo jiné. Na stejné stanici tramvaje lidé většinou jen stáli, každý byl zahloubán do svých záležitostí. Nebo koukali po okolí. Telefonovalo se dvakrát třikrát denně, internet nebyl. Byla to nuda? Co je nuda, je relativní. Jsou lidé, kteří se nudí v kině na Bondovi, a jiní, kteří by se neotravovali ani ve vězení. Mám dojem, že když měl člověk před lety člověk volnou chvíli, povídal si víc s ostatními. (Asi to byla většinou méně nervozní diskuse než dnes, protože ji nepřerušovaly odskoky k mobilní komunikaci.) Nebo si jen tak koumal. A četl. Časopisy a noviny byly útlé – navíc hodně z jejich obsahu byla čirá propaganda, kterou nestálo za to číst. O to víc se ale hltaly dobré knížky. Nebo ne? Nevím, možná si jen idealizuji doby studentské, nechci to tady řešit... Ale vzpomínám si na to, jak „obyčejní“ taxíkáři a zelináři stáli frontu na Hemingwayovy povídky či Mika Waltariho. Nebo jak budoucí tchán, profesí hajný, měl knihovnu plnou špičkových klasiků.

O čem vlastně má být tenhle sloupek? O tom, že lidé měli dříve víc času na skutečné samostatné myšlení. Nespojujme to s žádnou ideologií - i když to, že se člověku předkládaly hotová dogmata, samozřejmě nepřímo provokovalo k tomu, aby si chtěl ověřit, co existuje mimo to. Věřím proto, že paradoxně totalita u mnoha lidí spíš otevřené myšlení podněcovala. I když samozřejmě byly spousty lidí, kteří jen poslušně přechroupávaly, co se jim předložilo.

V tomto článku mi jde ale hlavně o to, že nové technologie nyní vytvořily pro člověka svého druhu past. Umožnily nám být všude, všechno vědět a na všem se podílet. Ale zároveň nás odsoudili k povrchnosti a těkavosti. Na proces myšlení většinou zbývají jen zlomky chvil mezi elektronickou komunikací a hltáním elektronického obsahu. Já vím, že se tomu dá vzdorovat. Já vím, že nepodlehnout je v našich silách. Ale jednoduché to není. Naštěstí nám v tomto boji zůstali dávní spojenci. Jmenují se knihy a čím jsem starší, tím jsem radši, že tu stále jsou.



Dušan Spáčil

(úvodník nového čísla literárního časopisu na www.literarium.cz)