Archiv divoké vinice

KAREL SÝS Předposlední zvonění (Karel si přečetl text Františka Cingera a napsal! pozn. LH)

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají jména.
Maršál prý neměl roušku a tu přece musíme nosit všichni – už jen za tenhle výrok se bude smažit v pekle. Vysmívat se virové smrti se vymstí. Je mi však líto rudoarmějců, kteří padli, aby přežily i zrůdy.
Z klop a batohů chvilkařů mizí přesýpací hodiny. Že by jim došel písek, který sypali do už tak vrzajícího soukolí? Že by dotahali pilku? Nikoli, přikrčeni v rouškách čekají, až se budou moci vyhrnout do odmořených ulic, aby je znovu zamořili.
Intelektuálové – studené ryby – po kolikáté už zklamali!?
Herec musí z profese klamat tělem – nasadí si jen jinou masku. Odpoledne vraždí, večer je odsouzen. Komedianti, co ještě včera posílali dědky a báby do krematorií, se dnes na ně tlemí z dobře placených plakátů, jukají na penzisty vyvalenými ksichty z televizních šotů.
Nejsou to však jen šmíráci. Jsou mezi nimi i skuteční umělci, kteří se vzpírají vidět, že národní neštěstí přišlo daleko dřív, než na nás bůh ukázal trestajícím prstem.
Co nejméně státu, vykřikovali na svatého Václava, aby se dnes od téhož státu dožadovali podpory. V září 1938 jejich předkové vyzývali stát, aby jim dal zbraně. „Dali jsme si na ně!“ Dnes žebrají: „Odpusť nám naše viny, dej nám roušky, třeba i z proklaté Číny.“
Básník, aby byl básníkem, je vidoucí. Vidí nejen dozadu, to umí každý pisálek, ale dopředu. Jak možná věřit, že kapitalismus, řád znovu vyhrabaný ze smetiště, vyřeší nějakou lidskou otázku? Ovšem, své kolaboranty si režim zaplatí. Bakšiš zlomí nejeden chatrný charakter. Ale přibývá těch, co hořekují, že všechno přece mělo být jinak, že takhle si to nepředstavovali, že nadarmo nekrváceli na listopadových barikádách, že pravda a láska měly zvítězit a pak že nastane konec dějin – ráj.
Pravda se však nechala koupit a láska se nechala prodat.
Svět ke své obrodě nepotřebuje šašky přisáté k pohádkově ziskovým neziskovkám. Potřebuje nové Guttusy, nové Sartry, nové Werichy, nové Novomeské, nové Nezvaly…
Kolikrát ještě zazní zvonec? Možná už zvonil dvakrát a my ho neslyšeli.
A zatím
Gajdar přestoupil do Bílé gardy
Aurora skasala plachty
na stožáry světa vyletěly vlajky s lebkou a hnáty
Hvězdy opadaly zběhly nebo přeběhly
na stromech se rodí křížaly
na trávě leží padavky
spravedliví propadli sítem
na nebi vyšel Velký Cedník
Blbů – jako vždy – naseto

 

František Cinger: Koněv nebo Vlasov(ci)?

Tuto absurdní otázku se už delší čas snaží vnutit veřejnosti spolu s některými médii zejména pražští komunální politici. V roce 75. výročí vítězství nad nacismem a osvobození Československa Rudou a Americkou armádou je to srovnání ještě absurdnější. Dávat do jedné věty bojovníka s nacismem, osvoboditele Osvětimi, vojevůdce podílejícího se na dobytí Berlína, centra nacistické expanze a rasové a nacionální agrese, s bývalým generálem Rudé armády, který své snad politické ambice spojil v zajetí s přímou vojenskou účastí v řadách ozbrojených sil nacistického Německa! Už to samo je urážkou památky Ivana S. Koněva, bez ohledu na jeho další vojenská angažmá. Vyjdeme-li ze snad dobrých úmyslů oněch pražských komunálních politiků, lze vnímat snahu osvětlit některá tabu poúnorové historiografie jednostranně velebící komunistický odboj a úlohu Rudé armády a Sovětského svazu. Ano, během pražského povstání se na stranu protiněmeckých sil postavily jednotky 1. pěší divize Ruské osvobozenecké armády generála Sergeje K. Buňačenka, jejichž snahou bylo – jak se ukázalo, zcela shodnou s nacistickými vojsky – dostat se přes Prahu k Američanům. Od nichž očekávaly milosrdné chování, na rozdíl od vojáků Sovětského svazu, který nacisté prošli až k Moskvě a při zpáteční cestě za sebou nechávali spálenou zem. Nakonec proto němečtí vojáci, ať už wehrmacht nebo Waffen SS, stejně jako „vlasovci“, nemohli čekat slitování. Málo se ví, že generál Andrej A. Vlasov, zakladatel a hlava Ruské osvobozenecké armády, s bojovým vystoupením proti nacistickým vojskům nesouhlasil. Po rozhodnutí generála Buňačenka pomoci pražským povstalcům se urazil a svou armádu prakticky opustil. Vlasov je vůbec tragická postava. Statečný velitel, bojovník bránící Lvov, Kyjev, samotnou Moskvu, nakonec i Leningrad, dnešní Petrohrad. Při válečných operacích v oblasti Volchova, pojmenované podle členité řeky Volchov, byl zajat. Po čase se rozhodl vsadit na protibolševickou, protistalinskou kartu a prosadil vznik Ruské osvobozenecké armády. Fanatik Hitler nechtěl o jakémkoliv útvaru slovanských „podlidí“ ani slyšet, ale šéf SS Heinrich Himmler spolu s dr. Josephem Goebbelsem vnímali propagandistickou stránku celé aktivity. Však také velitelem ROA jmenoval Vlasova sám Himmler a udělil mu o hvězdičku vyšší hodnost, než měl v Rudé armádě. Jako generálplukovník pak Vlasov dával dohromady vojáky toužící bojovat po boku nacistického Německa. Toho se držel až do konce války. Věrnosti nacistům. Stejným směrem jako pražské jednotky wehrmachtu se 8. května vydali i Buňačenkovi vojáci. Někteří se opravdu dostali do amerického zajetí, mnozí byli vydáni Sovětskému svazu. Ty, kteří byli Rudou armádou dostiženi, čekala jako zrádce vojenské přísahy Rudé armády a spolubojovníky wehrmachtu a vojsk SS smrt. Nakonec jako po vojenském soudu v roce 1946 v Moskvě i generály Andreje A. Vlasova a Sergeje K. Buňačenka, kterým americké zajetí nepomohlo. Válka je krutá, nemilosrdná. Týká se to prakticky každého. Nejen vinného. Konec války se kvapem blížil. Velitel pražského wehrmachtu generál Rudolf Toussain dobře věděl o remešské smlouvě o kapitulaci Německa ze dne 7. května. Tato skutečnost měla samozřejmě vliv na ochotu dohody s ČNR o „volném odchodu“ německých ozbrojených sil, za ponechání těžké techniky (co by s ní také dělal?), a to k termínu 18:00 hodin dne 8. května. Právě vědomí a zdůrazňování této dohody vede nejen ony komunální politiky k „objevnému“ prohlášení, že Prahu „neosvobodila“ 9. května vojska 1. Ukrajinského frontu velitele Ivana S. Koněva. A na světě je smutná hra o počty mrtvých vlasovců, rudoarmějců, českých lidí. Proboha, kde je šest let okupace, kdy věrní Češi i Slováci, ale také antifašističtí Němci ad. věřili ve svobodu. Která přišla jak z východu, tak ze západu! Kde jsou poslední dva roky, kdy ROA bojovala a vraždila po boku nacistů? Berme zároveň v úvahu postoj velitelů Rudé armády, že se s protivníkem nevyjednává, ale bojuje. I proto byl akt kapitulace pražského německého wehrmachtu brán jako kapitulace před nacismem. Válka je opravdu nemilosrdná a řídí se jinými zásadami, než uvažování lidí, kteří v té době nebyli ani snem svých rodičů. Jak se po 75 letech dělá v historii jednoduše „pořádek“! Ale to vše je už politická otázka s mnoha bolestnými zkušenostmi poválečných let, které se nepochybně do uvažování politiků pletou. Hlavně je to téma přesahující otázku z titulu článku. Fakta nemohou odporovat pravdě, ty ji formují Na prvním semináři studia dějin by se pražští komunální politici jako samozvaní historici dozvěděli, co je rysem pozitivistické historiografie. Ta staví pouze na faktech, ovšem bez ohledu k souvislostem. I proto četná a mezi řadou lidí populární pozitivistická historiografie není schopná pravdivě interpretovat dějiny, jejichž výklad přece závisí jak na poznání jednotlivých faktů, tak i dalších pramenů. Nejen na svědectví účastníků, ale i na studiu a analýze mnoha dalších souvislostí. A tou hlavní je postup Rudé armády, 1. čs. samostatného sboru v SSSR a Rumunské armády od Dukly přes Liptovský Mikuláš, Bratislavu, Brno na Prahu. O cestě Rudé armády přes Polsko na Berlín nemluvě. Bez tohoto bojového postupu, vykoupeného tisíci životy vojáků mnoha národností, ale i partyzánů, taktéž mnoha národností, a slovenských a českých občanů, by se nikdy neřešila otázka osvobození Prahy od nacistické nadvlády v podobě, o kterou jde. Rozhodující byl společně s aktivitami odhodlaných pražských a vůbec českých antifašistů a vedení revolučně prohlášené ČNR i Buňačenkovy divize právě postup 1. Ukrajinského frontu ze severu, z prostoru Drážďan přes opravdu Krušné Hory, ale také tlak 2. Ukrajinského frontu z jihovýchodu Čech a 4. Ukrajinského frontu z prostoru Východních Čech. Jeho hlavním úkolem bylo zničení téměř milionové armády Mitte polního maršála Ferdinanda Schörnera. Mimochodem, byl to právě Schörner, kdo nařídil jednotkám v Praze, aby bez váhání zajaly bezbranné obyvatele města a použily je jako ochranné živé štíty. Což se nejen ve Vysočanech, ale i u mostu Barikádníků stalo. V těch chvílích ještě nikdo nemohl vědět, že právě díky útoku 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva, konkrétně 10. gardové mechanizované brigády pod velením plukovníka N. V. Buslajeva, postupující na pomoc Praze, bude u Žatce rozstřílen štáb mocné Schörnerovy armády přesouvající se z Jaroměře do Plzně. Jevil se jí jako „sled armádních vozidel“. Podle svědectví velitele 4. gardové tankové armády generála Dmitrije D. Leljušenka její zkázu dokonaly tanky nadporučíka V. S. Děrevjanka a poručíka S. P. Bedněnka. Generál Schörner tak ztratil možnost velet své armádě a rozhodl se s česky mluvícím pobočníkem k útěku, letadlem směr Rakousko. (Stejně byl v Salzburku identifikován a předán SSSR.) Takže pravda je, že SVOBODU PRAZE PŘINESLA RUDÁ ARMÁDA, zosobněná v I. S. Koněvovi jako veliteli největšího vojenského svazku, který se svými vojáky do Prahy dorazil. A na řadě míst bojoval s německými jednotkami i jednotlivci, kteří se nehodlali vzdát. Nakonec za všechny oběti smrt gardového poručíka Ivana G. Gončarenka, kterou našel až v Praze na Klárově 9. května 1945, nadále připomíná pamětní deska ve výklenku ve skále naproti domu čp. 132 v ulici U Bruských kasáren. Bylo mu pouhých pětadvacet let. Na rozdíl od desek zdůrazňujících úlohu Rudé armády na Staroměstské radnici; ty novodobí pražští komunální politici odstranit už dokázali. Kdo byl první a kdo poslední, který přinesl do hlavního města doušek svobody? Kdo svobodu zajistil? Byl to snad ten, kdo nacistické Německo porazil, nebo ten, kdo se s ním spojil a s ním prohrál? Opravdu absurdní otázka. Jenomže v České republice „najednou“ pokládaná. Objevuje se neonacismus. Samozřejmě že s tématem pražského povstání souvisí možný postup Americké armády z Plzně. Historickým faktem zůstává, že vrchní velení spojeneckých sil trvalo na dodržení smluvené demarkační čáry, která takový zásah vylučovala. Je jednoduché po víc než půlstoletí s úplně jinou zkušeností telekomunikačních aj. prostředků, včetně znalosti poválečného vývoje, soudit ty, kdo měli reálnou obavu ze střetů masivního množství vojáků pohybujících se neznámou krajinou. Před několika lety se na mezinárodním veletrhu Svět knihy konala beseda s hlavním historikem armády USA. Ten na četné dotazy vysvětlil tehdejší pozici amerického vojenského a politického vedení. V USA byla ještě stále živá bolestná zkušenost z intervence více než dvoumilionové armády během 1. světové války, kdy byly Johnu J. Pershingovi, veliteli Amerického expedičního sboru v Evropě, vyčítány mnohasettisícové oběti. Základní pokyn zvláště ke konci 2. světové války proto zněl: Maximálně omezit možnost lidských obětí vojáků USA. Takové bylo zadání uložené generálu Dwightovi D. Eisenhowerovi. Tolik hlas dnešního hlavního historika armády USA. Ale to je další téma, které s otázkou položenou v titulku už nesouvisí. ■ Starosta Prahy 6, který arogantně poznamenal při likvidaci sochy Ivana S. Koněva, že musela být během koronavirového nouzového stavu, kdy byla zrušena možnost shromažďování a veřejného projevu názorů, sťata, protože „neměla roušku“(!), se podivuje, že ho ruský ministr kultury Vladimir Medinskij označil za „místního gauleitera“. S narážkou na funkcionáře NSDAP. On je přece zvolen demokraticky! Kolika statisícům obětí nacismu i padlým, kteří se mu postavili, ale i jejich potomkům se tímto „vysvětlením“ vysmál! Jisté je, že kdo chce ze zločinců dělat oběti, musí z těch, kdo je porazili, udělat zločince. Což se v případě I. S. Koněva děje už několik let. Není pochyb, že jde o akce pomáhající neonacismu. Je to ta samé věc, jako kdyby někdo kladl na roveň Koněva a Vlasova.

 

206. děťátko je klučík Gabriel, 7. letošní, 19. v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně!

Gabriel se jmenuje po sestřičce Gabině, která jej vyzvedla v 19:25 z babyboxu. Informaci mi telefonovala primářka neonatologie Ludmila Brázdová, hlavní iniciátorka druhého babyboxu v české a moravské zemi, otevřeného v listopadu 2005. Klučík je zcela čerstvě narozený, nevykoupaný a s nepodvázaným pupečníkem, leč oblečený v zašlých dupačkách s jahodovým vzorkem, tedy zřejmě po starším sourozenci. Váží 3 050 gramů a podle Ludmily je na první pohled zdravý.
Dovolte mi, moji milí, jednu úvahu. Domnívám se, že děťátka odložená v poslední době jsou částečně následkem současné psychotické epidemiologické paniky a zmatku. Ale čeká jej zlatý dukát od České mincovny, a. s. www.ceskamincovna.cz s číslem 206.
Ať žije Gabriel Brněnský! Ať žije sestřička Gabina, která stihla klučíka z bedýnky vyzvednout za pouhé dvě minuty! Ať žije Ludmila Brázdová, primářka a moje přítelkyně!
Babydědek Lu

Zlatý dukát, dar České mincovny a. s. do kolébky Gabrielovi!
Zlatý dukát, dar České mincovny a. s. do kolébky Gabrielovi!
 

Zpověď nejen o kulturní různosti manželů - František Cinger

Mezi láskou a nenávistí je tisíc odstínů, zapsala si v Praze rozená hrdinka románu Tak daleko, tak blízko (Motto, 248 stran, 269 Kč, e-kniha 159 Kč) Barbory a Michaely Zindelových, když vzpomíná na výhrůžku svého španělského manžela Lea: „Stejně silně, jak tě miluji, tě budu nenávidět, pokud mě zklameš!“
Čtenář dostává poutavou zpověď Terezy a její matky Hany, které se v okamžiku právní dospělosti dcery rozešly. Mládí vyrazilo do světa. A osud tomu chtěl, že dávná nedorozumění se rozplynuly v okamžiku, když se začalo hroutit barcelonské manželství už pětatřicetileté Terezy. Ale vezměme to popořádku.
Obě autorky, dcera s matkou, zkušenou publicistkou a spisovatelkou, se rozhodly napsat příběh, jehož autenticita není dána jen literárním zpracováním. Mimořádně zdařile je vykresleno léčení „bezstarostně ulítlé“ dívky a poté mladé ženy toužící se emancipovat cestami po Evropě, mířícími nakonec do slunného Španělska. Několikeré její vztahy vrcholí radostným manželstvím s barcelonským Leem, žijícím v domě s matkou Carmen a dvěma bratry.
Autorky nenásilně připomínají kulturní odlišnost některých mužů ze Středomoří, kteří se opájejí dneškem a odpovědná rozhodnutí nechávají na „jindy“, jako v případě jedné z lásek jménem Pablo. Nebo v případě Lea projevující se proměnou z obdivujícího jiskrného muže v sebestřednou žárlící figurku, s níž se nedá žít, natož partnersky vychovávat malou dcerku.
Tak daleko, tak blízko je románem o vztahu dcery a matky, ale zároveň příběhem lásky a zrady, způsobené podvodným jednáním Terezina partnera i jeho nejbližších. Zpočátku volnější tempo vyprávění se mění ve vodopád proměn, které nedovolí odtrhnout se od dalších stránek.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Pozvání od Michala Bystrova!

Ahoj,

o tomto víkendu se na YouTube koná ONLINE další festival Osamělých písničkářů. Budou tam snad úplně všichni, ze svých domovů či odkud :) Tak si to třeba pusťte, ne?

Tady je veškeré info:
https://www.osamelipisnickari.cz/
https://www.facebook.com/osameli.pisnickari/

A tady je videopozvánka:
https://www.youtube.com/watch?v=mTtIDxewV6s

Vysílání proběhne v sobotu 18. 4. a v neděli 19. 4. vždy od 20.00 na
YouTube kanálu Produkční skupiny Jelení SKOK

 

Dopis od básnířky

Dobrý den pane Hess!
Celou tu dlouhou dobu jsem Vám chtěla napsat něco hezkého. ale rozum se ptal, co hezkého chceš napsat, když už dávno nepíšeš a Divoké víno z je velkou minulostí. Nikdy jsme se osobně nesetkali, jen jsem Vás krapet sledovala ve veřejném prostoru a někdy smutně prolistovala zažloutlé časopisy s mými počátečními výtvory.
Múza mne opustila, ale můj život byl krásný a veselý.
Až do dnešních dnů, kdy jsem už slabozraká, potřebuji semtam pomoc nemohu číst, ale přesto žiji s nadějí, že život je TADY PROTO, ABY SE ŽIL, protože se s ním nic víc nedá dělat/J.W/:-O

Akorát mám stísněné pocity jako tenkrát po okupaci,
Tak jsem vzala brko a trochu jsem si vyventilovala hloupé
stresy z dnešní podivné doby, ve kterých nemíním pokračovat.
A ejhle, konečně Vám mohu poslat něco staronového s tím,že
si v duchu nostalgicky zavzpomínáme.;-)



PANDEMIE

Panáci se předvádějí jeden po druhém
A radostně výskají nad svou chytrostí
Nevěřte maskám... co se skrývají pod maskou
Dilema Hamleta je na pořadu dne
Eventuálně i noci... když vás baví neustále se chvástat
Mám chuť dát někomu do držky... za všechny lži povýšené
na pravdu
Ignorace vrchnosti je tisíciletími stejná...
Energie mé duše je opět udusávaná... kopyty... ďábla..





P.S. Přeji hodně zdraví a sil ve Vaší bohulibé činnostiB-)

Zdraví kdysi Ivona Thillová dnes Hečková


 

Plním přání Pavla Březenského.

Dobrý den. Bylo by, prosím Vás možné dát vědět čtenářům Divokého vína, že mi u vydavatelství Šuplík.cz vyšla první sbírka básní Mezi mlýny? Pokud ano, tak moc děkuji.
Posílám odkaz...

http://www.suplik.cz/Books/BookDetail?bookId=237&titul=Mezi-ml%C3%BDny

S pozdravem Pavel Březenský

 

205. děťátko je velikonoční klučík Milan v táborském G-centru! 6. letošní děťátko, druhé v Táboře!

Milan vstoupil do světa dvířky táborského babyboxu na Bílou sobotu 11. dubna 2020 v 7:25.. Byl nahý, zabalený v bílé dece, mezi nožičkami měl ručník, pupečník zaschlý. Na pohled zdravé děťátko jsem po domluvě s ředitelkou domova seniorů Jaroslavou Kotalíkovou pojmenoval Milan. Otvírání táborského babyboxu se zúčastnil Milan Štěch a můj někdejší vysokoškolský učitel, rádce a velký přítel prof. PhDr. Milan Nakonečný žije v Táboře. Můj desetiletý syn Ludvík Hess má strýce Milana, jenž dnes slaví 50. narozeniny,
V Táboře jsme otvírali na mé narozeniny v roce 2013, první klučík odložený v roce 2017 dostal jméno Jaroslav Kotalík. Milan odložený dnes dostane od České mincovny www.ceskamincovna.cz zlatý dukát s číslem 205. Věřím, že mě Česká mincovna pozve k předávání a že se jej zúčastní i jihočeská hejtmanka Ivana Stráská, jež má největší zásluhy na instalaci babyboxu v G-centru - nemocnice v Táboře nebyla k dohodě nakloněná.
Až žije Milan Táborský! Ať žijí mí přátelé Milani! Ať žije Jaruška Kotalíková a Ivanka Stráská!
Babydědek Ludvík

Zlatý dukát, který věnuje Česká mincovna Milanovi z Tábora.
Zlatý dukát, který věnuje Česká mincovna Milanovi z Tábora.
 

Velikonoční přání od Jaroslava Lejčka

I v podivném světě
vše voní a kvete
na časy občas zahřímá
i v podivném světě
se daří i plete
jen zvony nesmí do Říma

snad pátek srdce láskou opět sváže
snad skály otevřou se pro růže
snad země budou k sobě trochu blíže
snad láska Římu trvat pomůže

 

Nabídka od Karla Sýse

Vážení! Pro Vaše protějšky nabízím zdarma vlastnoručně ušité bederní roušky. Karel Dobromil Sýs
Je to zadarmo, jen za nahlédnutí pod roušku.

 

Na Mélu - Emila Machálka budu vzpomínat v neděli 29.3. ve 22 hodin na ČT1 v Kabinetu doktora Honzáka. Babybox v nemocnici ve Frýdku-Místku je opět v provozu.

Kabinet doktora Honzáka ČT1 původně plánovala vysílat 5. dubna. Možná jsem vás o tom i informoval, ale dnes nastala změna a Česká televize mi oznámila, že předtočený pořad bude vysílán tuto neděli. Slíbili mi, že vzpomínku na mého přítele Mélu Machálka režie nevystříhala, a tak uvidíte sami. Ujišťuji vás, že pořady natočené televizí se mnou jsem nikdy neohlašoval, tedy tentokrát jen kvůli Mélovi, po kterém se mi stýská.
Nemocnice ve Frýdku-Místku uvedla opět babybox do provozu, mimo provoz z důvodu požadovaných nemocnicemi zůstávají babyboxy v Jičíně a v Jindřichově Hradci. Z Jičína je nejblíž asi do Mladé Boleslavi, z Jindřichova Hradce jsou na dosah babyboxy v Táboře, v Českých Budějovicíh a v Pelhřimově.
babydědek Lu

 

204. děťátko je holčička na Záchranné službě v Českých Budějovicích!

204. děťátko je holčička na Záchranné službě v Českých Budějovicích!
24.3.2020
Českobudějovická bedýnka mi zavolala v 5:50 v úterý 24. března 2020. Na obrázku je vidět děťátko v bílé čepičce a v bílých dupačkách s růžovým okrajem, zabalené v modré dece. Vypadá to, že má na nose malou roušku... Ředitel záchranky Marek Slabý mi za chvilku potvrzuje, že je to novorozená holčička, a hejtmanka Ivanka Stráská jí dává jméno Viola, tedy Fialka. Připomínám, že nebýt obou výše jmenovaných, babybox by v Českých Budějovicích nebyl. Je to jeho třetí děťátko, celkově letošní pát é.
Píšu ještě do České mincovny, aby připravila tradiční dukát s číslem 204. Dukát do vínku dostávají od České mincovny www.ceskamincovna.cz všechna odložená děťátka.
Ať žije Viola Budějovická! Ať žije Ivanka Stráská! Ať žije Marek Slabý, ředitel záchranky!
Babydědek Lu

 

203. děťátko bylo nalezeno v babyboxu ve Slezské nemocnici Opava. Sedmé opavské, čtvrté letošní

V pátek 20. března v 5:38 mi zazvonil mobil, přišla sms od opavského babyboxu a na obrazovce jsem viděl tmavou bundu se zipem, z níž vykukovaly růžové částečky dětského tělíčka.
Vlídná sestřička Eva na neonatologickém oddělení mi nadšeně popisovala, že nalezená je holčička vážící 3 800 gramů, velmi krásná, se světlými vlásky. Teď přijde to hlavní - odložená byla zcela nahá včetně placenty vzápětí po porodu. S Evou mají službu dvě sestřičky Zuzany, a tak jsem děťátko pojmenoval Eva Zuzana.Je zdravá, jen byla trochu podchlazená.
203. děťátko celkově je sedmé opavské a čtvrté letošní. Předchůdcem Evy Zuzanky byl klučík odložený 7. února, jemuž jsem dal jméno Emil na památku svého celoživotního přítele Emila - Mély Machálka, s nímž jsem v roce 1964 vydal první číslo Divokého vína, byl členem správní rady spolku Babybox a náhle a zcela nečekaně zemřel právě 7. února 2020. Skóre klučíci vs. holčičky je k dnešnímu dni 91 : 112, zatím suverénně vedou holčičky, ale považuju to statisticky za čísla nedůležitá.
Původní opavskou bedýnku 7. listopadu 2019 Zdeněk Juřica vyměnil za babybox nové generace. Včera shodou okolností instaloval babybox za dramatických společensko-epidemiologických okolností v Mělníku. Spolu s aktualitou o výměně jsem publikoval obrázek zlatého dukátu, který má Česká mincovna ceskamincovna.czpřipravený pro 203. děťátko. Pro jistotu jej zobrazím znovu a připomínám, že dukát od České mincovny dostanou jako tradici i ostatní odložené děti. Děkuju za ně!
Ať žije Eva Zuzanka novorozená! Ať žijí stejnojmenné sestřičky ze Slezské nemocnice v Opavě, které o ni pečují. Ať žijí opavští neonatologové!
Babydědek Lu
P. S. Z provozních důvodů nemocnic ve Frýdku-Místku, v Jičíně a v Jindřichově Hradci jsou ve jmenovaných městech babyboxy mimo provoz. Nejbližší Frýdku-Místku jsou babyboxy v Havířově, Třinci a v Ostravě, z Jičína je nejblíž do Turnova, Mladé Boleslavi a Hradce Králové, z Jindřichova Hradce do Tábora, Českých Budějovic a Pelhřimova.

Dukát od České mincovny
Dukát od České mincovny
 

Dopis Jiřího Růžičky k 55. výročí smrti Václava Hraběte. Zemřel 5. března 1965

Milý Vašku, Václave,

leží už dnes mezi námi 55 let života a smrti. Jel jsem s Luďkem Hessem Nerudovkou kolem Tvého domu, tak jsme spolu na Tebe vzpomínali. Ráno před těmi pětapadesáti lety jsem Tě šel navštívit, otevřela mi Olga se slovy: „Vašek umřel, právě ho odvezli.“ Šok! Dodnes si vyčítám, přece jsi mě po rozvodu prosil: „Dej na mě pozor.“ Nepřišel jsem včas.

A tam, kde skončil Tvůj čas zdejší, zůstává po Tobě v čase živé: 1. Tvůj syn Jan ve vedlejším pokoji a 2. spousta rukou a strojem popsaných papírů – psanců citu - v kuchyni, kde jsi psal a bydlel, a které nám dala Tvoje bývalá žena. Začali jsme je s průklepy opisovat, v Divokém víně Ludvík Hess uveřejnil poprve mnohé z nich, inscenovat jako divadlo poesie v klubu na technice ČVUT a konečně si jich všiml Miroslav Kovářík, který vydal ke svému představení jako program tištěný výběr básní pod titulem Stoptime, všechny v korektní formě. A celý svůj život pak recitoval Tvé básně. Lidé si je začali opisovat. Zpěvák Mišík pár zhudebnil, nejznámější „Láska je jako večernice“ zněla za revoluce na Letné. V Hořovicích po Tobě pojmenovali Gymnásium Václava Hraběte.

Krátce po sametové revoluci vyšla konečně kniha „Blues pro bláznivou holku“ v Českém spisovateli. Bohužel rozházeli, přeházeli, přidali texty k písním, upravili, zamíchali, znovu roztřídili, vyrobili z toho telefonní seznam a upekli tak dort s příchutí poněkud vymiškovanou. Cítil jsem, že to musím napravit. Vydat knihu s korektním zněním a časovým uspořádáním celé Tvé tvorby.

Byla to dlouhá bezvýchodná cesta. Před pěti lety jsme s Ludvíkem Hessem, tvým prvním vydavatelem, k Tvému výročí začali v Divokém víně elektronicky zveřejňovat Tvé básně, vzpomínky přátel a dokumenty ze života vaší rodiny. Velice to pobouřilo Tvého dědice Tvých autorských práv. K odloženému jménu Hrabě přidal čárku nad á a upevnil právnicky ověřenou násadou, kterou pevně třímá v ruce. Nejen k hrabání, ale i jako jediný vlastník Tvých autorských práv ke své obraně: kdo se jich dotkne, na toho zvedne hrábě, praští mu je o hlavu, řka: „Omluv se dědku a zaplať,“ a požádá soud, aby mu potvrdil jeho nárok a zakázal vydávání Tvých básní v té formě, kterou jsem zkorigoval, i jakékoli jiné.

Tak jsme dopadli. Ludvík zveřejnil omluvu tak, jak to soud formuloval, a já jsem zaplatil. Existuje kolem třiceti E-mailových adres s Tvými většinou různě zkomolenými básněmi. Je to taková mlha. Jako kolem toho, co zapříčinilo to, žes tu nezůstal s námi. Tak se měj, brzy přijdem za tebou.

Omlouvám se, ale znáš ty pány, co se bijí v prsa pugétem stovek a dekretů.

Vzpomínám
Jirka

 

Pavlína Novotná vystavuje své fotografie v Prostějově!

Jedná se o cyklus fotografií, které vznikly v rumunském Banátu, ve vesnici Šumici. Lidé zde žijí tradičním životem, téměř 19. století, i když jsou to fotografie z posledních tří let.
Přesto jsou šťastni. Netrápí se tolika problémy jako my, kteří jsem v neustálém napětí, zda vše zvládneme, co se na nás valí.
Jindra Štreit, kurátor

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
Pavlína Novotná a Jindra Štreit.
Pavlína Novotná a Jindra Štreit.
Fotografka Pavlína a kurátor výstavy Jindra Štreit.
Fotografka Pavlína a kurátor výstavy Jindra Štreit.
 

Jindřich Štreit zve na křest knihy a výstavu

Kliknutím zvětšíš
Kliknutím zvětšíš
 

Dopis Marie Machálkové

Naše milá rodino, naši milí přátelé, známí, kolegové a spolužáci bývalí i současní, prosím vzpomeňte na Emila...….Díky, Marie

Kliknutím zvětšíš
Kliknutím zvětšíš
 

Milan Nakonečný má 88

Nejmoudřejší muž, kterého znám, můj přítel a profesor psychologie v druhé polovině 60. let prof. PhDr. Milan Nakonečný, oslavil 8. února 88 let. Navštívili jsme ho v jeho domě plném knih v Táboře a předali mu dárky, některé z nich nemohu ani popsat. Jisté je, že dostal mimo jiné dva plecháčky babybox.
Milan mi daroval k mým nedávným narozeninám knihu Slavní koně a grafiku Oldřicha Kulhánka. Již samo jméno autora naznačuje, že není standardní.
Blahopřeju, nejmilejší Milane!
L.H.

Mladíček se svým učitelem
Mladíček se svým učitelem
Milanovi blahopřáli dokonce dva Ludvíci Hessové
Milanovi blahopřáli dokonce dva Ludvíci Hessové
 

Luboš Koláček Areál Remi Apostremi Niscence – recenze Olgy Nytrové

Někteří lidé občas silácky a rádoby vědoucně prohlašují, že o lásce bylo již řečeno vše. Což neplatí, neboť láska se vztahuje k nekonečnu a variant je tolik, že jsou nad naše představy. Je jich nezbadatelné množství. Každý básník si zvolí pouze některé úhly pohledu a každý čtenář se dá oslovit jen v polohách, s nimiž se mu chce souznít. Ale nejde jenom o chtění, jedná se o to, zda souznít dokáže. Záleží totiž pochopitelně i na tom, nakolik se čtoucí nechá inspirovat a probudí v sobě vlastní zdroje.
Spisovatele L. Y. Koláčka známe jako prozaika, vypravěče, tvůrce rozsáhlejších textů, napsal desítky knih literatury faktu, řadu románů. Jeho útlá knížečka poezie se však příhodně vejde do kapsy, a to dokážou milovníci poezie ocenit. Kreativní podnázev se zdá být jakousi přesmyčkou a vyvolává zvědavost. Areál má podtitul, kterému můžeme rozumět takto: Reminiscence a postreminiscence a reál. Navozuje pocit, že to, co se nám vybavuje ve vztazích, je zasazeno hluboko a dostává se do vědomí v okamžiku tvorby. Tedy ve chvíli, kdy vjemy a pocity, „reminiscence“ a „postreminiscence“ vstupují do básnických obrazů. Je to prazvláštní alchymie, která nás přitahuje a vyvolává spoustu zneklidňujících otazníků.
Předkládané verše jsou stručné, vyznačují se převážně zkratkovitostí a úderností, Úspornost výrazu si podává ruku s chlapstvím, nadsázkou, fanfarónstvím, testosteronovým přetlakem i se zranitelností, jak se vlní „anima“ v jeho nitru. Láska se dotýká mystérií, jakkoli usilujeme o postmoderní civilnost a v duchu si říkáme: „Jen si nezadat, neotvírat nikomu své skryté podzemní chodby labyrintu.“ Potřeba upřímnosti v nitru slovem obdařených lidí však kvasí. A když prorazí obrannou stěnu, ponoříme se do netušených hlubin. Člověk je bytost tázající se, jak praví filosofové, a otázek nikdy neubývá. Sebereflexí zkoumáme pravost citů i hodnotového nastavení. Je třeba se s mnohým vypořádat. Společně s autorem si můžeme vybavovat i hlouběji zasuté lásky a milostné zápasy, v nichž řečeno s Freudem „animus“ hledá „animu“.
Luboš Koláček nás staví před otázky, jež klade sám sobě ve své reflexivní lyrice, která se prochází krajinami okouzlení i vzdoru a marné – ovšem též chvílemi naplňované – touhy i bytostných otázek. Jak jinak. Básník se tu před námi projevuje prostoupen láskou, obnažen ve svých citech až na dřeň. Žízní po vztahu v jeho plnosti, vnímá jej ve všech dimenzích: v rozměru fyzickém, psychickém i spirituálním. V jeho všednosti i posvátnosti, v profánnosti i v rozměru sakrálním. Jeho dosud neokoralé srdce se zdá být zasaženo Amorovým šípem. Projevuje temperament místy nezvladatelný. Pružina provokace vibruje do vyšších kmitočtů a přetlak básníkových citů připomíná „Papinův hrnec“.
Zdá se, že si autor veršů ověřil starou pravdu, která praví, že když muž miluje ženu a ona jeho, je totiž vděčnost na místě, jde v každém případě o dar. Nezbytně ovšem přicházejí osudové zvraty, ztráta lásky, závažná nemoc a jiné propastné předěly. Každý z nás se s tím vyrovnává po svém. A občas potřebuje vidět, jak je zvládá ten, kdo trpí a těžkostem se nevyhne, jenž však dokáže uchopit slovo tak, aby neotřele, ba přímo objevně vyjádřil své prožitky, strasti, nedobrovolné zkraty, zklamaná očekávání a malá i nejmenší vítězství. Podvědomí si s námi hraje, v určitém okamžiku má větší sílu než vědomí. Zjišťujeme, že je mnohem obsáhlejší a rozsáhlejší, než jsme se vůbec domnívali. Vynáší nemilosrdně „na světlo“ i to, co chceme potlačit, zapomenout, protože to bolelo. Poznání s námi otřese. Díky tomu z nás ovšem vytrysknou takové síly, že až žasneme.
Tvorba je v takovouto chvíli terapií, ozřejmováním souvislostí, a získáváním nadhledu. Básník prožívá usebrání. Reflektuje nedosažitelnost porozumění a souhry, pokud má každý z partnerů v sobě jiné světy, jež nejsou vzájemně vůči sobě dostředivé, ale odstředivé. Uvědomuje si své bytí a vztahy mu vystupují v nových konturách. Prožívá znovu děje a vztahy, které již skončily. A to je bolestivé pro každého. Čtenář jde pak při četbě veršů těmto vnitřním dějům autora naproti. Vynořují se mu jeho vlastní zasuté prožitky ztráty lásky, odchodu nejbližšího člověka na druhý břeh.
Za klíčovou považuji Koláčkovu básnickou skladbu Bohyně. Jde o autorovo vyznání lásky, ve verších odhaluje, jak se opil nezměrností citu, vzájemným hlubokým dotekem duší a souzněním bytí dvou jedinců. Prožívá fascinující třídimenzionální vztah fyzický, duševní i duchovní. Navzdory snaze o vyjádření vždy uchovává nedostupné tajemství jako perla na dně vesmírného moře. Ve čtenáři dovede vyvolat jeho vlastní emoce, jeho prožité extáze a neodbytné vzpomínky, výhry i prohry, které se ukrývají v hlubinách lidského podvědomí. Život nám občas dává na nejhlubší rány náplasti v podobě některých kvalitních pokrevních vztahů, jedinečných přátel nebo nečekaně naslouchajících spřízněných duší.
Při četbě básnické sbírky jako čtenáři vnímáme, že L. Y. Koláček dovede své osudové prožitky, tíživé situace, přetavit do básnických obrazů. Uvědomíme si jeho soustředěnou snahu hledat krásu a nadčasovost, zadržet unikající, mizející a zachytit alespoň to nejmenší vlákno smyslu. Autor k tomu využívá osobité metafory, surrealistické šarády, říkanky a hříčky. Je ironický i pokorný, rychle střídá nálady. Svou básnickou řečí se upřímně přiznává ke dvěma básníkům, kteří ho zásadně a bytostně oslovili – ke K. H. Máchovi a Janu Skácelovi. Zaujala mě například metafora: „Život rozdali nám / jak klíček k zahradám krásna.“ U tohoto básnického obrazu si ráda vzpomenu na slova filosofky Anny Hogenové: „Důležité je, kolik v sobě má člověk bytí.“ I já přeji čtenářům předkládané knížky zintenzivnění bytí.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Umřel Méla Machálek

Dnes, v pátek 7. února kolem 11. hodiny zemřel můj přítel, spoluzakladatel Divokého vína v roce 1964, Ing. Emil Machálek, CSc. Zemřel ve spaní leže v posteli, kde odpočíval.
Méla se narodil o dva měsíce dřív než já - v prosinci 1946. Zůstává po něm manželka Marie, která mi zprávu zavolala, a dva synové a čtyři vnuci. Salve, Mélo! P.S. Rozloučení s Mélou se koná v pátek 14. února ve 12:40 v malé obřadní síni strašnického krematoria.

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 >