Archiv divoké vinice

Profesor Jindřich Štreit, doctor honoris causa, alias Jindra ze Sovince, má 70!

Jindra ze Sovince slaví své jubileum řadou výstav. Ve Vlastivědném muzeu v Olomouci probíhá výstava Držme spolu, Ve Vrbně pod Pradědem Kde domov můj, v Národním divadle v Ostravě Domov bez domova, v galerii Auritus v Táboře výstava Romské děti, v Šenově probíhá prezentace nové knihy. Křest publikace Kde domov můj se odehrál na hradě Sovinec.
V den svých narozenin 5. září obdrží fotograf čestné občanství rodného města Vsetína. Ať žije Jindra ze Sovince!
L. H.

 

140. děťátko v babyboxu se jmenuje Aleš!

Tatínkem děťátka je podle zaručených zpráv prof. MUDr. Aleš Roztočil, přednosta gynekologie a porodnice v Jihlavě. Nešťastná maminka zůstává v anonymitě. Malý Aleš je zcela zdráv, pečlivě oblečený včetně klobouku a není zcela novorozený. Je 23. děťátkem v hloubětínském babyboxu v Praze, v babyboxu Zakladateli. Nalezl a první vyšetření malého Aleše provedl hloubětínský gynekolog Richard Jandejsek: ,,Je to moje páté nalezené děťátko,“ povídá Richard. Na děťátko se přijel podívat vedoucí lékař Petr Pícha. Díky jeho osobní statečnosti byl první babybox v Hloubětíně v roce 2005 zřízen.

Ať žije malý Aleš i jeho tatínek! Ať žije Petr Pícha a Richard Jandejsek!

 

Zorka Wildová má sedmdesát? Gratuluju!

Zorka Wildová byla a je tajnosnubná, a tak jsme ji v 60. letech nikdo nepoznali. Ještě dneska toho lituju, když si po padesáti letech čtu její básničky. Tu níže uvedenou umím skoro zpaměti, jak jsem ji recitoval holkám všech generací.
Zorka se po letech objevila a posílá mi své básničky do Divokého vína dodnes. Jsem přesvědčený, že Zora Wildová je největší česká básnířka. Přečtěte si její verše zdobící Divoké víno a povězte - znáte snad lepší?
Ludvík Hess


Hle jsme Géricaultovi Milenci
a Kristovi svědci
a naši rodiče nejsvětější
nás do světa vyvedli po kruhové dráze
my jsme se však odklonili
a kloužeme po spirále na zem
jak anemický list na podzim
a zrovna tolik znamenáme
ale kdo ví
kým jsme byli zrozeni
vždy jsme stáli pod srdcem
a dál jsme nesměli
svět je jeden veliký nalitý prs
a všichni pokorně chodíme
tam kde mléko teče
a jen Bůh k tomu potřebuje mleče
nedbale poklekáme
a v kleče přijímáme
podobojí
tělo i vášně Páně
a děkujeme přemnohými slovy
a ženy jsou dnes tak zralé
že těhotní pouhým pohledem
neptejte se jich na nic
neboť vědí mnohem víc
a jsou realistické jak vévodkyně
když si do vlasů berou zlaté příčesky
jsou prostě přespanilé
i s archaickými přívěsky

Hle jsme Géricaultovi Milenci
a Kristovi svědci
a ničím nejsme tak uchváceni
jako svými dětskými tílky
na nichž se dospělá místa skvějí
a chlapci bloudí kostely
v nichž znějí varhany
jak temné ženské orgány
a milují ten den
jenž jim přinesl první starosti
nebo jimi chtějí opět trpěti
čím vším jsme nakonec okouzlení
ležíme v poli
jak v pase utažené snopy
a zrním nám popraskaly boky
jež slunce jednou zcela vydrolí
jsme sami sebou vyprahlí
a chtěli bychom se vrhnout do matčina náručí
však stud nám v tom zabrání
že jsme již vše poznali
a nevědomost nás nechrání
Hle jsme Géricaultovi milenci
a Kristovi svědci
ach Bože jenž jsi na nebesích
uveď nás v království své nejněžnější
my prostě sejdem´lidem s očí
jak se vítr rázem stočí
aneb zbav nás všeho pozemského raději
a naše čela požehná něco nezemského novou nadějí
neboť tvé je Bože vše i naše viny
ty jsi nás svedl v pokušení
a v nás už není nic k vykoupení
byli jsme vyhnáni z citů svých
a nedopusť více abychom si zoufali
ach Bože na nebi
zachyť nás v dlaních svých

(publikováno v Divokém víně 5 / 1968)

ZA MLADÍČKY PŘEJE DUŠAN SPÁČIL!
"V celém mém životě jenom sníh, a to ještě jen tu a tam za tuhých zim, a pouze kratičce, na mně lpěl. On jediný na světě!" napsala jednou Zora Wildová. Jak se může tak dobrá básnířka mýlit, co? Všechno nejlepší, Zorko, divila byste se, kolik nás je, co máme rádi Vaše básničky… Dušan Spáčil

 

Karel Sýs oslavil sedmdesátiny!

V budově ÚV KSČM v ulici Politických vězňů jsem s Karlem slavil již potřetí - padesáté, šedesáté a sedmdesáté narozeniny. Ty dnešní byly jistě nejkrásnější a Karel nejzralejší. Spolu se mnou přál i můj synek Ludvík Hess junior, ten tu byl poprvé.
Kájovi jsem věnoval stejně jako už před dvaceti lety uzený jazyk s přáním "by jeho jazyk neshnil v hrobě". Rozhodně ode mne pochází i startovní číslo 70, jež měl Karel připevněno na hrudi. Zbývající dárek nechť zůstane mým a Kájovým tajemstvím. Blahopřeju, milý Ká! Lu

Na gratulaci dohlíží Julius Fučík z piedestalu v rohu zasedací místnosti.
Na gratulaci dohlíží Julius Fučík z piedestalu v rohu zasedací místnosti.
Vyměnili jsme si s Dušanem Spáčilem místa. Ludva Hess ml. pro jistotu zůstal.
Vyměnili jsme si s Dušanem Spáčilem místa. Ludva Hess ml. pro jistotu zůstal.
Čeští básníci a novináři zapíjejí Karlovy narozeniny.
Čeští básníci a novináři zapíjejí Karlovy narozeniny.
 

138. děťátko v babyboxu ve Vyškově!

V pondělí 13. června v 10:50 mi přišla zpráva o nalezení 138. děťátka, za tři roky existence babyboxu ve Vyškově je třetí. Klučík je úplně čerstvý, na první pohled zdravý a hlavně vypasený. V bedýnce byl jen přikrytý několika hadříky, asi to bude chudý ženich. Na první pohled připomíná mého nejmladšího pětiletého synka Antonína, který má navíc dneska svátek. Bude to tedy Toníček.
Tonda upravil skóre holčičky versus klučíci na 80:58 ve prospěch holek. Ať žije Tonda Vyškovský! Ať žije Tonda Hess! Hezký svátek, milí kluci.

 

139. děťátko v babyboxu ve Valašském Meziříčí. Dvě děti v jednom dni

Pondělí 13. června vstoupilo do historie babyboxů odložením dvou děťátek v jeden den. K dopolednímu Toníkovi ve Vyškově přibyla v 16:42 Mišutka ve Valašském Meziříčí, kde byl babybox dosud bezdětný. Přiznávám, že jméno Mišutka jsem jí dal, protože je malinká a v tom množství odložených 81 holčiček už jsem si na žádný originál nemohl vzpomenout. Skóre je tedy 81:58 ve prospěch holek. Letos bylo odloženo devět děťátek. Ať žije Mišutka!
Babydědek Lu

 

Koncert na památku Jiřího Ostermanna, Václava Hraběte a k 11. výročí otevření prvního babyboxu!

K padesátému výročí pořadu Obestín, který jsem uváděl v roce 1966 v kostele Sv. Kateřiny v Praze 2, jsem uspořádal koncert s recitací v Novoměstské radnici. Báseň Obestín Milana Nápravníka tehdy recitoval Jiří Ostermann (1935 Praha - 1990 Toronto), zpívala Eva Olmerová a na varhany hrál Jiří Růžička. Poslední jmenovaný a taky jediný žijící hrál v Novoměstské radnici na varhany skladby Johanna Sebastiana Bacha. Evu Olmerovou zastoupila Jana Koubková a úryvek ze surrealistické básně Obestín přednesl Eliáš Jeřábek. Na mě zbylo, abych vzpomínal a uvedl naše milé posluchače do doby před padesáti lety.
Děkuju Janě Černochové, starostce Prahy 2 a poslankyni, za zapůjčení Velkého sálu Novoměstské radnice a za podporu i za její osobní účast. Děkuju mecenáši babyboxů brněnskému Petru Bečičkovi, majiteli 100MEGA Distribution a provozovateli www.digitor.cz, výrobci počítačů HAL3000 za finanční podporu.
Děkuju Janě Koubkové, Jiřímu Růžičkovi a Eliáši Jeřábkovi za účinkování v pořadu.
L. H.

Jana Černochová.
Jana Černochová.
Petr Bečička se svou chotí, dcerami a vnukem.
Petr Bečička se svou chotí, dcerami a vnukem.
Jiří Růžička, Eliáš Jeřábek a Jana Koubková.
Jiří Růžička, Eliáš Jeřábek a Jana Koubková.
 

Sbírka veršů Malá noční kasace Rostislava Opršala je zdařilé dílko!

Na vydání své první sbírky si Rostislav Opršal (roop@centrum.cz) počkal do 54 let. Přečetl jsem ji jedním dechem asi proto, že jsem souzněl s jeho erotikou. Tedy, abyste si, milí čtenáři, nemysleli, není to jen o erotice.
Básničky Rostislava Opršala vycházejí v Divokém víně pět let, po přečtení knížky prohlašuji, že je jedním z nejlepších autorů www.divokevino.cz.
L. H.

 

137. děťátko našli zdravotníci v babyboxu v Praze 9 - Hloubětíně!


Tušení jsem měl už nějakou dobu, skákal jsem po každém telefonu, ale naplnilo se až v sobotu 28. 5. v 17:50. Holčička odložená tři dny před jedenáctým výročím otevření prvního babyboxu v Hloubětíně je zcela zdravá, novorozená s pupečníkem dosud neošetřeným. Pojmenoval jsem ji Vlaďka podle doktorky Skalníkové, členky kolegia, která pečuje o mé zdraví. Vlaďka se jmenuje i sestřička, která holčičku vyjmula z babyboxu. Vlaďka zvýšila skóre holek oproti klukům na 80:57, je 22. děťátkem, jež prošlo dvířky hloubětínského babyboxu. Ať žije Vlaďka z Hloubětína! Ať žije doktorka Vlaďka Skalníková!

 

Báseň dlouhého doletu

Některé knížky v dobrém slova smyslu vyděsí. Třeba básnická sbírka Evy Frantinové Časovaná růže. Dvousetstránkovou knížku tvoří jen tři básnické skladby. První z nich, titulní, má 160 stran! Je to elegické pásmo psané volným veršem. Bez jediného mezititulku či jiného členění. Bez jasně definované dějové linky. Který čtenář si na něco takového troufne v době, v níž kulturním vzorem jsou písničkové texty a klipy či příběhy Harryho Pottera? Nejspíš jich moc nebude, pomyslíte si v prvním okamžiku.

Jenže když jsem si Časovanou růži přečetl, vytanulo mi doporučení i pro ty, kdo vyrostli spíše než na Apollinairovi či Nezvalovi na současné popkultuře. Evina nová sbírka je totiž jednou z těch knih, která vás po otevření vcucnou jak chmurný lexikon kouzel mága pravda poněkud realističtějšího než je H.P. Ta kniha je temný kůň, na nějž nasednete a z nějž dokážete rozechvěle sestoupit či spíše vyčerpaně spadnout až s posledním slovem.
Chmurný, temná: těmito epitety ovšem zároveň naznačuji, že to není žádné lehké frivolní čtení. Časovaná růže je bilančním- a dosti trýznivým - ohlednutím za mládím i dospělostí, i za stíny dob předcházejících básnířčino narození (valná část Eviných příbuzných zahynula za 2. světové války v koncentráku). Za dobou totality i za dobou polistopadového zmatku. Až impozantní je přitom autorčina schopnost – trochu jak Bohumil Hrabal – vylovit z paměti ty správné střípky a vymodelovat tak znovu tvář doby, která se dnes ztrácí pod nánosy smyšlenek a frází. A dojemná je citovost osobního příběhu, který připomíná, že skutečná láska i přátelství trvají i desetiletí poté, co naši drazí odešli.

Ještě jedna asociace mi vytanula s Evinou trochu nezvyklou sbírkou. A to, že takovou knihu mohl napsat jen muzikant na slovo vzatý. Zkusím to vysvětlit. Shodou okolností těsně před tím, než jsem tuto knížku přečetl, mluvil jsem s jedním nekonvenčním skladatelem. Vyrůstal tak jako já (či Eva) v době, kdy všude kolem duněl Big beat. Navíc vizuálně je to zjev vyloženě rockový. Odhadoval jsem ho proto na jednoho z těch, kteří začínali svou kariéru v beatové kapele, kterou založil se spolužáky. Vyvedl mě z omylu. Žádné hraní po sklepech. Vždycky poslouchal vážnou hudbu. „A je to tak i teď – pravda, rád ocením hudební nápad v písničce, dokonce si i rád napíšu nějaký song. Ale popravdě řečeno, písnička prostě skončí za tři minuty. Je to skladba krátkého doletu,“ vysvětlil proč si i dnes raději poslechne Beethovena než U2.
A nějak tak se dívám i na zatím poslední sbírku Evy Frantinové. Časovaná růže se má k většině současné básnické produkce jako vážná hudba k hitu skupiny Lucie. Nic proti hitům. (Mimochodem. Frantinová vzdělanou hudebnicí opravdu je - vystudovala konzervatoř, dodnes učí hře na housle.)

Dušan Spáčil

 

Moravský básník Ivo odehnal má dnes 80! Gratuluju!

Napouštění
Sám sebe vzduch dýchá?
Voda pije sama sebe?

I oheň hoří
sám sebou

V pandořině skříni
je to tak zařízeno

Dokud mne neopustí síly
srdcem otevírám žíly

 

Darované děti

Pomýlená soudní znalkyně Jarmila Valoušková ve filmu www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11101851242-darovane-deti/415235100061001uváděném 27. března a 28. března na Čt2 tvrdí, že babyboxy jsou: „…vybídnutí k tomu, aby maminky odložily dítě.“ Stejně zodpovědně by mohla tvrdit, že nemocnice vybízejí k tomu, aby občané onemocněli, nebo že nože vybízejí zetě k tomu, aby jimi pobodali tchýně.
Jiný ostravský odpůrce babyboxů Zdeněk Novotný, ředitel Domečku, uvádí: „Když se řekne slovo babybox, napadne mě to, že se vracíme do středověku, jako byly ty fortny ve středověku.“ Má pravdu, zařízení podobná babyboxům patří k lidské společnosti od pradávna. Snad jen slovo fortna patří bráně. Historickému babyboxu odpovídá slovo torno. Nechtěné děti se rodily v minulosti a rodí se v současnosti. Pro některé nešťastné maminky je jednání s úřady o odložení děťátka neúnosné. Nedivím se nic, pro mne je obtížné jednat i s úřednicí u přepážky na poště.
Lumír Kantor, primář novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci a předseda České neonatologické společnosti, největšího odpůrce babyboxů, za mnou přijel před deseti lety do mého domu a požádal o zřízení babyboxu ve své nemocnici. Ve filmu říká: „ Velkou otázkou je finanční zabezpečení babyboxu. Zdá se mi jako velký problém to, že vlastně se proklamuje, dá se babybox, proklamuje se, ale v podstatě v tom okamžiku už to přechází jakoby do majetku nemocnice fakultní. Ty kontroly a všechno jde z mého rozpočtu, z rozpočtu tohoto oddělení, a z toho rozpočtu toho oddělení by se daly pořídit některé jiné věci pro všechny děti, které se tady narodí. Dva a půl tisíce dětí ročně.“
Milý Lumíre, tvoji nemocnici a tvé novorozenecké oddělení nestálo zřízení původního babyboxu v roce 2006 a v roce 2015 druhého námi darovaného babyboxu nové generace ani korunu. Nemocnice se zavázala, že od 4. února 2017 bude následujících osm let hradit opravy Zdeňku Juřicovi a jeho firmě MONTEL, provádějící servis. Přiznávám, že se tím alibisticky kryju pro případ, že by mi stáří a choroby zabránily v dalším financování desítek babyboxů po dovršení věku 71 let. Nebo kdyby mě klepla pepka.
V řadách nemnoha odpůrců babyboxu stojí havlíčkobrodská Magdalena Chvílová Weberová. Když jsem poprvé přijel do nemocnice v Havlíčkově Brodu s návrhem zřídit babybox, zahnala mě slovy: „Havlíčkův Brod babybox nepotřebuje!“ Instalovali jsme jej přesto 13. listopadu 2012 a dosud jeho dvířky vstoupily do nového života tři děti. Chvílová Weberová uvádí: „Babybox totiž neřeší problém úmrtí novorozenců, ukazuje se, že se zavedením babyboxů neklesá počet dětí, které se najdou nějakým způsobem zabité mimo zdravotnické zařízení. Faktem je, že se zavedením babyboxů stoupá počet dětí, které jsou odložené.“
Těmto dvěma zmatečným větám předcházela diplomová práce o babyboxech, kterou napsala systémem ctrl C – ctrl V s použitím www.babybox.cz na závěr svého studia na vysoké škole. Magdalena Chvílová Weberová nechť připomíná společenské nebezpečí, jež přinášejí nositelky dvou příjmení.
Děkuju tvůrcům filmu z České televize, ztvárnili mě jako dobrosrdečného staříka. Zcela zapomněli na nejdůležitějšího muže projektu babyboxů – Zdeňka Juřicu, jejich výrobce. Bez něho by nebylo babybox ani jeden. Odpusť, milý Zdeňku, omlouvám se. Tvůrci filmu věnovali hodně času plkům a zapomněli na důležitou součást – azylový dům, nabízející nešťastným maminkám a jejich dětem ubytování a zaopatření – moji snahu o prevenci.
Babydědek Lu s použitím nekorigovaných citací odpůrců

 

Jana Koubková odhalila desku kamarádce Evě Olmerové!

První jarní den 21.3.2016 došlo k odhalení pamětní desky Evy Olmerové na domě, kde naposledy bydlela, v Dejvicích Eliášova 21. Pamětní desku z nerez oceli vytvořil brněnský umělec Dušan Váňa a projekt realizovala Praha 6. Jen škoda, že se o tom příznivci, muzikanti a fandové jaksi nedověděli. Jana Koubková byla dva dny předtím pozvána, a tak velmi ráda na Evu zavzpomínala i zazpívala, a desku s místostarostou Prahy 6 odhalila. Deska dle jejího mínění se fakt povedla, jen možná škoda, že tam není uveden věk 21. 1. 1934 - 10. 8. 1993.

Jana odhaluje.
Jana odhaluje.
Jana zpívá Evě.
Jana zpívá Evě.
 

Tomáš Mazal zve! Osobně jedu určitě!

 

Syn Václava Hraběte Jan Miškovský na mě podal další žalobu - 1. díl

 

Syn Václava Hraběte Jan Miškovský na mě podal další žalobu - 2. díl

 

Syn Václava Hraběte Jan Miškovský na mě podal další žalobu - 3. díl

 

Po 51 letech jsem vstoupil do Gymnázia Na Zámečku, kde vznikalo Divoké víno.

Do Libně mě to táhne silně, leč vstoupit do budovy gymnázia, které jsem navštěvoval v letech 1962 — 65, jsem se odvážil dnes poprvé. Abychom tu nostalgii zvládli, šli jsme spolu s Mélou Machálkem, spolužákem a spoluzakladatelem Divokého vína. Časopis vznikal ve škamnách gymnázia v září 1964. Už na dvoře před vchodem staříky oslovil statný muž. Na moji otázku, zda je ředitelem, upřesnil, že je školníkem. Když jsem se mu představil, zaradoval se a vysvětlil: "Vaše jméno je na desce mezi významnými studenty." Vzápětí nám desku umístěnou ve vstupní hale ukázal. Na naši prosbu nás zavedl do tělocvičny, do jídelny i do naší třídy. S Mélou jsme vzpomněli na zvláštnosti "ústavu". Ve třídách byla kamna, a když jsme nechtěli mrznout, rádi jsme si doběhli do sklepa pro uhlí. Jídlo se přiváželo do školní jídelny v termoskách a studenti, kterí měli hlad, je donášeli od dodávky do jídelny. Nebo nejedli. Cestou po chodbách nás pozdravila paní profesorka a požádala mě, abych se zapsal do školní kroniky. Přidal se zástupce ředitele a přišel i ředitel "ústavu" doktor František Kosina. Zapsal jsem se nejen do kroniky, ale podepsal jsem se i na pamětní desku hned pod Františka Hrubína, Yvonnu Přenosilovou a Cyrila Svobodu. Děkuju za tak vlídné přijetí, moji milí!

Podepisuju se na pamětní desku.
Podepisuju se na pamětní desku.
S Mélou, ředitelem a se školníkem, zástupce ředitele fotil.
S Mélou, ředitelem a se školníkem, zástupce ředitele fotil.
Méla mě vyfotil před gymnáziem, v němž jsem prožil tři krásné roky života.
Méla mě vyfotil před gymnáziem, v němž jsem prožil tři krásné roky života.
 

Jaroslav Holoubek 70!

Básník Jaroslav Holoubek oslavil svoji dnešní sedmdesátku ve velkém stylu! Rodinu a přátele pozval do Caffé Italia na Staroměstském náměstí a recitoval svoje verše. Gratuluju, Jardo!
L. H.

Obrázek je skutečně aktuální.
Obrázek je skutečně aktuální.
 

Moje tečka za Janou Černou. Rozhovor s Ivou Hüttnerovou

Píšící malířka a herečka. Dáma první třídy. Ve své knize Obrázky z lásky vydané v roce 2000 v kapitole Curriculum vitae na Janu Černou alias Honzu Krejcarovou, dceru Mileny Jesenské, vzpomíná: …vypadala i žila podivně, ale byla neuvěřitelně vzdělaná, psala zvláštní, krásné knihy a půjčovala mi literaturu, o které jsem nikdy neslyšela.
Vydal jsem Janě Černé koncem šedesátých let knížku Adresát Milena Jesenská, autobiografickou reportáž z věznice Otisky duší a seriál Malá růžová zahrada - vyprávění o jejích přátelích. Byla jediným honorovaným autorem z okruhu Divokého vína. Asi jsem podlehl svým občasným mesianistickým sklonům.
Svoje vzpomínky na Janu Černou ukončím povídáním s Ivou Hüttnerovou.

„V domě v Korunovační 32 jsem bydlela odjakživa, u babičky, od miminka, celej život. A pak jsem bydlela na koleji nějakej čas. Mám složitý rodinný vztahy, protože rodiče se rozvedli, nevěděli kam se mnou, takže nejdřív jsem byla u babičky, pak babička umřela a já jsem po ní dostala ten byteček, tak jsem se tam vrátila. Pokoj s kuchyní bez příslušenství, voda na chodbě, záchod na chodbě, ten nejhorší byt, co si umíte představit. Tam jsem se nastěhovala se svým prvním mužem Ivanem Rajmontem, teď umřel.“
„Vím, že umřel den před vašimi narozeninami.
„Ne, umřel 7. prosince a já mám narozeniny 17. prosince. A kde jste tohle všecko vyčet? To je na tom internetu?“
„Milá Ivo, pakliže jde někdo, kdo se občas živí novinařinou, k hvězdě, tak se samozřejmě podívá na internet.“
„Já se na internet nedívám nikdy, tak mě to vždycky překvapí. Ale chodí sem spoustu novinářů si se mnou povídat a nikdy se nepodívají, nevědí a ještě dlouho si myslí, že jsem Naďa Urbánková, nebo tak něco, asi že mám brejle.“
„Když umřeli babička i děda, jsem dostala ten byt, asi čtyři nebo pět let jsem tam nebydlela, a když jsem si ho jakoby zařizovala, tak jsem jeden den potřebovala napínáčky, a neměla jsem je doma a zjistila jsem, že na chodbě bydlej noví sousedi, který jsem neznala, a slyšela jsem, že jsou doma, tak jsem zaklepala, jestli by neměli náhodou tři napínáčky. Otevřela paní, která vypadala tak, že jsem skočila leknutím úplně, takhle měla cinklý, to sklíčko na brejlích rozbitý a obtočený nějakou lepenkou a opravdu vypadala naprosto šíleně, a z toho bytu vyběhlo pět malejch psů, který se do mě úplně jako zakusovali a všechno to bylo celý děsivý. Nikdy jsem takovej byt neviděla. A ona mi naprosto tím nejkultivovanějším hlasem a nádhernou češtinou řekla, ať jdu dál, že se ale obává, že taková věc v jejím bytě by se těžko našla. A to bylo vlastně to seznámení, jak mě překvapilo, jak vypadá a jak mluví.
„V tom byl ten rozdíl.“
„To bylo první setkání a pak tím, že jsme bydlely na patře a já jsem končila vysokou školu hereckou, tak jsme se spřátelily. Ona ke mně chodila na kafe, víte sám, jestli jste ji znal.“
„Znal.“
„Jak vypadala a prostě všecko. Tam to bylo s tím mytím obtížný, ale myslím, že u ní to bylo ještě obtížnější.“
„Hroznej bordel.
„Strašnej, ale i ona byla…“
„Špinavá.“
„Nechci to takhle říkat…“
„Ne, já to vím, vždyť jsem ji znal. Jsem z těch lidí, kteří o ní psali, jeden z mála z posledních, který ji znal osobně.“
„Bylo mi dvacet, myslela jsem si, že mě jen tak něco nevyvede z míry, ale třeba když se rozvyprávěla o svých věcech a říkala mi… Ona byla taková věcná, za těma brejlema, šilhavýma očima, jak vyprávěla o svých dětech, který má ten doktor Černý a teď manželé a děti, že se o ně nestarala, že byla ve vězení. Pro mě to bylo všecko šokující, ale zajímavý a bavilo mě to. Psala jsem diplomku, nebo jsem něco dělala do školy a ona mi třeba řekla, tak napiš o Ladislavu Klímovi, já jsem do tý doby vůbec nevěděla, kdo je Ladislav Klíma. Hned mi strčila Utrpení knížete Sternenhocha…“
„Ona měla teda knížky doma?“
„Měla, měla, v tom bordelu musely být knížky. Myslím si, že jo, protože si přesně pamatuju Utrpení knížete Sternenhocha, že jsem měla od Jany.“
„A vy si pamatujete, že tam stála nějaká knihovna?“
„Ne. Knihovnu si nepamatuju. Měli u okna úl, aby jako včely tam mohly lítat. To vím. Knihovnu si nevybavuju. Postel, to byl pelech, nepovlečenejch hadrů. Ten Daniel vypadal nesrovnatelně líp než ona.“
„No, počkejte, vy mluvíte o Danielovi. Ale v 68. roce tam Daniel nebyl.“
„To ještě ne, ten tam byl pozděj.“
„To tam byl Lipanský.“
„Ale toho Daniela už jsem zažila.“
„On tam možná u nich bydlel…“
„On tam bydlel, ten vypadal jakoby udržovaněji, ale taky už myslím, že to nasál. Na mě Daniel nikdy žádnej velkej dojem neudělal. Nevěděla jsem, co na něm ta Jana má.“
„A ona už tenkrát chodila s oběma nebo…“
„Určitě tam byl ten Ladman.“
„Myslíte, že spala současně s oběma.“
„Já nevím, asi jo.“
„Pak jsem měla svatbu, v roce 70, a to jsem dostala právě od Jany…“
„Jezevčíka…“
„…to si pamatuju, protože to byl svatební dar. Potkávala jsem ji na chodbě, ona mi pomohla třeba s diplomkou takovým tím svérázným způsobem. Já jsem vždycky něco psala a ona mi dělala korekturu. Ale to je fakt asi všecko.“
„Jak se jmenoval jezevčík?“
„Klára, holka. Hrubosrstá.“
„Kde byla svatba?“
„Svatba byla v kostelíčku U Gotharda, kterej je v Bubenči.“
„A tam ona toho pejska přivedla? Ona byla na vaší svatbě?“
„Byla na svatbě, ale pejska mi dala doma, ale dala nám ho v den svatby.“
„Ale to už zřejmě byl Lipanský pryč.“
„To tam už Lipanský nebyl, v roce 70 už tam byl jenom Ladman.“
„Hezký vyprávění.“
„Já se bojím, že budete zklamanej.“
„Ne, nejsem!“
„Byly jsme sousedky, bavila jsem se s ní, chodila ke mně na kafe, vyprávěla mi ty svý hrůzostrašný příhody, což mě v těch dvaceti absolutně šokovalo, ale zároveň to pro mě bylo neuvěřitelně přitažlivé."


L. H.

Ivu Hüttnerovou jsem vyfotografoval na zahradě jejího domu.
Ivu Hüttnerovou jsem vyfotografoval na zahradě jejího domu.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 >