Archiv divoké vinice

Co řekl Cyril Svoboda při otevření babyboxu v Libeňském zámku!

"Dámy a pánové, právo na život má každý. Právo na život zahrnuje právo na život biologický. Každý má tak právo žít. Nikdo nesmí být zbaven života, mučen, nebo podroben trýznivému jednání. Právo na život zahrnuje též právo na život biografický. Každý má právo sám si tvořit svou historii, sám si rozhodovat o svém životě, jak žít a co dělat. Babybox Ludvíka Hesse nabízí obojí, jak život biologický, tak i život biografický. Malé dítě dostává šanci žít. Dítě se dostane do prostředí, které mu dá šanci vyrůst ve svobodného člověka. Nakonec ten, kdo dítě do babyboxu vloží, dítěti přeje, aby žilo a vyrůstalo v lepším prostředí, než v prostředí, ve kterém se narodilo. Ať tento babybox je místem, kde je šance na život ve své plnosti." Cyril Svoboda, Diplomatická akademie, s. r. o.

 

77. babybox je v Praze 8 na historické budově Libeňského zámku v ulici U Libeňského zámku!

Babybox nese číslo 77, ale pro mne má číslo 1. V titulku se opakuje slovo Libeň, pražská čtvrť, která měla rozhodující vliv na mé dětství a mládí. Chodil jsem tu do mateřské školy, do základní školy Na Palmovce a na Gymnázium U Libeňského zámku.
Babybox jsme otevřeli v pondělí 19. října ve 12 hodin na levém konci ulice U Libeňského zámku přímo proti budově Gymnázia. Vznikl za podpory starosty Prahy 8 Ondřeje Grose. Zdeněk Juřica MONTEL, Náměšť nad Oslavou, jej instaloval do vrat, která vedla do bývalé zámecké stáje. I to je v mém životě chovatele koní významné. Z okna své bývalé třídy v gymnáziu, které jsem navštěvoval v letech 1962-1965, bych se díval přímo na babybox. Otevření babyboxu se zúčastnil i další bývalý žák gymnázia Cyril Svoboda, jenž vystudoval o deset let později. Ředitel Diplomatické akademie, s. r. o. diplomaticka-akademie.cz/a pětinásobný bývalý ministr na moji prosbu pronesl několik vět, jež jsou tak moudrá, že jsem jej požádal, zda by mi je mohl poslat v písemné podobě. Mezi pozvanými byl i František Kosina, ředitel Gymnázia U Libeňského zámku, který Cyrila Svobodu a mě pozval na prohlídku budovy, v níž jsme studovali, a tak jsem měl příležitost nechat se od Zdeňka Juřici vyfotografovat s Cyrilem Svobodou u desky významných žáků gymnázia, kde jsou naše jména uvedena vedle sebe! Nad námi je uvedeno jméno básníka Františka Hrubína.
Při otevření byl i zakladatel společnosti D. I. SEVEN, a. s. Pavel Hlaváček, který 19. října slaví životní jubileum. Je to tradiční dárce a zásadně přispěl i na babybox v Libeňském zámku. Významnými a tradičními dárci jsou brněnský Petr Bečička, majitel 100MEGA Distribution, s. r. o. a Vojtěch Novák, šéf Květiny Novák, a. s. Děkuju všem dárcům a zvláště pak rodině a spolužákům svého celoživotního přítele a spoluzakladatele Divokého vína Emila – Mély Machálka, který mne navždy opustil letos
7. února. I jeho památce připisuju 77. babybox!
Ve čtvrtek 22. října instaluje Zdeněk Juřica babybox ve Žďáru nad Sázavou na budově továrny TOKOZ a. s. Vladimíra Chládka. Slavnostní otevření se uskuteční 6. listopadu ve 12 hodin, tedy v den, který navrhla Iveta Chládková, protože její manžel slaví narozeniny. Do Žďáru jsme s babyboxem pronikli po několikaletém úsilí, a tak malý visací zámeček vyrobený v továrně TOKOZ a. s. nosím stále na krku jako talisman.

Babydědek Lu

Starosta Ondřej Gros předvádí odložení děťátka.
Starosta Ondřej Gros předvádí odložení děťátka.
Umístění babyboxu.
Umístění babyboxu.
Spolužáci.
Spolužáci.
 

Tomáš Mazal - Za Stanislavem Vávrou...

V neděli 11. října 2020 ve věku osmdesáti sedmi let zemřel básník Stanislav Vávra. „Nejraději z přátel mého muže jsem měla Stanislava Vávru (říká Bohumil Hrabal ústy své ženy) vyučeného tiskaře, který mě ohromoval svým chováním svoji přirozenou elegancí, takže můj muž vedle něj seděl jako pohůnek jako podomek nějakého hotelu na periferii. Standa, který se dovedl smát a nosit kravatu a svetříky a košile a vždycky vyčištěné boty (….) Ten Standa taky byl zalitý tichým štěstím, že může psát básničky a že jej Vladimír (Boudník) bral s sebou na ty svoje pouliční akce dokonce, že spolu napsali čtvrtý explosionalistický manifest a byl podepsaný Stanislavem Vávrou, který byl zamilovaný do Gérarda Nervala, básníka, který zmizel někde tam na Východě (…) Standa Vávra měl dlouhé hraběcí prsty a elegantně kouřil a srdečně se smál a měl husté černé a mokré vlasy na pěšinku a i pleť měl snědou a vypadal jako italští fotbalisté a můj muž mi nikdy nenabídnul cigaretu a nikdy mi ji nedovedl zapálit, ale Standa hraběcím způsobem uměl a byl vždy výtvarný“1/ Stanislav Vávra se narodil 7. dubna 1933 v Praze, na Proseku. Vyrůstal v Horní Libni v Krejčího ulici 257. V domě měl jeho otec i ševcovskou dílnu. V sedmnácti letech začal Stanislav malovat a současně psát svoje první texty a básně, ovlivňován vším, co tehdy četla a čím již čtyři roky před tím žila a tvořila Záběhlická skupina surrealistů, jejímž jedním z členů byl Stanislavův o devět let starší bratr Vladimír. Standa vžíval se do role prokletých básníků. Nosil dlouhé vlasy, na hlavě slamák, cylindr nebo široký klobouk, kolem krku dlouhou francouzskou šálu, pod ní barevné motýlky nebo mašle, navrch perelínu. Při zkouškách na VŠ UMPRUM Stanislav nebyl přijat, na komisi zapůsobil extravagantním a drzým dojmem, (nezapomeňme, že se psal rok 1951) a tak se nakonec vyučil knihařem. U knihařiny zůstal až do důchodu. Ještě v roce 1945 se Záběhlická skupina surrealistů přestěhovala do Libně. Scházeli se každou středu večer u Vávrů v otcově ševcovské dílně. Diskutovalo se, hádalo se, přednášeli a zároveň cupovali vlastní básně, psalo se, zejména automatické texty, zkoušeli známé i neznámé tvůrčí postupy. Navazovali na Dalího Paranoicko-kritickou metodu a mezi sebou svým pokusům říkali „psychismus“. Z toho se pak dodatečně odvodil i výstižnější název celé skupiny – Libenští psychici. Jádro celé skupiny tvořil Vladimír Vávra, Zdeněk Buřil, Jiří Šmoranc a nově i nejmladší z nich, Stanislav Vávra. Přidal se Jindra Sobotka, Milton Seidl a další. V roce 1952 je Vladimír Vávra zatčen a na osm let odsouzen do vězení za protistátníspiknutí ilegální skupiny. Počátkem roku 1953 se Stanislav Vávra seznamuje s Vladimírem Boudníkem. Spolu podnikají akce v ulicích, malují podle skvrn ze starých omítek, podněcují fantazii přihlížejících náhodných chodců, nutí je k diskusi. Někdy je to dost problematické. Na jaře 1956 ještě spolu napíší v kavárně Svět v Libni poslední IV. Manifest explosionalismu. „O desetiletí později se podobným akcím začalo říkat happening, byl tu však jistý „nepatrný“ rozdíl. V roce 1953 se stále konaly politické procesy a mnohdy stačilo mnohem méně, než jsme dělali my, aby cesta z takového happeningu vedla do trestaneckého lágru. A přitom nám o nějakou politickou provokaci nešlo, nás to dokonce ani nenapadlo. Prošlo nám to, asi jsme opravdu vypadali jako cvoci.“ 2/ V květnu 1953 se také Stanislav Vávra prostřednictvím Vladimíra Boudníka setkává v Libni s Bohumilem Hrabalem a postupně i s jeho přáteli – Egonem Bondym, Ivem Vodseďálkem, Karlem Maryskem, Jaroslavem Rotbauerem, Jiřím Šmejkalem, Zdeňkem Boušem, Jiřím Kolářem a mnoha dalšími. „Tak tahle Libeň se na celou desítku let padesátých stala místem, kde se křižovaly osudy a cesty básníků, spisovatelů i výtvarníků, jejichž tvorba, vytlačovaná až za periferii, měla za městskou branou odumřít i s nimi. Nestalo se. To ovšem nic neznamená, neboť pořád jaksi odněkud zaznívá otázka, jak je možné, že na konci čtyřicátých let a v první polovině let padesátých, v čase nejhrubších represí, plných kriminálů i poprav tu žili a tvořili umělci, kteří tomu nepodlehli, a dokonce si uměli vytvořit prostředí zcela nezávislé na politické moci, a i když je to možná nepochopitelné, byla to doba pro tyto umělce velmi šťastná, rozhodně svobodná a zcela vyplněná jiskřivě drásavou tvorbou.“3/ Polovině roku 1953 přichází do Hrabalova bytu i Stanislav Vávra. A i tady účastníci pravidelných setkání si čtou navzájem vlastní texty, diskutují, pijí kvanta piv, pořádají hlučné „svatby v domě“ a vůbec dobře se baví. „Hrabal měl zvláštní schopnost přitahovat k sobě určitou vrstvu lidí. Sám vyděděnec. A bylo jedno, jestli to byl intelektuál, dělník, metař nebo cikán, každý z nich jako by mu přinášel tu jedinou a nejkrásnější květinku, co měl. Tak po těch několik let padesátých a ještě i na začátku šedesátých let bylo možné se v jeho bytě setkávat, hádat se a obhajovat nové teorie, předčítat svoje verše, povídky i celé divadelní hry a romány (…) Byt ve dvoře domu 24 v ulici Na hrázi byl po celé roky místem, kde vždycky někdo byl, kde se dalo vždycky s někým sejít a kde jsme si i schůzky dávali. Hrabal na to někdy žehral, když však nikdo nepřišel, sebral se a šel za někým sám. Bez lidí nevydržel.“ 4/ Počátkem šedesátých let, kdy se Bohumil Hrabal postupně dobíral oficiálního vydávání svých knih, prvních úspěchů a slávy spisovatele, společnost v Libni se zákonitě proměnila. Do ústraní také odešel Stanislav Vávra, skupina Libeňských psychiků se již před tím přestala scházet i tvořit. Jejich společně chystaný sborník básnických a prozaických textů nazvaný prostě „Libenští psychici“, (na podnět Bohumila Hrabala jej ještě v roce 1953 sestavil Stanislav) se nakonec díky Martinu Machovcovi a nakladatelství Concordia podařilo zrealizovat až v roce 2009. S Bohumilem Hrabalem se znovu Stanislav Vávra sešel až na počátku let devadesátých, byl jsem tehdy iniciátorem toho setkání. A jakoby na přivítanou po letech se Bohumil Hrabal hned zapříčinil o vydání Vávrovy „první“ oficiální knihy „Snovidění“ (1992) v nakladatelství Pražská imaginace. Pozvolna začal Stanislav publikovat další své texty – Perpetuum mobile (2003), Zvířený prach (2004), Mlčenlivá věž (2005), Kapitoly o utopeném jablku (2016) a sbírky básní (v letech 2013-216): Vzkazy na účtence, Kapitoly o krvácejícím jablku, Ve tváři papírová jizva, Píseň o listu. Ačkoliv Stanislav se v oněch mladistvých letech se zápalem učil francouzštině - nejen z obdivu k Andre Bretonovi a všem surrealistům - ve Francii ani v Paříži nikdy v životě nebyl. Až do konce roku 1989 za vlády komunistů to prostě jen tak nešlo. Žasnul jsem, když mi Stanislav vyprávěl, jak spolu se Zdeňkem Buřilem ještě na samém počátku padesátých let často chodili na nádraží Praha-Střed dívat se za právě odjíždějícím nočním rychlíkem do Paříže. Jak si přitom říkali, co udělají, kam půjdou, až vystoupí na Lyonském nádraží. Od devadesátých let jsem byl opakovaně, ani nevím z jakých pohnutek, příčin a pozvání v Paříži. V prvé řadě tam měl jet místo mě Stanislav. Moc jsem mu to přál. Ale už se na to necítil. Vždy jsem ale neopomněl u bukinistů koupit nějakou dobovou pohlednici, nejlépe erotického charakteru a poslat Stanislavovi z Paříže do Prahy s příslibem, že zítra večer je reservován stůl v cafe La Palette v Rue de Seine na jeho jméno, anebo mu poslal sms se zprávou: „Stanislave, jsem opět v Paříži, courám se po Boullevardu De Gaulle, lížu zmrzlinu a myslím na tebe!“ Standa vždy s porozuměním pochopil a odpustil mi moji rozpustilost. Mám rád jednu z mnoha historek, kterou mi Stanislav kdysi o sobě vyprávěl a později i na moji žádost připomněl v dopise. Myslím, že je v ní vše. Atmosféra doby, euforie mladého prokletéhobásníka, pomíjivost tvarů i prchavost (nejen) času: „To bylo někdy tak koncem padesátého roku v Lucerně, kam jsem jako obvykle chodil na čaje a na zábavy. Hrál Karel Vlach, Lucerna byla jako vždy natřískaná, samá mládež. Obcházel jsem s přáteli balkony na galerii. Přilepovali jsme se na skupinky mladých vrstevníků a zaváděli jsme s nimi debaty o poezii a o snech a o všech těch blbinkách, se kterejma jsme se zabejvali. Někdy jsme narazili na nezájem a někdy naopak. Nejlepší byli holky, protože ty na sebe vykecaly všechno a my jim dělali analýzy a výklady o podvědomí a sexualitě. Testovali jsme je a současně oblbovali. No a ten večer jsme narazili na skupinku holek z nějaké výtvarné školy a ty se hned na to, že jsme básníci chytli a do půlnoci byli pěkně nalízaný laciným alkoholem, který jim brácha platil. Já byl ovšem taky. Řečnil jsem a zahrnoval je verši, tak jak zrovna šly ze mě. Byl těch holek na mě nalepený celý chumel a všecky chtěli, abych jim napsal básničku. Jenže nebyl na co. A potom mě napadlo, že té jedné, samozřejmě nejhezčí napíšu něco na cigaretu. Kouřil jsem cigarety Memphis, byly tvarovaný do placata, aby se jich vešlo dvacet do ploché krabičky. Měl jsem u sebe i plnicí pero, které místo perka mělo tenkou trubičku, něco jako dnešní mikrotužku. Obyčejné plnicí pero jsem tehdy vůbec nepoužíval. Andre Breton psal zeleným inkoustem, já také, ale navíc trubičkovým perem. Mělo to tu výhodu, že psalo tence. Na cigaretu, kterou jsem otáčel, jsem asi tak čtyři verše napsal. A tu holku, že tu cigaretu musí hned vykouřit. Přišlo mě to jako ohromný surrealistický fór. A ta holka tu Memphisku popsanou mými verši skutečně vykouřila. Pak jsme se pomalu vypařili, protože jsme byli nápadný a zmizeli jinam. Tu holku už jsme nikdy neviděl.“ 5/ Standu jsem měl pro jeho skromnost a jistou jemnost vždycky rád. Ačkoliv po celý život zůstal „pouze“ tím básníkem na periferii, či básníkem periferie. Ale i pražskou periferii protéká říčka jménem Rokytka, která se nakonec vlévá do Vltavy, aby byť svoji nepatrností posílila a esencemi oživila tok velké řeky. Odkazy: 1/ Bohumil Hrabal „Vita nuova“ (Čs.spisovatel, 1991) str.242-244 2/Stanislav Vávra „Zvířený prach“ (Městská část Praha 8,2004) str. 66 3/Stanislav Vávra „Zvířený prach“ (Městská část Praha 8,2004) str. 6 4/ Stanislav Vávra „Zvířený prach“ (Městská část Praha 8,2004) str. 77 5/Stanislav Vávra dopis Tomáši Mazalovi, 25.7.2000 Tomáš Mazal

Stanislav Vávra u Bohumila Hrabala a jeho Pipsi (1957).
Stanislav Vávra u Bohumila Hrabala a jeho Pipsi (1957).
 

Poet Stanislav Vávra zemřel!

O napsání nekrologu jsem požádal Tomáše Mazala, který mi zprávu o zesnulém příteli sdělil. Zatím odkazuji na jeho stránky www.stanislav-vavra.cz a na jeho texty publikované na www.divokevino.cz.
Sbohem, Básníku!
L.H.

 

Ondřej Gros, starosta Úřadu Městské části Praha 8, chce mít babybox na Libeňském zámku!

S Ondřejem Grosem jsme se seznámili, když odhaloval 30. června 2020 bronzovou pamětní desku na bráně do Gymnázia U Libeňského zámku, kde jsem studoval v letech 1962-1965 a s Emilem - Mélou Machálkem jsme vymysleli Divoké víno, časopis pro mladé literáty a umělce. První číslo vyšlo 19. září 1964 a sídlem redakce se stal sklep v libeňské Krejčího ulici číslo 4.
Se starostou Ondřejem Grosem jsme zjistili, že jsme oba navštěvovali stejné gymnázium, stejnou základní školu Na Palmovce a dokonce i stejnou mateřskou školu na Palmovce v Sokolské ulici. Slovo dalo slovo a padl návrh zřídit na budově Libeňského zámku, sídle starosty Ondřeje Grose, babybox. Při prohlídce radničního babyboxu na Praze 2 starostka Jana Černochová nadchla Ondřeje Grose a jeho místostarostku Vladimíru Ludkovou pro zřízení babyboxu a byla ruka v rukávě!
Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, zhotovení babyboxu zařadil mimořádně do svého programu.
V Praze jsou tři babyboxy - první z nich jsme otvírali na Hloubětínském zámku 1. června 2005 a pomohl 28 děťátkům. Nyní je přemístěný z důvodu zrušení kliniky na Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze 2, Šrobárova 50 na budově lékárny vlevo od hlavního vchodu a na své první děťátko teprve čeká. Babybox na radnici Prahy 2 starostky Jany Černochové otevřený v roce 2010, pomohl 6 děťátkům a tentýž rok otevřený babybox na radnici Prahy 6 v Jilemnického ulici svoji náruč otevřel dodnes 5 děťátkům.
Babybox na Libeňském zámku je umístěný v ulici U Libeňského zámku až na nejvzdálenějším konci po levé straně. Pro mne je důležité, že vzdálenost mezi Gymnáziem, kde jsem maturoval, prožil s Mélou Machálkem, letošním nebožtíkem, tři nejkrásnější roky svého mládí, a babyboxem je pouhých několik desítek metrů.
Dovolí-li mi můj příznivec František Kosina, ředitel Gymnázia U Libeňského zámku, abych zasedl ke svému stolu ve třídě Gymnázia, budu se dívat přímo na babybox, který ústí přímo do bývalé stáje, což je také pro mne jako chovatele koní, významné.
Dohled nad babyboxem zajistí nepřetržitá ostraha Libeňského zámku.
Ať žije Ondřej Gros, starosta a zámecký pán a 77. babybox zřízený na počest mého spolužáka ve třech školách - mateřské, základní a gymnáziu!
Babydědek Lu

Starosta Ondřej Gros pomáhá Zdeňku Juřicovi při zasouvání babyboxu do montážního otvoru.
Starosta Ondřej Gros pomáhá Zdeňku Juřicovi při zasouvání babyboxu do montážního otvoru.
Starosta Ondřej Gros zkouší funkce babyboxu.
Starosta Ondřej Gros zkouší funkce babyboxu.
LH mezi Libeňským zámečkem a Gymnáziem. V pozadí po levé straně babybox, vpravo bronzová pamětní deska Divokého vína
LH mezi Libeňským zámečkem a Gymnáziem. V pozadí po levé straně babybox, vpravo bronzová pamětní deska Divokého vína
 

Píše mi Dušan Spáčil!

Duhová cesta Zity Malaníkové

Básníci - mám na mysli autory skutečné poezie, ne pouhé konstruktéry rýmů – mají jednu výhodu. Nebo snad nevýhodu!? Zkrátka - opravdoví poetové, protože píší srdcem, neumějí ve verších utajit svou skutečnou letoru. To třeba herec může být vynikajícím komikem – a celý život tajit, že je zároveň v nejhlubší duši morous (Kolik jich takových bylo!).
S básníkem je to ale opravdu jinak. Jasně, může se třeba přetvařovat v práci, šaškovat před známými - nebo prostě mlčet. Z jeho básní však, tedy pokud bude upřímný (a přiznejme si, jiná než upřímná báseň smysl nemá), vždycky vykoukne jeho skutečné založení.
Například z básniček Zity Malaníkové vždy vyplyne, že tato sympatická autorka je v zásadě slunečný člověk. Jasně, občas jejím nebem přelítne mrak, občas je upřímně nešťastná, občas si musí postěžovat, občas přimíchá kapku skepse. Ale vnímavý čtenář jejich veršů vždy pochopí, že ten Zitin mrak má skoro vždy onen stříbrný okraj. Viz třeba, když Malaníková píše ve své zatím poslední sbírce Cestou duhových kuliček: Tam někde v dálce prosím/Jen co se pročistí vzduch/Už se vyčasí.
Díky Zito, mám rád ty, kdo dokážou ve své poezii připomínat, že život je přes všechny těžkosti radost. A přiznejme si, že zejména v téhle zachmuřené době, a navíc na podzim, takové verše dost potřebujeme.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Senátoři na billboardech - díl druhý!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Neodstraňujte billboardy, žádali senátoři Ústavní soud!

Už je to nějaký pátek, kdy odstranění billboardů bylo pravidelným módním tématem mediálních prostředků. Skupina senátorů dokonce požádala Ústavní soud, aby ničení billboardů zakázal.
Nejen já, ale každý soudný člověk musí uznat, že billboardy pozornost řidičů ruší a některé z nich zastávají i funkci nebezpečných překážek podél silnic.
Z přiložených obrázků jasně vyplývá, k čemu senátoři a politici billboardy potřebují.
L. H.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Píše mi Vladimír Stibor

Milý pane Lu,
přikládám obálku nové básnické knížky Strážný anděl v době karantény; je dílem autorky Magdaleny Pokorné a mým. Knížku jsem doplnil svými fotografiemi z milovaného kraje lidí a kamenů, kde žiji. Přátelsky pozdravuji, příjemné i vlídné dny podzimu přejji, Váš Vladimír S.

Vladimir Stibor

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Karel Hvížďala se obává, že se křest díky Covidu neuskuteční. Posílá prolog.

Prolog

Tomuto celku vzniklému ze tří vydaných knížek Osmý den týdne / Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček / Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj / Nezapomínky (2019) a zcela nového dílu Šváb nereptá / Přicházení dávám souhrnný název Věta jako povolání. A namísto slova „vzpomínky“ jsem jako podtitul zvolil mně bližší slovo Nezapomínky. Důvod je prostý: Vzpomínkám připisuji větší nárok na přesnost, mám před tímto slovem respekt, nechtěl jsem se mu zpronevěřit, šikanovat ho či vydírat a vím, že moje paměť je od přírody slabá a chybná, nejsem žádný kabrňák. Slovo Nezapomínky jsem vyhrabal v paměti (poprvé jsem ho použil v roce 1965 v titulku k rozhovoru s Janem Zrzavým), protože na mě neklade takové nároky. A poslednímu dílu jsem dal podtitul Přicházení, protože po dvanácti letech v exilu nelze hovořit o návratu jako o jednorázovém kroku ten se změní v proces, který nikdy nekončí: chybí mi zkušenost s tuctem českých let. .
Již těmito pojmenováními čtenáře upozorňuji na to, aby mé věty nebrali jako vyčerpávající sdělení o minulosti. Jde pouze o co nejpřesnější vyjádření toho, co mi utkvělo dodnes v hlavě bez jakéhokoli napravování, uhlazování, narovnávání či naopak opovrhování, remcání, zášti a toporného odsuzování. Snažím se jen odkrývat znamení a zasuté palčivé významy, momenty, kdy jsem hrál roli někoho jiného, jde tedy o literaturu, která díky mé blížící se osmdesátce má jedno privilegium: svou blízkostí smrti, která nemá uši ani oči, se jí nemusím líbit, jak už kdysi napsal Milan Kundera. Víc od následujících řádků neočekávejte. Už taky proto, že skutečnost spíš utváříme, než vnímáme, jak praví postulát Immanuela Kanta. Jsem poutníkem, který si celý život udržoval svobodu přijít a odejít, pamatovat si a zapomínat, abych se učil současně myslet dopředu i dozadu. Nejsem ale Easy Rider z roku 1969, ale A Tough Rider z roku 2019. Když jsem se nedávno dal do rozhovoru v restauraci U Bansethů, což byl jeden z oblíbených hostinců Jaroslava Haška, s bělovlasým vousatým dědečkem, který mi připomínal svatého Jana, poustevníka, a představil se mu jako Hvížďala, usmál se, naklonil se ke mně a zamrmlal: „Máš štěstí, věřím na žížaly.“ Kéž by měl pravdu.
Tento horizontální soubor fejetonů, esejů, úryvků z deníku a portrétů s jednou povídkou a rozhovorem jsem psal sedm let ve vertikální Praze, která má devět kopců. Jde tedy spíše o kotel heterogenních textů a kódů, které ve mně uvízly a jejichž pravda je často v kontextu. Věděl jsem, že v literatuře je spěch marný, festina lente, psaním jsem se učil vzpomínat. A eseji jsem se pokoušel zbavovat ideálu jistoty, protože ten je pravdivý jen ve své cestě, která je podmíněna vůlí. A taky jsem se pokusil o diachronii textů, která vzniká napětím mezi slovy, jež jsem psal před třiceti lety, a větami, které zapisuji nyní, protože mohou ponoukat čtenáře k vlastním interpretacím. Krom toho bych byl rád, kdyby se dověděl něco o době, v níž žili jeho předci, babička a dědeček, matka i otec, jejichž genetické stopy v sobě nese. Zároveň jsem se snažil najít a stvrdit si míru vlastního života pomocí průzkumu jazyka očištěného od polucí doby, který se nevzdá svých práv v době esemeskové a twitterové. Ta je nezřídka márnicí marných a mrtvých slov, lingvistickým odpadním košem: z práce na větě jsem si udělal povolání, v němž za každý výkon musí autor ručit bez zardění sám v sobě, i když to nebylo tak snadné: musel jsem bojovat hlavně sám se sebou a o sebe, abych dospěl k původu sama sebe a nebyl si sám falešným svědkem.
Taky by se dalo říci, že jsem použil metodu důvěry v náhodu, jak tento princip nazývá Ivan Wernisch: jednotlivé texty v této knize si spolu povídají velice volně, někdy se navzájem oživují a jindy zase proměňují či doplňují vzájemnými doteky. Podobně se chovají i myšlenky a žánry v mé hlavě a slova v mých větách.
Ještě mě baví lačně žít a škádlit karteziánské čertíky, kteří ze mne vymámí vyhrocená slova, naostro sekané olovo a pohonnou sílu: chci vás tím vyprovokovat k tomu, abychom nedovolili hodinám odbíjet zastavený čas a vydělit ho nulou, abychom byli účastni tance vesmíru. Odmítám taedium vitae, nudu života, jako jeden z příznaků ďábla, jak říkali staří teologové. Takový je příkaz mého podzimního mozku.
Úvod chápu jako předehru v klasickém zvukovém opusu, který se snaží navodit náladu, pach atmosféry, v níž se bude odehrávat celá kniha. Dobře napsaná věta vyvolá v citlivějším a vnímavějším čtenáři okamžiky, které vytvářejí vrcholy textu. Slovy se snažím o to, co ve filmu hned v prvních záběrech zprostředkovává hlavně světlo, které může být jemné, snové, nahé, živé, čisté, mlžné, horké, temné, násilné, jarní, padající, přímé, mizející, smyslné, tlumené, omezené, nepříjemné, uklidňující a bledé, jak říkají kameramani. Funguje to tak nejspíš proto, že krajina vnitřního světa popsaného různými odstíny slov je podobně citlivá jako krajina světa vnějšího na světlo.

 

212. děťátko je klučík v náchodském babyboxu. Jmenuje se Ambrose!

Dnes 26. září v 8:15 vrzla dvířka babyboxu v Oblastní nemocnici Náchod. Babybox instalovaný s pořadovým číslem 21 byl zřízen 6. února 2009 k narozeninám dárkyně Haničky Hornochové, pražské svobodné maminky. Na své první děťátko čekala tedy náchodská bedýnka jedenáct let. Hanička se mezitím provdala a po jejím synkovi Ambrosovi jsem odloženého chlapíka pojmenoval. Hanička byla první, které jsem zprávu o nalezeném klučíkovi telefonoval a musím říct, že měla nelíčenou a obrovskou radost.
Zprávu o děťátku mi zavolala sestřička Adélka a od ní jsem vymámil také informaci, že klučík je na pohled zdravý, váží 3 500 gramů a měří 50 centimetrů. Maminka jej na cestu do světa oblékla a pupečník mu převázala tkalounem.
S výměnou původní náchodské bedýnky jsem váhal, protože patřila mezi poslední bezdětné babyboxy. Teď už mi nic nebrání, abych požádal Zdeňka Juřicu, výrobce babyboxů nové generace, aby v Náchodě instaloval babybox nový.
Ambrose je letošním třináctým nechtěným lidským mládětem a skóre holčičky versus kluci upravil na 115:97.
Česká mincovna, a. s. chlapečka obdaruje tradičním zlatým dukátem do kolébky s pořadovým číslem 212! Děkuju české mincovně a Jaroslavu Černému, který tradici vymyslel!
Ať žije Ambrose Náchodský! Ať žije Hanka, její desetiletý synek Ambrose a její čtrnáctiletá dcerka Růženka.

Babydědek Lu

Zlatý dukát pro 212. odložené děťátko od České mincovny
Zlatý dukát pro 212. odložené děťátko od České mincovny
 

Dobrá zpráva od Karla Hvížďaly!

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Autorské právo pro media a autory v otázkách a odpovědích: Pracovní seminář

Ve spletité současné době narážejí umělci, literáti a publicisté na četná legislativní úskalí a praktické problémy, co se týče původcovství a vlastnictví práv k intelektuálním produktům, a to jak z pozice toho, kdo je vytvořil, tak toho, kdo by v rámci vlastní práce potřeboval zcela legálně použít část cizího díla.
Jedná se např. o autorsko-právní ochranu artefaktů a pravidla pro získání anebo aplikaci jejich reprodukcí, fotografií či skenů, případně koláží; práva k volným dílům; otázky vlastnictví děl vystavených na sociálních sítích, podmínky i úskalí této prezentace, zabezpečení vlastních fotografií, informací, zpráv, příspěvků minulých a budoucích.

Pokud by vás tato témata zajímala, podrobně vás s nimi seznámí exkluzivní seminář, který pořádaná JUDr. Jitka Lenková (IČ 10213643), spisovatelka, publicistka, členka Klubu autorů literatury faktu. Akce se koná ve středu 7. října 2020 na Praze 2, v salonku vinárny Demínka, Škrétova 1.
Cílem semináře je seznámit odbornou veřejnost (autory, publicisty, editory, redaktory, šéfredaktory, majitele) s některými aspekty autorsko-právní ochrany, zejména s těmi nejasnými či spornými, které přináší praxe. Zvláštní pozornost bude věnována novým médiím (internetovým) a sociálním sítím (facebook, instagram, youtube apod.)

Program:
11,00 – 11,15 – prezentace účastníků
11,15 - 12,15 – přivítání, organizační otázky, objednávka obědů, oběd
12,15 – 13,00 – obecný úvod do problematiky autorského práva (JUDr. Jitka Lenková)
13,00 – 13,15 – přestávka
13,15 – 14,45 – řešení konkrétních, předem připravených otázek (JUDr. Jitka Lenková + JUDr. Alexej Makajev, specialista na autorské právo)
14,45 – 15,00 – přestávka
15,00 - dle zájmu – řešení dalších případných otázek, neformální diskuze přítomných, prostor pro setkání a individuální jednání

Jak se přihlásit?
1) Kontakt: JUDr. Jitka Lenková, tel. 604 684 834, e-mail: lenkova@volny.cz
2) Zaplatit 1500 Kč účastnického poplatku (předem 1400 Kč, na místě 1600 Kč), č. účtu 3952107001/5500. Jde o konečnou částku, organizátor není plátcem DPH. Na požádání lze vystavit fakturu.

Doplňující info
1) Počet účastníků je záměrně kvůli kvalitě diskuze omezen na 25 osob.
2) Každý účastník může na výše uvedenou mailovou adresu předem zaslat svůj dotaz/y. Po semináři budou dodatečně zodpovězeny rovněž dotazy vyslovené na semináři.
3) Předpokládá se bohatá a inspirativní diskuze.
4) V účastnickém poplatku není zahrnuto občerstvení, aby si každý mohl vybrat sám za sebe.
5) Jídelní lístek zde: www.deminka.com
6) Ze semináře vzejde písemný materiál o probíraných tématech.
7) Řešit se budou zejména otázky, která díla jsou za všech okolností volná; pokud nejsou, jak správně uvádět jejich zdroje; náležitosti autorských smluv z hlediska autora; jiné důležité aspekty a také konkrétní případy na základě vznesených podnětů.

Napsala Františka Vrbenská

ilustrační obrázek
ilustrační obrázek
 

Olga Nytrová zve!

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milí přátelé a příznivci, Lojza Marhoul a Dušan Spáčil Vás srdečně zvou na pořad POEZIE O VŠEM tentokrát ovšem O milování (a jiných vášních) ve středu 23. 9. 2020 v 18 hodin ve Slovenském domě, Soukenická 3, Praha 1.
V pořadu také vystoupí lékař, spisovatel a básník Bohumil Ždichynec.
Se srdečným pozdravem
PhDr. Olga Nytrová, předsedkyně Pražského klubu spisovatelů

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Františka Vrbenská mi posílá pozvánku.


Pracovní seminář

Autorské právo pro media a autory v otázkách a odpovědích


Organizátor: JUDr. Jitka Lenková, IČ 10213643

Cíl semináře:
Seznámit odbornou veřejnost především, ale nejen, z řad medií (autory, publicisty, editory, redaktory, šéfredaktory, majitele) s některými aspekty autorsko-právní ochrany, zvláště s těmi nejasnými či spornými, které přináší praxe, i ve vztahu k novým médiím (internetovým) a sociálním sítím (facebook, instagram, youtube apod.)

Datum a místo konání
středa 7. října 2020, salonek vinárny Demínka, Škrétova 1, Praha 2 (již rezervováno)

Program:
11,00 – 11,15 – prezentace účastníků
11,15 - 12,15 – přivítání, organizační otázky, objednávka obědů, oběd
12,15 – 13,00 – obecný úvod do problematiky autorského práva (JUDr. Jitka Lenková)
13,00 – 13,15 – přestávka
13,15 – 14,45 – řešení konkrétních, předem připravených otázek (JUDr. Jitka Lenková + JUDr. Alexej Makajev, specialista na autorské právo)
14,45 – 15,00 – přestávka
15,00 - dle zájmu – řešení dalších případných otázek, neformální diskuze přítomných, prostor pro setkání a individuální jednání

Jak se přihlásit?
1) Jednoduše na tento e-mail
2) Zaplatit 1500 Kč účastnického poplatku (předem 1400 Kč, na místě 1600 Kč), jde o konečnou částku, organizátor není plátcem DPH, č. účtu 3952107001/5500, na požádání lze vystavit fakturu

Doplňující info
1) Počet účastníků je záměrně kvůli kvalitě diskuze omezen na 25 osob.
2) Každý účastník může předem zaslat svůj dotaz/y. Po semináři budou dodatečně zodpovězeny dotazy vyslovené na semináři.
3) Předpokládá se bohatá a inspirativní diskuze.
4) V účastnickém poplatku není zahrnuto občerstvení, aby si každý mohl vybrat sám za sebe.
5) Jídelní lístek zde: www.deminka.com
6) Ze semináře vzejde písemný materiál probíraných tématech.
7) Řešit se budou zejména otázky, která díla jsou za všechna okolností volná, pokud nejsou, jak správně uvádět jejich zdroje, náležitosti autorských smluv z hlediska autora, alle i jiné na základě Vašich podnětů.

Kontakt na organizátora:
JUDr. Jitka Lenková, tel. 604 684 834, e-mail: lenkova@volny.cz




 

211. chlapík byl odložený do babyboxu ve Fakultní nemocnici Olomouc. Jmenuje se Jiří!

Jiří je osmé olomoucké děťátko, druhé olomoucké letošní, celkově nese číslo 211, letošní dvanácté. Dvířka babyboxu se otevřela v 18:05. Olomoučtí na pokyn svého přednosty Lumíra Kantora jsou na informace skoupí, leč nakonec jsem se dozvěděl, že klučík je na pohled zdravý, donošený a že váží 2 500 gramů. Na vlastní oči jsem se přesvědčil, že na cestu do nového života dostal zelenou plyšovou deku, která zabrala celou fotografii interiéru babyboxu, čouhala jenom hlavička poměrně vlasatá.
Včera, 19. září, jsem při otvírání nového babyboxu v Nemocnici Nymburk slíbil manželce Jana Juchelky, generálního ředitele Komerční banky s našeho největšího mecenáše, Jiřině, že první holčičku pojmenuju jejím jménem. Pak jsem zjistil, že má syna Jiřího, nechť je tedy olomoucký chlapík Jiří!
Kromě jména jsem mu přidělil dar České mincovny a. s. - tradiční zlatý dukát, jímž Česká mincovna obdarovává od letošní roku všechna odložená děťátka. Certifikát posílám na příslušný OSPOD v Olomouci a novým rodičům dukát předá Jaroslav Černý z České mincovny, který to všechno vymyslel.
Ať žije Jiří z Olomouce! Ať žije Jiří z Prahy a jeho maminka Jiřina Juchelková!
Babydědek Lu

Zlatý dukát pro 211. odložené děťátko od České mincovny
Zlatý dukát pro 211. odložené děťátko od České mincovny
 

Dárek pro Petra Bečičku, majitele 100MEGA Distribution, s. r. o. Brno, aneb nejdražší kniha!

Milý Petře, protože vím, že nesnášíš vyzvedávání balíčků na poště, posílám Ti Knihu smíchu a zapomnění Milana Kundery prostřednictvím Zdeňka Juřici. Je to dárek za Tvoji finanční podporu babyboxu, který otvíráme 6. listopadu v TOKOZ a. s. ve Žďáru nad Sázavou, tedy nejdražší knížka na světě. Po Nadaci Komerční banky, a. s. - JISTOTA jsi největším mecenášem babyboxů! Koupil jsem si taky jednu Knihu smíchu a zapomnění pro sebe, ale hned jak jsem ji otevřel, došlo mi, že už jsem ji četl. Je plná erotiky a jako starý prasák rád sdílím Kunderovy vize, takže ji klidně můžeš přečíst. Doporučuju Ti knihu, doufaje, že Tvoji morálku nikterak nepokazí. Nejsilnější je asi Kunderova vize, jak jeho hrdinku tři a třicetiletou Taminu milostně dobývají malé děti, na jejichž ostrov v moři si ji lodičkou dopraví. V těch popisech předběhl Kundera i mě.
Hlavně nečti doslov Sylvie Rychterové na závěr knihy. Nesnáším tyhle vysvětlovače, ať se jedná o literaturu či výtvarné umění.
Ještě Ti něco přidám, Tvůj dar na babybox ve Žďáru nad Sázavou, ostatně jako všechny předchozí, je velmi velkorysý!
Tvůj L. H.

 

Píše mi Stanislav Vávra, přítel Bohumila Hrabala!

Lu, věrný příteli... hlásil se u mne včera Karel Koutský a prozradil na Tebe, že se po mně ptáš. Moc mě to potěšilo. Zatím neumírám, ale zdravý také nejsem. Nemůžu na nohy a k tomu ještě na nějaké prkotiny (srdce a tak). Snažím se pracovat, avšak nestačím. Snad jsem zase získal ztraceného sponzora tak snad časem vydáme slušnou knihu… libeňská rapsodie, jsou to závěrečné tři knihy, slepené do jedné. Také se mi odkudsi z mlhy vrátil filmový scénář, který jsem napsal v roce 1984 a měl jsem ho za ztracený. Teď ho upravuji pro dnešní časy. Jmenuje se mloci a je psaný na motivy knihy Válka s mloky… autor knihy známý. Čili pro samý kvalt nemám na umření čas. Nezapomněl jsem naopak… Vzpomínám velmi často i na ten tvůj koňskej ráj. Existuje stále?
Tvůj Stanislav

Omluv tu škrábanici - můžeš se ve svém úvodníku zmínit i o tom co připravuji.

 

Radka Denemarková v knize Peníze od Hitlera nemá zábrany!

Popisování krutostí jako by činilo spisovatelce potěšení. Knihu jsem dostal od svého přítele Petra Bečičky. Radka Denemarková je známá nositelka mnoha cen, a tak jsem knihu přečetl. Divil jsem se, že do textu pronikly i pravopisné chyby.
Autorka narozená v roce 1968, tedy relativně velmi mladá, nahromadila ve dvou stech čtyřiceti dvou stránkách tolik naturalisticky popsaných obrazů, že já sám jsa bez zábran, bych se neodvážil taková písmenka poskládat. Nebo myslíte, že bych dokázal popsat, jak tři muži hrají fotbal s hlavičkou uříznutou čtyřměsíčnímu kojenci před očima matky, kterou právě znásilnili?!
Knihu prolnutou židovskou tragédií doporučuju číst jen otrlým. To Ty nejsi, milý Petře, a tak ji určitě nečti!
Ludvík Hess

 

Velký úklid a jeho rizika

Musím říci, že na současných - ale vlastně na všech politických a sociálních revolucích, které kdy byly - mě nejvíc děsí a vždy děsila ta neustálá touha vyřídit si to „nesmlouvavě“ s „tyrany a zrádci všemi“ (viz. Internacionála). Přitom revolucionářům nikdy nejde jen o skutečné „tyrany“, ale o tažení na všechny provinilé a „provinilé“- nehledě na to, jak dávno k jejich provinění došlo a jak banální byla. A zajímavé také je, že se takto chovají morální čističi napříč politickým spektrem.
Takže třeba dvaačtyřicet let po svém činu sexuálního zneužití je Roman Polanski, jeden z největších světových filmových režisérů, stále za zločince a „predátora“ a nesmí se hnout z Polska! A morální revolucionáři by ho v jeho 87 letech – nejraději zavřeli „až zčerná.“ (Protože ho nemají za katrem, alespoň nepouštějí v USA jeho filmy – třeba zakázali jeho poslední vynikající film o Dreyfusovy aféře Žaluji). Přitom Polanského „oběť“ (byla to tehdy třináctiletá dívka a režisér nepoužil žádné násilí) mu už dávno odpustila a žádné trauma si z toho nenese.
To uvádím jako příklad řádění hnutí Me too, které ovšem jen navázalo na předchozí čističe orientované konzervativně. Ale stejně se chová slavné „rasově osvobozenecké“ hnutí BLM. Důsledkem je, že vznikají absurdní situace: Když spácháte třeba brutální loupežné přepadení, za dvacet let vás ve většině kulturních zemí už nikdo soudit nemůže. Když jste ale pánové sáhli před dvaceti lety vilně dívce na nohu a jí se to bohužel nelíbilo, nebo jste si vzali na karneval masku černého lidožrouta, může vás to společensky zlikvidovat, i když třeba uplynulo půl století.
Ale dobře milí Robespieři – tak si pokračujte ve svém velkém úklidu, bourejte sochy a ostouzejte ty, co podle vás nebyli dostatečně ušlechtilí. Ale copak si to neuvědomujete – až vymetete všechny nepřístojnosti za minulé století, vzniknou statisíce nových křivd a sviňáren, které zas budou vymetat další „revolucionáři“?!
Dušan Spáčil

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 >