Archiv divoké vinice

Jiří Žáček přeložil Písně nemilovaného.

Nejznámější báseň Guillaume Apollinaire Písně nemilovaného přeložil Jiří Žáček a vydal je vlastním nákladem. Knihu doslovem doplnil Václav Kubín.
Jirka mi poslal s věnováním jeden číslovaný výtisk. Báseň Písně nemilovaného v Jirkově překladu považuju za významný básnický počin.
L.H.

 

Ivan Halousek mi napsal!

Milí oslovení,
v rámci mých 80. narozenin vyjde zítra ve čtvrteční příloze MfD - DNES mag.
veliký rozhovor s mou maličkostí. Stojí to jen 22 korun. A jsou u toho obrázky!
Omlouvám se těm adresátům, kterým má pošetilost poslala tuto informaci podruhé.
Zdraví
IH

 

Ve Slezské nemocnici v Opavě vstoupil do života chlapeček, 235. děťátko z babyboxu!

Jen několik minut po druhé hodině ranní v sobotu 23. dubna mi přišlo hlášení z opavského babyboxu. Na fotografii jsem viděl jen fialovou mikinu a z ní vystrkovalo hlavičku novorozené děťátko. Paní doktorka Soňa Krejčí mě vzápětí ujistila, že děťátko je chlapeček, zcela čerstvě narozený, na první pohled zdravý a vesele křičící. Pupečník 30 cm dlouhý, nebyl podvázaný a svědčil o tom, že děťátko je narozené zcela čerstvě. Váží 3700 g a měří 50 cm.
Klučík je letošním pátým děťátkem, devátým odloženým v babyboxu ve Slezské nemocnici, pátým opavským chlapečkem. Opava se počtem děťátek v babyboxu propracovala na první místo v Moravskoslezském kraji. Chlapeček se bude jmenovat Vojtěch, jednak má dnes svátek, jednak Vojtěch Novák, šéf Květiny Novák Praha je jedním z největších mecenášů spolku Babybox.
Vojtíšek v opavském babyboxu potvrdil, že signalizace českých babyboxů je dokonalá. Zahladil poněkud smutek a lítost nad nedávno nalezeným děťátkem v Hniezdu záchrany v Bratislavě.
Vojtíšek se stává majitelem zlatého novorozeneckého dukátu, který tradičně věnuje Česká mincovna, a. s.
Ať žije Vojta z Opavy! Ať žije doktorka Soňa Krejčí, která o něj v tuto chvíli pečuje!
Babydědek Lu

Zlatý dukát od České mincovny!
Zlatý dukát od České mincovny!
 

236. děťátko v babyboxu záchranky České Budějovice! 2. dnes!

Děťátko mi zavolalo do auta v sobotu 23. dubna v 11 hodin 50 minut. Zabalené bylo v růžovém povijanu a na hlavičce má bílou čepici. Zavolal jsem řediteli záchranky a svému příteli Marku Slabému
a ten mi řekl, že děťátko je na první pohled zdravá holčička. Tvoří teda dvojici s chlapečkem nalezeným dnes ve 2 ráno hodiny v Opavě.
Českobudějovický babybox potvrdil, že signalizace funguje bezchybně. První zprávu poslal při otevření dvířek, pak poslal fotku při zatížení váhového senzoru babyboxu a třetí zprávu poslal, když záchranáři vyjmuli děťátko z babyboxu. K tomu ještě dvakrát zvonil mobil na začátku a na konci akce.
Holčičku jsem pojmenoval Lenka, protože náš velký dárce Petr Bečička má Lenku doma. Petrovi blahopřeju, nedávno uběhl brněnský půlmaratón ve skvělém čase 2:00:50. Kromě běhání se Petr Bečička stará o svou brněnskou počítačovou firmu 100MEGA Distribution. Lenka se jmenuje taky pravá ruka Vojtěcha Nováka - Květiny Novák. Lenka Baráková má z každého narozeného děťátka velkou radost a nezapomene gratulovat.
Lenka získává od České mincovny zlatý novorozenecký dukát, kterým Česká mincovna tradičně
obdarovává všechna děťátka z babyboxu.

Ať žije Lenka z Českých Budějovic!

Zlatý dukát do kolébky od České mincovny!
Zlatý dukát do kolébky od České mincovny!
 

Velikonoční básničku posílá Oldřich Damborský!

Plyšové jaro

Už rozkvétají pacičky jív
a žluté květy keřů,
flintu smutku
zahodil jsi do kopřiv,
teď sevřely tě vánku
hebké kleště,
proutky na pomlázku
si řežu.
Máš políčeno oky tůní
na toho zajíčka Jara
a on zatím
na křesle z pampelišek
trůní
a kolik stojí unce zlata
houby se stará...

 

Dušan Spáčil mi poslal básničku.

Hráči

V dusivě přecpaném podzemním krytu
září jen malinký obdélník svitu
to páťák Maxim na čínském tabletu
vede svůj vlastní boj za tuhle planetu
Venku se zablesklo asi to začne znova
výbuchy roztřesou i ten sklep u Charkova
pak přijde mrtvý klid - až mají dlouhou chvíli
a Maxim v tabletu střílí střílí a střílí
Jen děda Andrij s Tarasem
snaží se vyhrát nad časem
a proto otevřou šachovnici
A pak si zas hlavy lámou:
"Máme hrát pěšcem či dámou?"
v téhle hře co se zdá na palici

 

234. děťátko, 21. v Brně je novorozená holčička!

V pravé poledne jako ve starém americkém filmu s Gary Cooperem vrzla dvířka babyboxu v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně, aby jimi mohla vstoupit do života zcela novorozená holčička. Primář Dan Wechsler mi říká: „Je stará tak tři hodiny, nevykoupaná, jen tak utřená v ušmudlaném triku a punčocháčích zabalená do bleděmodré deky, pupečník má podvázaný provázkem, ale je na první pohled zdravá. Je tu to dneska samá Gábina, tak jsem ji tak pojmenovali.“
„Já jsem jí pojmenoval Žaneta podle PhDr. Žanety Dvořákové, Pd.D. z Ústavu pro jazyk český, která si před několika dny dala práci a napsala rozsáhlý článek, jak jsou pojmenovávány děti z babyboxu.“
„Váží 2750 g a měří 48 cm,“ upřesnil mi Dan Wechsler.
Hlásím České mincovně, že prosím o další novorozenecký zlatý dukát s číslem 234! Děkuju Jaroslavu Černému a Jiřímu Hrabovskému, kteří mě s nápadem oslovili.
Děvčátko zvýšilo skóre holky versus kluci na 128:106!
Ať žije Žaneta – Gábina! Až žije Dan Wechsler, primář z Nemocnice Milosrdných bratří! Ať žije Ludmila Brázdová, dětská primářka brněnské nemocnice a Daniel Rychnovský, tehdejší ředitel, kteří mě v roce 2005 sami oslovili! Ať žije Petr Bečička, šéf brněnské počítačové firmy 100MEGA Distribution, s. r. o., za jehož dar jsme babybox v Brně pořídili!
Babydědek Lu, 602 305 139, www.babybox.cz

Zlatý dukát do kolébky od České mincovny, a. s.
Zlatý dukát do kolébky od České mincovny, a. s.
 

Jak Štěpán Votoček, autor sbírky Čas královny, lékař a ředitel nemocnice, pomáhá Ukrajincům!

Azyl
Garsonka, třicet metrů čtverečních, tři roky neobývaná, čtvrté patro bez výtahu. Neodtéká voda ze sprchového koutu, odpad dřezu v kuchyňském koutě nevábně páchne. Chybí lednička, pračka, stůl, matrace, židle, zrcadlo v koupelně, nádobí, příbory. Záchodová mísa připomíná tu z „nejhoršího záchodu ve Skotsku“ z filmu Trainspotting a rezervoár protéká. Nefunguje anténa ani WiFi. Světla bez stínidel, rozbité žaluzie, na podlaze bez ladu a skladu krabice s věcmi, které jsem nedokázal vyhodit ani přebrat. Tříletý nános prachu, na koberci a policích mrtvé mouchy připomínající smrt, která je tu doma. Smrt nejbližšího člověka, která je důvodem, proč je byt ve stavu, v jakém je.
Na to, abych z něj udělal útulný azyl pro uprchlíky, mám tři odpoledne. Objednávky v e-shopech urychluji telefonicky. Stačí říct, za jakým účelem byt zařizuji, a spotřebiče, jejichž dodací lhůta je zpravidla několik dní, jsou druhý den na místě. Stejně tak oprava antény a instalace WiFi jsou hotovy do dvaceti čtyř hodin od zadání, ač běžně se lze zřídka kdy domoci termínu dříve než za týden. Instalatér přijíždí ihned a za práci si odmítá nechat zaplatit. Na neochotu narážím pouze u kurýrů, co přivezli pračku z Alzy. Chtějí za každé patro stovku a na to kašlu. Pračku nechávám v přízemí za domovními dveřmi a odpoledne ji vynášíme se synem, přičemž své lakoty velmi lituji. Syn mi pomáhá i s úklidem a vším potřebným, stejně jako přítelkyně. Umaštěný sporák, zasviněná linka i nejhorší záchod ve Skotsku se lesknou a voní. Visí zrcadlo, stínidla stíní, starý tonetový stůl s novými židlemi z Ikey překvapivě dobře ladí a tonetová křesla po pratetě s podsedáky z Baumaxu kupodivu také.
Komunikace s centry organizujícími ubytování uprchlíků vázne. V televizi vidím přeplněné tělocvičny, ale navzdory každodenním telefonátům mi stále žádné zájemce neposílají. Naopak na inzerát na Facebooku ihned reaguje jakýsi Josip, který by rád ubytoval ukrajinskou maminku s dvěma dětmi. Když zjišťuje, že nechci žádné nájemné a chci jednat přímo s Ukrajinkou, začíná mlžit a kontakt na ženu mi odmítá dát. To mě utvrzuje v podezření, že se jedná o hajzlíka, který touží po provizi. Nakonec přesně ve chvíli, kdy je vše hotovo, se mi naráz ozývají z obou oslovených center, že potřebují okamžitě ubytovat několik rodin.
Vybírám si rodinu, kterou považuji za nejpotřebnější a počtem osob pro můj byt nejvhodnější – mladý pár se dvěma dětmi. Kolegovi z nemocnice, který připravuje větší byt za stejným účelem, dohazuji dvě maminky se čtyřmi dětmi, jejichž muži a sedmnáctiletý syn jedné z nich bojují proti Rusům. I další kolegové nabízejí k dispozici, co mohou.
„Moje rodina“ překročila hranice o půlnoci a domlouváme se, že ke mně dorazí v půl páté odpoledne. Mají hodinu zpoždění, přivezl je jiný mladý Ukrajinec hovořící česky a pomáhající v uprchlickém centru. Z auta vystupuje sympatický pár se třemi taškami a kočárkem složeným v kufru. Sašovi je 22 let, v Čechách už dva měsíce pracuje v pekárně, a teď přivezl přes Polsko zbytek rodiny. Chce jim zajistit bezpečí, než bude povolán. Tatianě je 21 let, vystrašená, hubená, vysoká a hezká holka. Okaté Máše jsou 2 roky, Sofii 4 měsíce. Narychlo od mladších kolegů získávám dětskou postýlku, oblečení na miminko, pleny, ložní prádlo, vaničku.
Česky nemluví ani Saša, ani Tatiana; Saša trochu rozumí. Neovládají angličtinu ani němčinu, ale ruština jim jde a nevadí. Na rozdíl ode mě. Před tři a třiceti lety jsem z ruštiny maturoval, ale ani jedna z maturitních otázek mně nevybavila termíny jako kočárkárna, varná konev, ložní prádlo či heslo na wifinu, ale nějak to dáváme. Dobrým pomocníkem je Google překladač, který jsem si nainstaloval. Plnohodnotnou konverzaci zajišťuje až má přítelkyně Jitka, která mluví rusky plynně. Na Ukrajině se oba živili prodejem parfumérie. Máše jsem na přivítanou koupil panenku a okamžitě si s ní začala povídat a mazlit. Kromě dvou chrastítek pro miminko s sebou žádné hračky nepřivezli. Jsou milí, vděční, skromní, ale především strašně unavení, na cestě strávili několik dní. Předávám jim klíče a základní instrukce, Sašovi ukazuji ve sklepě místnost, kam můžou dávat kočárek a víc je nezpovídám.
Druhý den vezeme Tatianu do charitativního centra, kam lidé nosí věci pro uprchlíky. Čekal jsem nějaký blešák plný aušusu, ale nevěřím svým očím. Ve dvou patrech nevábně vyhlížející budovy jsou desítky zánovních kočárků, autosedaček, matrací, kvanta nádobí, oblečení a bot pro děti i dospělé, přikrývky, polštáře, nádobí, svítidla, zkrátka vše na co si člověk vzpomene, a čím by si klidně vybavil své obydlí sám. Nic se neeviduje, kdo přijde, může si cokoli vzít a odnést.
Zatímco Tatiana s Jitkou vybírají, co je ještě potřeba, vozím v kočárku čtyřměsíční Sofinku. Pláče a pláče a vypadá to, že jejím problémem je ztracený dudlík. Pláč neutichá, ač s kočárkem dělám psí kusy, a vyprávím jí pohádku o medvědovi. Nakonec ji vyndám, čuchám k plínce a pravá příčina jejího diskomfortu je mi hned jasná. Přeci jen jsem ještě všechno nezapomněl.
Vracíme se do bytu, je plný života. Na očích jim vidím, jak jsou nám vděční. Nevědí, že já jim víc.

 

Jiří Žáček napsal.

Vzkazujeme lidem v dálce:
My jsme také proti válce.
Divoké víno

 

Autor Štěpán Votoček je lékařem, ředitelem nemocnice, básníkem a nedávno vydal sbírku veršů Čas královny. Děkuju, Štěpáne!

Zbabělost a hrdinství
Jen málokterý národ se umí vcítit do ukrajinské tragédie jako Češi, kteří ve dvacátém století dvakrát čelili témuž: Stáli sami proti agresorovi a dočkali se pouze bezzubých projevů sympatie. V roce 1938 jsme dle mnichovského mýtu byli zrazeni a zaprodáni. V roce 1968 jsme byli součástí sovětské sféry vlivu a na vojenskou pomoc jsme nemohli ani pomýšlet. Podobnost především mezi naším třicátým osmým rokem a ukrajinskou současností mi připadá do očí bijící: Periferie státu podporující nepřítele. Obětování spojenci doufajícími, že kořist predátora nasytí a uspokojí jeho apetit.
Lze namítnout, že dnešní Západ k Ukrajině žádné závazky nemá, nic jí neslíbil a není vázán žádnou povinností. Že se vlastně o žádného spojence nejedná, pouze o problematického přítele, kterému jsme říkali, že snad, jednou jej přizveme ke stolu, a on tomu uvěřil. Že se přece Západ semkl jako jeden muž, vyvěšuje ukrajinské vlajky, kde se dá, a horuje proti bezpráví. Že na Rusko uvaluje drastické sankce. Že bojujícím Ukrajincům posíláme munici a obvazy. Že se dojímáme nad záběry civilistů nocujících v tunelech metra a bombardovanými sídlišti. Že uprchlíkům nabízíme ubytovny…
Kdyby to bylo k smíchu, zasmál bych se: Jedinou relevantní pomocí by bylo zastavení agrese. Vojáci NATO měli už dávnostát na linii dotyku ve východní Ukrajině a k ruskému útoku by vůbec nedošlo. Ale to by nevypadlo dobře, to by se špatně vysvětlovalo, to by provokovalo. Pokud se k tomuto kroku nenašla odvaha, dokud byl čas, měla by se najít nyní. Nejde přeci jen o plnění či neplnění neexistujících smluvních závazků, ale o pomoc v krajní nouzi. Rabují-li bandité sousedův dům, příliš mu nepomůže, budu-li na facebooku psát, jak moc mu fandím, ale jelikož jsme nepodepsali žádnou dohodu, nezbývá mi, než se dívat přes plot, jak mu vyvražďují rodinu. A vůbec, má smůlu, že bydlí u lesa. Na nás, co žijeme ve vsi, si přece rabiáti netroufnou.
Není to jenom nemorální a zbabělé, je to zoufale krátkozraké. Samozřejmě, důvod, proč se nikdo, ale opravdu nikdo z představitelů Západu ani nezmínil o možnosti zásahu NATO na Ukrajině, je jediný: Rusko je jadernou mocností. Přímý vojenský střet s Ruskem je tabu, tak jako byl tabu v době studené války přímý střet se Sovětským svazem. Jenže jak budeme reagovat, rozhodne-li se Putin (a mnozí soudí, že už se rozhodl) obnovit ruské panství v celém teritoriu bývalé sovětské sféry vlivu? Vpadne-li Rusko do Pobaltí, které je NATO smluvně povinno bránit, nebude to stále ono jaderné Rusko, se kterým ze stejného důvodu nelze válčit?
Obávám se, že chleba se láme tady a teď. Československo v roce 1938 navzdory odhodlání armády i obyvatelstva zhodnotilo svoje šance a vzdalo se bez boje. Prezident Beneš měl pro toto rozhodnutí tisíc a jeden důvod, ale dodnes si neseme trauma, které si předáváme z generace na generaci. Ukrajinský prezident Zelenskyj není Beneš a neodletěl do Londýna. Zůstal v Kyjevě, přestože dobře ví, že je cílem číslo jedna. Že už zítra může být zastřelen, deportován, odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Ukrajinci bojují o každou vesnici a až Rusové začnou dobývat Kyjev, budou bojovat o každý dům. Jsou si vědomi toho, že nemohou zvítězit, ale nikdy by je nenapadlo vzdát se. Bojují za Ukrajinu, ale bojují i za nás. Protože válka, kterou Rusko rozpoutalo, je válkou proti Západu, což nevidí jen ten, kdo to vidět nechce.
Je-li mír, může se jednat. Je-li válka, musí se bojovat. Musí. Pochopení této prastaré pravdy činí rozdíl mezi zbabělci a hrdiny. Mezi námi a Ukrajinci.
„Měli jsme možnost vybrat si mezi válkou a hanbou. Vybrali jsme si hanbu a budeme mít válku.“ Nového Hitlera už máme, najde se i nový Churchill?

 

Třistatřicetři vysílá pořad o Babydědkovi ve čtvrtek 10. března ve 22:00 na ČT Art!

Navštívili mě pánové profesor Jan Schmid a Jan Lukeš a natočili se mnou celovečerní film - o Antologii Divoké víno 2017 - 2021, o babyboxech i o koních. Předchozí pořad z roku 2007, který se mnou Třistatřicettři natočilo najdete na www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096008034-tristatricettri/208562254200005.

Babydědek Lu

Zleva Jan Lukeš a profesor Jan Schmid.
Zleva Jan Lukeš a profesor Jan Schmid.
 

Blahopřání Jiřího Žáčka!

Milý Luďku Hessi, díky za to, že jsi. Jiří Žáček

 

Milan Nakonečný mi děkuje slovníkem, který používal při přednáškách na vysoké škole v 60. letech.

Ahoj Lu,

díky za razantně latentně expresivní memoriální impresi
situovanou do etapy andragogických studií. A za gratu-
lacií evokující anxiózní emoce té politické mizerie a za
gratulaci k mé senilní nativitě.
Semper amicus Tuus,
Milanus

 

Profesor PhDr. Milan Nakonečný, psycholog, malíř samouk a můj vysokoškolský profesor a přítel 8. února 2022 oslaví 90. narozeniny.

S Milanem se znám od roku 1965, kdy přispíval svými články o psychoanalýze a umění do Divokého vína. Byl iniciátorem bibliofilského vydání knihy Johanna Fausta Magia Innaturalis. Milý Milane, velmi si Tvého přátelství vážím. Ludvík Hess

 

Děkuju Mileně a Luďkovi Láryšovým, majitelům petřínské restaurace Nebozízek za uspořádání mimořádné oslavy svých narozenin!

Nebozízek jsem objevil v roce 1965 při maturitním večírku. Po jeho ukončení jsme celá třída váleli sudy ze svahu dolů na Újezd. Dodnes je to moje nejmilejší restaurace. Na Nebozízku je všechno dokonalé - jídlo, obsluha a výhled na Prahu. Nejdokonalejší jsou Milena a Luděk Láryšovi!
Děkuju.
L.H.

Majitel restaurace a můj přítel Luděk Láryš.
Majitel restaurace a můj přítel Luděk Láryš.
Na harfu hrála Ivana Pokorná, první harfistka Opery Národního divadla.
Na harfu hrála Ivana Pokorná, první harfistka Opery Národního divadla.
Ivanka zaučila mého syna Tondu, příště už bude hrát sám.
Ivanka zaučila mého syna Tondu, příště už bude hrát sám.
 

Dušan Spáčil mi přeje k 75!

Přeji ti provždy, milý Lu, jen kýčovitou idylu - úsměvy dětí a ržání hříbat, holčičí vnady... no zkrátka Vivat! A hlavně zdraví hromadu, to vinšuje ti dneska Du.

 

Rosťa Opršal mi přeje!

Co je to sedmdesát pět?
Muška jenom zlatá
která za večera kol šedivé hlavy chvátá
a taky možná jenom obnošená vesta
leč na utrejch je ještě času dosti
i když z unavených kostí
chrastí asi tak sto ze sta

Starci ať zůstanou si na chmelu
na Hájku své klisny opečuje
statný hřebec Lu!

(... a to zdraví ať se drží jak chce, ale nastálo!)
Ráčejí odpustit, pane Ludvík
že jim vinšuju tak rozpustile.
Ale když mě to nějak nedalo…

Všechno nejlepší!
Váš Ro

 

Ondra Bos mi přeje k narozeninám!

 

Karel Sýs mi napsal básničku k narozeninám! Děkuju, milý Ká!

Ludvík 75!
K Ludvíku Hessovi těžko najdeš rým
Ludvík je beztak nejraději volný
svolný – sám básník – chránit básníky před nuceným mlčením
Víno pod lisem hyne – opijí se jiní
ale když víno zdivočí zkvasí v báseň
a Ludvík je vinař za slovo vzatý
básník i vinař už za našich dnů svatý
a až nám dojde papír
až vyschnou propisky a zhebnou noutbuky
bude s námi na nebesa vzatý
I tam jsou tiskárny a mejly a jútuby a síť
jestli se nemejlím
Sesednuti kolem velekněze
budem kecat v řeči vázané i po libosti volnařit
až se bude z cirostratů prášit
a poučovat anděly jak snoubit nízké s vysokým
s odpuštěním hovno s ambrosií
neposkvrněné početí s pyji
hlavně když nepřetrhnem nit
Luďku viď!

 

100 let Jana Skácela připomenou v únoru Divadlo Drak a Filharmonie Hradec Králové

Mimořádné dílo básníka Jana Skácela připomene komponovaný večer, který připravilo Divadlo Drak společně s Filharmonii Hradec Králové 15. února v sále hradecké filharmonie. Netradiční večer bude mít dvě části: v první vystoupí hudební uskupení Hradišťan & Jiří Pavlica, které se ve své tvorbě poezií Jana Skácela pravidelně inspiruje.V druhé části odehraje Divadlo Drak speciální představení inscenace O bílé lani. Tento scénický koncert se opírá o zhudebněné verše Jana Skácela. Autorem scénické hudby je Jiří Vyšohlíd, nositel Ceny Thálie za celoživotní dílo a současně dlouholetý člen souboru Divadla Drak.
V únoru 2022 si připomínáme 100 let od narození významného českého básníka Jana Skácela, jehož dílo zůstává stále živé a díky své zvukomalebnosti a obrazivosti dodnes ovlivňuje a inspiruje řadu současných hudebních a divadelních tvůrců.
„15. února v 19 hodin spojí všichni účinkující své síly v rámci jedinečného komponovaného večera pod názvem 100 let Jana Skácela a ve Filharmonii Hradec Králové rozezní zhudebněné verše pro všechny obdivovatele Skácelovy poezie, ale i pro ty, kteří jeho tvorbu teprve objeví. Protože toto seznámení bude určitě stát za to,“ zve na unikátní program Barbora Kalinová z Divadla Drak.
Mezi nejvýznamnější účinkující, kteří se během večera představí, patří seskupení Hradišťan & Jiří Pavlica, který se poezií Jana Skácela inspiruje pravidelně a řada jeho písní zhudebňujících Skácelovy verše je dnes již legendární, včetně té zřejmě nejslavnější – ikonické Modlitby za vodu.
Domácí královéhradecké Divadlo Drak pak vychází z poezie Jana Skácela v inscenaci O bílé lani, pro kterou básníkovy texty zhudebnil a s celým souborem divadla nastudoval skladatel Jiří Vyšohlíd.
V první polovině večera zazní spolu s dalšími zhudebněnými Skácelovými básněmi v podání Hradišťanu písně z alba O slunovratu, autorského projektu Jiřího Pavlici. Album získalo zlatou desku za více než 15 000 prodaných nosičů a v roce 2002 se dočkalo reedice v rámci kompletu „Zlatý slunovrat“, který vyšel k 80. výročí Skácelova narození.
Následovat bude speciální uvedení oceňované inscenace O bílé lani ve druhé polovině večera. Toto podobenství o lásce a bolesti, ze které se rodí radost, je velmi netradiční divadelní dílo, které má formu scénického koncertu a v hlavní roli tu je hudba, živě provedená celým souborem Divadla Drak. Autor hudby Jiří Vyšohlíd je nositelem Ceny Thálie za celoživotní dílo v oboru loutkářství a žijící legendou nejen Divadla Drak, v němž působí již více než 50 let.
Kontakty pro média:
Barbora Kalinová, Divadlo Drak: kalinova@draktheatre.cz, 776 777 914
Alois Neruda, Filharmonie Hradec Králové: neruda@fhk.cz

Foto Jiří N.Jelínek, O bílé lani,Drak 2016
Foto Jiří N.Jelínek, O bílé lani,Drak 2016
Foto Jiří N.Jelínek, O bílé lani,Drak 2016
Foto Jiří N.Jelínek, O bílé lani,Drak 2016
Ilustrace Jan Skácel.
Ilustrace Jan Skácel.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 >