na další stranu
Jaroslav Holoubek
Doživotní pes
Svět je jeden velkej supermarket
a my se čím dál tím víc
zamotáváme do obchodních řetězců
Tak snadný život jsme si ani v duchu nepředstavovali
nepamatujeme si že bychom někdy byli v nesnázích
nebýt těch dvou fotografií ze šedesátých let
Vladimír Holan by řekl: Být není lehké,
lehká jsou jen hovna
Vracíš se domů jako tma na konci léta
vítám tě v paměti jak rozestavěný dům
Jsem tvůj doživotní pes
Včera se ve vedlejší kanceláři daly do pohybu
postavy na obrazech fousatého Žida
a křepčily po kartonech s lahvemi vína z Porýní
I na pláč se dá tančit
O čem jste jednali
na mezinárodním sympóziu pětihvězdičkových žen?
O managementu genderových vztahů
nebo o životním stylu?
Celou tu dobu co jsi byla pryč
jsem chodil po Čechách
a rozhazoval mezi lidi svoje básně
zbavené pýchy a ješitnosti
a lidé proti všem zvyklostem a dědičnosti
si je odnášeli do svých digitálních pevností
Básně jsou neviditelné jak duše zemřelých
anebo těch ještě nenarozených
Redakční večírek se striptýzem
a levným vínem z Intersparu
vyvolal dychtivou až bolestnou touhu
na našich tvářích
Jako bychom neměli právo na všechnu hořkost světa
Zeptala ses mě
jestli si nepřipadám jako pytel brambor opřený o pračku
a začala jsi mě honit po pokoji kolem dokola
Naše garsonka se den ode dne zmenšuje
Nejraději jsme nazí
po stehnech ti stékají zavržené spermie
žádná z nich už nemá šanci
sjet si ten revitalizační slalom znova
Přesto na každou z nich volám:
A až se narodíš
dostaneš možná moje básně jako příbalový leták k životu
tak ne aby tě napadlo zkoušet žít podle něj
Básně jsou marná snaha o poznání života a smrti
A dokud bude kunda středem světa
jsme korunními svědky dobrovolných násilí
Co když je poezie jen zručnější druh milování?
Nezletilý už dva dny hladí snowboard pod krkem
a přivolává sníh
směje se zahradní nábytek a bílé prádlo na sušáku
Vzlétej touho!
Před Masarykovým nádražím
do mě vráží bezdomovec napadající na nohu
a řve mi do ucha
že smrt si bere za očistu světa čím dál míň
U schodů vysychá kompot z vajglů žvýkaček milostných esemesek a psích výkalů
na drážní rozhlas doléhá nadržená nostalgie
Jedu vlakem do Klánovic
na kolenou laptop a píšu ty své texty
okna u vagónu nejdou otevřít
za sklem ubíhá apokalypsa pádu starého Žižkova
Měl jsem to zbořeniště rád
Vzpomínky jsou klíč ke kráse
Otvírám plechovku olejovek
na kalhoty se vylévá virtuální moře
K božímu ránu ulicemi táhnou nelidé
opilí bozi zvrací u vrat diskoték
a zpívají:
Ó vládní zámku ó Koloděje
kdybys tak věděl co se okolo děje…
S pohrdavým úsměškem
se uchlastávám na jevišti světa
To nemusíte tleskat když se zabíjím
Možná že máme už dost starého života
a ještě nejsme připraveni na nový
Proč? Proč?
Nikdo neodpovídá
Nikdo se na nic neptá
V naší duši už není místo pro další otázky
|
