Archiv divoké vinice

Františka Vrbenská a Vladimír Stibor přicházejí s novou knížkou veršů!

Dobré nedělní dopoledne, milý pane Lu,
v pátek 7. srpna 2020 vychází básnická sbírka Františky Vrbenské a Vladimíra Stibora Polibky nepřátel.
Přátelsky pozdravuji, Váš Vladimír

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Olga Nytrová posílá recenzi na básnickou sbírku Mileny Fucimanové „Nezabíjejte toho krocana“.

Poezie musí být stará jako skála a mladá jako příboj.
R. W. Emerson

S vysokým stupněm skromnosti a pokory se, ruku na srdce, nesetkáváme příliš často, s kajícností už tím méně. Mnozí jedinci jsou spíše sebestřední, k pokoře se často vůbec nedopracují. Nebo jenom k její velmi malé míře. A mnohdy se zdá, že jim to ani nevadí, takový stav považují snad málem na žádoucí. Mnohé z nás ovšem život nesmlouvavě poučil o tom, že pokora vůči tomu, co nás přesahuje, svědčí o velikosti osobnosti. Vzpěčování se vůči zákonitostem světa poukazuje ke krátkozrakosti a pýše, hybris. Vše, co vede k bezmyšlenkovitosti a k pouhému zhlížení se ve svém já, je nebezpečné, jak básnířka Milena Fucimanová velmi dobře ví.
Zamysleme se nyní nad několika jejími básněmi ze sbírky Nezabíjejte toho krocana, které mne nejvíce oslovily. Podle mého názoru naplňují intenci, že vést čtenáře k otázkám je poslání, což tvůrkyně hluboce chápe. Již v úvodní básni Na schůdkách barokní sochy svaté Trojice dychtivého čtenáře magicky vtáhne do zvláštního citového rozpoložení.
Tři schůdky k barokní soše v brumovském parku
Jako dítě jsem věřila: Že do té sochy vejdu Že budu očekávaná
a nebudu se bát
Nic z toho se nestalo
Vidíme, že imaginace básnířky je jiskřivá, nakažlivá. Podaří se jí spřízněně probudit i některou čtenářovu dětskou fantazijní představu, která obvykle zůstává zasutá hluboko v podvědomí.
Další báseň, nazvanou Dnes, jsem poprvé uslyšela z úst autorky na literárním večeru ve Werichově vile. A protože vím, že měla velmi mladou, talentovanou, ale nezralou maminku, byla jsem dojata tím, že její rodička prošla koncentračním táborem. Tajil se mi dech a vybuchovaly ve mně rozmanité představy. Jistě i proto, že také já jsem měla velmi nezralou matku se vším, co to často přináší jako celoživotní obtíže.
Dnes
jsem o čtyřicet let starší než moje zemřelá maminka
Mohla bych jí předávat zkušenosti Nebo snad ona ví už
daleko víc?
Mít tuhle jistotu: Uklidnila bych se
Fucimanová zde mluví stroze a úsporně, jako by slova vytesávala z kamene. O to silněji, že tu nenalezneme jedinou zbytečnou slabiku. A člověk by současně chtěl slyšet ještě něco víc. Vnitřně se s naléhavostí ptá, pátrá emočně po jádru sdělení. Doprožívá onen oblouk z povrchu planety do nebes, z údělu do završení. Roj otázek prolétává myslí. Autorka sugestivně působí na uklidnění mysli i srdce. Vždyť asi opravdu naši blízcí, co odešli na druhý břeh, jsou občas s námi tak silně, že se ani nemůžeme nadechnout, nemáme slov...
Zastavme se nyní u klíčové básně, která obsahuje i nadpis celé sbírky …a pořád prosím: Nezabíjejte toho krocana.
Je to královské pečetidlo venkovského dvora
Viděl mě často v šopě lízat uhlí Abych se dobrala k černé
Klovl si také a purpurově se nadul: Pryč s černotou! Co ani
zrno nevypučí!
Jsi tedy šťastný? ptám se ho Ale zhurta mě zažene až za plot
Kdyby mu vzali nejmilejší ze tří krůt: On zůstane pevný pro ty
zbylé dvě
I kdyby to mělo bolet
Autorka se opět ponořila do dětských let, kdy dítě klidně olízne uhlí, o černotě se baví se zvířetem. Vnímá bytostnou krocanovu sounáležitost s jeho družkami, věří v pevnost vztahů mezi opeřenci i v mužskou roli samce, který je pevný pro ty slabší. Dětství má svou mytologii, své hrdiny, svou hierarchii. Obojí pak poztrácíme, ale ti tvůrčí z nás si dané postoje vybaví velmi živě a dokážou je vtisknout do slov.
Opouštíme své dětství, své mládí i zralý věk, odcházíme do stáří a pak do bezčasí. A stejný osud občas čeká i místa, kde jsme žili. Osud svého rodného domu má M. Fucimanová hluboce vryt pod kůží a zachytila jej ve trojici sugestivních básní Odcházení, Trumpeta a Dům číslo dvě stě jednašedesát.
Z našeho domu zbyl jen pohrabáč Nejspíš spadl z korby plné / haraburdí a ocitl se v trávě pod mladým stromkem bílého bezu / ... / Starobylé zrcadlo v těžkém rámu ukradl soused...
Z kuchyně tety Andělky nezbylo nic než opuštěná trumpeta matná od špíny...
Dívám se na zašlé fotografie oprýskaných zdí milovaného / domu s popisným trojčíslím dvě stě jednašedesát /... / Ale dům dávno ztratil / rovnováhu Vypáčen z osrdí Vysvlečen ze sklepa Trčí jak / dement v košili-andělíčku a potom skrze okna vypustí duši / vepřovic a trámů / Ale navzdory všemu umírá jako gróf
Z domu básnířčina dětství zbude vlastně jenom pohrabáč. Její silné obrazy ve mě vyvolávají vzpomínky na obdobný osud jednopatrového rodného domu s balkonem plným květin, který stával uprostřed Radotína v Praze 5. I dnes, když se po letech podívám na fotografii jeho sutin, nemám daleko k slzám. Musel ustoupit „pěknému“ panelovému sídlišti...
Dům, domov je jedním ze základních a nenahraditelných archetypů. A vyjádřit tuto skutečnost se autorce daří, občas i prostřednictvím šokující metafory („dement v košili-andělíčku“). Je věcná, pravdivá a má takový postřeh pro výmluvné detaily, až člověka zamrazí. Pomyslíme si pak, spolu s Kierkegaardem, že fantazie je prostředníkem k nekonečnosti.
V básni Zátiší s reflexním prachem, věnované Filípkovi, autorka naráží na tajemství spjatosti dítěte se světem hvězd, vesmíru, s tím, co je našemu poznání prozatím nedosažitelné.
... / Jenže dítě se bojí a chce domů Protože v něm ještě nedozněly / tajemné hlasy tmy a hvězd: Které je před sedmi lety vyvábily / z mateřského lůna
Co my víme o čase před zrozením. Nanejvýše můžeme básnicky tušit a s pokorou naznačit otázky, na jaké se nedostává odpovědí, ovšem tyto otázky nelze v žádném případě neklást.
Milenu Fucimanovou nenechávají chladnou ani tragické události odehrávající se okolo nás. V básni Výduť galaktického jádra 22. 5. 2017 – Oltářní triptych proto reaguje na sebevražedný teroristický bombový útok v britském Manchesteru.
Manchester v květnu Z mladých těl pukají šťastné ohýnky / Ještě je všechno zelené jako brambořiště Ještě… / Člověk by zaťal nehty do nebe a zůstal na nich viset /
(...)
Nač slova… Když… Praskot …
(...)
Na chodníku v jediném okamžiku zařve bolest jako / kastrovaný býk
Verš „Člověk by zaťal nehty do nebe a zůstal na nich viset“ má ostrou smyslově konkrétní existenciální naléhavost. Ano, naléhavost je synonymem autorčina přístupu ke světu. Kruté světové události ji nenechávají v klidu. Mohla by být vláčná, ležérní, napůl vnímající, jen výběrově vnímající, zpovykaná, ale ona to nedokáže.
Uveďme si ještě jednu ze závěrečných básní sbírky, jíž je Zápas, v níž v podtextu dýchá memento a proběhnuvší duchovní konflikt.
Děkuji Ti za noc pro mne vyřezanou Je cítit klihem Nehet
nechals v ní
Slunce – ten starý dříč – z ní za pár hodin vysaje piliny
Pojem naléhavost – to je ono charakteristické, co nalezneme snad v každé básni předkládané sbírky Mileny Fucimanové. Stálé apely na naši lidskost, na naši odvahu, odolnost, víru, na to, že osudy citlivých lidí souvisejí s křížem, který je položen na naše ramena a před jehož tíhou nemůžeme pro své živé svědomí couvnout. Básnířka ví, spolu s Emersonem, že skepse je pomalá sebevražda. Odmítá skepsi. Obětavost a lásku k bližnímu bere zcela vážně a s plným nasazením.
Dovolím si na závěr recenze citovat slova velikána světové literatury F. M. Dostojevského: „Kdybys zničil v lidstvu víru v nesmrtelnost, nevyschla by pouze láska, ale všechna životní síla, která udržuje život světa.“ Celek básnické sbírky Mileny Fucimanové ve mně vyvolává neumlčitelnou vzpomínku na tuto velkou osobnost literatury, která ví, co je svědomí, co je lidskost, co je hřích. Dostojevskému je jako spisovateli s velkým posláním jasné, že pokud by nebyl Bůh, bylo by vše dovoleno.
Rio Preisner píše o Šaldovi, který rozpoznal základní rozdíl mezi Březinou a Zahradníčkem, totiž v tom, že první „bojuje o Boha“ zatímco druhý ho má „jako jistotu, jistotu tak bezespornou, že mu prolíná a prostupuje všechno a účastní se přímo na stavbě jeho světa tělesného a duševního“. Podle Preisnera tím narýsoval dělící čáru mezi gnostickým dualistou Březinou a kreaturálním realistou a křesťanem Zahradníčkem; neboť onen Bůh, jenž „prostupuje všechno“ není Bohem panteistickým v tradici spinozistické, nýbrž Bohem Kristem zpřítomnělým v dějinách, vykupujícím na kříži jejich nejhlubší skutečnostní grunt.
Milena Fucimanová má v sobě onu zahradníčkovskou duchovní stabilitu a zřetelnou hodnotovou zakotvenost. Není z těch, kdo slepě věří udržovanému mýtu pokroku a zákonitého vývoje k humanitě.

 

Poděkování Olince Nytrové a Františce Vrbenské za studie o bájných koních!

Autorky obou studií o bájných koních a koňolidech publikovaných v předchozích číslech www.divokevino.cz Olgu Nytrovou a Františku Vrbenskou jsem vyvezl do pražského Mánesa, tradičního místa schůzek umělců českých i zahraničních. Stav mužů vůči dámám jsem doplnil svým synem Ludvíkem Hessem (10 roků), který je i autorem fotografie.
Děkuju oběma dámám za mimořádně erudované texty, jež doplnily obrázky, a slibuji, že seriál o bájných koních bude pokračovat. Dámy mě obdarovaly knihou veršů Instrukce k věčnosti, kterou napsaly spolu. Olga přidala ještě své vlastní knížky Na zápraží duše a Silokřivky na hladině, a tak mám co číst. Děkuju oběma dámám!
L. H.

Zleva Olga Nytrová, LH a Františka Vrbenská. Fotografie Ludvík Hess třetí
Zleva Olga Nytrová, LH a Františka Vrbenská. Fotografie Ludvík Hess třetí
Adélka se o nás výborně starala a ještě nás vyfotografovalal i se synem Ludvíkem.
Adélka se o nás výborně starala a ještě nás vyfotografovalal i se synem Ludvíkem.
 

Jindřich Štreit zve na výstavu! Výstava bude veřejnosti přístupná od 19. srpna!

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Kateřina Stibalová vydala knížku Čínou nahoru i dolů.

Katka Stibalová projela s batohem na zádech řadu asijských zemí a nevynechala ani komunistickou Čínu. Vzdor všemu, co o ní věděla, ji zatoužila vidět na vlastní oči. Velkou zeď, posvátná pohoří, soutěsky i Tibet. Žádné velké dobrodružství ani politické soudy, chtěla jen pohodu a krásu všude kolem. Jak byla naivní! Možná by se hodilo říct spíš pitomá. Přecenila se. Výběrem destinace i výběrem parťáka, kterého ulovila na cestovatelské seznamce. Snad si myslela, že ji nic nerozhodí, že dokáže vyjít s každým, ale spletla se. V sobě i v parťákovi. Výčet svých naivních chyb předkládá v knize pro pobavení i inspiraci. Po přečtení vám totiž bude jasné, že člověk přežije ledacos a to nejšílenější ho nakonec nejvíc obohatí. Knihu je možné objednat na tomto odkazu: bit.ly/KupCinu

 

Jindřich Buxbaum a Daniel Soukup vydali knihu Sedmero požehnání!

Pevná víra v Boha a úcta k zachování tradic, s tím spojená pokora i radost, jsou hnacím motorem práce obou autorů, blízkých přátel. Jindřicha Buxbauma pohání při zaznamenávání mimořádných okamžiků setkávání se tradičních Židů nejrůznějších směrů u hrobů významných učenců, rabínů a cadiků napříč Evropou, Daniela Soukupa při studiu života, díla a odkazů těchto duchovních vůdců, kteří jsou pro židovské společenstvím trvalým požehnáním.
Česko-anglická obrazová publikace Sedmero požehnání je náhledem do světa vzdáleného současnému člověku. Prostřednictvím tzv. jahrcajtů, oslav data úmrtí velikánů židovské víry, nám přináší dokument mimořádné hodnoty - fotografie vedené srdcem. Holešov, Medžibydž, Ležajsk, Mikulov, Bratislava, Lelow a Umaň – každý z těchto rabínských jáhrcajtů zachycených objektivem fotoaparátu je zároveň příběhem sedmi životních osudů a odkazů velikánů komunity, vyprávěných mimořádně poeticky, a přesto na základě rozsáhlého a soustředěného výzkumu domácích a zahraničních badatelů.
Na mnohé můžou fotografie Jindřicha Buxbauma působit zbytečně archaicky, mnohdy až kašírovaně, ale to, co máme možnost vidět, jsou autentické záznamy situací a emocí zúčastněných z celého světa. Nejniternějších emocí, které by nebylo možné zachytit bez pouta příslušnosti ke stejnému národu, ke stejné víře a k lásce k Bohu.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Objektivem Michala Protivanského - Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku!

Zleva Mélova jediná manželka Marie, Lh a Alenka, Mélova první láska
Zleva Mélova jediná manželka Marie, Lh a Alenka, Mélova první láska
LH vítá všechny přítomné
LH vítá všechny přítomné
Odhaleno!
Odhaleno!
 

Objektivem Michala Protivanského - Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku!

Mélovy první verše otištěné v Divokém víně číslo 1/1964
Mélovy první verše otištěné v Divokém víně číslo 1/1964
Na průběh odhalení přihlíží hlavní iniciátor a můj přítel Dušan Spáčil
Na průběh odhalení přihlíží hlavní iniciátor a můj přítel Dušan Spáčil
Lh se starostou Ondřejem Grosem a zástupcem ředitele Robinem Eliáškem
Lh se starostou Ondřejem Grosem a zástupcem ředitele Robinem Eliáškem
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl první

Časopis Divoké víno se vyklubal z hlav studentů Gymnázia Emila – Mély Machálka a Ludvíka Hesse v roce 1964. Uskutečnění vize časopisu trvalo jen velmi krátce, od nápadu k realizaci uplynul maximálně měsíc. První číslo se začalo distribuovat prostřednictvím návštěvníků Klubu poezie ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici 19. září.
Člen Rady Obce spisovatelů ČR Dušan Spáčil dohodl s ředitelem Gymnázia Františkem Kosinou, že na vchodu do Gymnázia bude připevněna bronzová deska připomínající vznik Divokého vína. Řediteli Františku Kosinovi a jeho zástupci Robinu Eliáškovi se projekt zalíbil a rozhodli, že odhalení se uskuteční poslední školní den v úterý 30. června v 9:30.
Při odhalení desky jsem připomněl památku Mély Machálka, svého přítele od roku 1962, básníka a recitátora při pořadech divadla poezie, které jsme pořádali ve sklepě v Krejčího ulici, než nás rozzlobení nájemníci domu ze sklepa vyhnali. Přemístili jsme se do Divadla S. K. Neumanna, nyní Pod Palmovkou, postupně na další místa, až jsme byli v roce 1972 definitivně ustřiženi v Divadle v Nerudovce (Nerudova 23), nyní prodejna matrošek.
Na odhalení přišli naši spolužáci z let 1962 – 1965 Zuzanka Vinklerová, Maruška Dlouhá, Věra Kornalíková, Jaromír Fiala, Tomáš Podoba, Pavel Nejedlý a zúčastnilo se několik set studentů Gymnázia. Robin Eliášek zdůraznil význam Divokého vína a vyjmenoval jeho dosud žijící autory, ale i nebožtíky. Ředitel Gymnázia František Kosina ve svém slově uvedl, že by uvítal vznik studentského časopisu na Gymnáziu. Starosta Prahy 8 Ondřej Gros uvedl, že na Gymnáziu studoval také. Zjistili jsme, že starosta i já jsme absolvovali oba dva stejnou mateřskou školu na Sokolovské, stejnou základní školu Na Palmovce a konečně i společné gymnázium. Škoda, že starosta zmíněné školy vystudoval o pár desítek let později než já. Starosta a ředitel rukou společnou odhalili pamětní desku na pravém sloupu vchodu do areálu Gymnázia. Já jsem přečetl několik Mélových veršů z prvních čísel Divokého vína a objímal jsem současně Mélovu první lásku Alenku Háchovou, také studentku Gymnázia, a Marii, jeho jedinou manželku – prožili spolu 45 let. Jsem si jist, že Alena a Marie pocítily souznění.
Méla Machálek (Ing. Emil Machálek, CSc.) mě náhle a navždy opustil 7. února 2020. Bylo to ve chvíli, kdy připravoval pro Divoké víno (www.divokevino.cz) seriál o kentaurech, kentaurkách, pegasech a jiných zvířatech kombinovaných s lidmi, jež přinesla bájná historie. Od té doby Mélu připomínám, protože mi schází. Nejsem si ale zcela jist, zda bylo vkusné, že jsem při odhalení bronzové desky stál osobně a ještě zaživa.

L. H.
Všechny fotografie Alexandra Lukášová

Zleva starosta Prahy 8 Ondřej Gros, LH a hlavní organizátor Dušan Spáčil
Zleva starosta Prahy 8 Ondřej Gros, LH a hlavní organizátor Dušan Spáčil
Zleva LH, ředitel Gymnázia František Kosina a jeho zástupce Robin Eliášek.
Zleva LH, ředitel Gymnázia František Kosina a jeho zástupce Robin Eliášek.
Zleva ředitel Gymnázia František Kosina, zástupce ředitele Robin Eliášek, starosta Prahy 8 Ondřej Gros, Mélova první láska Alenka Háchová, LH, jediná manželka Marie a organizátor Dušan Spáčil.
Zleva ředitel Gymnázia František Kosina, zástupce ředitele Robin Eliášek, starosta Prahy 8 Ondřej Gros, Mélova první láska Alenka Háchová, LH, jediná manželka Marie a organizátor Dušan Spáčil.
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl druhý

Líbám svou spolužačku Zuzanku Vinklerovou. Chodili jsme spolu 12 let. Bohužel ale jen do školy
Líbám svou spolužačku Zuzanku Vinklerovou. Chodili jsme spolu 12 let. Bohužel ale jen do školy
Ředitel František Kosina a starosta Ondřej Gros odhalují pamětní bronzovou desku.
Ředitel František Kosina a starosta Ondřej Gros odhalují pamětní bronzovou desku.
LH předčítá Mélovy verše z prvního čísla tištěného Divokého vína z roku 1964.
LH předčítá Mélovy verše z prvního čísla tištěného Divokého vína z roku 1964.
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl třetí

Zleva Alenka Háchová, LH, Marie Machálková a Dušan Spáčil.
Zleva Alenka Háchová, LH, Marie Machálková a Dušan Spáčil.
Uctít Mélovu památku přišli i naši spolužáci. Zleva Jaromír Fiala, Marie Dlouhá, Pavel Podoba a Zuzanka Vinklerová
Uctít Mélovu památku přišli i naši spolužáci. Zleva Jaromír Fiala, Marie Dlouhá, Pavel Podoba a Zuzanka Vinklerová
Objímám Mélovu první a poslední lásku.
Objímám Mélovu první a poslední lásku.
 

Pavla Melková a Miroslav Cikán zvou na výstavu!

Galerie Jaroslava Fragnera v Praze nabízí výstavu.
ARCHITEKTURA RECIPROCITY
ATELIERU MCA: PAVLA MELKOVÁ, MIROSLAV CIKÁN
Od 05/06/20 – do 25/07/20
Betlémské náměstí 5a, 110 00 Praha 1
Otevřeno úterý – neděle: 11 – 19 hodin.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Dušan Spáčil a Rostislav Opršal pokřtili své nové sbírky!

Sbírka Dušana spáčila se jmenuje Existenciální kakao a ilustroval ji Jan Gabler, Dušanův tradiční spolupracovník. Rostislav Opršal vydal sbírku Až se narodíš. Oslavuje svého malého synka. Nedivte se, je to mladíček! Ilustracemi ji vyzdobil Pavel Trnka. Dušan už má vnuka Toníčka. To já už mám dvě pravnoučata!
Obě knížky jsem četl, oba mladé básníky mám rád. Mohu jen doporučit.
L. H.

Rosťa sedí vedle mě v autě, Dušan nahlíží, kam by si sedl. Na zadních sedadlech seděly mé děti
Rosťa sedí vedle mě v autě, Dušan nahlíží, kam by si sedl. Na zadních sedadlech seděly mé děti
Rosťa Opršal a Dušan Spáčil před Dobrou trafikou na Malé Straně, kde se knížky křtily. Jsou hezouncí, viďte?
Rosťa Opršal a Dušan Spáčil před Dobrou trafikou na Malé Straně, kde se knížky křtily. Jsou hezouncí, viďte?
 

Před osmdesáti roky se narodil Václav Hrabě!

Sešli jsme se s jeho důvěrnými přáteli Jiřím Růžičkou a Josefem Rebcem, snědli jsme na počest básníka dva guláše, jednu svíčkovou a vypili tři piva. Vzpomněli jsme na jeho děvče Sidonku, která si v mládí říkala Zdenička.
Na výročí narození Václava Hraběte vzpomněl i Radiožurnál, a tak jsem měl příležitost v kratinkém telefonickém rozhovoru říct opravdu jen několik slov. Pak jsem byl nemilosrdně moderátorkou umlčen.
Představuji si Václava Hraběte, osmdesátiletého, s rouškou na tváři...
L. H.

 

Dušan Spáčil vydal novou sbírku

Dušan mi jednu knížku daroval, přečetl jsem ji a mohu vám ji, milí čtenáři, jenom doporučit.
Knížku ilustroval Dušanův tradiční spolupracovník Jan Gabler.
Dušan Spáčil je autorem šesti básnických sbírek - Krajina vláčků Piko, Přebytečný anděl, Hvězdné války, Neználek a Daidalos, Pokud se střelím do spánku a Existenciální kakao. Skládá texty k písním. Vydal i několik knih literatury faktu.
Vydalo Nakladatelství ČAS www.nakladatelstvicas.cz.Knížka je k dostání v Nakladatelství ČAS a ve všech dobrých knihkupectvích, které zásobuje distribuční síť Kosmas. Dušan Spáčil nabízí příjemnou slevu při koupi knížky osobně při křtu! Křest knížky se koná 24. června v 19 hodin v dolním sále kavárny Dobrá trafika na Újezdě (Praha 1, Újezd 37). L. H.

Kliknutím se titul knihy zvětší!
Kliknutím se titul knihy zvětší!
 

Rostislav Opršal vydal knížku Až se narodíš. Je to dobré!

Milý Lu, po řadě peripetií mi vyšla nová knížka – Až se narodíš.
S redakcí pomohl Jiří Žáček, ilustrace jsou od hradeckého výtvarníka Pavla Trnky, oběma spolu s nakladatelem (Paperjam - Milan Hodek) velký dík! K dostání na e-shopu vydavatele, v distribuci Kosmasu a u „všech dobrých internetových knihkupců“.
Ludvík Hess ještě jednou doplní - Je to dobré!

Titul knihy se kliknutím zvětší.
Titul knihy se kliknutím zvětší.
 

Karel Sýs: Zastavme hnědé bahno!

Kalendář Našeho vojska (cítíte tu ironii?) s gesichty válečných zločinců je jen nepatrná špička hnědého ledovce, který se sune do stále ještě naší vlasti. Předcházely mu hrnky a trička s týmiž obličeji. To je jen pokusný balónek.
Vždyť v televizi je aspoň dvakrát týdně za superstar Hitler. Vzápětí po krycí úvodní větě o „největším zločinci v dějinách“ Vůdce víská vlásky blonďatých dítek a cicmá se se svou říšskou fenkou.
České děti si mohou pořídit knihy, z nichž se dozvědí, že jít k židovskému lékaři je nebezpečné, zejména děvčátkům dobré rasy hrozí zprznění.
Už ani řezníci se nediví výroku jistého pána z Jesenice: „Podříznout prezidenta Zemana a vykrvit jako přestárlou svini.“
„Vážně jsem uvažoval, že musím něco udělat, že například zabiju Husáka,“ svěřil se vetchý herec deníku Aha! Němci vraždě aspoň říkali „zvláštní zacházení“!
Řeporyjský Rozparovač vstoupí do příštích učebnic psychiatrie.
Tohle nebylo možné ani za první republiky, ani za socialismu!
Jen za druhé republiky směl napsat Jakub Deml: „Nikdo nemůže býti už svým zrozením tak opovržen jako Žid… Odhalují si svou špínu a tulí se k sobě, podobni Kainu nemohou se přítulně blížiti ke stanům lidským… Spoléhám na naše Němce, dokud jim bude záležet na pořádku a klidu, jinak se naše republika neudrží. Slované si nedovedou vládnout.“
Možná měl pravdu, že si nedovedeme vládnout. Zato si umíme jít po krku!
Dokonce i za protektorátu se hnědým hnusem špinil pouze odpad typu Moravce, Vajtauera, Wernera…
Jistě nikoli nadarmo hřímal Arijský boj: „Český intelektuále, a co teď? Básník Jakub Deml promluvil, kdy ostatní?“
Nezní vám povědomě Vajtauerovo horování pro Novou Evropu? „Není jediného Čecha, který by si nepřál, aby nakonec vznikla Evropa jako celek. Instinktivně se seskupuje kolem svého nejmocnějšího jádra – tím je 80milionový národ německý… Po boku hrdinné armády německé bojují v Rusku dobrovolci téměř celé Evropy, vedené geniálním Vůdcem Němců. Evropa si za jeho vedení otevírá v Rusku prostory, které budou její příští Amerikou.“
Historie se občas dožaduje repete!
Ještě začátkem května 1945 Moravec vyvolával duchy: „My, kteří vidíme, kam se události sesouvají, nemůžeme přihlížet. V poslední chvíli varujeme. Nemyslete, že tento hlas je marný. Rok od roku bude silněji znít, až se stane hlasem polnice archanděla, která probudí tento lid k opravdové evropské revoluci, v níž jako rodní bratři půjdou Němci vedle Čechů – dva nejkulturnější národy světa.“
Ti duchové jsou zpátky!
Do takového krámu se ovšem nehodí Koněv ani bronzový!
Přestrašení a poslušní nosí roušky snad i v ložnicích, zatímco vir nenávisti a sprostoty rozežral bezmála celý národ.
Už nestačí bít bolševika po čuni do vyčerpání zásob. Dnes je třeba bít každého, kdo se liší od názoru panujících loutkovodičů. Nosem, tričkem, odznakem, vírou…
Spisovatelé a básníci, nepište a nebásněte jako by se nechumelilo. Ono se totiž – ač je máj – nejen chumelí, ono už setsakramentsky mrzne! Už stačí jen zapálit říšskou sněmovnu!
Nevzdávejme to! Klec ještě nespadla!

 

Zemřel Oto Maget. Vzpomínka Václava Bárty

Seznámil jsem se s Otou na podzim v roce 1965. A bylo toseznámení svým způsobem osudové. Pracoval jsem do té doby v lidové výrobním družstvu Inklemo jako vychovatel učňů. Sotva se už dnes najde mnoho pamětníků, kterým jméno "Inklemo" něco připomene. Tenkrát totiž ve jmenovaném výrobním družstvu vznikl jeden ze souborů (říkalo se jim tenkrát malá divadla), který dosáhl takového věhlasu, že si ho převzala armáda.
Kluci - bývalí učni - byli odveleni k výkonu základní vojenské služby a já jsem se ocitl bez zaměstnání. A právě tehdy se ozval ředitel Domu pionýrů a mládeže Ota Maget s nabídkou založit ve zmiňovaném DPM Klub mládeže. Ten klub mládeže byl nápad Oty a já jsem se stal jeho realizátorem.
Poskytli jsme zajímavým (a téměř začínajícím) souborům střechu nad hlavou a často i "štempl" o jejich přináležitosti k socialistické kultuře. A tak tady dostaly prostor pro zkoušení a existenci soubory a později známí umělci jako Petr Novotný se souborem "Škleble", Jiří Korn s kapelou "Mickey", Jan Spálený a jeho bratr Petr se svými "Hippopotamuses", Boris Hybner a Ctibor Turba a jejich "Divadlo Alfreda Jarryho", Honza Vyčítal a Karel Vágner s "Greenhorns" a další. Jak je už z výčtu patrné, pod Klubem mládeže byly zastřešeny různé žánry mladých uměn. A tady jsem si uvědomil, proč se zmínka o umrtí Oty Mageta objeví právě v Divokém víně. Z jeho iniciativy jsme přibrali mezi "nedětské" aktivity pionýrského domu i čerstvě vzniklý literární časopis mladých básníků Divoké víno s protagonistou Ludvíkem Hessem. V té době už měl ojedinělý literární měsíčník za sebou několik vydání. Oto Maget přijal Hessův projekt pod křídla státem zřizované instituce, ale stal se i jeho velikým fandou a pomocníkem. A pomáhal i financovat náklady na šíření časopisu. Vzpomínám, jak malý žebřiňáček, naložený čerstvým vydáním Divokého vína táhl Ludvík s kamarády na místní poštu se zásilkami, označenými „poštovní paušál DPM“. Ano, je to pravda, Oto Maget pomohl existenci Divokého vína značným podílem. Při vzpomínce na Otu nemůžu opomenout, že v normalizačním období, konkrétně v roce 1972 přestal mít správný kádrový profil a ve funkci ředitele DPM skončil. V té době už jsme se nevídali. Od jeho ženy Jany vím, že pak pracoval v internátě pro hluchoněmé děti, na OPBH, a teprve po devadesátém roce se dočkal rehabilitace, vrátil se do funkce ředitele (tentokrát už Domu dětí a mládeže) a stal se prezidentem mezinárodní organizace pro děti. Oto zemřel ve svých pětaosmdesáti letech, zůstaly po něm dvě děti, čtyři vnoučata a žena Jana. Bude jim chybět. A bude chybět i nám. Taky Jirkovi Růžičkovi, klavíristovi a varhaníku, a Mireně Volkové, jež vedla dramatický kroužek. Byl to správný chlap na správném místě, který pomohl spoustě lidí daleko nad "výši svého platu".

 

Milan Nakonečný: „Maršálové, maršálové …“ a vlasovci

Maršály nemám rád, v první světové válce to byli řezníci a měli na svědomí milióny obětí, zejména ti francouzští, znalí jen útoky lidských vln proti kulometům, Žukov nebyl výjimkou a kromě několika, nemám rád ani generály, zejména Eisenhowera, toho psycholpogického analfabeta, který prohrál Západu mír. Nu a generál Vlasov? Co víme o jeho motivech? Tak trochu měl něco společného s českým megakolaborantem Emanuelem Moravcem, plukovníkem generálního štábu, který se jako Yester bil za demokracii, jako český plukovník chtěl válku s Němci, jako protektorátní žurnalista a ministr chtěl, aby Češi na cestě do árijské Nové Evropy jeli vlakem a seděli u okna. Kým oba, Moravec a Vlasov, byli? Vlastenci a zrádci? Kdo to jistě víš, hoď po nich učebnicí dějepisu pro střední školy, ale vyber si kterou, socialistickou nebo demokratickou!
Zatuchlou politickou scénu u nás provál čerstvě zatuchlý vánek vášnivé diskuse o pomníku „osvoboditele Prahy“ maršála Koněva. Nebylo nutné ho tam, kde byl, stavět, ale ideově-političtí šéfové protektorátu Česka a Slovenska stojícího pod ochranou Sovětské říše si to přáli, a tak se to stalo. Ale když už se to stalo, dávat ho pryč je stejně neslušné, jako vyžadovat zpátky dar už daný, byť omylem. A protože česká politická kultura je bídná a hysterické útoky na Babiše již útočníky fyzicky vyčerpaly, máme tu další téma pro souboj vlastenců patentovaných a vlastenců „nestandardních“ – po „banderovcích“ jsou to v souvislosti s pomníkem „vlasovci“. Kdo byli “vlasovci“? Byli mezi nimi, jako mezi všemi skupinami, lidé různého druhu, různého smýšlení, charakteru a osobní morálky. Takže mezi nimi byli zločinci Kaminského, kteří vraždili ve Varšavě v létě 1944 i ti, kteří zabíjeli na jaře 1945 „esesáky“ v Praze a desítky jich pak ležely na petřínské stráni, vytažení z nemocnic a postřílení „osvoboditeli“ již vcelku osvobozené Prahy. A další stovky jich byly honěny v lesích a postříleny našimi „osvoboditeli“, když je Američané nepustili do své zóny.
Takže bych to viděl asi takto: zločiny sovětského stalinismu byly tak velké a strašné, že Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a ostatní národy sovětské “země zla“ měly právo využít jakékoli možnosti a bojovat proti takové zemi, která byla jediným vězením pro všechny jejich obyvatele této „země zla“. Milióny svých vlastních lidí povraždil Stalin v gulazích a půl druhého miliónu („hilfswillige“, „vlasovci“, „kozáci“, „banderovci a další) proti němu právem povstali, aby svou zemi osvobodili od největší tyranie, jakou kdy lidstvo poznalo. Odvrátili od Prahy poslední smrtelnou esesáckou ránu a stovky jich proto zemřelo. Takže v Praze by měl být památník padlým vojákům obou armád, té „rudé“ i té „bílé“, ale to by asi bylo nestandardní.

 

207. děťátko je klučík Vladimír ve Vyškově. Letošní osmé.

Proč je Vladimír?? Přece po Vladimíru Chládkovi, šéfovi TOKOZ a. s. ve Žďáru nad Sázavou, muži, který mi přinesl největší letošní radost.
Vladimír vstoupil do babyboxu ve Vyškově ve 23:05 těsně po porodu a na cestu dostal jenom deku, jinak byl nahý, pupečník neošetřený, váží 2 380 gramů a už se ohřívá! Jako všechna děťátka z babyboxu, i Vladimíra čeká zlatý dukát od České mincovny do kolébky! Čím mi Vladimír Chládek udělal největší radost? Domluvili jsme se, že sté narozeniny společnosti TOKOZ a. s. oslavíme mimo jiné otevřením babyboxu na jeho továrně.
Hned jsme určili den - na návrh Ivety Chládkové, jeho choti, otvíráme 6. listopadu ve 12 hodin. Ten den má pan továrník narozeniny!
Ať žije Vladimír ve Vyškově! Ať žijí iveta a Vladimír Chládkovi ze Žďáru nad Sázavou.

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 >