Ivana Judita Kakošová

Pod stromem

Zelené jezero nad hlavu
mi zrcadlo přelilo rázem
a nebe sebralo odvahu
a lehlo si opodál na zem.
Jen verunka z prstíků dětí
roztáhla puntíky paraplíčka,
zrcadlem veršíků proletí
nahoru rovnou do nebíčka.

V lese

Struny paprsků zlatou harfu zvučí
a nikdo neříká
teď klekni
a přesto poklekám
na měkce tvrdou zem
podobna tmě pod svícnem
uléhám ti do náručí.

Kopretiny

Ženy, to jsou kopretiny,
na louce květ stejný,
ve váze je jiný.
Jediný kvítek jsi na stůl chtěl,
jen do vázy vodu jsi zapomněl...

Mrazuvzdorná

Když andělé přepeřují
špatně se jim lítá,
kdo holátka, kdo zachrání
z chladné smrti v usínání,
když je láska bita?

Mocní v teple rozhodují,
hlouposti, jsi prokletí!
V televizi plno smíchu
společnost je hluchá k tichu,
proč stavět schránky pro děti?

Úředník si ruce myje:
„To je jasné, přátelé!
Vzhledem k jeho možné rýmě
nemělo se zrodit v zimě,
když přepeřují andělé!“

(současná tvorba)