literární časopis založený v roce 1964

Jiří Žáček

Všecko

Byl to pohřeb slavný, neboť za našich a podobných časů tragiku doprovází sláva.
Jakub Deml

Všecko začíná létem. Starosti, jak se naučit bezstarostnosti. Slova, jejichž smysl závisí na tom, kolik je právě hodin. Místa, kam se nikdy nevrátíme. Všecko nebylo a ani nebude. Bez dechu. Poznat. Zapomenout. Znova. Zdi blázinců obrácené na ruby. Obrátit zpátky. Kdesi uvnitř však hryže krysa. Je v nás jak v pelechu. Hryže. A víc. Jednou se prokouše, obrovská a nenasytná. Kolik se jich už prohryzalo! Musíš polykat jed, dokud je slabá. Dávky jedu, jež ona nepřežije, ty však ano. Ani příliš málo, ani příliš mnoho. Nesmíš se splést! A pak už nic. Všecko.

Když obrátili na ruby všecky kapsy, našli v písku stěží deset těžkých postříbřených mincí. To znamená cigarety, k obědu chleba a kilo broskví, snídaně samozřejmě odpadá (jako už týden předtím). To znamená konec bleděmodrého období, jak říkali času hladovění na plážích, tmavnoucí kůže, božího zívání v bazilikách, ztřeštěných jízd nazdařbůh v cizích autech a nocí v příkopech. Odpolední rychlík odjíždí v 16, 42 místního času.

Seděli v písku a drželi se kolem ramen. Moře šumělo jako šampaňské a vyplazovalo jazyky vln, hladově se natahující po jejich nohách. Na jedné z houpaček trčících z mělké vody se někdo melancholicky kýval. Vyhrnuli si nohavice nad kolena a vkročili do teplé vody, za zády světla a neóny vylidňujících se ulic. Moře, ta stará líná obluda, jim milostně olizovalo lýtka. Na druhé straně tmy spaly jugoslávské ostrovy.

Ráno vyběhli z moře, ještě chladného, přestože slunce už dávno začalo šílet, a padli na rozprostřené ručníky. Pruh žhavého písku, plazícího se daleko doleva i doprava, byl přeplněn desítkami kavárniček, stovkami kabin, tisíci lehátek a deseti tisíci téměř nahých těl.

Mokrýma rukama zapálil dvě cigarety a jednu podal jí. „Díky,“ řekla.

„Už je nejvyšší čas, aby se nám začalo stýskat po domově,“ řekl, „nebo dneska neodjedem a nezbude nám než krást nebo žebrat.“

Natáhla se pro společnou peněženku a významně si vysypala na dlaň skromnou hromádku drobných.

„To je všechno?“ zeptal se. „To je tedy nepříliš...“

„Závidím lidem,“ pohodila hlavou, „kteří pohrdají penězi...“

„To je to nejhezčí, pohrdat penězi, když jich máš tolik, že nevíš co s nima,“ řekl, „ale my už jich máme tak málo, že si to můžeme dovolit taky.“

Smetl mince z její dlaně a zahrnul je pískem.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.

„Bude deset,“ řekla.

Zavrtěl se: „Ještě jsme dneska nejedli a žaludek mi to vyčítá! Můžeš si poslechnout ty žalmy.“

Položila si ucho na jeho hruď a povytáhla obočí: „Noóó... Co s tebou mám dělat?“

Přisunula k němu tašku. Zakousl se do tvrdého chleba a zabručel: „Kalhoty ze mě padají už čtrnáct dní...“

Přimhouřila oči a dala se do smíchu: „Jen aby to nebylo něčím jiným než hladem!“

Vlastně se ještě neznali. „Pamatuješ se na Řím?“ zeptal se jí. Poprvé ji potkal před deseti dny u fontány di Trevi. Seděla tehdy v hloučku svých krajanů, kteří si letos bůhvíproč vyvolili tenhle kousek země za místo zaslíbené, aby si tam po starém obyčeji skromných poutníků z chudé země vítězoslavně sdělovali, kde se co dá levně koupit. Byl rád, že se může po čase opět domluvit rodnou řečí, a mezi slovy, jež vypouštěl z úst z pouhé radosti (jako dítě, jež pouští do vzduchu duhové mýdlové bubliny), jí nabídl, aby se k němu přidala, i když nevěřil, že ona přijme. Nevím, řekla tehdy, ale druhý den už odjely její přítelkyně samy... „To už je dávno,“ řekla. Vlastně se znali odjakživa.

„Trochu hudby, signore?“ řekla a otočila knoflíkem tranzistoru. Hlasatel cosi drmolí zvýšeným hlasem. Do uší se jim zabodla dvě slova: Cecoslovacchia...... occupata......

Zakroutila knoflíkem: „Halo, halo, zde Radio Slovenija, jugoslávské vysílání v české řeči. Československo bylo včera v nočních hodinách obsazeno vojsky...“

Zkrat. Den, dosud stejný jako ostatní, se vzpříčil v paměti.

Její první slzy, uvědomil si a zvedl se v něm bezmocný vztek vůči všemu, co ji donutilo plakat. Vzal ji za ruku. Kolem se honily smějící se děti a moře lhostejně oddychovalo. Byli sami.

Ze zvyku seděli u kraje silnice: neměli přece kam pospíchat. Před sebou zvláštní vydání novin: hořící auta a krev a tanky.

„Hele, český auto,“ vyhrkla.

Seskočil s patníku a postavil se do silnice s trojbarevnou vlaječkou, „Už to víte?“ vykřikl čtyřicátník, vyskočivší z vozu. Chytil se za hlavu: „Ježíšmarjá, co je to za kravinu?“

Za ním stála jeho žena a nevědomky cuchala vlasy dvěma malým holčičkám.

„Kam jedete?“ zeptal se ho mladík. „Hranice jsou přece uzavřeny.“

Muž rozhodil ruce: „Copak já vím? Já chci domů, co je mi do hranic! A co vy budete dělat?“

„Asi se přihlásíme na policii, snad nám nějak pomůžou,“ řekl mladík. „Měli jsme dnes odjet,“ dodala dívka, „jsme vlastně bez peněz.“

Muž sáhl do kapsy a vstrčil jí do ruky hrst bankovek.

„Ale to my nemůžeme vzít,“ řekla dívka, „při nejhorším prodáme rádio.“

Muž mávl rukou: „Rádio budete potřebovat a my ještě peníze máme.“ Pak je oba svým rozevlátým gestem (jakoby ze starých tragédií, jež se už dávno nehrají) objal a vsedl do auta. Mávl rukou: „Copak vy mladý, vy se ještě dožijete slušnýho světa, ale já...“ Ještě jednou mávl, tentokrát na rozloučenou a zabouchl dvířka.

Silnice se plazila k severu.

Tma houstla. Byli sami, nekonečně starší: jako všecko. Lehli si do trávy a objali se.

„Musíme pospíchat pomalu,“ řekl, „máme přece tolik času!“

Neměli vlastně kam pospíchat.

(publikováno v Divokém víně 3 / 1969)