Archiv divoké vinice

Jiří Žáček děkuje!

Velectění gratulanti,

však i na vás dojde, pokud už se tak nestalo. A já vám to pak láskyplně oplatím. Ale odteďka už přestávám stárnout - začínám mládnout! Přidejte se i vy!

Jiří Žáček

 

Mirek Paleček má v pátek 12. listopadu 65!

1945
hudba a text: Miroslav Paleček

My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti

Za dveřma je důchod nelze nevidět
ale můžete nám pořád ještě závidět
jak do sebe jsme vstřebávali krásy světa
a užívali šedesátá léta

Opilí a bez sebe jsme byli nejvíc
když nám z Laxu zpíval Elvis
uhranula víc mě než panenka Marie
přenádherná doba beatlmanie

George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli SUPERSTAR
George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli praví SUPERSTAR

Říkali nám hippies – květinový děti
panebože to to ale fofrem letí
nosili jsme vlasy do půl pasu
nenaslouchali rodičů hlasu

Přišla jiná doba i Několik vět
my věřili že náš je nezkaženej svět
kdo jen zkusil dráždit hada nohou bosou
normalizace ho smetla kosou

Kdo moh´ tušit že se naše snění
vyplní a že se něco změní
vládu jedný strany navždy zamet´
listopadový samet

George – Paul – John a Ringo Starr…

My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti

Dneska je tu milénium nové
co nám asi přinesou ty příští dnové
k mání jsou i dneska všechny krásy světa
ale naše byla šedesátá léta

My jsme silnej ročník pětačtyřicet

 

Červené paraplíčko - nová knížka Jiřího Žáčka

Milý kamaráde Luďku Hessi,
musím poděkovat osudu
za to, že jsi -
bez tebe by republika zašla na nudu!

Jiří Žáček

Jsem potřetí pyšný, že mi Jirka věnoval už třetí básničku, a tak se s vámi, moji milí, o ni chci podělit. Přidám zprávu, že právě vyšla nová knížka Jiřího Žáčka ilustrovaná Josefem Loudou. Jmenuje se Červené paraplíčko. Pro představu přidám jednu básničku a jeden obrázek.

Sluneční sonet
pro dvě malé divoženky

Havraní křídla tmy
přikryla celý obzor a my,
ztracení dole pod hvězdami,
hledáme malou Polárku.

Všichni jsme děti hvězd,
jsme z téže hmoty. Láska žije
jen ze sluneční energie.
Tak je to, moje sluníčka.

My také spalujeme sami sebe
a zahříváme ty, jež milujeme,
v pustinách kosmu, který zebe,
až vyhoříme jako supernova.
Pak si nás Vesmír při Velikém třesku
zas uhněte a všecko začne znova.

(Vnučkám Johance a Terezce)



 

Jiří Žáček má v sobotu 6. listopadu 65!

Jirko,
jsem pyšný, že Tvoje první básničky jsem otiskl v roce 1965 v Divokém víně. Ještě větší pýchou se nadýmám, že jsem v roce 1969 vydal v Divokém víně Tvoji první sbírku Ráno modřejší večera. Děkuju Ti, že jsi mi oboje umožnil. Blahopřeju Ti.
Ludvík Hess


Žáček a pětašedesát? To máte v Divokém víně asi špatný kalendář. Jednak by se už dávno musel jmenovat minimálně „Žák“, ale tolikrát přece propadnout nemohl! A navíc – já si ho pamatuju bezvousého a věřte, že básníci mají sloní paměť. Takže se nezlobte a radši ten omyl v příštím čísle opravte.
Srdečně zdraví Karel Sýs

JIRKOVI ŽÁČKOVI
Stál na počátku všeho pták
a dobře, že je tomu tak.
Na břiše virtuální reality
svádíme spolu souboj lítý
o cecek šťavnatého mléka -
básník si dopíná zimník,
múza se vytrvale svléká.

A když už tedy sixty five,
přeju Ti neskonale šťastný life,
zas na startovní čáře
v písmenkách z Tvého slabikáře.

Your sincerely
Jarda Holou (bejk)



Žáčku,
už máš za sebou
tu trapnou dobu knoflíčků a háčků.

Vítám Tě mezi starce,
co nemít prostatu,
by spali už jen sladce.

Petr, v němž buší
srdce cincibuší.

/Jak jsi mi krásně napsal do své první knížky./



Milý Jiří,

v Knize lidských přání mám následný text:
Přeji vám, abyste každý den měli chleba k namazání, slova k pohlazení a lásku, která neokorala. Pár blízkých lidí, kterým patříte, dobrou mysl, která patří vám, a na vašem stole talíře, které nikdy nehladoví.
Půjčil jsem si tento text z knihy a teď patří i Tobě. A k němu přidávám: Ať je Ti věrné zdraví a jsi miláčkem Inspirace!
Tvůj
Michal Černík


hodně lásky, hodně lásky a hodně lásky....ta hory přenáší......
:-)
Michelle

Vážený pán kolega, milý Jirko,
tak už sme sa toho dožili, že mladí autori sa dožívajú úctyhodných životných jubileí. Som rád, že som mal možnosť sprístupniť niektoré Tvoje skvelé básne slovenským čitateľom. Čo Ti zaželať? Veľa radosti z literárnych potešení, ktorými obdarúvaš citlivých a vnímavých ľudí.
Tvoj Paľo Janík

Taky panu oslavenci přeju všechno nejlepší, hlavně zdraví a dobrou náladu.
Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí

Určitě mu přeju hodně zdraví a chuti psát, je to můj oblíbený poeta.
Hana Höschlová, redaktorka

Já se přidávám!
Jirka Piskáček, tajemník Unie českých spisovatelů


Co Ti přát, Jirko, v době krize?
Nejlépe někam rychle zmizet!

Před blbostí být na útěku
se člověku hodí v každém věku.

Blbost má totiž hlavy dračí.
Má smysl prát se s těmi sráči?

Lepší je zdrhnout na chalupu,
pozvat si na ni přátel tlupu,

přečíst si v klidu něco básní
- a život zas na chvíli zkrásní!


Hlavně zdraví, Jirko!
Tvůrčí skupina Jarda Čejka, Jeroným Dubský, Michal Fieber a Sabina Hynková

Milému jubilantovi, Jirkovi Žáčkovi (pro nás z Akademie psaní Profesorovi) přeji ostré pero a přehradu šampáňa, v níž se vykoupe, kdykoli se mu zachce s kýmkoli, především s Múzou.
Ivan Fontana


Pan Žáček je určitě na slova chvály zvyklý, ale vyřiď mu, prosím, že jeho básničky jsem milovala ještě mnohem dřív, než jsem poznala Tebe a než jsem se dověděla o Vašem přátelství. Přála bych si, aby se někdy naskytla příležitost a já ho mohla požádat o podpisy všech jeho knížek, které mám. A brněla by ho ruka, protože jich mám několik...
Moc mu přeju hodně zdraví a zdraví a zase zdraví!
Hanka Nová, soudkyně

Dobrý den,
ano, i já chci oslavenci panu Jiřímu Žáčkovi popřát mnoho k jeho pětašedesátce. Ať se má skvěle, ať má hodně šťastných okamžiků, ocelové zdraví. Nechť je obtěžkán veselou náladou, jako je keř vína obtěžkán tíhou svých plodů před sklizní. Co více si přát? Není nic nad radost. Ostatně, to ví, řekl bych, každé srdce básníka.
S pozdravem a úctou

Radim Šima

Jejda! S Jirkou jsem si mnohé hezké užil!!!! Prosím, popřejte mu také za Zdeňka Riegera, že moc mocůkrát přeje HEVYK dny!
Děkujuji!!!!!!!


Náš drahý a převzácný spisovateli Jiří Žáčku,
mé dětství jste velmi obohatil svými přemilými veršíky, a tak si Vás celý život v srdci nosím. Nikdy se asi ani zdaleka nepřiblížím Vašim spisovatelským schopnostem, tím větší mám důvod Vás obdivovat. Nejen srdci, ale i mému kraji jste velmi blízký, neb město Slaný nedaleko Vašeho rodného Chomutova leží.

Buďte ještě dlouho zdráv,
ať Vás jak já má každý rád.
Hodně zdraví, štěstí lásky,
povzneste se nad otázky,
kolik je Vám dneska let,
pro mě ještě nejste kmet.
Mladý duch i sivý vlas,
to vše dělá krásnou bytost z Vás.

Přeji hodně síly, nápadů, k tomu dobrou náladu.
Divoké víno už zvolnilo krok, přesto tu s námi buďte ještě hojný rok.

S pozdravem a s úctou Vás zdraví a krásný narozeninový den přeje:-)
Katka Husárová, novinářka

Milý Jirko Žáčku,
ne každé jméno musí být vždy nomen omen, neb co se týče umění básnického, jsi Mistrem. Bulgakovova Markétka by Ti nepochybně dala k narozeninám kouzelnou čapku s příslušným nápisem. Co bych Ti mohl dát já, je upřímné přátelství, ale to už dávno máš: Je mi, milý příteli, ctí a potěšením říci Ti přes Divoké víno, které se již barví podzimem (ach, melancholie zralých narozenin!): Buď šťasten a měj se poeticky.
Tvůj Lubomír Brožek

No jistě, přeji vše nejlepší každému dobrému člověku.
KJK, Karel Kvasnička

Vážený pane Žáčku,

příteli mého přítele, přeju Vám mnoho krásných básní a také, ať Vám to ještě dlouho drásá. Ludvík mi sice stále vyčítá, že ač jsem bydlel v Krejčího ulici, nikdy jsem do Klubu poezie nezavítal, tak si to snad dnes trochu při této příležitosti vylepším tím, že Vás jako básníka znám velmi dlouho a že shodou okolností Vaše verše ke mně kdysi dorazili prostřednictvím přítele Libora Žáčka, takto libeňského Brňáka... nebo brněnského Libeňáka?

Srdečně a krásně
Stanislav Vávra
Josef Kučera Kobra posílá Jirkovi malé laudácium MUS Kanibalismus, feudalismus, kapitalismus, fašismus, nacionalismus, socialismus, komunismus, internacionalismus, oportunismus, rasismus, sadismus, masochismus, buddhismus, impresionismus, poetismus, expresionismus, kubismus, realismus, urbanismus, maoismus, leninismus, stalinismus… Všechny „Múzy (čti musy)„ jsou k ničemu, ale Jiří Žáček rehabilitoval aforisMUS!

Blahopřání Vlaďky Cermanové
Blahopřání Vlaďky Cermanové
 

Ještě jednou dekadence!

A nemusíte mi hned všichni volat . . .

Z dostatku času brouzdávám po síti, nebo se věnuji jiným neřestem. A přečtu toho opravdu hodně.
Tak jsem si až do konce, jak je v titulku doporučeno, přečetl v DV i text z klávesnice pana Rostislava Říhy. A do mrtě s ním souhlasím. Jenže pan architekt je slušný člověk a napsal to ještě dost kulantně.

To z rozhovoru redaktorky Svatavy Antošové s performerem Milanem Kozelkou, uveřejněném v časopisu Tvar č. 16/2010, vím hned na čem jsem. A co hlavně, je vyzrazeno i řešení. Cituji: „Tento systém se chystá lidi na okraji, počítaje v to i opoziční intelektuᬬly a umělce, zlikvidovat, obávám se, že i nějakým způsobem legálně vyvraždit.“ Konec citátu.

Citát jsem vytrhl z dlouhého rozhovoru, nikoliv však, domnívám se, z kontextu o pocitu dezorientace. Není od věci si rozhovor s vysokoškolským pedagogem Kozelkou přečíst. Tím spíše, že vyšel v renomovaném časopisu Tvar a byl uveden i na webovém portálu czechlit.cz, jehož ambicí je sloužit jako centrální zdroj informací, určených hlavně pro zahraniční odbornou veřejnost. Oba uvedené zdroje jsou finančně podporované státem.

„V nekonečném virtuálním oceánu, v jehož vlnách rozmarní uživatelé smývají špínu ze svého obludně zduřelého ega a kvaltem ho proměňují ve stoku,“ (Patriku Linhart dekadentní czechlit.cz 11.11.2008 ) se lze dočíst též o krizi v poezii, ve filmovém umění, v ekonomice, o krizi identity a krizi vztahů, o krizi v křesťanství a bůhví kde ještě.
Všude kolem samá krize. Z takové přemíry krizí a jejich obnažování v onom virtuálním oceánu musí mít pocit dezorientace každý. Omyl. Mnohým je všechno jasné. Obávám se, že jsme v tom s panem architektem zůstali sami dva.

A Rudolfínská šukací dekadence, o které je tu řeč? To si do své pracovny asi nedá ani prostitutka. Přece si nenechá prznit živnost. Zbývají tedy děti. Zrovna pro ně vyšla kniha Blijící lišky a jiná zvěrstva. Prý aby se zvýšil zájem o dětskou literaturu. Tomu já říkám dekadence! Řeknu vám, Rumburak byl proti tomu úplný šulin (někdy se holt neudržím). Už zbývá vydat jen leporelo Jak zavraždit rodiče. Nebo už to vyšlo?

No, vlastně jsem chtěl jen oprášit zájem o dezinfekci. V televizi Nova odborníci říkali, že Češi smrdí. Jestli je to pravda, tak to není potem. To je hniloba uvnitř.


Leopold F. Němec

 

Rostislav Říha napsal text sice dlouhý, leč doporučuju jej dočíst. LH

Celé to začalo jako nevinná diskuse po e-mailu: LH se byl podívat na výstavě Dekadence a poslal z ní pár obrázků. Jako odpověď jsem poslal odkaz na jeden ze serverů se zábavnými obrázky a konstatoval, že mi tam (server, kde si nikdo neklade umělecké ambice a chce jen pobavit) spousta věcí přijde nápaditější a s hlubším přesahem než dosti prvoplánové nesmysly, kterým se dnes říká "výtvarné umění" - a to není jen diskutovaná výstava v Rudolfinu, ale třeba socha stromu ze záchodových prkýnek ve veřejném prostoru, Svatý Václav sedící na koni, který je vzhůru nohama…. nebo… nebo většina z toho, co se dnes dělá a je "in". Uzavřel jsem to konstatováním, že se cítím dezorientován.
LH v poklidu sobě vlastním odtušil: „. V umění se necítím dezorientovaný, přesně vím, co se mi líbíí“.
Já také vím, co se mi líbí … dokonce vím, co sám maluju, sochám či stavím. A ještě do dalšího konce i tuším, proč to tak dělám.
Důvodem mého pocitu dezorientace (a jsem přesvědčen, že podobný pocit má i pár dalších, kdo ještě dnes trpělivě malují klasické olejomalby nebo zcela tradičně dlátem dělají sochy ze dřeva či kamene) je vědomí, že obec konzumentů toho, co se dnes shrnuje pod „umění“, není zvědavá na to, co postaru děláme, protože potřebujeme.
Konzumenti se k tomu, co dělám já (klasická olejomalba) nebo co dělá třeba Milan Vácha (socha z trvanlivého materiálu, jejíž zpracování osvědčuje pochopení specifik materiálu a ukazuje pracovitost, pokoru…všechny ty hezké věci) staví velmi nezaujatě - (a) běžného diváka zaujme více hyperrealistický obraz toho, jak někdo zastrkuje něco do někoho jiného, (b) polointelektuál je sám nad sebou dojat, že navíc pochopil "přesah" toho, že akt zastrkování byl zachycen na rentgen a (c) celointelektuál si ještě k tomu všemu ujede třeba na kompoziční konotaci sochy, která ukazuje zastrkování, s nějakým klasickým dílem, které má kompozici podobnou…
Od (a) až po (c) dnes nikoho nezajímá dílo, které nemá atributy kresleného vtipu, není verbálně popsatelné v jednoduchých termínech.
Je to taková tichá dohoda mezi tvůrci a agenty. V živném roztoku intelektuálů, kritiků a rádoby poučené veřejnosti pěstují čím dál tím obskurnější produkty. Nacházejí kupce, kteří si nemohou dovolit nekoupit… prokázali by tím, že nejsou „in“.
Funguje to striktně na principech marketingu. Stejně, jako jsou díky reklamě úspěšné čím dál tím barevnější výrobky na jedno použití, jsou i v umění úspěšné např. hyperrealistické obrazy toho, jak malíř zasunuje do své pornoženy. Nějak se pořád zdráhám uvěřit (i když narcismus je mocná čarodějka), že právě Koons maluje z vnitřní potřeby. Spíš myslím, že jakmile by trh žádal něco jiného, tak by začal vyrábět právě to.
Pokud se mluví o krizi výtvarného umění, tak věřím, že začíná právě tady: Jeho role původně byla realisticky zachytit, zobrazit… časem byly vymyšleny technologie, které dovolují zachytit a zobrazit věrněji. Výtvarné umění se z prostoru, odkud ho vytlačila fotografie a film, uchýlilo do niternějších krajin, rezignovalo na soutěž ve vizuální realističnosti a – v souladu s aktuálními filozofickými směry – začalo usilovat o holistické zobrazení, zkoumat hranice… někdy v době, kdy se mnoho z experimentů stalo již nesrozumitelnými bez předchozího vzdělání případného diváka a výtvarné umění se tak ocitlo v pasti (v níž se třeba opera nebo moderní vážná hudba zmítá dodnes) přišel marketing. Ten tou dobou dospěl natolik, že dokázal výtvarné umění pevně sevřít a vyždímat z něj poslední zbytky opravdovosti, které v něm snad zůstaly z předchozí epochy formalistního hledání hranic.
Mým cílem není vyčerpávající analýza, toto je jen skica - nepostihuje všechny, do jednoho pytle se házet nemá a stejně by se to tam ani nevešlo. Chci ale naléhavě upozornit, že jsme si – jako konzumenti – odvykli:
• Očekávat osobní angažmá autora, které by mělo být z konečného produktu cítit.
• Nahlížet na artefakt jako na něco trvalého, co by se mohlo v rodině dědit po generace. Rodinné portréty různé kvality visí v mnoha moderních interiérech… bojím se, že pokud zainvestuji do sochy ze záchodových prkýnek, tak ji mí vnuci odzívnou jako něco, co už udělal Duchamp před sto lety, hezké to nebylo ani tehdy a není ani teď… do obýváku si ji nepostaví.
• Rozlišovat mezi aktuálním a trvalým významem: Důležitost existence stovek kopií Campbellovy polévky od Warhola vnímá pouze naše generace, která ještě ví, že jde o reakci na něco a o vyjádření něčeho dalšího. Domnívám se, že s odstupem sta let dnes aktuální kontext už tak zajímavý nebude a mí pra-pra vnuci si řeknou, že potraviny malovali holandští mistři přeci jen tak nějak pěkněji.

Rostislav Říha

Ing. arch. Mgr. Rostislav Říha R h - a r c h . c o m E-mail: riha@rh-arch.com

 

Epopej si nechte, galerii postavte

To, že budoucí primátor Tůma řekl, že Slovanská epopej má zůstat na Moravě, jej šlechtí. Ono jde třeba o to, že zahraniční turisté v podstatě jezdí jen do Prahy – zbytek Čech jako by pro ně neexistoval. A přitom má co nabídnout. A v konečném důsledku na to doplácí i hlavní město – kdyby turisty republika víc lákala, cizí návštěvníci by mohli v hotelech zůstat aspoň týden. Ale jsou tu většinou jen na víkend, nebo dokonce jen na den. Navíc si přiznejme, že Slovanská epopej je lákadlo jen kvůli Muchovu jménu. Zatímco v jinak dost nezajímavém Moravském Krumlově tyto veleobrazy skutečně mohou pomoci cestovnímu ruchu, Praze nijak neprospějí. Na druhé straně, kdyby v Praze kvůli Epopeji opravdu vyrostla nová galerie, taky by to nebylo špatné, ne? Osobně proto navrhuji řešení – postavit v Praze nový stánek umění, ale ten nabubřelý, dobově poplatný monument národovectví zvaný Slovanská epopej, přitom nechat v Moravském Krumlově.
(mk)

 

Petruška tentokrát i za mne!

V mládí jsem byla Muchovou ctitelkou, jeho secesní dámi se mi moc líbily. Když mě ale osud zavál do Moravského Krumlova a já zhlédla Slovanskou epopej, nějak se mi změnil vkus a od té doby mi Muchovy krásky připadají jaksi plytké. Možná je to nespravedlivé, ale tolik národovecké zaslepenosti a nevkusu najednou - a navíc v tak monumentálních rozměrech - mě skutečně zaskočilo a znechutilo.
Vám, moji milí čtenáři, se omlouvám, že jsem tentokrát použil jen citaci Petrušky Šustrové. Lépe bych to nenapsal.
Lu

 

Petruška má dalšího ctitele.

Muchovu epopej jsem na vlastní oči dosud neviděl. Nevím, jestli se mám kvůli tomu stydět. Po přečtení anamnézy Slovanské epopeje s určitostí vím, že už ji ani vidět nechci. Jen mi vrtá hlavou, proč o takovou hromadu nevkusu vede Praha s Českým Krumlovem třicetiletou válku II.
Stateční pražané jsou pro své vítězství dokonce odhodláni, i kdyby to stálo miliardu, postavit úžasný muchovský palác, zatímco selské vojsko krumlovských lučištníků hradby svého zámku nechává trestuhodně chátrat a uchyluje se k úskočným manévrům.
Vysvětlení mám pro sebe jediné. I hromada nevkusu v tak monumentálních rozměrech vydělá hromadu peněz. Čím větší tyátr kolem toho bude, tím víc pitomců z celého světa se na to bude jezdit dívat. I když, konec konců, miliarda pro bohaté království je určitě jen moucha.

Leopold F. Němec

 

Zve vás Jaroslav Svěcený!

Nedoprovodila by mě nějaká mladá dáma? Lu

Hezky hraje a je dost milý a vlídný - Svěcený.
Hezky hraje a je dost milý a vlídný - Svěcený.
 

Já to nebyl, můžete mi věřit!

Fialového motýla jsem skutečně nedomaloval Bohumilu Svobodovi já - MŮŽETE MI VĚŘIT!
Aha! Minule jsem vám slíbil prozradit, co máme se Svobodou společného! Přece plodíme oba děti ještě ve ZRALÉM věku!

Na plotu proslulých Žlutých lázní v Podolí.
Na plotu proslulých Žlutých lázní v Podolí.
 

Muži s motýlem?

Všimli jste si, moji milí, těch několika známých mužů, kteří nosí v našich krajích nezvykle uvázanou mašli pod krkem? Spojuje je jenom ta nestandardní ozdoba nebo mají ještě něco jiného společného - Rath, Pirk, Kittner, Svoboda..? Poslední z jmenovaných dokonce soustavně předvádí, kolik motýlů má k dispozici. Hádanka nakonec - co je mi sympatického a co mě spojuje se stařičkým kandidátem? Co myslíte?

S motýlem hnědým...
S motýlem hnědým...
s modrým...
s modrým...
... a s červeným!
... a s červeným!
 

Potěšil mě můj dávný kamarád Ginsberg na titulu!

Letos vydaná antologie s názvem The Return of Kral Majales: Prague's International Literary Renaissance 1990-2010 (Návrat krále Majálesu: pražská mezinárodní literární renesance 1990-2010). Tuto antologii editoval Louis Armand a vydalo na Filozofické fakultě působící vydavatelství Litteraria Pragensia (http://litteraria.ff.cuni.cz/).
Zahrnuje ukázky z děl bezmála stovky autorů činných v Praze během posledních dvou dekád, ať už anglofonních či (do angličtiny přeložených) českých. Tato antologie je doplněna bohatým fotografickým materiálem a detailním seznam anglicky psaných literárních časopisů, knižních publikací a antologií vyšlých za dané období.
„Na světě jsou města, jež mají na spisovatelovu, umělcovu či historikovu mysl prazvláštní vliv; jako by vyzařovala určitého ducha, genius loci, který zprostředkovává a sděluje myšlenkový vitalismus. Jako by jejich jádra elektrizovala vrstvou kulturní energie, vírem, jsou to města jako Paříž, Berlín, New York, Praha, jejichž jména jsou obdařena kouzelnou mocí. Mysl pracuje záhadným způsobem, myšlenky a poezie vznikají na určitém místě v určitém čase, které se zdá být nadzemské a nadčasové zároveň. Také zde přichází v úvahu pragmatika: kultura, kdekoli je její přítomnost výrazná, vzniká dílem možných důsledků a asociací, stejně jako politický zločin.“
(http://www.czechlit.cz/pozvanky/navrat-krale-majalesu/):

Titulní strana knihy
Titulní strana knihy
 

Jsem taky dekadent?

Když už jsem byl na výstavě Dekadence, utratil za vstupenku, řeším dilema, zda jsem taky dekadent či pouhých erotoman, podělím se s vámi, moji milí čtenáři, o tři další díla.
Lu

Netušil jsem, že panenky mají výbavu pro sexuální výchovu.
Netušil jsem, že panenky mají výbavu pro sexuální výchovu.
POhodlí! Okouknul jsem konstrukci a už začínám šít!
POhodlí! Okouknul jsem konstrukci a už začínám šít!
Už jsem si jist - budu dekadent!
Už jsem si jist - budu dekadent!
 

Michálek v synagoze! Pozdě ale přece...

V pondělí 4. října v 18 hodin ať vás vidím - aspoň ty pražské - v libeńské synagoze na Palmovce - Ludmilina ulice. Ladislav Michálek otvírá výstavu svých fotografií staré Libně. Pozvánku mi pozdě poslal Tomáš Mazal.

Pozvání je závazné!
Pozvání je závazné!
 

Jsem taky dekadent?

Jak se otevřela v Rudolfinu výstava Dekadence, hned jsem na ni natěšený běžel. Spatře v hale sochu dvou holek, uvědomil jsem si, jak mnoho má moje tvorba příbuzného s dekadencí. Jenomže tomu říkám jinak...
Ujišťuju vás, moji milí, že nezhlédnutí výstavy přežijete.

Jan Van Oost ovšem vytvořil moje oblíbené téma do bílého mramoru a ten je na omak velmi příjemný!
Jan Van Oost ovšem vytvořil moje oblíbené téma do bílého mramoru a ten je na omak velmi příjemný!
Oost seká do mramoru, Gott takové dvě holky namaloval olejem, já jen fotil...Jejda! Holky od Oosta mají místo hlav jen lebky!
Oost seká do mramoru, Gott takové dvě holky namaloval olejem, já jen fotil...Jejda! Holky od Oosta mají místo hlav jen lebky!
Jinak mi přišlo, že ta Dekadence je hlavně o šukání!
Jinak mi přišlo, že ta Dekadence je hlavně o šukání!
 

Svatý Václav? Zděsil mě!

Den české státnosti jsem oslavil u televize. Od té doby, co jsem si pořídil sluchátka, našel jsem v ní velké zalíbení především jako posluchač. Václavský večer nabízel poslech i pohled. Znovunalezená Nedbalova a Křičkova hudba a nejdražší megafilm první republiky.
Byl jsem filmem upřímně zděšen. To si snad Svatý Václav nezasloužil! Představení balancující mezi stařičkou operou, dávnou groteskou a melodramatickým komiksem.
Film natočený roku 1929, tedy v době, kdy moderní umění doslova kvetlo! Přál bych si nahlédnout do hlav pomazaných, jež se slavnostní premiéry v Rudolfinu zúčastnily, netušíce, co se na ně chystá. Chtělo se někomu z nich bučet, jako jsem to slyšel při premiéře jedné opery v Národním divadle? Moji milí, napište mi, že jsem starý a nevzdělaný a jak hluboce se mýlím!! Napiš mi i Ty, milý Du alias Matěji Koubo. Poraď se s chotí!
Lu

 

Benátky ve fotografii v Malostranské besedě

Na výstavu fotografií svého přítele Aleše Formánka zve můj přítel Tomáš Mazal, který ji též v pátek 1. října v 17 hodin zasvěceně uvede.
Cestovatel a fotograf Aleš Formánek v několika málo prosincových dnech roku 2009 zachytil tvář Benátek osobitým reportážním pohledem. Mnohé nezvyklé záběry známých míst, smysl pro detail a náhodná setkání tak vytváří pozoruhodnou fotografickou kolekci. Úvodní řeč Tomáše Mazala nazvaná „Leklé ryby, staré hřebeny a ňadra malinká“ nás naopak zavede do Benátek odvrácené krásy, iluzí a slovutných metafor zbavených. Lu

 

Fotografie, která zapsala Divoké víno do literatury

Mám na mysli fotografii pořízenou Ladislavem Michálkem na rozcestí ulic Primátorské, Krejčího a Rudé armády v roce 1964. Nabarvil jsem své prostěradlo na černo a napsal na něj bílá písmena - Klub poezie. Transparent jsme vyvěsili na začátku ulice Krejčího, v jejímž domě číslo 4 jsme provozovali DIVADLO POEZIE a začali vydávat Divoké víno.
Fotka se dostala do ruky Bohumilu Hrabalovi, a tak se mu zalíbila, že podle ní pojmenoval svoji knížku Kluby poezie.
V knížce na straně 7 je otištěno věnování:
Na svých toulkách pražskou periférií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE...
Ladislav Michálek (nar. 15. července 1937 v Mělníku) právě vydal knížku svých fotografií pod názvem Libní s Bohumilem Hrabalem. Je v ní otištěna i výše zmíněná fotografie.
Publikaci určitě koupíte v pražském Luxoru nebo v knihkupectví U Fišera v Kaprově ulici 25.

Prostěradlo, jehož jsem se vzdal ve prospěch poezie.
Prostěradlo, jehož jsem se vzdal ve prospěch poezie.
Autor fotografie Ladislav Michálek.
Autor fotografie Ladislav Michálek.
Vyfotil jsem Ladislava Michálka s Mélou Machálkem, spoluzakladatelem Divokého vína.
Vyfotil jsem Ladislava Michálka s Mélou Machálkem, spoluzakladatelem Divokého vína.
 

Což takhle nedat si špenát?

Počátkem šedesátých let mi díky Pepku Námořníkovi zachutnal špenát. Na svou omluvu mohu uvést, že mi v té době byly jen čtyři a Pepka jsem vstřebával  jako  poměrně vzácné setkání s groteskami, takže nehrozilo předávkování.
Navíc třeba báječné české animáky jako Pojďte pane, budeme si hrát, Rumcajs, či Pohádky z mechu a kapradí nebyly ještě ani na světě. V paměti mi proto zůstaly filmečky o „Popeyovi“, naivní Olie a sadistickém Blutovi jako vcelku povedená řachanda.

Teď jsem však Pepkem pravidelně bombardován  v rámci ranního vysílání Novy a s jistým podivem zjišťuji, o jak otravný seriál vlastně jde. Ne tímto odsudkem se nepouštím do dávných autorů- pokud vím "Popeye" se zrodil ještě před válkou a svou jednoduchou výtvarnou podobou i akčností byl tehdy modernistické novum. O padesát let později po ránu však už  představuje těžko snesitelnou šmíru. Budiž kdyby se dostal do televize jednorázově, třeba v rámci nějakého retrotématu, snad by to bylo i roztomilé. Skutečnost , že Nova  z Pepka  udělala pravidelný „raníček“ který má prý  děti pozitivně nastartovat, je však ospravedlnitelná snad jen tím, že školáci po dvacátém  pokračování tohoto arcidíla docela rádi odejdou do školy, kde to bude určitě  menší nuda. Nebo, že by Nova prostě jen koupila seriál ve výprodeji, za pár centů kus?

(mk)

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 >