Petra Baďurová

Fotografie autorka

„Knížku jsem napsala nejen jako vzpomínku na léta prožitá se psy svými, ale taky na památku všech těch čtyřnohých bytostí, které nám na chvilku prozářily život, na oslavu těch, kteří si tu stále radostně pobíhají, a na počest všech, kdo se ke zvířatům chovají hezky,“ říká Petra. Protagonistou i vypravěčem knihy je jeden už hodně starý pes, německý ovčák, Egon, známý ze svého úspěšného facebookového deníčku, který ale „v Německu jaktěživo nebyl a ovce zná jen přes plot na chalupě“, kam jeho dvounohá smečka s oblibou prchá ze „zasmraděný metropole“. Egonův jazyk, perfektně odposlechnutý od pražských pejskařů, je nevyčerpatelným zdrojem zábavných dvojsmyslů i ironických postřehů, přesně cílených na každodenní radosti i strasti početné skupiny městských chovatelů psů.
Petra je pejskařkou už půl století, nesnáší polidšťování zvířat a v příběhu vtipně zúročila své kynologické znalosti a zkušenosti, i své úspěchy a nezdary ústící v poznání, že „pejskařina je čirý masochismus“. Umí se s notnou dávkou sebekritiky, nadsázky a humoru trefovat do vlastních řad.
Na křtinách psí knížky nechyběli ani psi. A ne ledajací:
https://www.ecanis.cz/clanky/krest-knihy-egon-desna-psina_1300.html?klic=1404
Jaké to asi je, být opečovávaným mazlíčkem v pražském bytě? Co by nám tak pes řekl na naši často přehnanou starostlivost, kdyby uměl mluvit? Považovali bychom ho pak stále za svého nejlepšího přítele? Co bychom se o sobě dozvěděli? A co je to za spolek tihle pejskaři? Příběh jednoho psího seniora, jeho nesnesitelné paničky a shovívavého páníčka je vhodný i pro větší děti, pobaví nejen milovníky psů a zvířat, ale každého, kdo se rád při čtení zasměje. Je to totiž děsná psina…
https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/

BABSKÁ RADA

Leželi jsme na zahradě s mym bráchou Ronym. Vona na lavičce nás hladila stereo. Najednou ztuhla: Sedni! Prohrábla mi krk svym rudym drápem. Rozhrnula podsadu a přiblížila k ní zrak. Pak zvolala směrem ke garáži: „Pocem! Chceš něco vidět? Bradavice!“ Šmejdila vyplašeně dál v mý podsadě. „A hele! Ještě jedna. A rovnou XXL. No to je jasný. Jsou virový. Líhnou se jak houby po dešti. Ještě aby to tak chytnul Rony. To bych to schytala.“
Garáž na to nic. Vzala teda mobil, zaťukala na něj a pravila mu: „Dobrý den, do kolika ordinujete?“ A v cuku letu jsem seděl na zadnim sedadle. Zastavila před veterinou.

Náš venkovskej doktor si nasadil voptiku a vobratně mě prohmatával: „Koukněte, tady je ještě jedna. Ale nic se neděje. To se starším psům dělá. To je normální. Můžete na to zkusit vlaštovičník. Jen to hlídejte. Ať si to nekouše. Infikovaná krev snadno nakazí okolí a udělaly by se další.“
Naše kuchyň se vobratem proměnila v květinářství. Všude samá váza. A v nich kytky z vlašťovek. Co z nich kape žlutý mlíko. Každej večer přitáhla z louky čerstvej pugét. Uždibovala šťopky a ťupala jima mý bradavice. Každý ráno mi je měřila a fotila je mobilem. Dávala je na fejsbuk. „Fandím alternativní medicíně,“ hlásala a lidi jí to lajkovali. Jak se ráno probudila, hned mi zas hrabala v podsadě. „Skvělý, fakt se to zmenšuje. Člověk by řek babský rady, ale vono to funguje. Za chvíli tam nebude nic.“

Hned další ráno se jí to vyplnilo. Místo nevzhlednýho výčnělku vobjevila na mý zádi jen voslintanej flek. Vykousanej do srsti. Pěkně geometrickej. Velikosti pětikačky.
„No tak to je průser,“ zavyla. Vokamžitě vytasila mobil. Devětkrát do něj zaťukala a řekla: „Promiňte pane doktore, že vás volám na soukromý číslo. O víkendu. A tak brzo. Nebudím vás? Vím, že ho normálně nedáváte. Vážím si toho, že mně jo. Víte, že nevolám, pokud nejde o něco fakt vážnýho…“ Zmlkla, poslouchala mobil a zpod nakrabacenýho vobočí na mě koukala. „Ne. Ne, to ne. Ne, zatím ne,“ vodpovídala mu. „Ale i tak je to urgentní. Jinak bych vás přece nevolala. Znáte mě! Vlaštovičník je výbornej. Ta malá bradavice úplně zmizela. Žádný nový se mu neudělaly. Ale zrovna teď si vykous tu na ocase! Dělala jsem to přesně tak, jak jste řek, furt jsem ho hlídala, potírala, kontrolovala, přeměřovala. Ale dneska se probudím a koukám, že je prostě fuč. Asi ji sežral. Nikde ji tu nevidím. Pane doktore, co s náma teď bude? Když se to přenáší tou krví. A nemůže se mu to roznýst taky uvnitř? Myslím jako v těle. V organismu. V zažívacím traktu třeba?“
V mobilu to zachrchlalo. „Ano,“ řekla, „tu třetí tam má. Na tý slabině. Jak jste ji objevil vy.“
V mobilu to zachrchlalo znova. „No ano,“ řekla, „mám teď dovolenou. Ne, nejedeme nikam. Ano, udělám cokoliv. Momentíček, napíšu si to. Dám vás na hlasitej odposlech,“ řekla Vona a nervózně hledala v šupleti tužku.
Z mobilu na stole se teď linul starostlivej hlas mýho letního veterináře: „Nikam teda nechoďte a sledujte tu třetí. Sledujte i jeho. Kdyby si po ní šel, tak mu na to kápněte kečup! Bude mu líp chutnat! A jinak buďte v klidu, sežraná bradavice ničemu nevadí. Jestli nemáte kečup, vemte betadin, myslím tu dezinfekci od minule, ta mu to vysuší. Takže prima víkend. Hezký zbytek dne. A stavte se někdy. Rád vás uvidím. Nebo klidně volejte. Vám vždycky rád poradím.“