Archiv divoké vinice

Mimochodem

Nedávno jsem se sešel na kus řeči s jedním kamarádem. Je mim. Možná vás to překvapí, ale tito mlčenliví herci jsou většinou dobří a zábavní debatéři - jako by byli potvrzením toho, že vůbec nemusíte křičet, abyste něco pověděli. Důležité je jen to, zda máte fantazii, inteligenci, cit a co říct. Tohle vše můj mim nikdy nepostrádal. Kdysi byl proto docela slavný i mezi dospělými.
Teď však prý není dobrá doba na pantomimu – dobře funguje jen zábava na první signální. „Díval ses někdy třeba na www.crazycafe.cz?“ zeptal se mě mezi řečí mim. Přisvědčil jsem. Pochopil jsem, co chtěl říci. Třeba autentické video „Dostal průjem v rodinném bazénu“ je pro každého dělníka humoru těžká konkurence. Na to prostě žádný klaun nemá.
Naštěstí děti na klauny a mimy stále dají. Asi proto, že poezii má každý v sobě od dětství, jen u hodně lidí zakrní! Můj mim se díky tomu hraním pro děti slušně živí. Nemá ale žádné lehké zaměstnání - už proto, že na pódiu stojí pár centimetrů od dětí. „To bys nevěřil, co si ti haranti nevymyslí! Kolikrát mě třeba praštili přes prsty nohou. Au, to bolí! Nebo, když jsem tam stál v krátkých kalhotách, tak mě štípali a tahali za chlupy na nohou,“ postěžoval si mi před časem.
Znělo to ale přesto docela láskyplně – tenhle mim má totiž děti rád, ostatně sám vychoval tři potomky!
Bezprostředně před naším posledním setkáním měl ale s dětským publikem jinou zkušenost. „Představ si, na několika posledních vystoupeních mě děti už netrápily, ale objímaly mi při vystoupeních nohy!“
Mého mima to nejdříve prostě vyděsilo. A pak zjistil, že ta děcka jsou prostě jen strašně osamělá. Zřejmě bývají často sama a nikdo se s nimi nemazlí. Když je rodiče přivedou ze školky, usadí potomky před televizi a dál se věnují svému sebezdokonalování, byznysu nebo surfují po internetu. Tolik jen mimochodem.
(ds)

 

Vladimír Stibor vydal knížku

Milý pane Ludvíku,
po dlouhých třech letech mi vychází nová básnická sbírka Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi. Myslíte, že byste se o tom mohl zmínit ve Vašem Divokém víně. Kdyby to bylo možné, mnohokrát děkuji. A mějte se, Váš Vladimír S.

 

JUDr. Jakub Fišer vydal sbírku

Básník Jakub Fišer, jehož divoké vinobraní jste mohli poprvé ochutnat v posledním čísle časopisu, vydal básnickou sbírku S žízní neustaň. Jedná se o výběr jeho poezie z posledních let, obsahující lyrické verše s duchovním přesahem, etickou hodnotou i živočišnou erotikou. V cyklu Vincent, který poetickou formou líčí Van Goghův život, nachází autor cestu k naplnění a smyslu bytí skrz život umělecký a tvůrčí.
Sbírka byla minulý týden slavnostně pokřtěna v prostorách litického kostela a jejím kmotrem se stal básník Josef Hrubý, nositel ceny Magnesia Litera. Kniha je dotvořena výraznými, barevnými ilustracemi malířky Martiny Iblové, se kterou Jakub Fišer již v minulosti spolupracoval.

 

Strážce majáku

Jiří Žáček žije s chotí Evou polovinu roku střídavě na své chalupě či v pražském bytě. Básníka jsme navštívili se Zdeňkem Smíškem, který o jeho letním sídle píše reportáž do středeční přílohy Práva - Dům a bydlení. Jirka o sobě mluví jako o strážci majáku a asi se tak bude jmenovat i jeho knížka.
Přijeli jsme na oběd, Eva uvařila guláš nejvyšší chuťové úrovně. Snědl jsem tři porce. Ouvej!
Lu

Jirka se Zdeňkem ořezávají větve překážející mi ve focení pro Právo.
Jirka se Zdeňkem ořezávají větve překážející mi ve focení pro Právo.
Kamen se sloganem u vchodu do domu.
Kamen se sloganem u vchodu do domu.
V zámku a v podzámčí. Na zámek je výhled ze zahrady i z domu.
V zámku a v podzámčí. Na zámek je výhled ze zahrady i z domu.
 

Proč nejsem komunistou II

Proč nejsem komunistou? Neumím to formulovat tak pěkně jako ve stejnojmenném článku Karel Čapek v roce 1925. Možná je to ale i proto, že se od té doby ledacos změnilo - co se zdálo jednoznačné, je nyní mlhavé, co bylo nadějí, je dnes zklamáním. Vždyť to balábile mámení znáte - myslím, že i Čapek, tedy kdyby žil teď, by z toho měl zamotanou hlavu... Ale sny o spravedlivejším světě, než je teď, se mi opravdu dál zdají, tak jako se asi zdály K. Č. A i mně občas poklepávají v podstatě velmi sympatičtí soudruzi po ramenou a říkají: „Vždyť my chceme to samé co ty, vždyť ty jsi náš!“ Vysvětluji - asi jako Čapek tehdy - že jejich opravdu nejsem. Ale ani „těch druhých“. Nicméně je pravda, že si občas čtu jejich - komunistické - volební programy a nalézám v nich skoro samé dobré věci. I já věřím na rovnost mezi lidmi a nejsem si jist, že se jí dá dosáhnout ve světě, kde mají někteří osobní příjmy jako rozpočet České republiky a jiní spí pod mostem. I já si myslím, že existují věci, se kterými by se zásadně nemělo kšeftovat - třeba zdraví kteréhokoli občana. A i já soudím, že prosperita se nedá odvozovat od bohatství úspěšných, ale spíše od toho, jak se má ten nejchudší. A také požaduji jak společenskou odpovědnost, tak i individuální svobodu. Už už bych snad soudruhům i řekl, ok, jdu do toho s vámi, dám vám hlas. Bude to furt lepší než ten marasmus, co tady teď je. Ale pak třeba potkám svého bývalého šéfa, nyní důchodce, komunistu, který se na sklonku husákovské éry pokoušel o kvadraturu kruhu v podobě perestrojkové glasnosti – a dozvím se od něj, že soudruzi z KSČM se od něj odtahují s tím, že pomohl zničit posvátné dílo socialismu. Seznámím se na křtu knížky s vysokým představitelem této vyvolené strany - a sleduji jak mu u skleničky září oči, když vypráví o velikosti Stalina. Jiný funkcionář zavzpomíná na veselé historky, když v base hlídal disidenty, A v Halo novinách nalézám rozšafné články autorů, kteří v osmdesátých letech v Rudém právu vůbec ne rozšafně, ale spíš sekernicky tepali ty, kteří měli odvahu říci: něco je u nás špatně. To mi fakt nějak nesedí. Tihle novinářští kolegové mimochodem nikdy nevynikali ničím, než stranickou disciplínou. Vždycky byli pro mne spíš trapnými diletanty, kteří díky dogmatismu znechutili myšlenku socialismu skoro celé mé generaci. „Chci být opravdu s těmito pány a dámami na stejné lodi?“ říkam si. A odpovídám si: „Určitě ne!“ Najednou mi z toho ale není dobře. Nicméně vždycky jsem věřil nato, že embaláž myšlenek není důležitá, že důležitý je jen obsah. I proto jsem nikdy neohrnoval nos nad někým kvůli jeho stranické příslušnosti. Osobnost pro mě nikdy nebyla menší tím, že patřila k nějakému problematickému hnutí. A tady u KSČM je přece program v podstatě v pořádku - je to vlastně jen sociální demokracie v jiném hávu, dokonce bez jejích korupčních skandálů! Proč mi teda vadí pár problematických tváří? Copak nemají i oni právo na to uplatnit se v politice? Určitě mají, zločinci to zas nejsou, i když jim to mnozí přisuzují. Většinou měli totiž jen klapky na očích. Nebo byl jejich strach ze změn a ztráty pozic silnější, než touha udělat dobrou věc. Ale kdo jsi bez viny, a žil tady, hoď kamenem, že. Takže opravdu, proč mi vadí, že se zrovna oni usadili v partaji, která je nezavrhla? Chvíli jsem nad tím přemýšlel. A pak jsem přišel na to, že mi ani nevadí retrostín, který vrhají. Vadí mi prostě to, že jejich angažmá v této straně napovídá, že KSČM má rub a líc. Líc plně svědčí o tom, že komunisté jsou demokratická parlamentní strana vcelku s úctyhodným programem. Ale jaký je rub? Na rubu tuším třeba onoho stranického tajemníka se slabostí pro Josefa Džugašviliho. Nebo soudruha, který revolučně říká, že když dochází k epochálním změnám, na nějakých pár tisícovkách mrtvých přece nezáleží. Samozřejmě, možná, že komunistům hodně křivdím. Tuším, ne vím, že většina takových není. Nicméně u strany, kterou volím, bych chtěl znát rub i líc. KSČM proto určitě nebude moje volba. Moji komunističtí přátelé mi to doufám prominou.
(mk)

 

Básnění škodí cash flow( ale pomáhá radosti)

Josef Pepson Snětivý, zavedený prozaik a hudebník, vydal v devětatřiceti svou první básnickou sbírku. O takových knížkách, vydaných ve věku dospělém, se obvykle hovoří jako o „zralé prvotině“. Přiznejme si však, že Pepsonův útlý svazeček je spíš „nezralý“. Ovšem velmi sympaticky.
Tím vůbec nechci říci, že by rozevlátý Pepson, jinak působící i jako překladatel viktoriánské literatury, učitel a samostatný nakladatel, odevzdal nějaký polotovar - či že by šlo o neumětelský výplod grafomana. Naopak. Už formu autor, který má za sebou i pěkné písňové texty, zvládá na dnešní, pro poezii tak nepříznivou dobu, skoro bravurně. Občas se sice marnivě blýskne svou literární erudici (kdo dnes ví, co je anapest?), jinde mu to zaskřípá až příliš „zaumným“ slovníkem (přídeští, ablace vztahu), ve velké většině však opravdu potěší kultivovaným jazykem, hezkými metaforami, zdařilými slovními hříčkami.
Pokud jsem tedy jako charakteristiku jeho knížky z Deště pod opak zvolil slovo nezralost, měl na mysli její pozitivní stránku - nezralost jako příslib, nezralost jako klukovské srdce, které má Pepson jako osobní logo. Je prostě i se svou dosavadní zkušeností milý rošťák - díky tomu hravě překonal i osidla, do nichž padají v této době mnozí jiní, kteří se jako on pokoušejí o poezii milostnou.
Pepsonova lyrika tudíž není exhibicionistická, ale přesto je smyslná, je plná původních vyznání, nicméně nešustí papírem. Ledacos, co by mohlo zaznít falešně patosem, pak spolehlivě sráží Pepsonův smysl pro jemný sebekritický humor.
(Viz nápis na obálce Básnění škodí vašemu cash flow. Dodejme k tomu, že básnění možná - či spíš určitě - cash flow neprospívá, Pepsonova knížka však napovídá, že zcela jistě napomáhá radosti - autorově i čtenářově.)
Básník, který stvořil sbírku Z deště pod opak, je prostě tak trochu jako postava doktora Šafránka z Kleinova cyklu filmových komedií. Nepochybuji totiž, že i u Pepsonových veršů se krasavicím podlamují kolena, zároveň však působí i na poučeného čtenáře poezie uvěřitelně svou hravou citovostí a neokázalostí.
Někteří kritici ovšem možná namítnou, že adjektivum nezralá se Pepsonově prvotině dá přisoudit i díky jisté nedokončenosti. Faktem je, že na několika málo místech se do jeho sbírky protlačily i verše odevzdané asi trochu uspěchaně (např. Šel básník s játry na trh). S tím se dá souhlasit. I tak však básník touto svou knihou prokázal, že není žádným „mlynářem Polohrubínem z jížních Čech“, jak se na stránkách sbírky ironicky nazval, ale původní a nadějnou básnickou osobností, na jejíž další verše se můžeme jen těšit.
(ds)

 

Ladislav Hovorka zve na výstavu

Vážení přátelé,
dovoluji si Vás pozvat na vernisáž své další UNFOCUSED výstavy - dne 12.6.2012 od 18.00 hod. do galerie Vyšehrad (nad Libušinou lázní). Spolu se mnou vystavuje keramička Magdalena Monhartová) – viz přiložená pozvánka.
Přijďte! Výstava je pak otevřena denně od 9.30 do 18 hod. až do 8. července.

Ladislav Hovorka

Foto Ladislav Hovorka
Foto Ladislav Hovorka
 

Mýtus o tekuté pizze

Dnes umřel Ray Bradbury. Kdo by nečetl román 451 stupňů Fahreheita či Marťanskou kroniku?! Kdo by nemiloval „kaleidoskop Bradburyho snů“ v jeho povídkách a básních?! I když byl vnímán jako scifi autor, sám toto škatulkování nebral. Namítal, že jen jedna jeho kniha (451 stupňů Fahrenheita) je čistá scifi. Zato byl vždy fascinován mýty a sám je moc rád vytvářel. Osobně zbožňuji snad nejvíc jeho fantaskní realismus ve vzpomínkách na dětství. A tak, i když odešel v jednadevadesáti, pro mě a pro spoustu dalších čtenářů to bude vždy malý chlapec. Ostatně, kdo jiný než kluk by mohl přijít na tak bizardní kulinární vynález, tekutou pizzu?!
Když se o něj Bradbury podělil se světem, bylo mu „jen“ devadesát! K tekuté pizze je potřeba jedna plechovka rajské polévky Campbell's Tomato Soup,
půl kila sušenek ( slané crackery bez příchuti), sůl, litr mléka a půl litru smetany. Polévku vlejeme do hrnce, přidáme mléko, zahřejeme. Až se začne vařit, přidáme čtvrtinu crackerů a část smetany. Pak postupně vložíme zbylé ingredience, mírně mícháme. Až bude polévka hotová, bude v ní stát vařečka a na povrchu se vytvoří vrstva sušenkové hmoty! Dobrou chuť nám - a dobrou noc Vám, milý Rayi.

Dušan Spáčil

 

Oslavil jsem 7. výročí prvního babyboxu. Penziovaný policista mi nabízí svoje služby. Králice má co vysvětlovat svému choti.

Primář GynCentra Petr Pícha slavil dvacet let své kliniky v Hloubětínském zámečku a pozval mě, abych připomněl, že zrovinka před sedmi roky jsem tu otevřel první babybox. Psal se 1. červen 2005. Za sedm let se v teplém břiše babyboxu v GynCentru ohřálo 17 děťátek, všech padesát pomohlo vstoupit do nového života 75 dětem. Babybox pozdravil předseda Senátu a přítel babyboxů Milan Štěch, jeho místopředseda a taky přítel babyboxů Zdeněk Škromach, napříč politickým vláčkem přijeli osobnosti a poslanci Helena Langšádlová, Lenka Kohoutová, Ivanka Řápková, Patricie Kotalíková, profesoři Jaroslav Živný a Zdeněk Hájek, nejlíbeznější vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková, členové Kolegie babyboxů soudci Jan Sváček, Jana Červinková, Hanička Nová, Libor Vávra, Helena Svobodová, Markétka Slámová a desítky dalš¨ích přátel. Zdeněk Juřica MONTEL Náměšť nad Oslavou a jeho počítačoví rádci - Slávci Dittrichové předvedli 51. babybox, který otevřeme 30. července v nemocnici v Krnově.

Tímto emailem se mi přihlásil nový ošetřocvatel koní:
Dobrý den , měl bych zájem u Vás procovat jsem vyučený v zemědělství rostliná a živočiřná výroba. Mám kladný vztah k zvířatům jsem pracovitý, ochotný,spolehlivý . Bydlím v Děčíně nyní jsem ukončil prac. poměr jako policista , kde jsem procoval 13 let. Fizický a zdravotně jsem v pořádku . Byl bych moc rád kdyby jste měli zájem .
předem děkuji přeji hezký den.

Štefan Horváth věk 54 let posilám foto . a životopis.

Manželskému páru králíků na Hájku se narodily čtyři děti. Králice se snaží svého chotě přesvědčit, že jsou jeho, ačkoli mají všechny uši v pozoru, zatímco Jeníček je nosí dolů.
Lu

Primář Pícha vítá Milana Štěcha v bráně Hloubětínského zámečku.
Primář Pícha vítá Milana Štěcha v bráně Hloubětínského zámečku.
Zdeněk Juřica a Slávci Dittrichové.
Zdeněk Juřica a Slávci Dittrichové.
V životě jsem neměla jiného králíka než tebe, hájí se králice.
V životě jsem neměla jiného králíka než tebe, hájí se králice.
 

GynCentrum v Hloubětíně a babyboxy společně slaví! 75. holčička v brněnském babyboxu

V nemocnici Milosrdných bratří v Brně 29. května ve 14:25 pomohli do nového života už 75 děťátku - holčičce staré asi 30 minut. Pojmenovali jsme ji Miloslava. Milosti Sláva! Primář GynCentra Petr Pícha pořádá ve čtvrtek 31. května v 16 hodin v Hloubětínském zámečku v Praze 9, Hloubětínská 3 neformální setkání připomínající dvacet let od založení kliniky a sedmé výročí zřízení prvního babyboxu. Otvírali jsme jej díky Petrově osobní statečnosti 1. června 2005 - na Mezinárodní den dětí. Kdyby nebylo GynCentra, nebyl by ani babybox.
Proč zdůrazňuji Petrovu statečnost? Proti babyboxu byla Ministerstva zdravotnictví, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra, negativně se k němu postavila většina oficiálních institucí. Měl jsem za sebou tehdy více jak rok marných pokusů zřídit babybox na tradičním místě - v Zemské porodnici v Apolinářské, přestože přednosta kliniky VFN Praha profesor Jaroslav Živný myšlenku podporoval. Za babyboxem stáli pražští soudci v čele s Janem Sváčkem, Liborem Vávrou, Janou Červinkovou, Hankou Novou a řada jejich kolegů a osobností, členů Kolegia babyboxu.
V GynCentru není porodnice ani dětské oddělení, klinika se věnuje především gynekologii, plastické gynekologii a plastické chirurgii, přesto její lékaři a sestry spolehlivě za sedm let vyzvedli z prvního babyboxu sedmnáct děťátek, poskytli jim první péči a předali je pediatrům - paradoxně obvykle právě z Všeobecné fakultní nemocnice, jež mi zřízení babyboxu neumožnila. Děkuju jim jménem dětí, jimž pomohli na cestu do nového života. Předem děkuju Petru Píchovi, jenž mi slíbil provést plastickou operaci zmenšení břicha. Proběhne ovšem až poté, co babybox v GynCentru pomůže dvacátému děťátku.
Setkání v Hloubětínském zámečku podpoří svojí hrou na housle virtuos a člen Kolegia babyboxů Jaroslav Svěcený. Pozvání přijal předseda Senátu Milan Štěch, jenž se mnou otvíral babybox ve svém volebním obvodu v Pelhřimově. Přijdou poslanci a senátoři podporující babybox - Helena Lanšádlová, Lenka Kohoutová, dětská primářka z Kadaně, kde jsme zřídili čtvrtý babybox, Patricie Kotalíková, profesor Aleš Roztočil, poslanec a zřizovatel babyboxu v Jihlavě, Jana Černochová, poslankyně a starostka Prahy 2, kde je babybox na radnici, Tomáš Chalupa, poslanec, ministr a bývalý starosta Prahy 6, kde byl jeho zásluhou babybox také otevřen na radnici. Přijde místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, který asistoval při otevření babyboxu v Hodoníně, senátoři Miloš Janeček a Jaromír Štětina, pozval jsem osobně i poslankyni Miladu Emmerovou, původně odpůrkyni babyboxů, nyní jeho protagonistku. Váhala, ale věřím, že přijde. Přijedou protagonisté babyboxu z Brna - mecenáš Petr Bečička, majitel společnosti 100MEGA Distribution, rozhodnutý financovat výměnu brněnsk¨ého babyboxu za nový, a Daniel Rychnovský, za jehož ředitelování jsme otevřeli druhý český babybox v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně, který pomohl rovným deseti děťátkům.
Z Náměšti nad Oslavou přijede ředitel projektu nové generace babyboxů a jeho výrobce Zdeněk Juřica, majitel firmy MONTEL, a jeho počítačoví rádci - Slávci - Dittrich senior i junior. Předvedou současný babybox - antikorovou bedýnku s dvoukřídlými plně automatizovanými dvířky, s klimatizací a s dokonalým signalizačním systémem. Dvířka jsou kontrolována fotobuňkami, jež zabrání případné kolizi s rukama dárce či ručičkou nebo nožičkou novorozence. Zdeněk Juřica současně vylepšuje původní babyboxy, aby byly ještě bezpečnější. Předvedeme inovaci prvního hloubětínského pradědečka babyboxů. Zdeněk s trpělivostí naplňuje všechny moje představy a já nechápu, jak jsem bez něj mohl 65 let žít.
Babydědek Lu

Primář GynCentra Petr Pícha u prvního babyboxu
Primář GynCentra Petr Pícha u prvního babyboxu
Hloubětínský zámeček v Praze 9, sídlo GynCentra.
Hloubětínský zámeček v Praze 9, sídlo GynCentra.
Petr Bečička, majitel 100MEGA Distribution, otvírá babybox ve Zlíně.
Petr Bečička, majitel 100MEGA Distribution, otvírá babybox ve Zlíně.
 

Můj fotograf Jindřich Štreit!

Naprosto originální výstavu Jindřicha Štreita pod názvem Chlévská lyrika shlédnete v Národním zemědělském muzeu v Praze 7, Kostelní ulice 44. Expozice je k vidění do konce roku 2013. Jindra ze Sovince zcela jistě na svém hradě Sovinec 2. června v 16 hodin zahajuje výstavu Vladimíra Preclíka, jež potrvá do 30. září.
Jindra zcela jistě otvírá 7. června svoji výstavu Lidé Vítkovska v Galerii Malovaný dům v Třebíči. Shlédnout ji můžete do 22. července.
Jindra Štreit zahajuje 11. června v 18 hodin v Muzeu Českého krasu v Berouně svoji výstavu Chlévská lyrika. Měl jsem tu čest, že v knížce stejného názvu byl publikován i můj text.
Lu

Fotenka z Jindrovy výstavy
Fotenka z Jindrovy výstavy
V opačném gardu
V opačném gardu
Pozvánka do Třebíče
Pozvánka do Třebíče
 

Žil David Rath v Hostivici nebo v Hostivicích?

My Kladeňáci dobře víme, že David Rath donedávna žil v Hostivicích. Ovšem média rozhodla, že žil v Hostivici. Ano, máte pravdu vy, milí čtenáři, kteří víte, že v Hostivicích je všechno možné, tedy ženský rod i pomnožný ženský rod. Ale na Kladensku platí, že Rath se svými ženami žili v Hostivicích, podobně jako u většiny českých zeměpisných názvů končících na "ice" ženského rodu pomnožného. V takovém městě žít zřejmě není špatné, mě pisatele erotika to přitahuje. Světlou výjimkou je Roudnice a Bystřice, ta pomnožná není. Nebo snad někdo z vás, moji milí, žije v Čelakovici? Nebo v pražské Střešovici, ve Strašnici, nebo v Holešovici? Bydlí snad někdo dokonce v Rathově přechodném bydlišti v Litoměřici?
Lu

 

Give me that old time... volá Matěj Kouba

Co je nejpříznačnější rys této doby v Česku? Nikdo ničemu nevěří! Chce se zvolat s jazzmany: Give me that old time... politicians! To se politikům a jiným vypečeným bossům napříč politickým spektrem opravdu povedlo. Vypadá to, že pražští radní teď už nezdůvodní ani opravený hydrant, protože naštvaný Pražák si stejně pomyslí, že se z toho napakuje nějaký Bém nebo Janoušek. Taky historické památky se asi začnou utěšeně rozpadat, protože každý hejtman bude mít strach, aby ho nešoupli do jednoho pytle s Rathem. V zdravotnictví zase straší miliarda za IZIP – žádný pacient neuvěří, že na jeho léčbu nejsou prachy. Odboráři mohou křičet na náměstí, ale předtím musí vysvětlit své vysoké platy a hodinky za statisíce. Dokonce i komunističtí věrní kroutí hlavou nad miliony, které dluží jejich rozvážný guru Ransdorf.
A ti, co loni říkali, že do politiky musí přijít nová garnitura, radši mlčí, aby jim nepřipomněli politickou firmu Barta and John. Ale já chci někomu věřit, sakra! To zaklení mi odpusťte, prosím. Možná naopak zajdu do nějakého kostela! Ne, že by pánbůh byl nějaká obzvláštní jistota, ale za dva tisíce let se na něj skoro nic neprovalilo.
Matěj Kouba

 

Vladimír Stibor zve!

Setkání básníků v Nechvalicích
pod vrchy Cunkova nedaleko hradu Vysoký Chlumec

sobota 26. května 2012 od 10 hod. do pozdních večerních

Program:

malé básnické pohoštění
prohlídka chýše bezdomovce
přejmenování obce Nechvalice
na Básnické Chvalice
za účasti i neúčasti starosty
četba z přinesených děl
virtuální tanečnice z ostrova Lesbos

Srdečně zve Vladimír Stibor

Chlap na fotce bych měl být já.
Chlap na fotce bych měl být já.
Moje chalupa a kostel sv. Mikuláše v Nechvalicích
Moje chalupa a kostel sv. Mikuláše v Nechvalicích
 

Loutkářka Šárka Váchová vystavuje ve smíchovské Galerii Portheimka

Kurátorka Jana Sommerová výstavu pojala jako Šárčin celoživotní medailónek. „Mám tady loutky a návrhy od studií na DAMU dodnes,“ vysvětlila mi Šárka Váchová, jedna z nejvýznamnějších současných loutkářek. Výstava se jmenuje „Večerníček Chaloupky na vršku a jiné pohádky z ateliéru Šárky Váchové“ a název připomíná poslední Šárčin televizní seriál, ovšem představuje celkem 150 loutek z 25 filmových a divadelních představení.
Šárka Váchová vytvořila mimo jiné 38 loutek pro americký velkofilm Pinocchiova dobrodružství, její nejznámější české pohádky jsou Alenka v říši divů, O rozmarné princezně, Malý princ, Švec Dratvíčko.
Výstava má vernisáž 17. května v 17 hodin a potrvá do 17. června, přesná adresa Galerie Portheimka je Praha 5, Štefánikova 68/12.
Nejdůležitější informace nakonec: V Galerii Portheimka jsem vystaven i já, moji milí, ve své životní roli husara Ludvy ze seriálu Chaloupka na vršku. Pokračování televizního seriálu se právě natáčí ve studiu Anima.

Husar Ludva Hess

Upravuji odborně postoj husara Ludvy v Chaloupce na vršku.
Upravuji odborně postoj husara Ludvy v Chaloupce na vršku.
Šárka Váchová mě vytvořila i v současné podobě.
Šárka Váchová mě vytvořila i v současné podobě.
Šárka a já.
Šárka a já.
 

Čapek na iphonu

Tak už mám i já v iphonu balík knížek. Když sedím v metru, přečtu si povídku, v čekárně u zubaře nemusím listovat stokrát ohmatanými časopisy, ale můžu koukat do mobilu, do něhož jsem stáhl skoro celého Čapka a Haška! A nestálo mě to ani korunu – ne protože bych snad byl bezohledný hacker, ale protože Čapkova, Haškova a další díla, kterým skončila autorská práva, najdete na internetu zdarma! Je to fakt docela fajn. Vlastně bylo by to úplně skvělé, kdybych neměl utkvělý pocit, že dostat do mobilu nebo řekněme do čtečky Kindle zdarma obrovský balík knih, je – řečeno současným slovníkem – takové nesystémové. Systémové by to totiž bylo, kdybychom žili ve společnosti, kde by byla celá psaná kultura dotovaná z nějakého úžasného zdroje. Tedy například kdybychom bydleli někde v Emirátech, v zemi s osvíceným vladařem, který neví kam s penězi, a tak se rozhodne rozmazlovat umělce. Nebo kdybychom byli v onom iluzorním fungujícím komunismu. Či alespoň ve Švédsku někdy před dvaceti lety, kde se prý tehdy dalo tvořit neziskovou literaturu a přitom neumírat hlady, protože dávky státu spisovatelům byly dostupné a uživily vás. Jenomže v době Kalouskova kapitalismu – jako člověk, který má k literatuře blízko - cítím eknihy zdarma jako neférovou konkurenci. Konkurenci, která dělá z psaní knih místo zaměstnání náročný bezplatný koníček – něco jako pěstování skalniček na zahrádce.
Karel Čapek za to ovšem určitě nemůže.

Matěj Kouba

 

Matěj Kouba se ptá: Proč jsem se nenarodil černý?

Tak už i Jaromir Nohavica nasadil protiromskou notu. Jak si všiml Respekt, slovutný písničkář na internetu zveřejnil zpívaný fejeton, „virtuálku“, v níž je tento refrén: Mám bílou kůži /Ve tmě zářím /Jako lejno na oltáři/ Jako zlaťák vprostřed herny /Proč jsem se nenarodil radši černý! Jarek prostě v této písni - autenticky, tak jak to dovede jen on - popisuje pocit "slabého bílého", kterého ohrožuje cikánský gauner. Text je to nohavicovsky pěkný, to ano. A opravdu takové situace zažíváme. Ale to že podporuje negativní stereotypy vůči Romům, to se prostě popřít nedá.
Co to, že i náš „nejlidovější bard“ klesl takhle hluboko? Nejdříve mě to šokovalo, mám Nohavicovy písně moc rád – a pak mi došlo, že jádro pudla je skryto právě v Nohavicově lidovosti. Jeho talent totiž netkví jen v jeho dokonalé práci s jazykem a originální invenci. Nohavica má hlavně mimořádnou schopnost vycítit převládající pocity v populaci a ztotožnit se s nimi. Proto je tak úspěšný – a proto taky není možno brát jeho tvorbu jako nějaký etalon spravedlnosti.
Nedá se totiž popřít, že lidová nálada tomu, co Nohavica zveršoval, přesně odpovídá. Na druhou stranu je evidentní, že hlas lidu není vždy objektivní. Zrovna teď je podle mne dost zmanipulovaný třeba virálním marketinkem ultrapravice, kterými jsou prodchnuty internetové diskuse a v poslední době už i mediálním nafukováním romských kaus.
Ne neříkám to jako fanatik multikulti, ani jako ten, co chce jít vždycky proti davu. Romská kriminalita je skutečně velký problém – a zřetelně mi vadí její občasné zlehčování v „seriózních médiích“ a povrchní zásahy ve prospěch Romů ze strany europolitiků.
Na druhou stranu mě děsí, jak v posledních dnech „bojovníci proti škodlivé hyperkorektnosti“ stále více získávají pozice a naznačují, že „takhle to dál už nejde.“ Už i velké listy hrají „romskou kartu“ a mají opakovaně na prvních stranách informace typu „Romové bijí české děti“. Přitom je evidentní, že jakkoli byly nedávné útoky na bílé teenagery alarmující, „cikáni“ na ně nemají monopol. Stačí si vzpomenout na jen o něco starší útok zpovykaného bílého rapera na děti v Ostravě či kopance skinů v pražském metru. Každé takové násilí je odporné – bez rasistického motivu jej však mnozí jednodušší čtenáři ale zřejmě odzívnou. Novináři tedy asi zjistili, že „ilegální“ antikorektní nota dává takovým zprávám šťávu, rovnající se přibývajícím čtenářům. To je vcelku pochopitelný jev – ale nebezpečný. Nebezpečnější, než nějaká Nohavicova písnička.
(mk)

 

Miroslav Václavek odpustil mně i Matěji Koubovi

1.5.2012 v 12:03, Ludvík Hess :
Milý pane Miroslave Václavku, jste-li totožný s Václavkem, pisatelem blogu na www.idnes.cz, prosím, prosím, odpusťte, že jsme do Vás s Matějem zaryli, netušíce, že se jedná o významného českého básníka.
S úctou Lu a Ma

Přeji krásný májový den, právě jsem se vrátil z nádherného mountain bikingového tripu do hor a tak vám tedy pln opiátů, které si tělo vyrobilo odpouštím :-) Ale samozřejmě, že bych vám odpustil i tak, protože v zásadě ani není co odpoutět - teprve rozdílné názory jsou cestou ke smyslu, který je třeba neustále hledat. Pokud jde o mne, hluboce respektuji názor každého člověka aniž by to ve mně zanechávají něco negativního. Nehledě k vašim zásluhám o Baby boxy, které už zachránily tolik dětí. Mějte se krásně a děkuji za mail.
Mirek

 

Jak dopadl Leopold F. Němec, když mi chtěl pomoci založit nové politické strany

Vážený samozvaný šéfredaktore Lu, milý babydědku.

Vaše oznámení, že zakládáte jednu středo-levou a jednu levo-levo-středou stranu, mne nemohlo nechat v klidu. Zvláště Vaše potřeba nějakých těch podpisů mi připadá celkem logická, ale hlavně snadno splnitelná.
V upřímné snaze vytáhnout Vám trn z paty, zpunktoval jsem na zdejším provinčním Masarykově náměstí petiční akci s názvem „DČ patří DV“. Za každý podpis jsem kasíroval 1 Kč (ale platit šlo i v cizích měnách) a vybranou částku jsem chtěl slavnostně předat Vaší nadaci na pražském Žofíně. Jistě nějakou nadaci máte, nebo založíte. Předání by proběhlo za přítomnosti kamer zcela nezávislé televize, která by exkluzivně, jako první a jako jediná o tom podala zprávu.

Rozběhlo se to slibně. Ale jen do doby, kdy byl zveřejněn odposlech mého rozhovoru se záhrobím. Jak později na četnické stanici vyšlo najevo, petenti se mylně domnívali, že název petice „DČ patří DV“ znamená „Demokratické Česko patří demokratickým voličům“. Po zjištění, že název „DČ patří DV“ ve skutečnosti znamená „Divoké Česko patří Divokému vínu“ se strhla neskutečná vřava, kterou ukončil až hysterický výkřik pana wachtmajstra: „Vypadněte ven, nebo vám zkopu prdel do špičata.“ Uposlechli jsme všichni a obešlo se to bez pokut. Jenom já jsem byl hned druhý den vyzván berňákem, abych podal daňové přiznání. Prý jsem odklonil část petiční daně.

Po tomto neúspěchu jsem k překvapení jinostranců změnil taktiku a rozhodl se podpořit stranu vyhřívaných bedýnek, tak zvaných babyboxů. Abych získal finanční prostředky na volební kampaň jejího předsedy, babydědka, rozhodl jsem se pěstovat a prodávat babyku. Dobře si pamatuji, kolik mne v Praze jedna babyka stála.
Ukázalo se však, že mé chudé a kamenité políčko na Drahanské vrchovině je k pěstování babyky naprosto nevhodné. Urodila se sotva jedna bedýnka a políčko jsem výhodně pronajal pracovitým a skromným asiatům, za symbolické nájemné na padesát let.

Leč nevzdal jsem to. Nahrála mi náhoda, když jsem na kopané slyšel pokřik našich ultras: „Sudí mrkev, sudí křen, vyhoďte ty svině ven.“ Vy jako erudovaný koňák zřejmě kopané (a fotbalu zvlášť) nerozumíte a netušíte, že ho pískají tři sudí. Jeden z nich je hlavní, zbývající dva mu přicmrndávají. Stává se jim, že ten na lajně mává ofsajd nebo faul, ale hlavní na to nedbá a nepískne. Nebo naopak. Tak mne napadlo, pěstovat mrkev a křen. Ty se na rozdíl od babyky hodí do chudé země. Jako na potvoru se v posledních letech přemnožili divočáci (Sus scrofa – všimněte si ten monogram), kteří mi svěřenou půdu svými rypáky za spokojeného chrochtání celou rozryli, a všechno, mrkev i křen, ty svině sežraly.

Dospěl jsem tak k přesvědčení, že Váš pilotní projekt nemá naději na úspěch a není ani životaschopný. Nechci radit, to chraň Bůh, ale raději zůstaňte u svých milovaných lichokopytníků.
Jistě jste to již někdy slyšel. Aby dobrá věc měla naději na úspěch, musí procházet napříč politickým spektrem. Rozhodně nestačí, aby dobrá věc procházela napříč kopytníky. Na jedné straně jsou totiž lichokopytníci (například koně) a na straně druhé sudokopytníci (např. divoké svině). Ale nejsem politolog.
Co dodat. Jak říkal baron Archibald Prášil: „No, snad jsem tolik neřek, dědečku.“

LFN

 

Svádět současné rozkrádání majetku na komunisty je hloupé

Miroslav Václavek v blogu „Komunista si svůj majetek neznárodní“ tvrdí, že po roce 1989 se majetek za stovky miliard korun stal především předmětem vlastnictví vyvolených členů komunistické strany, nebo příslušníků StB. Je to už staré téma, ale s prohlubující se vnitropolitickou krizí se zjevně zase hodí. I Václavek, podobně jako další pravicoví naivkové, utěšuje podobně naladěné, že veškerý svrab u nás - od tunelování přes korupci až po justiční mafie - je vlastně dílem KSČ. Chtěl bych předeslat, že o totalitních komunistech nemám iluze, jsou to vesměs dogmatičtí nudní strejcové, kteří mají máslo na hlavě. V tomhle jsou ale opravdu spíš nevinně. Chápu milé pravičáky, že by se jim takové vysvětlení hodilo, je však falešné jak pětník.
Stačí se podívat, jak skončili čelní komunističtí funkcionáři. Do jednoho to jsou důchodci, kteří žijí jen lehce nad hranicí životního minima. Ne že by si tento osud nezasloužili, říkat však, že právě oni rozkradli miliardy, by bylo směšné. Správný pravičák jako Václavek však v této chvíli nejspíše pohrdavě zkřiví ret a řekne něco o tom, že tohle byli přece už na sklonku socialismu dědkové - a že hledat by se mělo mezi jejich potomky.
Má pan Václavek pravdu alespoň v tomhle? Podívejme se na to objektivně a pomiňme skutečnost, že je poněkud chucpe vyčítat někomu jeho původ - právě zkušenosti z doby socialismu v tomto směru ledacos napovídají. Ti, co to tvrdí. mají nicméně pravdu v tom, že někteří synové a dcery případně vzdálenější příbuzní komunistických bosů, se skutečně domohli značného majetku. Ostatně aby ne, většinou měli slušné vzdělání a něco do začátku, takže v podnikání měli fóra. To je samozřejmě poněkud nespravedlivé.
Jak se tomu však dalo zabránit, pokud byste z dětí „pupíků“ neudělal lidi druhé kategorie? A nebyla by to zase neodpustitelná nespravedlnost vůči lidem, kteří se na nespravedlnostech totality nepodíleli, jen byli z dobových dobrých rodin? Mají se nespravedlnosti řetězit? Ostatně podobné zvýhodnění měli - upřímně řečeno - v devadesátých letech i bohatí dědicové lidí, kteří si vydělali majlant v exilu. Obě tyto skupiny byly značně zvýhodněny proti jejich neprivilegovaným vrstevníkům – u funkcionářských dětiček to bylo ovšem ostatně do jisté míry vyváženo nezáviděníhodným pokazováním na jejich původ, kterého si v devadesátých letech pochopitelně docela užily. A taky měli peněz méně než "zápaďáci".
Správný pravičák Václavkova typu ovšem namítne, že tato negativa byla vyvážena neviditelným pletivem vztahu mezi bývalými mocnými. Asi takové pletivo existovalo, jsem však přesvědčen, že bylo velmi brzy nahrazeno sítí zbožně peněžních vztahů. Ostatně to, že síla bývalých komunistů nehrála v Čechách zas tak významnou roli, dokazuje jen trochu detailnější nahlédnutí do jmenného seznamu těch, co si tady podezřelé miliardy vydělali. Ne, že by mezi nimi nebyly děti z totalitně privilegovaných rodin (Babiš), zrovna tak tam ale najdete emigranty (Kožený, Bakala) i bývalé řadové zaměstnance někdejších socialistických firem (Pavel Tykač) či veksláky (třeba Radovan Krejčíř). Stejný vzorec funguje myslím i na nižší úrovni podezřelého bohatství. Zkrátka pokud má někdo statistická data o kryptokomunistickém bohatství, ať je předloží. Bez toho jsem zatím přesvědčen, že prostě když zvítězily prachy, vytvořila se mafie docela jiná – v níž kamarádšofty otců hrály jen velmi malou roli. A logika této mafie, stejně jako přesvědčení jejích nositelů, neměla s komunismem nic společného, naopak byla s ním v protikladu.

Matěj Kouba

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 >