na další stranu
Pavel Březenský
KDYŽ NĚKTERÉ OKAMŽIKY OSLEPNOU
Pod oprýskanou klenbou dne
vyzobávají hejna racků zbytky tržiště.
Od nádraží voní koblihy
a kostelní věž láme pátou hodinu v půli.
V šeru se rojí pouliční lampy,
lucerny putyk a bludičky bicyklů.
Obnažené centrum sklízí v zahrádkách
poslední turisty napuštěné
zázvorovým čajem.
Mám naspěch
a přesto se klaním vitrínám.
Nohy jdou brodem, hlava v hloubkách.
Uvnitř varná konvice.
Nebylo by nic,
kdyby se jednoho dne nezbláznilo mé Já.
Můj hlavolam.
Pravdy odkryly stopy,
jména vylezla z úkrytů.
Nebylo by nic
i když mezitím několik klik
proteklo mezi prsty
jak jsem pořád mlel pantem.
Tahle báseň je ale o městě.
O městě, které mi zachránilo život.
O městě,
kde pod oprýskanou klenbou dne
vyzobávají hejna racků tržiště.
Od nádraží voní koblihy a…
|
