literární časopis založený v roce 1964

Milena Fucimanová

Ladění dešťů

Než odzvonilo klekání
u trnky jsem se zpovídala
už se to nikdy nestane
abych se hříchů svých tak bála

Samota téměř nevinná
od kořene nám hlínu vzala
Podzime čase křížový ona nás požehnala
Golgota lidských trápení

Ladění dešťů Slibování
A přece rosteš ty můj strome
víš o písničce pro hluché
a o šípku pro nevidomé

Moře

Jdou vlny jako myšlenky
a aniž vím čtu něčí znak
je modrožlutě kolem
nikde mrak

Ani tu není soukromí
planeta v malém Prusi Něnci
Vysoko nad námi letí husy
vyděděnci

Večer se tady přikrádá
jako tchoř k vyhlédnuté slípce
nenadáš se a přilehne
Domodleno

***

Někdy to ve mně zapraská
jak praská v kamnech staré dřevo
Nemám prý důvod k neláskám
a netrápím se pro nikoho

Co mi to všechno říkali
ze slov jak pára z lesů zbyla…
Pod mostem hoří řeka
a není lodi co by ji uhasila

Ráno

Budím se denně je to předtucha
sbírám své tělo jako houby v smrčí
jdu známým chodníkem střep džbánu bez ucha
ždímám se ze sna a mlčím

Nechávám otevřena zadní vrata
nakrmím koně s bílou hřívou
přijde co znáte: chvíle vrchovatá
a žízně neubylo

(publikováno v Divokém víně 9 / 1970)