na další stranu
Karla Cikánová
PAMĚŤ KRAJINY
Středohoří se baví, deklamuje svou historii
a rok co rok poučuje jarní deště,
jak vsakovat se do temnot
kadlubů ztuhlé lávy.
Únor v údivu ztrácí opět den
a tuší i v mrazivé noci,
že cosi doutná v krbu pod ornicí.
O půlnocích březnů
táhne nad krajinou zelená noc,
šeptá i svitu měsíce prosbu o pomoc.
Březen z ornice vstává,
naostří břity stébel a kmeny bříz,
aby pak duben s povodní oblohy nad krajinou
zas po kopci Červeňáku stékal dešti
jak kdysi horká láva.
Každá voda, déšť i láva teskní po vodopádu,
co umí vykloubit i skálu a rvát z ní stáří mechů.
Roviny stolových hor s úctou k horizontu
s důstojností rodinným stolům vlastní
nevzdorují obloze.
V dálce bílý hřbet Úhoště
Keltové jak koně osedlají
a na stolové hoře jak kdysi
při jarních rituálech s potomky posnídají.
S TÁTOU U OHARKY
Všem řekám
a jen sobě se podobá.
A také praskání vlasů
v proudech paží vrb
se podobá, slyšíš?
A dlouhým večerům
u vytrysklých keřů
bublinkami pámelníků,
špičkovému tanci blesků
nejen v našem třpytkování
se podobá, vidíš?
Zamyšlené vesnici,
co neztratila sebeúctu,
je pestře lesklá kokrháním kohoutů
a voní večeřemi.
I té se podobá, cítíš?
Tu a tam hladina náhle strne.
To jedovatý ďáblík z čeledi áronovitých
v ospalém indigu promíseném
v zelené temnotě tůně
u mrtvého ramene řeky
kuje v hloubce pikle
se zevarem a plavínem.
Neboj se,
vrátíme řece okouny
a půjdeme domů.
TŘPYTKY PAMĚTI
A kdysi mnohokrát
u tichých vod
na kolenou s verši
z „Písní beze slov“
Teď v básni šifra tajemství
že není není není
už čas na prodlení
a nárok na třpytkování
dnes zítra za měsíc
či za rok
Zůstává touha po nocich
poslouchat ticho nad vodou
a lovit na třpytky paměti
blesky v zrcadlení
Pak náhle zas
„křik čírek vodu plnou pírek čeří“
bubeník duben šíři kruhům měří
Zas ovčí mraky táhnou do oken a dveří
Zas nebem čapí let
U hnízd a doupat veveří
ve větvích sládne med
Zas derou se mraky tmou
hlavou mlhou stonavou
Zas řeka loudavá
rozhoupá hejna nad vodou
Zas ryby vlnami hladinou stehují
jak modrou oblohou
KOSENÍ
Svéhlavé ostřice vyhrožují břitem
Bojínek o pokání cosi drmolí
Psárky žalují psaním na oblohu
Srdíčka třeslíc se třesou na nitkách
a o závod bijí na poplach
Podřezání kohoutků
smolniček a malých rozrazilů
i kosu děsí
Trávy v té hrůze shodily děti
až na dno ke kořenům
kde vzkříšením se proderou
k věčnosti koloběhů
zdánlivé letní smrti
SRPNOVÝ DEN
Přihořívá poslední slunce nad kapličkou
Srpen ještě doutná na pánvičkách klouzků
Záda bolí pomyšlením na neotrhané brusinky
Jít po zarostlé pěšině až k blatkám
a sázet z kapsy v řádkách žaludy
Představovat si jak budou hajní
budou-li jací
za pár let žasnout
kdo jim předkrmil vysokou
ČAS JEŘABIN
A znovu čas svatební Jeřábů a Inek
při flétnování u kosích hnízd
Čekání hostin budoucích
od květnů šlehačkových
až po růmělkový říjen
svěcených
když už je prostřeno a v lednu dojídáno
Milenky dávno odletěly
Zavěste na okno červené svítilky
snad najdou je včas kosi flétnoví
Na černé smuteční dýchněte do dlaní
živého kosa viděly naposled
Korálky očí uhasly na zápraží
JMÉNO
Dávat si jméno
jak náplast
z louky pro arniku
pro heřmánek - anděla
co hojí odřeniny
a laskavec
co není líný sdělit
že voní v přesazení
A přitom mít
za zrcadlem nebe
co nezebe v kuropění
Po ruce tichou jehlu
co zalátá zdivočelé
a vyšívá jméno tím
kam putujeme denně
|
