na další stranu
Dušan Spáčil
MÜNCHAUSEN V RUSKU
I.
Pamatuju si rudé vlajky a třepetalky.
Nadouval je vítr,
až se podobaly
červeným jablíčkům z Míšně.
(Taky jsi v nich objevil hvězdy?)
Jo a dechovka tam hrála skřípavě,
přesně tak, jak se otvíraly dveře místních chalup.
II.
Projevy strejců v starých uniformách od Bachmače -
místo výstřelů ale následovala kanonáda mlaskavých polibků.
Slyšet byl ale i štěkot trojnohého strakatého psa
a krákoravý zpěv veterána.
Ten měl jednu nohu,
hruď strakatou řády a
seděl tam na prkýnku
s kolečky.
III.
V bludišti bílých stop -
na bílém sněhu pod bílými břízami -
jsem poslušně polykal černý chléb se solí
a bezzubé úsměvy kolchozníků.
Aplaus mě zaplavoval jako krymský příboj,
kapela se překonávala
a děti zpívaly Podmoskovskije večera.
Nestyděl jsem se za slzy.
IV.
Pak se ovšem rozvrčely motory PzKpfw VI Tiger...
I já jsem nasedl na svého plnokrevníka.
A najednou tu byla černá spáleniště
a lidské hlavy,
které po výstřelu pukaly
jak asfaltoví holubi.
(Na děti se tak špatně mířilo.)
Krev se mísila s vodkou
ve stejné chvíli,
kdy se její potůčky spojovaly v řeky.
Proboha, kam to jen tekly?
A byla to i tvoje krev?
V.
Mě vlastně zajímalo jen
že tys měla pestrobarevný sarafán
a od mrazu červené tváře!
Maličkou chvíli jsi chladila
jak výčitka svědomí -
ale pak jsi už jen tála
jako kostka cukru
přidávaná
k čaji z ruského semaforu,
která se nerozpouští v šálku,
ale na jazyku.
Když jsme pak usínali,
šťastně ses přitulila.
To jen já měl zlé sny.
VI.
Když jsem se konečně vzbudil,
bylo všechno jinak.
Nejen proto, že roztál i všechen sníh
a Nataše někdo ostříhal
její dlouhé copy.
Říkalo se, že za útokem byla Katjuša..
Ale možná jsem jen zaspal až do jara 1945.
V každém případě
všechen mráz se přestěhoval
do hloubi mé duše.
Snad proto, že kůň,
kterého jsem večer přivázal
k tomu dvojitému kříži u cesty,
teď jako koňský spasitel
visí na baňatém kostele
uprostřed vsi?!
Nebo proto,
že i já měl na krku oprátku?
Jenže když se jmenujete
Münchausen,
je těžké přesvědčit místní,
že jste nepřišel do Ruska
s divizí Totenkopf.
VII.
Teď jen přemýšlím,
jak mám vysvětlit tajným,
co se kolem mě vyrojili,
proč jsem obrátil ruského vlka
naruby jako rukavici!
Koukám po vesničanech
co tu byli včera...
Ale všichni jen mrazivě slibují
to nepochopitelné:
"Jen počkej."
PETŘÍNSKÁ ROZHLEDNA
Když mi táhlo na pět,
byl jsem silnější než táta.
Vítězil jsem nad ním
bez všech cirátů,
z podlahy pak volal, že se vzdává
(a Pepkovi Námořníku sláva)
stačily mi na to
dvě lžičky špenátu!
O patnáct let později jsem dávno
přerostl i dveře v jedenácté třídě.
Z podpalubí napínal jsem plachty na ráhnech.
Všichni říkali: Kam ten to dotáhne!
Jen počkejte lidi, až to na něj přijde...
Pravdu měli -
za pár let jsem už byl velký,
větší než Petřínská rozhledna,
věděl jsem i věci,
o nichž jiní nemají ponětí.
Platil na kulturu
(a taky na děti).
Polévku jsem servíroval
vždycky poctivě, ode dna...
Potom jsem však potkal
jednu smutnou paní,
netvářila se na mě
vůbec příjemně.
Utíkal jsem kvapem
od té divné ženy -
jenže nohy už mám
v tom bahně ponořeny,
a cítím: zas rostu,
rostu do země.
|
