Archiv divoké vinice

Pozvánka od Vladimíra Stibora!

 

181. děťátko v babyboxu v Nemocnici Pelhřimov není děťátko, ale patnáctiměsíční kluk – Karel Spěváček!

V pátek 18. ledna, hodinu před půlnocí, se dosud bezdětný babybox v Pelhřimově zaplnil zdravým chodícím klukem. Vzápětí mi primář dětského oddělení Stanislav Houštěk telefonicky potvrdil, že obrázek, který m přišel do mobilu, není sen, ale skutečnost: „Odhaduji ho na patnáct až šestnáct měsíců. Váží devět a půl kilo a má šest zubů. Je zcela zdravý, jenom jej teď sestřičky zahřívají, protože byl trochu podchlazený, měl 35, 5.“
Babybox jsme otvírali 21. 12. 2007 na osobní přání tehdejšího ředitele nemocnice inženýra Hraly, protože na chodbě nemocnice nalezli odložené děťátko. Byl to první babybox, který podpořila Nadace Komerční banky, a. s. – JISTOTA a při jeho otevření jsem se seznámil s Milanem Štěchem, který přijel spontánně a nabídl mi ze své kapsy finanční dar. Peníze jsem nepřijal a Milan Štěch se stal příznivcem babyboxů a zúčastnil se mnoha otvírání. Výměnu starého babyboxu za babybox nové generace jsem už domlouval s novým ředitelem inženýrem Janem Mlčákem, svým starým známým, s nímž jsme otvírali babybox v Nemocnici Jindřichův Hradec, a poprvé jsme se setkali v roce 1985 u Obvodního soudu v Praze 5, kde zastupoval Státní závodiště. Spor byl o chovatelskou prémii za vítězství mnou odchovaného hřebce Marco Polo ve Velké jarní ceně v Chuchli a já jsem prémii šťastně vyhrál.
Jistě se ptáte, proč jsem klučíka pojmenoval Karel Spěváček, dobrý muž toho jména se věrně stará o dobrý stav spolkového automobilu v servisu TUkas v Praze 10 - Štěrboholské ulici. Karla Spěváčka mi doporučil majitel servisu Jiří Tůma, můj letitý dobrý známý. Zdá se, že všechno spolu souvisí a v případě malého odloženého Karla Spěváčka v Pelhřimově do sebe zapadá historie stará desítky let.
Ať žije Karel Spěváček z Pelhřimova a jeho život ať pokračuje šťastně v nové rodině! Ať žije Karel Spěváček z TUkasu! Ať žije primář Stanislav Houštěk, který mi o půlnoci vyprávěl o malém klučíkovi a trpělivě vyslechl moji historku o seznámení s ředitelem nemocnice v roce 1985.
Babydědek Lu

 

Velký český psycholog profesor PhDr. Milan Nakonečný oslaví své 87. narozeniny výstavou!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

???

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Co vám přeju v novém roce!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

O knize Doteky krásného umění

Olga Nytrová, Bohumil Ždichynec, Dušan Spáčil, Alois Marhoul, Břetislav Ditrych a Luboš Y. Koláček jsou autory publikace Doteky krásného umění. Je - jak to jinak říct? - vznosná - a v krvi mnohých Čechů nenacházíme, pravda, přespříliš důvěry ke vznešenosti. Ani krásná obálka knihy od Zdeňka Hajného nemusí tudíž každému imponovat, a to obzvlášť v konstelaci s natolik povznášejícím titulem. Ale nepřehánějme to se snahou o civilnost a sám věřím, že je podobná obava bláhová.
Práci s tímto dílem měli jak jeho editor Bohumil Ždichynec, tak desítka dalších spisovatelů a výtvarníků, a objevíme tu jak verše, tak i četné eseje a úvahy, to vše v počtu 154 položek a v sedmi částech. Nechybí slovo úvodem, ani doslov z pera literárního teoretika Miloše Kodejšky, a kdyby bylo jednou větou možné říci, o čem se dočteme, nebylo by třeba toho tolik psát a sestavovat.
Pro začátek si všimněme úvahy Olgy Nytrové Četba jako dobrodružství. V ní je citována nejmenovaná holčička, která se velmi vytáhla, protože na jedné besedě docela invenčně nazvala slova „lodičkami pro obraz“.
V jiném eseji Labyrint světa a ráj srdce připomíná pak Nytrová slova J. Á. Komenského o podstatnosti cest do našeho nitra, nu, a v tomto je tudíž její příjmení přiléhavé. Ještě na jiném místě cituje pak velmi příhodně Ezru Pounda, a to v souvislosti s jeho názorem na význam hlasitého čtení veršů. Je to bezpochyby správný názor. Až pádnou a „spádnou“ recitací se totiž často odhalí to, co patrně věděla i bez Pounda. Nadbytečnosti a jakási malá a „zlá“ vakua, nedostatek sugesce, až utěrkové otřelosti a „cirkusová“ neobraznost. Takže, pozor! A je to opět Olga Nytrová, kdo v knize osvětlí světy Josifa Brodského, a z jejích - i bez recitace výrazných – veršů zmiňme aspoň Rembrandta, Židovskou nevěstu a Leonarda da Vinci.
***
Františkem Gellnerem, především jeho vztahem k Paříži, se v Dotecích krásného umění zaobírá Břetislav Ditrych (v textu Ztracený básník) a jiný jeho příspěvek pak informuje o pozoruhodných chvílích života Jana Zrzavého (str. 122). Tentýž autor nás vede do nitra nemocnice v Mělníku a připomene, že tu roky a až do smrti ležel nevyléčitelně nemocný surrealista Oldřich Wenzl (1921-1969, cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Wenzl).Ve svých dvaceti letech mu Ditrych napsal, že holduje jeho veršům.
A Břetislav Ditrych se rovněž zajímá o Adalberta Stiftera (a jeho Šumavu) anebo o Egona Schiele - ve vztahu ke Krumlovu -, o Gogha a taktéž o působivý obraz Mrtvá Němka od Jaroslava Valečky (str. 160-164). Některé momenty životní cesty F. X. Šaldy reflektuje poté hned vedle kritikovy podobizny od Maxe Švabinského.
Další z autorů Doteků Luboš Koláček knize dodal mimo jiné zajímavé biografické texty Karel May – prapodivný „bílý bratr“ Vinnetoua a Velký poetický mystifikátor Ludvík Souček o naději. Vymykají se – a trochu se tím ve zbytku svazku paradoxně utápějí. Nebyly rovněž dost přehlédnuty a například Cestu slepých ptáků situují z nedbalosti až do 70. let.
***
Bohumil Ždichynec nám v této knize mezi jinými předkládá verše Zvonkohra od sv. Víta, Pohled z Vyšehradu, Beethovenova Osudová v Karlových Varech, Odlet vlaštovek Bohuslava Reynka, Magická podletní Praha, Kostel Nejsvětější Trojice na Srní, Kde leží původní zahrada Eden?, Vincent van Gogh, Jak žít? a Bytost v davu.
Svou další báseň Po bouři připisuje bohemistovi Vladimíru Novotnému, žijícímu dnes v Chodouni u Zdic, a úžasné Tiché místo v srdci Prahy vede čtenářku
i čtenáře k milencům do Ledeburské zahrady. Sala terrena toho místa je vskutku kouzlem!
Nu, a Bohumil Ždichynec dodal knize rovněž portrét sochaře Břetislava Bendy (1897-1983) a přispěl nejzajímavějším z nepoetických koleček svazku s titulem Syndrom falešné vzpomínky (str. 226-230).- To, že je lékař, se přitom v jeho psaní občas odráží, a přínosem je i komplet šesti jeho textů Poezie léčící (253-256), zahrnující také kapitolu Biblioterapie a úvahu nad udělením Nobelovy ceny Bobu Dylanovi. I závěrečná stať publikace Doteky krásného umění je pak Ždichyncova a jmenuje se Život jako umělecké dílo. Sestává z úvodu a 11 kapitol, které (chci zdůraznit) nelze počítat za samostatné příspěvky, byť právě tím obsah knížky trochu mate.
Skvělý text Nádherný neporažený Leonard Cohen (str. 100) od dalšího z autorů Dušana Spáčila přibližuje dotyčného zpěváka a literáta, který zemřel 7. listopadu 2016, a v Náboženství uměleckých snobů podezírá týž autor některé avantgardisty z toho, že nejsou víc než průvodci po vtipných nápadech. Někdy i méně vtipných. A má pocit, že někteří avantgardisté doputují až k triviálnímu gestu. Spáčil ovšem nehudruje jen za sebe a vychází z textu Chalupeckého knihy Na hranicích umění. Lze i nelze s ním souhlasit! Nesouhlasím v tom, že právě podobné banality nás zavádějí do situací, kde nakonec upřednostníme kýč. Ach, ne. Nebývá to na podnět „falešné části avantgardy“. Na to jsou podobné momenty až příliš ukotveny v naší přirozenosti.
***
Alois Marhoul přispěl verši Ti lidé, Malému princi a nám ostatním, Lampář, O pravdě, O lži a Tam na Zemi a textem Mobelova cena aneb hledání perel v současné české poezii (a možná nejen v ní). V úvodu stati cituje - poněkud přehnaná - Halasova slova, podle nichž stačí, když osloví báseň i jen jediného vnímatele, a dle nichž je básníkem každý, kdo poezii už jenom miluje, aniž tvoří.
Zaujme i cyklus šesti Marhoulových úvah Jak by nás viděl Ezop, kdyby k nám zavítal počátkem 21. století a nechybí titulní báseň jeho sbírky Adresa dočasného pobytu (2017). Marná není, řekl bych, ani jeho pocta Edgaru Poeovi. Má titul Až.
***
Ne všechny příspěvky možná musela kniha obsahovat a podle mého to platí nejvýrazněji o těch, které původně vznikly jako projevy. Jistě, je to na diskusi! A jistě, společenskou kritičnost těchto příspěvků jen vítejme. Jako i pozitivní pohled na svět vůbec. Opravdu nevím, zda má původ v srdcích šesti tvůrců knihy, ale zato vím, že si ani jeden z nich neodřekl verše; což možná nejvíc zaujme u Luboše Koláčka.
Ani toto mé slunné nahlédnutí mezi stránky „dotekové“ knihy nemění ovšem mnoho na spornosti její koncepce. Mohu se samozřejmě mýlit, ale editora bych se zeptal, nakolik si uvědomil, že rozvržení celku může vést... i ke značně nahodilému řazení příspěvků.
Vede skutečně? Suďte sami. A aby nedošlo k mýlce, musím říci, že taky mnohé úvahy-přednášky tu nelze než uvítat, přičemž asi nejvíc to platí o pozoruhodném příspěvku Olgy Nytrové Bůh jako hráč a experimentátor.
Autorka se v něm - s vírou v Boha a taktéž za pomoci Bible i mnohých autorit - zamýšlí nad potřebou dětské hravosti v životě, nad židovským humorem, moudrostí obecně, riziky svobody či definicí skutečné poezie. A hovoří tu také o neexistenci náhody v toku stálých proměn světa a já - po všech těchto úvahách - dozajista přestávám brojit proti (z mého hlediska) až moc obecně nastavenému tématu knihy. Ukazuje se totiž, že ono nastavení v reálném výsledku až překvapivě funguje; a jistě, někde došlo taky na přílišná zobecnění, nicméně hned další sekvence plné poetické zkratky to vyvažují. - A citujme závěrem aspoň dvě z básní Bohumila Ždichynce.
Rolling Stones mých mladých let
V zlatých šedesátých jsme je milovali,
dodnes rock a plameny přežívají,
davy šílí, ta elegie ještě hraje vabank.
Dveře dokořán proti osamění srdcí,
hudba jako z jiného světa.
Rolling Stones válej pecky svý
v návratu do budoucnosti.
Balvany se valí řekou v rytmu rock´n´rollu,
záblesk nebe v psychedelickém opojení
zaobluje hrany.
Člověk se musí stát svobodným,
aby pochopil, že písně nehledají štěstí,
ale jsou mu odměnou.
Po bouři
Vladimíru Novotnému
Pěnící závoje vln končí
svou pouť na pláži.
Vítr přesýpá jemný písek,
cítím lehký dotek dun
přecházející v šepot věčnosti.

Je po bouři,
z mraků vystupuje Ararat.
Kde zůstala Noemova archa?
ptám se ozvěny,
ale nebe mlčí.

IVO FENCL Doteky krásného umění. Editor Bohumil Ždichynec. Napsali a ilustrovali Břetislav Ditrych, Luboš Y. Koláček a Bohumil Ždichynec. Další autoři: Olga Nytrová, Alois Marhoul a Dušan Spáčil. Další ilustrátoři: Zdeněk Hajný, Břetislav Benda, Vlasta Polívková, Vladimír Pořický a Karel Stehlík. Nakladatelství Bondy. Praha 2018. 312 stran. ISBN 978-80-88073-27-7

 

180. děťátko bylo odloženo do babyboxu na radnici v Praze 6!

Je to vánoční klučík narozený 26. prosince a odložený těsně po porodu 27. prosince v 1:06. Službu měla paní Hovorková, která klučíkovi dala na cestu do záchranky vlastní deku.
Za osm let existence radničního babyboxu zřízeného na přání tehdejšího starosty Tomáše Chalupy je to čtvrté radniční děťátko. Tomáš Chalupa byl taky první, jemuž jsem poslal zprávu. Nechtěné lidské mládě jsem pojmenoval Filip podle návrhu Světlany Witowské, jež mě nedávno uvedla v Události komentáře a dala mi několik námětů na jména.
Ať žije Filip! Ať žije paní Hovorková! Ať žije Tomáš Chalupa!
Babydědek Lu

 

Co poslal Štěpán Votoček

Advent

Námraza na stvolech
kruh svíček na stole
tma knoty zčernalé
hořet je troufalé

 

Pf 2019 od Dušana Spáčila!

PF 2019

Venku se čerti žení
S bílými anděly
Čekám v tom chumelení
Co nám kdo nadělí

Čerti se skryli s kočkami
za naším kominem
a anděl líbá vločkami
večerem ztichlou zem

Všechno nejlepší , hodně zdraví - a hodně lásky a polibků přeje

Dušan Spáčil

 

179. děťátko v babyboxu v Turnově!

Mobil mě upozornil na otevření turnovské bedýnky ve 13:24, za chvilku už jsem na displeji svého mobilního telefonu uviděl obrázek děťátka oblečeného do modré zimní kombinézy, růžové mikiny a bílé čepičky. Vlídný primář Jaroslav Frömel mě informoval, že děťátko je holčička, na první pohled zdravá, zřejmě narozená v nemocnici.
Holčičku jsem pojmenoval Světlana po půvabné moderátorce České televize Světlaně Witowské, které jsem při nedávném rozhovoru v Události, komentáře slíbil, že další holčičku odloženou do babyboxu pojmenuju Světlana.
Světlana je 179. děťátkem celkem, 17. letošním a prvním turnovským. Skóre holky versus kluci zvýšila na 104:75.
Turnovský babybox jsem otvíral 12. srpna 2015 s tehdejším ředitelem nemocnice Luďkem Nečesaným, který je babyboxový ředitel - otevřel jich se mnou celkem pět!
Ať žije malá Světlana! Ať žije Světlana Witowská!
Babydědek Lu

 

František Talián

9.listopadu nám, kteří jsme nedávno pokřtili jeho knihy, František Talián napsal, že by nám rád poděkoval a pozval nás až se vrátí z Egypta, kam odjíždí, na martinskou husičku a Prazdroj do hospody u Brejšků ve Spálené ulici. Vím, že měl tuto hospodu rád, scházeli jsme se tam již v mládí. Ten minulý čas uvádím proto, protože se František už z Egypta nevrátí a to pozvání na martinskou husu už nenaplní. Franto, to víš, že nezapomeneme.
Petr Cincibuch

 

Mail, který mi poslal Karel Sýs.

Milý Lu, díky. Doufám, že DV neskončí, není to stříbro, nýbrž zlato.
Píšeš o PR za miliony - v zemi, která si říká demokratická, knihkupci odmítli po udělení ceny prodávat mé knihy, takže budu bez čtenářů.
Dobře mi tak? Nebo dobře jim tak?
Tvůj Ka

A CO JSEM KARLOVI ODPOVĚDĚL?

Milý Ká, vzpomínám-li si dobře, upozorňoval jsem Tě na negativa přinášející cena od Zemana. " Milý Kájo, osobně Ti vyznamenání nemohu doporučit. Ludvík" byl titulek, který jsem napsal v aktualitě už 26. května. Lu

 

Blahopřání Dušana Spáčila Jirkovi Žáčkovi k narozeninám!

Dovol mi popřát Ti, Jirko,
aby zas,
když škrtneš sirkou
básně,
aby zas dobrou hlavičku měla
a krásně se rozhořela.

 

Kousek ceny patří Dvořákovi

Ve všech debatách a článcích, které jsem zaznamenal v souvislosti s udělením Puškinovy ceny Nohavicovi se tento písničkář buď velebí nebo zavrhuje, Já osobně patřím k jeho skalním příznivcům. Ale chtěl bych upozornit na jeden důležitý aspekt co se týče popularizace ruských bardů, za něž JN vlastne cenu dostal a přitom se vůbec nezmiňuje. Řada těch výborných překladů totiž není Jarkových, ale jsou dílem Milana Dvořáka. To by mělo být také zdůrazněno, byť Milan by si k Putinovi pro metál asi nešel.
DUŠAN SPÁČIL

 

Oldřich Damborský ke Karlu Sýsovi!

Milý Lu...srdečně zdravím z konce slunečného dne...:-)....tak jsem se v neděli díval na slavnostní vyhlašování významných osobností k 100.výročí založení republiky a velmi mne potěšilo, že byl vyznamenán medailí Za zásluhy skvělý básník Karel Sýs.Ať se to vezme z jakéhokoliv úhlu, nesporné je že tak originální básník s nezaměnitelným rukopisem , metaforami a postřehy je Karel Sýs nezaměnitelný a jedinečný.A jak jsem už jednou napsal, co se týká jeho politických názorů, každý máme právo říci svůj politický názor,ať je pravicový či levicový, máme přece demokracii.Pro mne je Karel Sýs spjatý s mým dospíváním a mládím ,kdy jsem hltal jeho originální verše. A nikde jsem v jeho verších nečetl slovo komunismus,strana,vláda nebo Lenin, myslím, že je nadčasový.A proto mu podle mého toto vyznamenání právem patří..Tak málo je básníků v českém rybníčku,kteří se o něco snaží a hledají neotřelý rým, někdo ještě diskutuje o jeho politické příslušnosti či názoru...Buďme rádi, že tak skvělý básník obdržel vyznamenání a zviditelnil samo poslání básnění...To je tak vše,milý Lu, přeji ti hezký večer.Srdečně zdraví Olin.

 

Vladimír Stibor zve!

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Vyznamenání KS?Vstanou noví čtenáři...

Já panu Sýsovi upřímně blahopřeji. Mám jeho básně rád. Myslím si teda taky, že básník nepotřebuje státní medaile - zvlášť když se staví kriticky k establishmentu. Ale je fakt, že úplně každý básník potřebuje čtenáře. Karel Sýs je mimořádný básník a tak si čtenáře i vrchovatě zaslouží. A vyznamenání mu jich pár přivede. Bohužel ale možná i pár nových nepřátel, ale to je riziko podnikání.

Jan Salaquarda

 

Blahopřeju, milý Kájo!

Jsi třetí z Divokého vína, jenž utrpěl Medaili Za zásluhy. Mých "kamarádů", kteří tu slávu neutrpěli, ubývá geometrickou řadou. Co kdybychom založili "spolek nositelů Medaile Za zásluhy"?
Tvoje výjimečnost, Kájo, spočívá v tom, že jste si s prezidentem vyznamenání vzájemně vyměnili, a to dokonce v jednom roce.

Citace z článku www.irozhlas.cz
Zeman dostal cenu od Unie spisovatelů. Její předseda Karel Sýs je nominován na státní vyznamenání
Unie českých spisovatelů v čele s Karlem Sýsem ocenila ve středu prezidenta Miloše Zemana za občanskou odvahu. Cenu prezidentovi na Pražském hradě předal Sýs osobně. Fotografii zveřejnil na svém twitteru mluvčí hlavy státu Jiří Ovčáček. Levicový spisovatel, básník a novinář je sněmovnou nominován na státní vyznamenání. Na medaili Za zásluhy ho koncem května navrhli poslanci, proti tomu se ohradila řada politiků a třeba i český PEN klub.
„Pan prezident obdržel na Pražském hradě Cenu Unie českých spisovatelů za občanskou odvahu,“ informoval na svém twiitteru mluvčí prezidenta Miloše Zemana Jiří Ovčáček.
Předsedou unie je levicový spisovatel, básník a novinář Karel Sýs, který ocenění na Pražském hradě prezidentovi osobně předal.
„Moc děkuji, vážím si toho!“ uvedl následně prezident Zeman na svém facebooku. Unie českých spisovatelů uděluje cenu každoročně od roku 2006. (konec citace)

Přiznávám, že cenu od Unie českých spisovatelů jsem v roce 2007 dostal taky. Nebylo to za občanskou statečnost, ale pouze za knihu Antologie Divoké víno 1964-2007. Nejcitovanějším autorem této knihy jsi byl právě Ty, Kájo. Musíme si pomáhat (použil jsem titul vynikajícího Hřebejkova filmu).
L.H.

Karel Sýs předává prezidentovi vyznamenání.
Karel Sýs předává prezidentovi vyznamenání.
Prezident předává Karlu Sýsovi vyznamenání.
Prezident předává Karlu Sýsovi vyznamenání.
 

Vladimír Stibor zve!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Bradavice v zájmu zájmu

Ve školství se přemítá o změně povinné četby. Nudní antičtí klasikové mají prý být v zájmu dětí nahrazeni třeba Harry Potterem! Nemám z toho dobrý pocit, i když ten malý brejlatý kouzelník je mi docela sympatický.
Ti hrdinové z Bradavic jsou zábavní a bojují proti zlu, zápletky jsou napínavé, v knihách o HP je spousta krásných nápadů i pěkný kultivovaný jazyk (tedy znám to spíš v překladu, ale originál je zřejmě neméně slušný). Z mého dospělého pohledu mi sice přijde, že se to hodně opakuje, respektive, že jak paní autorka, tak tvůrci filmů, z toho tématu prostě chtěli vyždímat co jde a kolik to jde - ale to vše se dalo, v jisté míře, říci i o knížkách a filmech, které utvářely nás - počínaje verneovkami, přes mayovky až po filmy jako Muž z Hongkongu.

Myslím si ale, že tvůrce a učitele devatenáctého a dvacátého století nějak ani nenapadlo stavět tato díla na roveň klasice, nenapadlo je, že by se měla vyhazovat z povinné četby třeba Illiada či obsahy antických tragédií jen proto, že to žáky nebaví. Ne snad kvůli tomu, že by klasika byla o tolik lepší (i když většinou byla) ale hlavně proto, že Harry Potterové, ale taky třeba díla jako Hra o trůny apod., jsou odvozeniny bůhví kolikátého řádu. A tehdy se nějak tušilo, že by lidé měli mít představu o vývoji, o tom, kde jsou kořeny naší kultury a našeho myšlení, a že by měli vědět, co je skutečná hloubka a co jen kýčovitý rybníček.

Ne, neoponujte, že za bolševika nám zase zatajovali spoustu jiných děl. Ideologie, včetně mnoha náboženských, si často nemístně nárokovaly právo určovat lidem, co je vhodné a nevhodné. To je pravda a bylo to strašné - ale taky úplně jiná opera, neboť nešlo o to přizpůsobit se vkusu recipientů, ale naopak nalít do lidí "správný výklad."

Teď ale vůdčí pedagogové, zdá se, postupují stejně, jako to dělají komerční televize, bulváry či třeba kolotočáři. Prostě v "zájmu zájmu" žactva jsou ochotni udělat všechno, snad se i postavit na hlavu. Jen aby byli úspěšní, aby je studenti chválili a díky tomu je chválili i rodiče a nadřízení. A aby konečně dostali plat, "který by stál za to". (Ano, vím, že učitelé vydělávají málo, ale tím je to smutnější.) Protože úspěch je dnes přece jednoznačně definován poptávkou a penězi. Má to svou zdánlivou logiku, ano, ale zároveň je to cesta, která z nás či našich potomků vytvoří poslušné stádo, které bude mít zájem jen o sex, (počítačové) hry a plný žlab.
(mk)

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 >