Archiv divoké vinice

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl první

Časopis Divoké víno se vyklubal z hlav studentů Gymnázia Emila – Mély Machálka a Ludvíka Hesse v roce 1964. Uskutečnění vize časopisu trvalo jen velmi krátce, od nápadu k realizaci uplynul maximálně měsíc. První číslo se začalo distribuovat prostřednictvím návštěvníků Klubu poezie ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici 19. září.
Člen Rady Obce spisovatelů ČR Dušan Spáčil dohodl s ředitelem Gymnázia Františkem Kosinou, že na vchodu do Gymnázia bude připevněna bronzová deska připomínající vznik Divokého vína. Řediteli Františku Kosinovi a jeho zástupci Robinu Eliáškovi se projekt zalíbil a rozhodli, že odhalení se uskuteční poslední školní den v úterý 30. června v 9:30.
Při odhalení desky jsem připomněl památku Mély Machálka, svého přítele od roku 1962, básníka a recitátora při pořadech divadla poezie, které jsme pořádali ve sklepě v Krejčího ulici, než nás rozzlobení nájemníci domu ze sklepa vyhnali. Přemístili jsme se do Divadla S. K. Neumanna, nyní Pod Palmovkou, postupně na další místa, až jsme byli v roce 1972 definitivně ustřiženi v Divadle v Nerudovce (Nerudova 23), nyní prodejna matrošek.
Na odhalení přišli naši spolužáci z let 1962 – 1965 Zuzanka Vinklerová, Maruška Dlouhá, Věra Kornalíková, Jaromír Fiala, Tomáš Podoba, Pavel Nejedlý a zúčastnilo se několik set studentů Gymnázia. Robin Eliášek zdůraznil význam Divokého vína a vyjmenoval jeho dosud žijící autory, ale i nebožtíky. Ředitel Gymnázia František Kosina ve svém slově uvedl, že by uvítal vznik studentského časopisu na Gymnáziu. Starosta Prahy 8 Ondřej Gros připomněl, že na Gymnáziu studoval také. Zjistili jsme, že starosta i já jsme absolvovali oba dva stejnou mateřskou školu na Sokolovské, stejnou základní školu Na Palmovce a konečně i společné gymnázium. Škoda, že starosta zmíněné školy vystudoval o pár desítek let později než já. Starosta a ředitel rukou společnou odhalili pamětní desku na pravém sloupu vchodu do areálu Gymnázia. Já jsem přečetl několik Mélových veršů z prvních čísel Divokého vína a objímal jsem současně Mélovu první lásku Alenku Háchovou, také studentku Gymnázia, a Marii, jeho jedinou manželku – prožili spolu 45 let. Jsem si jist, že Alena a Marie pocítily souznění.
Méla Machálek (Ing. Emil Machálek, CSc.) mě náhle a navždy opustil 7. února 2020. Bylo to ve chvíli, kdy připravoval pro Divoké víno (www.divokevino.cz) seriál o kentaurech, kentaurkách, pegasech a jiných zvířatech kombinovaných s lidmi, jež přinesla bájná historie. Od té doby Mélu připomínám, protože mi schází. Nejsem si ale zcela jist, zda bylo vkusné, že jsem při odhalení bronzové desky stál osobně a ještě zaživa.

L. H.
Všechny fotografie Alexandra Lukášová

Zleva starosta Prahy 8 Ondřej Gros, LH a hlavní organizátor Dušan Spáčil.
Zleva starosta Prahy 8 Ondřej Gros, LH a hlavní organizátor Dušan Spáčil.
Zleva LH, ředitel Gymnázia František Kosina a jeho zástupce Robin Eliášek.
Zleva LH, ředitel Gymnázia František Kosina a jeho zástupce Robin Eliášek.
Zleva ředitel Gymnázia František Kosina, zástupce ředitele Robin Eliášek, starosta Prahy 8 Ondřej Gros, Mélova první láska Alenka Háchová, LH, jediná manželka Marie a organizátor Dušan Spáčil.
Zleva ředitel Gymnázia František Kosina, zástupce ředitele Robin Eliášek, starosta Prahy 8 Ondřej Gros, Mélova první láska Alenka Háchová, LH, jediná manželka Marie a organizátor Dušan Spáčil.
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl druhý

Líbám svou spolužačku Zuzanku Vinklerovou. Chodili jsme spolu 12 let. Bohužel ale jen do školy
Líbám svou spolužačku Zuzanku Vinklerovou. Chodili jsme spolu 12 let. Bohužel ale jen do školy
Ředitel František Kosina a starosta Ondřej Gros odhalují pamětní bronzovou desku.
Ředitel František Kosina a starosta Ondřej Gros odhalují pamětní bronzovou desku.
LH předčítá Mélovy verše z prvního čísla tištěného Divokého vína z roku 1964.
LH předčítá Mélovy verše z prvního čísla tištěného Divokého vína z roku 1964.
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl třetí

Zleva Alenka Háchová, LH, Marie Machálková a Dušan Spáčil.
Zleva Alenka Háchová, LH, Marie Machálková a Dušan Spáčil.
Uctít Mélovu památku přišli i naši spolužáci. Zleva Jaromír Fiala, Marie Dlouhá, Pavel Podoba a Zuzanka Vinklerová
Uctít Mélovu památku přišli i naši spolužáci. Zleva Jaromír Fiala, Marie Dlouhá, Pavel Podoba a Zuzanka Vinklerová
Objímám Mélovu první a poslední lásku.
Objímám Mélovu první a poslední lásku.
 

Pavla Melková a Miroslav Cikán zvou na výstavu!

Galerie Jaroslava Fragnera v Praze nabízí výstavu.
ARCHITEKTURA RECIPROCITY
ATELIERU MCA: PAVLA MELKOVÁ, MIROSLAV CIKÁN
Od 05/06/20 – do 25/07/20
Betlémské náměstí 5a, 110 00 Praha 1
Otevřeno úterý – neděle: 11 – 19 hodin.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Dušan Spáčil a Rostislav Opršal pokřtili své nové sbírky!

Sbírka Dušana spáčila se jmenuje Existenciální kakao a ilustroval ji Jan Gabler, Dušanův tradiční spolupracovník. Rostislav Opršal vydal sbírku Až se narodíš. Oslavuje svého malého synka. Nedivte se, je to mladíček! Ilustracemi ji vyzdobil Pavel Trnka. Dušan už má vnuka Toníčka. To já už mám dvě pravnoučata!
Obě knížky jsem četl, oba mladé básníky mám rád. Mohu jen doporučit.
L. H.

Rosťa sedí vedle mě v autě, Dušan nahlíží, kam by si sedl. Na zadních sedadlech seděly mé děti
Rosťa sedí vedle mě v autě, Dušan nahlíží, kam by si sedl. Na zadních sedadlech seděly mé děti
Rosťa Opršal a Dušan Spáčil před Dobrou trafikou na Malé Straně, kde se knížky křtily. Jsou hezouncí, viďte?
Rosťa Opršal a Dušan Spáčil před Dobrou trafikou na Malé Straně, kde se knížky křtily. Jsou hezouncí, viďte?
 

Před osmdesáti roky se narodil Václav Hrabě!

Sešli jsme se s jeho důvěrnými přáteli Jiřím Růžičkou a Josefem Rebcem, snědli jsme na počest básníka dva guláše, jednu svíčkovou a vypili tři piva. Vzpomněli jsme na jeho děvče Sidonku, která si v mládí říkala Zdenička.
Na výročí narození Václava Hraběte vzpomněl i Radiožurnál, a tak jsem měl příležitost v kratinkém telefonickém rozhovoru říct opravdu jen několik slov. Pak jsem byl nemilosrdně moderátorkou umlčen.
Představuji si Václava Hraběte, osmdesátiletého, s rouškou na tváři...
L. H.

 

Dušan Spáčil vydal novou sbírku

Dušan mi jednu knížku daroval, přečetl jsem ji a mohu vám ji, milí čtenáři, jenom doporučit.
Knížku ilustroval Dušanův tradiční spolupracovník Jan Gabler.
Dušan Spáčil je autorem šesti básnických sbírek - Krajina vláčků Piko, Přebytečný anděl, Hvězdné války, Neználek a Daidalos, Pokud se střelím do spánku a Existenciální kakao. Skládá texty k písním. Vydal i několik knih literatury faktu.
Vydalo Nakladatelství ČAS www.nakladatelstvicas.cz.Knížka je k dostání v Nakladatelství ČAS a ve všech dobrých knihkupectvích, které zásobuje distribuční síť Kosmas. Dušan Spáčil nabízí příjemnou slevu při koupi knížky osobně při křtu! Křest knížky se koná 24. června v 19 hodin v dolním sále kavárny Dobrá trafika na Újezdě (Praha 1, Újezd 37). L. H.

Kliknutím se titul knihy zvětší!
Kliknutím se titul knihy zvětší!
 

Rostislav Opršal vydal knížku Až se narodíš. Je to dobré!

Milý Lu, po řadě peripetií mi vyšla nová knížka – Až se narodíš.
S redakcí pomohl Jiří Žáček, ilustrace jsou od hradeckého výtvarníka Pavla Trnky, oběma spolu s nakladatelem (Paperjam - Milan Hodek) velký dík! K dostání na e-shopu vydavatele, v distribuci Kosmasu a u „všech dobrých internetových knihkupců“.
Ludvík Hess ještě jednou doplní - Je to dobré!

Titul knihy se kliknutím zvětší.
Titul knihy se kliknutím zvětší.
 

Karel Sýs: Zastavme hnědé bahno!

Kalendář Našeho vojska (cítíte tu ironii?) s gesichty válečných zločinců je jen nepatrná špička hnědého ledovce, který se sune do stále ještě naší vlasti. Předcházely mu hrnky a trička s týmiž obličeji. To je jen pokusný balónek.
Vždyť v televizi je aspoň dvakrát týdně za superstar Hitler. Vzápětí po krycí úvodní větě o „největším zločinci v dějinách“ Vůdce víská vlásky blonďatých dítek a cicmá se se svou říšskou fenkou.
České děti si mohou pořídit knihy, z nichž se dozvědí, že jít k židovskému lékaři je nebezpečné, zejména děvčátkům dobré rasy hrozí zprznění.
Už ani řezníci se nediví výroku jistého pána z Jesenice: „Podříznout prezidenta Zemana a vykrvit jako přestárlou svini.“
„Vážně jsem uvažoval, že musím něco udělat, že například zabiju Husáka,“ svěřil se vetchý herec deníku Aha! Němci vraždě aspoň říkali „zvláštní zacházení“!
Řeporyjský Rozparovač vstoupí do příštích učebnic psychiatrie.
Tohle nebylo možné ani za první republiky, ani za socialismu!
Jen za druhé republiky směl napsat Jakub Deml: „Nikdo nemůže býti už svým zrozením tak opovržen jako Žid… Odhalují si svou špínu a tulí se k sobě, podobni Kainu nemohou se přítulně blížiti ke stanům lidským… Spoléhám na naše Němce, dokud jim bude záležet na pořádku a klidu, jinak se naše republika neudrží. Slované si nedovedou vládnout.“
Možná měl pravdu, že si nedovedeme vládnout. Zato si umíme jít po krku!
Dokonce i za protektorátu se hnědým hnusem špinil pouze odpad typu Moravce, Vajtauera, Wernera…
Jistě nikoli nadarmo hřímal Arijský boj: „Český intelektuále, a co teď? Básník Jakub Deml promluvil, kdy ostatní?“
Nezní vám povědomě Vajtauerovo horování pro Novou Evropu? „Není jediného Čecha, který by si nepřál, aby nakonec vznikla Evropa jako celek. Instinktivně se seskupuje kolem svého nejmocnějšího jádra – tím je 80milionový národ německý… Po boku hrdinné armády německé bojují v Rusku dobrovolci téměř celé Evropy, vedené geniálním Vůdcem Němců. Evropa si za jeho vedení otevírá v Rusku prostory, které budou její příští Amerikou.“
Historie se občas dožaduje repete!
Ještě začátkem května 1945 Moravec vyvolával duchy: „My, kteří vidíme, kam se události sesouvají, nemůžeme přihlížet. V poslední chvíli varujeme. Nemyslete, že tento hlas je marný. Rok od roku bude silněji znít, až se stane hlasem polnice archanděla, která probudí tento lid k opravdové evropské revoluci, v níž jako rodní bratři půjdou Němci vedle Čechů – dva nejkulturnější národy světa.“
Ti duchové jsou zpátky!
Do takového krámu se ovšem nehodí Koněv ani bronzový!
Přestrašení a poslušní nosí roušky snad i v ložnicích, zatímco vir nenávisti a sprostoty rozežral bezmála celý národ.
Už nestačí bít bolševika po čuni do vyčerpání zásob. Dnes je třeba bít každého, kdo se liší od názoru panujících loutkovodičů. Nosem, tričkem, odznakem, vírou…
Spisovatelé a básníci, nepište a nebásněte jako by se nechumelilo. Ono se totiž – ač je máj – nejen chumelí, ono už setsakramentsky mrzne! Už stačí jen zapálit říšskou sněmovnu!
Nevzdávejme to! Klec ještě nespadla!

 

Zemřel Oto Maget. Vzpomínka Václava Bárty

Seznámil jsem se s Otou na podzim v roce 1965. A bylo toseznámení svým způsobem osudové. Pracoval jsem do té doby v lidové výrobním družstvu Inklemo jako vychovatel učňů. Sotva se už dnes najde mnoho pamětníků, kterým jméno "Inklemo" něco připomene. Tenkrát totiž ve jmenovaném výrobním družstvu vznikl jeden ze souborů (říkalo se jim tenkrát malá divadla), který dosáhl takového věhlasu, že si ho převzala armáda.
Kluci - bývalí učni - byli odveleni k výkonu základní vojenské služby a já jsem se ocitl bez zaměstnání. A právě tehdy se ozval ředitel Domu pionýrů a mládeže Ota Maget s nabídkou založit ve zmiňovaném DPM Klub mládeže. Ten klub mládeže byl nápad Oty a já jsem se stal jeho realizátorem.
Poskytli jsme zajímavým (a téměř začínajícím) souborům střechu nad hlavou a často i "štempl" o jejich přináležitosti k socialistické kultuře. A tak tady dostaly prostor pro zkoušení a existenci soubory a později známí umělci jako Petr Novotný se souborem "Škleble", Jiří Korn s kapelou "Mickey", Jan Spálený a jeho bratr Petr se svými "Hippopotamuses", Boris Hybner a Ctibor Turba a jejich "Divadlo Alfreda Jarryho", Honza Vyčítal a Karel Vágner s "Greenhorns" a další. Jak je už z výčtu patrné, pod Klubem mládeže byly zastřešeny různé žánry mladých uměn. A tady jsem si uvědomil, proč se zmínka o umrtí Oty Mageta objeví právě v Divokém víně. Z jeho iniciativy jsme přibrali mezi "nedětské" aktivity pionýrského domu i čerstvě vzniklý literární časopis mladých básníků Divoké víno s protagonistou Ludvíkem Hessem. V té době už měl ojedinělý literární měsíčník za sebou několik vydání. Oto Maget přijal Hessův projekt pod křídla státem zřizované instituce, ale stal se i jeho velikým fandou a pomocníkem. A pomáhal i financovat náklady na šíření časopisu. Vzpomínám, jak malý žebřiňáček, naložený čerstvým vydáním Divokého vína táhl Ludvík s kamarády na místní poštu se zásilkami, označenými „poštovní paušál DPM“. Ano, je to pravda, Oto Maget pomohl existenci Divokého vína značným podílem. Při vzpomínce na Otu nemůžu opomenout, že v normalizačním období, konkrétně v roce 1972 přestal mít správný kádrový profil a ve funkci ředitele DPM skončil. V té době už jsme se nevídali. Od jeho ženy Jany vím, že pak pracoval v internátě pro hluchoněmé děti, na OPBH, a teprve po devadesátém roce se dočkal rehabilitace, vrátil se do funkce ředitele (tentokrát už Domu dětí a mládeže) a stal se prezidentem mezinárodní organizace pro děti. Oto zemřel ve svých pětaosmdesáti letech, zůstaly po něm dvě děti, čtyři vnoučata a žena Jana. Bude jim chybět. A bude chybět i nám. Taky Jirkovi Růžičkovi, klavíristovi a varhaníku, a Mireně Volkové, jež vedla dramatický kroužek. Byl to správný chlap na správném místě, který pomohl spoustě lidí daleko nad "výši svého platu".

 

Milan Nakonečný: „Maršálové, maršálové …“ a vlasovci

Maršály nemám rád, v první světové válce to byli řezníci a měli na svědomí milióny obětí, zejména ti francouzští, znalí jen útoky lidských vln proti kulometům, Žukov nebyl výjimkou a kromě několika, nemám rád ani generály, zejména Eisenhowera, toho psycholpogického analfabeta, který prohrál Západu mír. Nu a generál Vlasov? Co víme o jeho motivech? Tak trochu měl něco společného s českým megakolaborantem Emanuelem Moravcem, plukovníkem generálního štábu, který se jako Yester bil za demokracii, jako český plukovník chtěl válku s Němci, jako protektorátní žurnalista a ministr chtěl, aby Češi na cestě do árijské Nové Evropy jeli vlakem a seděli u okna. Kým oba, Moravec a Vlasov, byli? Vlastenci a zrádci? Kdo to jistě víš, hoď po nich učebnicí dějepisu pro střední školy, ale vyber si kterou, socialistickou nebo demokratickou!
Zatuchlou politickou scénu u nás provál čerstvě zatuchlý vánek vášnivé diskuse o pomníku „osvoboditele Prahy“ maršála Koněva. Nebylo nutné ho tam, kde byl, stavět, ale ideově-političtí šéfové protektorátu Česka a Slovenska stojícího pod ochranou Sovětské říše si to přáli, a tak se to stalo. Ale když už se to stalo, dávat ho pryč je stejně neslušné, jako vyžadovat zpátky dar už daný, byť omylem. A protože česká politická kultura je bídná a hysterické útoky na Babiše již útočníky fyzicky vyčerpaly, máme tu další téma pro souboj vlastenců patentovaných a vlastenců „nestandardních“ – po „banderovcích“ jsou to v souvislosti s pomníkem „vlasovci“. Kdo byli “vlasovci“? Byli mezi nimi, jako mezi všemi skupinami, lidé různého druhu, různého smýšlení, charakteru a osobní morálky. Takže mezi nimi byli zločinci Kaminského, kteří vraždili ve Varšavě v létě 1944 i ti, kteří zabíjeli na jaře 1945 „esesáky“ v Praze a desítky jich pak ležely na petřínské stráni, vytažení z nemocnic a postřílení „osvoboditeli“ již vcelku osvobozené Prahy. A další stovky jich byly honěny v lesích a postříleny našimi „osvoboditeli“, když je Američané nepustili do své zóny.
Takže bych to viděl asi takto: zločiny sovětského stalinismu byly tak velké a strašné, že Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a ostatní národy sovětské “země zla“ měly právo využít jakékoli možnosti a bojovat proti takové zemi, která byla jediným vězením pro všechny jejich obyvatele této „země zla“. Milióny svých vlastních lidí povraždil Stalin v gulazích a půl druhého miliónu („hilfswillige“, „vlasovci“, „kozáci“, „banderovci a další) proti němu právem povstali, aby svou zemi osvobodili od největší tyranie, jakou kdy lidstvo poznalo. Odvrátili od Prahy poslední smrtelnou esesáckou ránu a stovky jich proto zemřelo. Takže v Praze by měl být památník padlým vojákům obou armád, té „rudé“ i té „bílé“, ale to by asi bylo nestandardní.

 

207. děťátko je klučík Vladimír ve Vyškově. Letošní osmé.

Proč je Vladimír?? Přece po Vladimíru Chládkovi, šéfovi TOKOZ a. s. ve Žďáru nad Sázavou, muži, který mi přinesl největší letošní radost.
Vladimír vstoupil do babyboxu ve Vyškově ve 23:05 těsně po porodu a na cestu dostal jenom deku, jinak byl nahý, pupečník neošetřený, váží 2 380 gramů a už se ohřívá! Jako všechna děťátka z babyboxu, i Vladimíra čeká zlatý dukát od České mincovny do kolébky! Čím mi Vladimír Chládek udělal největší radost? Domluvili jsme se, že sté narozeniny společnosti TOKOZ a. s. oslavíme mimo jiné otevřením babyboxu na jeho továrně.
Hned jsme určili den - na návrh Ivety Chládkové, jeho choti, otvíráme 6. listopadu ve 12 hodin. Ten den má pan továrník narozeniny!
Ať žije Vladimír ve Vyškově! Ať žijí iveta a Vladimír Chládkovi ze Žďáru nad Sázavou.

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

KAREL SÝS Předposlední zvonění (Karel si přečetl text Františka Cingera a napsal! pozn. LH)

Pod rouškou noci, skoro ještě nezačalo svítat, přikázal jistý starosta jeřábníkům strhnout sochu maršála Koněva. Svině v prasečinci nemají jména.
Maršál prý neměl roušku a tu přece musíme nosit všichni – už jen za tenhle výrok se bude smažit v pekle. Vysmívat se virové smrti se vymstí. Je mi však líto rudoarmějců, kteří padli, aby přežily i zrůdy.
Z klop a batohů chvilkařů mizí přesýpací hodiny. Že by jim došel písek, který sypali do už tak vrzajícího soukolí? Že by dotahali pilku? Nikoli, přikrčeni v rouškách čekají, až se budou moci vyhrnout do odmořených ulic, aby je znovu zamořili.
Intelektuálové – studené ryby – po kolikáté už zklamali!?
Herec musí z profese klamat tělem – nasadí si jen jinou masku. Odpoledne vraždí, večer je odsouzen. Komedianti, co ještě včera posílali dědky a báby do krematorií, se dnes na ně tlemí z dobře placených plakátů, jukají na penzisty vyvalenými ksichty z televizních šotů.
Nejsou to však jen šmíráci. Jsou mezi nimi i skuteční umělci, kteří se vzpírají vidět, že národní neštěstí přišlo daleko dřív, než na nás bůh ukázal trestajícím prstem.
Co nejméně státu, vykřikovali na svatého Václava, aby se dnes od téhož státu dožadovali podpory. V září 1938 jejich předkové vyzývali stát, aby jim dal zbraně. „Dali jsme si na ně!“ Dnes žebrají: „Odpusť nám naše viny, dej nám roušky, třeba i z proklaté Číny.“
Básník, aby byl básníkem, je vidoucí. Vidí nejen dozadu, to umí každý pisálek, ale dopředu. Jak možná věřit, že kapitalismus, řád znovu vyhrabaný ze smetiště, vyřeší nějakou lidskou otázku? Ovšem, své kolaboranty si režim zaplatí. Bakšiš zlomí nejeden chatrný charakter. Ale přibývá těch, co hořekují, že všechno přece mělo být jinak, že takhle si to nepředstavovali, že nadarmo nekrváceli na listopadových barikádách, že pravda a láska měly zvítězit a pak že nastane konec dějin – ráj.
Pravda se však nechala koupit a láska se nechala prodat.
Svět ke své obrodě nepotřebuje šašky přisáté k pohádkově ziskovým neziskovkám. Potřebuje nové Guttusy, nové Sartry, nové Werichy, nové Novomeské, nové Nezvaly…
Kolikrát ještě zazní zvonec? Možná už zvonil dvakrát a my ho neslyšeli.
A zatím
Gajdar přestoupil do Bílé gardy
Aurora skasala plachty
na stožáry světa vyletěly vlajky s lebkou a hnáty
Hvězdy opadaly zběhly nebo přeběhly
na stromech se rodí křížaly
na trávě leží padavky
spravedliví propadli sítem
na nebi vyšel Velký Cedník
Blbů – jako vždy – naseto

 

František Cinger: Koněv nebo Vlasov(ci)?

Tuto absurdní otázku se už delší čas snaží vnutit veřejnosti spolu s některými médii zejména pražští komunální politici. V roce 75. výročí vítězství nad nacismem a osvobození Československa Rudou a Americkou armádou je to srovnání ještě absurdnější. Dávat do jedné věty bojovníka s nacismem, osvoboditele Osvětimi, vojevůdce podílejícího se na dobytí Berlína, centra nacistické expanze a rasové a nacionální agrese, s bývalým generálem Rudé armády, který své snad politické ambice spojil v zajetí s přímou vojenskou účastí v řadách ozbrojených sil nacistického Německa! Už to samo je urážkou památky Ivana S. Koněva, bez ohledu na jeho další vojenská angažmá. Vyjdeme-li ze snad dobrých úmyslů oněch pražských komunálních politiků, lze vnímat snahu osvětlit některá tabu poúnorové historiografie jednostranně velebící komunistický odboj a úlohu Rudé armády a Sovětského svazu. Ano, během pražského povstání se na stranu protiněmeckých sil postavily jednotky 1. pěší divize Ruské osvobozenecké armády generála Sergeje K. Buňačenka, jejichž snahou bylo – jak se ukázalo, zcela shodnou s nacistickými vojsky – dostat se přes Prahu k Američanům. Od nichž očekávaly milosrdné chování, na rozdíl od vojáků Sovětského svazu, který nacisté prošli až k Moskvě a při zpáteční cestě za sebou nechávali spálenou zem. Nakonec proto němečtí vojáci, ať už wehrmacht nebo Waffen SS, stejně jako „vlasovci“, nemohli čekat slitování. Málo se ví, že generál Andrej A. Vlasov, zakladatel a hlava Ruské osvobozenecké armády, s bojovým vystoupením proti nacistickým vojskům nesouhlasil. Po rozhodnutí generála Buňačenka pomoci pražským povstalcům se urazil a svou armádu prakticky opustil. Vlasov je vůbec tragická postava. Statečný velitel, bojovník bránící Lvov, Kyjev, samotnou Moskvu, nakonec i Leningrad, dnešní Petrohrad. Při válečných operacích v oblasti Volchova, pojmenované podle členité řeky Volchov, byl zajat. Po čase se rozhodl vsadit na protibolševickou, protistalinskou kartu a prosadil vznik Ruské osvobozenecké armády. Fanatik Hitler nechtěl o jakémkoliv útvaru slovanských „podlidí“ ani slyšet, ale šéf SS Heinrich Himmler spolu s dr. Josephem Goebbelsem vnímali propagandistickou stránku celé aktivity. Však také velitelem ROA jmenoval Vlasova sám Himmler a udělil mu o hvězdičku vyšší hodnost, než měl v Rudé armádě. Jako generálplukovník pak Vlasov dával dohromady vojáky toužící bojovat po boku nacistického Německa. Toho se držel až do konce války. Věrnosti nacistům. Stejným směrem jako pražské jednotky wehrmachtu se 8. května vydali i Buňačenkovi vojáci. Někteří se opravdu dostali do amerického zajetí, mnozí byli vydáni Sovětskému svazu. Ty, kteří byli Rudou armádou dostiženi, čekala jako zrádce vojenské přísahy Rudé armády a spolubojovníky wehrmachtu a vojsk SS smrt. Nakonec jako po vojenském soudu v roce 1946 v Moskvě i generály Andreje A. Vlasova a Sergeje K. Buňačenka, kterým americké zajetí nepomohlo. Válka je krutá, nemilosrdná. Týká se to prakticky každého. Nejen vinného. Konec války se kvapem blížil. Velitel pražského wehrmachtu generál Rudolf Toussain dobře věděl o remešské smlouvě o kapitulaci Německa ze dne 7. května. Tato skutečnost měla samozřejmě vliv na ochotu dohody s ČNR o „volném odchodu“ německých ozbrojených sil, za ponechání těžké techniky (co by s ní také dělal?), a to k termínu 18:00 hodin dne 8. května. Právě vědomí a zdůrazňování této dohody vede nejen ony komunální politiky k „objevnému“ prohlášení, že Prahu „neosvobodila“ 9. května vojska 1. Ukrajinského frontu velitele Ivana S. Koněva. A na světě je smutná hra o počty mrtvých vlasovců, rudoarmějců, českých lidí. Proboha, kde je šest let okupace, kdy věrní Češi i Slováci, ale také antifašističtí Němci ad. věřili ve svobodu. Která přišla jak z východu, tak ze západu! Kde jsou poslední dva roky, kdy ROA bojovala a vraždila po boku nacistů? Berme zároveň v úvahu postoj velitelů Rudé armády, že se s protivníkem nevyjednává, ale bojuje. I proto byl akt kapitulace pražského německého wehrmachtu brán jako kapitulace před nacismem. Válka je opravdu nemilosrdná a řídí se jinými zásadami, než uvažování lidí, kteří v té době nebyli ani snem svých rodičů. Jak se po 75 letech dělá v historii jednoduše „pořádek“! Ale to vše je už politická otázka s mnoha bolestnými zkušenostmi poválečných let, které se nepochybně do uvažování politiků pletou. Hlavně je to téma přesahující otázku z titulu článku. Fakta nemohou odporovat pravdě, ty ji formují Na prvním semináři studia dějin by se pražští komunální politici jako samozvaní historici dozvěděli, co je rysem pozitivistické historiografie. Ta staví pouze na faktech, ovšem bez ohledu k souvislostem. I proto četná a mezi řadou lidí populární pozitivistická historiografie není schopná pravdivě interpretovat dějiny, jejichž výklad přece závisí jak na poznání jednotlivých faktů, tak i dalších pramenů. Nejen na svědectví účastníků, ale i na studiu a analýze mnoha dalších souvislostí. A tou hlavní je postup Rudé armády, 1. čs. samostatného sboru v SSSR a Rumunské armády od Dukly přes Liptovský Mikuláš, Bratislavu, Brno na Prahu. O cestě Rudé armády přes Polsko na Berlín nemluvě. Bez tohoto bojového postupu, vykoupeného tisíci životy vojáků mnoha národností, ale i partyzánů, taktéž mnoha národností, a slovenských a českých občanů, by se nikdy neřešila otázka osvobození Prahy od nacistické nadvlády v podobě, o kterou jde. Rozhodující byl společně s aktivitami odhodlaných pražských a vůbec českých antifašistů a vedení revolučně prohlášené ČNR i Buňačenkovy divize právě postup 1. Ukrajinského frontu ze severu, z prostoru Drážďan přes opravdu Krušné Hory, ale také tlak 2. Ukrajinského frontu z jihovýchodu Čech a 4. Ukrajinského frontu z prostoru Východních Čech. Jeho hlavním úkolem bylo zničení téměř milionové armády Mitte polního maršála Ferdinanda Schörnera. Mimochodem, byl to právě Schörner, kdo nařídil jednotkám v Praze, aby bez váhání zajaly bezbranné obyvatele města a použily je jako ochranné živé štíty. Což se nejen ve Vysočanech, ale i u mostu Barikádníků stalo. V těch chvílích ještě nikdo nemohl vědět, že právě díky útoku 1. Ukrajinského frontu maršála Koněva, konkrétně 10. gardové mechanizované brigády pod velením plukovníka N. V. Buslajeva, postupující na pomoc Praze, bude u Žatce rozstřílen štáb mocné Schörnerovy armády přesouvající se z Jaroměře do Plzně. Jevil se jí jako „sled armádních vozidel“. Podle svědectví velitele 4. gardové tankové armády generála Dmitrije D. Leljušenka její zkázu dokonaly tanky nadporučíka V. S. Děrevjanka a poručíka S. P. Bedněnka. Generál Schörner tak ztratil možnost velet své armádě a rozhodl se s česky mluvícím pobočníkem k útěku, letadlem směr Rakousko. (Stejně byl v Salzburku identifikován a předán SSSR.) Takže pravda je, že SVOBODU PRAZE PŘINESLA RUDÁ ARMÁDA, zosobněná v I. S. Koněvovi jako veliteli největšího vojenského svazku, který se svými vojáky do Prahy dorazil. A na řadě míst bojoval s německými jednotkami i jednotlivci, kteří se nehodlali vzdát. Nakonec za všechny oběti smrt gardového poručíka Ivana G. Gončarenka, kterou našel až v Praze na Klárově 9. května 1945, nadále připomíná pamětní deska ve výklenku ve skále naproti domu čp. 132 v ulici U Bruských kasáren. Bylo mu pouhých pětadvacet let. Na rozdíl od desek zdůrazňujících úlohu Rudé armády na Staroměstské radnici; ty novodobí pražští komunální politici odstranit už dokázali. Kdo byl první a kdo poslední, který přinesl do hlavního města doušek svobody? Kdo svobodu zajistil? Byl to snad ten, kdo nacistické Německo porazil, nebo ten, kdo se s ním spojil a s ním prohrál? Opravdu absurdní otázka. Jenomže v České republice „najednou“ pokládaná. Objevuje se neonacismus. Samozřejmě že s tématem pražského povstání souvisí možný postup Americké armády z Plzně. Historickým faktem zůstává, že vrchní velení spojeneckých sil trvalo na dodržení smluvené demarkační čáry, která takový zásah vylučovala. Je jednoduché po víc než půlstoletí s úplně jinou zkušeností telekomunikačních aj. prostředků, včetně znalosti poválečného vývoje, soudit ty, kdo měli reálnou obavu ze střetů masivního množství vojáků pohybujících se neznámou krajinou. Před několika lety se na mezinárodním veletrhu Svět knihy konala beseda s hlavním historikem armády USA. Ten na četné dotazy vysvětlil tehdejší pozici amerického vojenského a politického vedení. V USA byla ještě stále živá bolestná zkušenost z intervence více než dvoumilionové armády během 1. světové války, kdy byly Johnu J. Pershingovi, veliteli Amerického expedičního sboru v Evropě, vyčítány mnohasettisícové oběti. Základní pokyn zvláště ke konci 2. světové války proto zněl: Maximálně omezit možnost lidských obětí vojáků USA. Takové bylo zadání uložené generálu Dwightovi D. Eisenhowerovi. Tolik hlas dnešního hlavního historika armády USA. Ale to je další téma, které s otázkou položenou v titulku už nesouvisí. ■ Starosta Prahy 6, který arogantně poznamenal při likvidaci sochy Ivana S. Koněva, že musela být během koronavirového nouzového stavu, kdy byla zrušena možnost shromažďování a veřejného projevu názorů, sťata, protože „neměla roušku“(!), se podivuje, že ho ruský ministr kultury Vladimir Medinskij označil za „místního gauleitera“. S narážkou na funkcionáře NSDAP. On je přece zvolen demokraticky! Kolika statisícům obětí nacismu i padlým, kteří se mu postavili, ale i jejich potomkům se tímto „vysvětlením“ vysmál! Jisté je, že kdo chce ze zločinců dělat oběti, musí z těch, kdo je porazili, udělat zločince. Což se v případě I. S. Koněva děje už několik let. Není pochyb, že jde o akce pomáhající neonacismu. Je to ta samé věc, jako kdyby někdo kladl na roveň Koněva a Vlasova.

 

206. děťátko je klučík Gabriel, 7. letošní, 19. v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně!

Gabriel se jmenuje po sestřičce Gabině, která jej vyzvedla v 19:25 z babyboxu. Informaci mi telefonovala primářka neonatologie Ludmila Brázdová, hlavní iniciátorka druhého babyboxu v české a moravské zemi, otevřeného v listopadu 2005. Klučík je zcela čerstvě narozený, nevykoupaný a s nepodvázaným pupečníkem, leč oblečený v zašlých dupačkách s jahodovým vzorkem, tedy zřejmě po starším sourozenci. Váží 3 050 gramů a podle Ludmily je na první pohled zdravý.
Dovolte mi, moji milí, jednu úvahu. Domnívám se, že děťátka odložená v poslední době jsou částečně následkem současné psychotické epidemiologické paniky a zmatku. Ale čeká jej zlatý dukát od České mincovny, a. s. www.ceskamincovna.cz s číslem 206.
Ať žije Gabriel Brněnský! Ať žije sestřička Gabina, která stihla klučíka z bedýnky vyzvednout za pouhé dvě minuty! Ať žije Ludmila Brázdová, primářka a moje přítelkyně!
Babydědek Lu

Zlatý dukát, dar České mincovny a. s. do kolébky Gabrielovi!
Zlatý dukát, dar České mincovny a. s. do kolébky Gabrielovi!
 

Zpověď nejen o kulturní různosti manželů - František Cinger

Mezi láskou a nenávistí je tisíc odstínů, zapsala si v Praze rozená hrdinka románu Tak daleko, tak blízko (Motto, 248 stran, 269 Kč, e-kniha 159 Kč) Barbory a Michaely Zindelových, když vzpomíná na výhrůžku svého španělského manžela Lea: „Stejně silně, jak tě miluji, tě budu nenávidět, pokud mě zklameš!“
Čtenář dostává poutavou zpověď Terezy a její matky Hany, které se v okamžiku právní dospělosti dcery rozešly. Mládí vyrazilo do světa. A osud tomu chtěl, že dávná nedorozumění se rozplynuly v okamžiku, když se začalo hroutit barcelonské manželství už pětatřicetileté Terezy. Ale vezměme to popořádku.
Obě autorky, dcera s matkou, zkušenou publicistkou a spisovatelkou, se rozhodly napsat příběh, jehož autenticita není dána jen literárním zpracováním. Mimořádně zdařile je vykresleno léčení „bezstarostně ulítlé“ dívky a poté mladé ženy toužící se emancipovat cestami po Evropě, mířícími nakonec do slunného Španělska. Několikeré její vztahy vrcholí radostným manželstvím s barcelonským Leem, žijícím v domě s matkou Carmen a dvěma bratry.
Autorky nenásilně připomínají kulturní odlišnost některých mužů ze Středomoří, kteří se opájejí dneškem a odpovědná rozhodnutí nechávají na „jindy“, jako v případě jedné z lásek jménem Pablo. Nebo v případě Lea projevující se proměnou z obdivujícího jiskrného muže v sebestřednou žárlící figurku, s níž se nedá žít, natož partnersky vychovávat malou dcerku.
Tak daleko, tak blízko je románem o vztahu dcery a matky, ale zároveň příběhem lásky a zrady, způsobené podvodným jednáním Terezina partnera i jeho nejbližších. Zpočátku volnější tempo vyprávění se mění ve vodopád proměn, které nedovolí odtrhnout se od dalších stránek.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Pozvání od Michala Bystrova!

Ahoj,

o tomto víkendu se na YouTube koná ONLINE další festival Osamělých písničkářů. Budou tam snad úplně všichni, ze svých domovů či odkud :) Tak si to třeba pusťte, ne?

Tady je veškeré info:
https://www.osamelipisnickari.cz/
https://www.facebook.com/osameli.pisnickari/

A tady je videopozvánka:
https://www.youtube.com/watch?v=mTtIDxewV6s

Vysílání proběhne v sobotu 18. 4. a v neděli 19. 4. vždy od 20.00 na
YouTube kanálu Produkční skupiny Jelení SKOK

 

Dopis od básnířky

Dobrý den pane Hess!
Celou tu dlouhou dobu jsem Vám chtěla napsat něco hezkého. ale rozum se ptal, co hezkého chceš napsat, když už dávno nepíšeš a Divoké víno z je velkou minulostí. Nikdy jsme se osobně nesetkali, jen jsem Vás krapet sledovala ve veřejném prostoru a někdy smutně prolistovala zažloutlé časopisy s mými počátečními výtvory.
Múza mne opustila, ale můj život byl krásný a veselý.
Až do dnešních dnů, kdy jsem už slabozraká, potřebuji semtam pomoc nemohu číst, ale přesto žiji s nadějí, že život je TADY PROTO, ABY SE ŽIL, protože se s ním nic víc nedá dělat/J.W/:-O

Akorát mám stísněné pocity jako tenkrát po okupaci,
Tak jsem vzala brko a trochu jsem si vyventilovala hloupé
stresy z dnešní podivné doby, ve kterých nemíním pokračovat.
A ejhle, konečně Vám mohu poslat něco staronového s tím,že
si v duchu nostalgicky zavzpomínáme.;-)



PANDEMIE

Panáci se předvádějí jeden po druhém
A radostně výskají nad svou chytrostí
Nevěřte maskám... co se skrývají pod maskou
Dilema Hamleta je na pořadu dne
Eventuálně i noci... když vás baví neustále se chvástat
Mám chuť dát někomu do držky... za všechny lži povýšené
na pravdu
Ignorace vrchnosti je tisíciletími stejná...
Energie mé duše je opět udusávaná... kopyty... ďábla..





P.S. Přeji hodně zdraví a sil ve Vaší bohulibé činnostiB-)

Zdraví kdysi Ivona Thillová dnes Hečková


 

Plním přání Pavla Březenského.

Dobrý den. Bylo by, prosím Vás možné dát vědět čtenářům Divokého vína, že mi u vydavatelství Šuplík.cz vyšla první sbírka básní Mezi mlýny? Pokud ano, tak moc děkuji.
Posílám odkaz...

http://www.suplik.cz/Books/BookDetail?bookId=237&titul=Mezi-ml%C3%BDny

S pozdravem Pavel Březenský

 

205. děťátko je velikonoční klučík Milan v táborském G-centru! 6. letošní děťátko, druhé v Táboře!

Milan vstoupil do světa dvířky táborského babyboxu na Bílou sobotu 11. dubna 2020 v 7:25.. Byl nahý, zabalený v bílé dece, mezi nožičkami měl ručník, pupečník zaschlý. Na pohled zdravé děťátko jsem po domluvě s ředitelkou domova seniorů Jaroslavou Kotalíkovou pojmenoval Milan. Otvírání táborského babyboxu se zúčastnil Milan Štěch a můj někdejší vysokoškolský učitel, rádce a velký přítel prof. PhDr. Milan Nakonečný žije v Táboře. Můj desetiletý syn Ludvík Hess má strýce Milana, jenž dnes slaví 50. narozeniny,
V Táboře jsme otvírali na mé narozeniny v roce 2013, první klučík odložený v roce 2017 dostal jméno Jaroslav Kotalík. Milan odložený dnes dostane od České mincovny www.ceskamincovna.cz zlatý dukát s číslem 205. Věřím, že mě Česká mincovna pozve k předávání a že se jej zúčastní i jihočeská hejtmanka Ivana Stráská, jež má největší zásluhy na instalaci babyboxu v G-centru - nemocnice v Táboře nebyla k dohodě nakloněná.
Až žije Milan Táborský! Ať žijí mí přátelé Milani! Ať žije Jaruška Kotalíková a Ivanka Stráská!
Babydědek Ludvík

Zlatý dukát, který věnuje Česká mincovna Milanovi z Tábora.
Zlatý dukát, který věnuje Česká mincovna Milanovi z Tábora.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 >