Archiv divoké vinice

Kýčovitá ekopohádka o roztomilých Šmoulech

Konečně jsem se byla podívat – poctivě ve 3D verzi – na Avatar. Předem jsem četla několik recenzí, ale film mě stejně překvapil. Nikdo mě totiž předem nevaroval, jak je to přeplněno podbízivými klišé a únavnými akčními šarvátkami, přestřelkami a honičkami.

Vůbec mi nevadí ekologické poselství Avataru, naopak se raduju, že z tohohle filmu ho pochopí i ten nejzabedněnější divák. Taky mě těší, že se tu řeší to máslo, které mají Američani už několik desetiletí na hlavě: totiž jejich necitlivé zasahování do jiných kultur. Někteří diváci to možná potřebují podat tezovitě a polopatě. Tak jen houšť!

Co mě ale na Avataru strašně iritovalo, byla ta koňská dávka nejpříšernějších hollywoodských klišé, kýčovitě podaných rostlinných i živočišných bytostí na planetě Pandora, zvulgarizovaného New Age duchovna a především akčních bitevních a honičkových scén, předpokládajících zřejmě pubertálního nebo duševně zakrnělého diváka uvyklého vysedávat dlouhé hodiny u počítačových fantasy her. Ano, uznávám, tenhle film představuje katalog nejnovějších a technicky nejvyspělejších triků. Ale očekávala jsem spíše něco podobného Vetřelcům nebo Terminátorům, kdežto tohle je daleko dětinštější a prvoplánovější. V Avataru je nějak všeho moc: padouši jsou úplně padoušští, klaďasové připomínají postavy z pohádek (zejména ti modří Šmoulové, kteří nemají ani ten nejmenší kaz na kráse, a pak sám ústřední hrdina, který se na Pandoře v terénu chová jako úplný idiot, ale tamní Matka Země si ho stejně vybere za svého vyvolence – zřejmě proto, že se jedná o hloupého Honzu s dobrým srdcem), příroda hýří neónovými efekty a roztomilými dráčky, přičemž v designu všech těchto organismů se projevuje krotkost a napodobování pozemských vzorů, jelikož něco divočejšího a „mimozemštějšího“ by už asi na diváka bylo moc, samozřejmě zde musí být princezna, jejíž ruku se hloupý Honza snaží získat, a všechno korunují New Age rituály, připomínající něco mezi tuzemskými sebepoznávacími víkendy a nejkýčovitější fantasy o nádherných divoších dosáhnuvších dokonalé harmonie těla a ducha. Sami obyvatelé Pandory jsou výtvorem podivuhodně podbízivým vůči současnému vkusu nebo spíše nevkusu – tvoří je kombinace Šmoulů, opiček, kočiček (jak roztomile hýbou oušky, švihají ocásky a kulí obrovské kočičí oči!) a modelek (jsou vytáhlí a štíhlí přesně podle současného trendového ideálu – chraň pámbu, aby připomínali třeba amazonské Indiány, podsadité, krátkonohé a s nevyznačeným pasem).

Nejvíc jsem ale trpěla tím, že většinu tříhodinového filmu tvoří ony zmiňované akční scény, které jsou pro mě hrozně úmorné a nudné. Kéž by se tam alespoň místo nich řešily nějaké vztahové záležitosti, onen konflikt dvou kultur, kéž bychom měli šanci proniknout hlouběji do oné odlišné mimozemské kultury, kéž by se v ní projevily alespoň nějaké drobné odlišnosti od zvyků a způsobů života, jaké známe ze Země! Ale to se nestane a například milostné scény, kde se divošská modrá princezna najednou začne chovat úplně jako běžná hrdinka harlekýnky, jsou vysloveně komické.

Celou dobu jsem čekala, že pandorská Matka Země ztrestá vetřelce tím, že na ně jednoduše žuchnou ta skaliska, která se tam celou dobu vznášejí ve vzduchu. Ale ne, to Matku Zemi nenapadlo a místo toho si zmasakrovala své roztomilé ještěry, pterodaktyly, ještěro-hrochy a co tam všechno ještě létalo, lezlo a skákalo mezi těmi neonovými medúzkami.
Ach jo!
Eva Hauserová

 

Gratulace aneb proč DV vychází vždy 19. března?

Ten den před nemnoha či mnoha lety se narodily moje dcery Dora a pak i Markéta, pravda, o rok po sobě. Nemohu zapomenout, že 19. března se narodila i jedna z mých nemnoha manželek. Pro pozorné čtenáře své knížky Satyr a nymfičky uvádím, že to byla ta, jež mě opustila již za pár dní po svatbě.
Významné životní jubileum (dost vážné) oslaví i majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz Vilém Stránský, jenž Divokému vínu zapůjčuje obrázky svých malířů a grafiků. Tak si to nějak ti moji milí domluvili, aby to bylo všechno pohromadě. Gratuluju tedy všem najednou a na jejich počest vydávám 46. číslo Divokého vína.
Ludvík Hess

 

Hollywoodský Fellini

Zastesklo se mi po umění Frederica Felliniho a tak jsem se vydal na muzikál Nine. Je to totiž film,který provází pověst muzikálového životopisu nesmrtelného Frederica. (Byť ten se v tomto filmu jmenuje Contini) Navíc tam hrají mnozí, kdo v současném filmu něco znamenají, třeba Daniel Day-Lewis, Penelope Cruz, Nicole Kidman, Marion Cotillard či Judy Dench.Ba dokonce se tu po čase dočkala větší role nesmrtelná Sophie Loren. Ani režisér není úplně špatný - Rob Marshall natočil třeba Chicago,opravdu povedený hudební biják.
Nine je však snímkem, v němž se nepovedlo nic. Hudba Andrea Guerry je zoufale nezajímavá, pochybuji, že si zapamatujete byť jedinou melodii. Daniel Day-Lewis byl kdysi sice báječny Poslední Mohykán a určitě se líbí ženám,v roli italského režiséra je však nudný. Jeho partnerky jsou božsky krásné, to je však asi jediné co se o nich dá v tomto filmu říci.
Zápletka je o tvůrčí krizi slavného režiséra, ve skutečnosti však prozrazuje jen to, že v absolutním autorském útlumu byl zřejmě i scénarista.
Nejhorší na Nine je však skutečnost, že jeho tvůrci italské filmy padesátých a šedesátých let nejspíše nikdy neviděli. Možná si je jen přečetli v pár komiksech.
Nine si totiž vzal z přebohaté pokladnice zvané italský neorelistický film jen pár bedekrových poznatků. Kde zůstala ta Felliniho Itálie? U filmu Nine máte pocit,že jí režisér vykázal ze scény, aby nerušila jeho báječnou americkou podívanou.
(mk)

 

31. děťátko v 31. babyboxu!

Básníky a básnířky by mohla potěšit následující informace. Děťátko bylo odloženo do babyboxu v Písku. Já říkám - v Sýsově Písku.
Ludvík Hess

 

Muhammad jako beránek

V době, kdy jméno Muhammad vyvolává, pod tristním dojmem z islámského terrorismu, v Evropanech a Američanech hlavně mrazení v zádech, je dobré si o tomto „Proroku Božím“ něco přečíst. Třeba v knize Karen Armstrongové – Muhammad (vydalo nakl. Daranus) . Armstrongová zasvěceně vysvětluje zrod i podstatu koránu a provází čtenáře Muhammadovým životem. Užitečné je například zjistit ,že Muhammad dokázal vítězit i přístupem, jenž v mnohém připomínal smířlivost Gándhího, a nikoli řádění Čingischána.A že islám vlastně znamená odevzdání a mír. Něco mi ale říká, že členové Al Kajdy vycházejí z trochu jiného výkladu.

 

Návrh koňalice

Chápu i Tvé rozhorčení velký náčelníku. Můžeme bojovat společně za společné cyklo-koňostezky (Stejně nám tu tu od dob studené války za Česko-Slovensko zůstalo pár pomlček) Jen trvám na tom, aby na nich byly pravidelně rozmístěny koše k odkládání kobylinců.
MK

 

Tradice?

A v koších se skybaly (kobylinci) si budou promrzlí cyklisté ohřívat prokřehlé ruce, jak bývalo starým zvykem vozků?
Matěji, proboha, jsme v literárním časopise! Vzpamatujme se!
Lu

 

Žádná koňostezka

Chápu Tvé rozhořčení, milý Matěji. Ale co my - jezdci na koních? Jak se s tím máme vyrovnat? A co koně?!
Ludvík Hess

 

Cyklostezky od Potěmkina

Zase už jsem si někde přečetl, kolik v Praze přibylo cyklostezek. A dokonce jsem je i viděl – červené cyklopruhy vypadají u ulic tak elegantně! Jako aktivní cyklista mám ale pocit, že je to z velké části jen imitace.
Ano, v Praze je pár opravdu bezvadných cestiček pro cyklodopravu. Hlavní město se dá třeba podél řeky docela pohodlně projet ze severu na jih (uskakovat před auty musíte vlastně jen mezi Rudolfínem a Mánesem- ale tam za to skutečně vydatně ), dobře se dá jezdit třeba po Letné. Tyto spojky už ale existují řadu let.

Většina opravdu nově vzniklých cyklocest je ale podle mě skoro na houby, Proč? Protože jde o červené pásy, které kolaře vesměs jen nalákají a vzápětí vrhnou do nejtvrdší konkurence s auty. Navíc nechápu ani to proč některé cyklopruhy vlastně jen dublují jiné cyklostezky – například u čtyřproudovky směrem od Karlína na Palmovku. Přitom jinde jakákoli cyklostezka akutně chybí. Všechno to na mě zkrátka působí jako Potěmkinova vesnice. Jde prostě o to, aby kdosi mohl tvrdit – my že se nestaráme o cyklisty? Koukněte co kilometrů nových cyklocest vzniklo! Ale kolaři budou dál jezdit mezi autobusy a náklaďáky a končit pod jejich koly.
Matěj Kouba

 

Zavěšená kniha

Výtvarník Jan Gabler a básník Dušan Spáčil (jejichž tvorbu dobře znají i čtenáři Divokého vína) představují v pražské galerii Carpe Diem ukázky vzájemné umělecké spolupráce.
Jan Gabler, osobitý malíř a uznávaný knížní grafik, si pro prezentaci svých kreseb a Spáčilových básní vymyslel originální koncept. Na panelech ve výstavním suterénu, který najdete v Jičínské ulici na pražské Flóře, předložil návštěvníkům zvláštní expoziční verzi Spáčilovy básnické sbírky. Výstava má vernisáž 1. března v 18 hodin, "zavěšená kniha" Jana Gablera a Dušana Spáčila pak bude v Carpe Diem k vidění až do začátku dubna.

 

Milá Pavlo Vašíčková!

Milá Pavlo Vašíčková,
být na vašem místě a to i přesto, že jakési slovutné nakladatelství se odhodlalo potisknout papír a rozšířit vaše verše, uctivě a pěkně bych panu Hessovi poděkoval za to, že jim poskytl místo i ve velmi čtené a vážené literární revui s dlouhou tradicí, jakou je Divoké víno.
Přemohl jsem lenost a vrátil jsem se zpět k číslu, na něž si stěžujete, a ujišťuji vás, že vaše verše, které jsem tam četl, a o něž se tak srdnatě bojíte, vám těžko mohou ublížit. Ač jsem se snažil, po jejich přečtení jsem si nebyl schopen vzpomenout ani na jeden z nich. Přeji Vám úspěch, slávu i mnoho knih, leč, bude někdo vědět, co je v nich?
Stanislav Vávra
stanislav@stanislav-vavra
24.2.2010

 

Zádušní mše za Psychiky

Milí přátelé, ČRo3-Vltava vysílá tuto neděli (28.2.) ve 20 hodin literární pásmo zádušní mše za Psychiky. Dává nám tak příležitost vzpomenout na básníky, kteří i v dobách, kdy se krása, láska a poezie musely ukrývat kdesi v postranních uličkách a v přítmí tichých zákoutí, se jich nechtěli vzdát a v jakési pochmurné bublině psali svoji trochu smutnou poezii. Ze čtyř básníků libeňské periferie již tři zemřeli. Sborníku, který vyšel loni v květnu díky Nakladatelství Concordia, se již nedočkali, a tak by si snad zasloužili, abychom na ně v tichý nedělní večer aspoň zavzpomínali. Několik básní budou recitovat Vladimír Javorský a Martin Hofmann.

Stanislav Vávra

 

Kdo posílá básně, ten seje vítr

Vážený pane Hessi.
Máte můj souhlas publikovat moje básně i přes můj nesouhlas. Pokud s tím ale nesouhlasíte, souhlasím s tím, že je to porušení. V opačném případě je to přesně tak, jak jsem napsal. Týká se to mých básní, které jste publikoval v DV 29/07 pod pseudonymem Elefen Bozsko.
Zdraví Leopold F. Němec


 

Kde jsem se jen k těm básničkám dostal?!

Pane Hessi,
v dohledné době budu v zavedeném pražském nakladatelství vydávat knihu. Bude v ní použito i několik málo textů, které jste přes můj jednoznačný nesouhlas publikoval v DV 29/07 a porušil tak autorská práva. Nadále mám pochopitelně špatný pocit z toho, že jsou umístěny někde, kde se jim dostalo nepoctivého zacházení, a budu-li kdykoli vyzvána, vůči jejich umístění na vašem webu je budu pravdivě obhajovat. Nejde o hrozbu, jen o konstatování. (Ostatně tím, že jste porušil autorská práva a ani po následné výzvě jste neučinil nápravu, se ohrožujete jen a jen vy sám.) Znovu vás nicméně vyzývám k vyřazení svých básní z vašich www stránek.
Pavla Vašíčková
Pavla.vasickova°post.cz

 

Čtenářka o Čtyřúhelníku

Dobrý večer, pane Hessi,
děkuju za knížku Čtyřúhelník. Musím Vám říct, že jsem ji přečetla jedním dechem, celý den a půl jsem úplně ignorovala rodinu (Pavla, Kristinku i všechno zvířectvo) a momentálně nemohu než přemýšlet o tom, do jaké míry je to román a jak moc biografie. Co ve mně hlodá nejvíc, řekněte mi prosím, že ten konec se nestal!!! Kniha je jinak úchvatná, děkuji.
Hezký večer,
Květa

Jezero v lomu Chlum, kde se děj knížky odehrává.
Jezero v lomu Chlum, kde se děj knížky odehrává.
 

Akvárium a zásah unie

Máme doma akvárium a tak občas špehuji, co si ty rybky povídají. Že ryby nemluví? Ale prosím vás, to jsou jen klevety - rybičky jsou malinké a tak je pochopitelně skoro neslyšíte. Ale když je ticho a zaposloucháte se, zjistíte, že toho nakecají až moc!
Tuhle při krmení jsem si třeba všiml, že se tu stále pošťuchují dva statní samečkové. Jeden je červený a jeden černý mola. Žádnou samičku jejich rodu nemám, a tak mi dlouho nebylo jasné, proč to dělají. Pochopil jsem až když jsem se naklonil k hladině. Koukám -o ba chlapáci se stále natřásají a nedají si pokoj. Kde jsem to jen viděl? Aha, to je přece volební debata! . Každý ze samečků byl zřejmě šéfem jedné rybí strany.

Nejprve bylo víc slyšet černého. "Milé ryby", nechal se slyšet. "Každý den dostáváte dokonalé krmivo. Nechybí v něm žádné živiny, dokonce vám ukazuje náš rybí svět v nejlepších barvách". ." Má pravdu!" uvědomil jsem si. Už několik týdnů totiž krmím ryby z krabičky, na níž je napsáno, že tato potrava obsahuje karoten, který zlepšuje vybarvení ryb. Krabičku nechávám vedle akvárka. "Sečtělá rybička," řekl jsem si a poslouchal co poví kolegyním dál. Molák pokračoval: "A kdo se vám postaral o tuto skvělou stravu? No přece já a moji černí přátelé!"

Ryby krmím pravidelně, nikdo mi do toho dosud nemluvil - a najednou, že by to byla jen zásluha jejich samozvaného náčelníka? Trochu mě to naštvalo. No vyslechneme si konkurenci. Červený boss měl bradavici na tlamě. . Do soupeře se pustil zostra. "Tady předřečník, řekl " si tady dovoluje tvrdit, že se o něco zasloužil. Pravda je však jiná - plné huby máme jen proto, že nás krmí člověk." "Hm, to už zní lépe," pomyslel jsem si. Netušil jsem však co bude následovat.Bradavičnatý pokračoval: "A ten človíček nás krmí takhle dobře jen proto, že respektuje naši samosprávu. Nemáte představu co lidsko- rybích jednání na nejvyšší úrovni muselo proběhnout aby nás vzal vážně, kolik ryb muselo zaplatit životem za to, abyste se mohli takhle cpát? Dávno předtím, než se černí dostali k moci. A tenhle černý ňouma vám bude tvrdit, že je to jeho zásluha!? "(Vzpomněl jsem si na dvě ryby, které mi vyskočily z akvárka - tak takhle, že by to bylo? Ale jsem si jist, že jsem s nimi nevyjednával!)

Volební schůze v akváriu pokračovala, ostatní ryby se pochopitelně tvářily znuděně. "Jen ať kecají, stejně je jedno kdo tam bude. Nic se nezmění," bylo jim vidět na ploutvích.

To se ale mýlily. Několik minut na to jsem začal akvárko vypouštět a čistit. Všechny ryby se polekaně shlukly do hejna. Najednou bylo jedno, kdo byl kdo! A naší unii, totiž mě a manželce , bylo také jedno co si ty naše ryby myslí. Jediné co nás zajímalo, bylo zbavit akvárko žabince a vyčistit svinstvo, které se nahromadilo u dna.

Matěj Kouba foto cheche.wz.cz

 

Milý ohlas čtenářky Hanky Nechvátalové

Přečetla jsem Čtyřúhelník téměř obratem (docela ráda čtu) a Vaše knížka je "čtivá". Začala jsem hned ten den v autobuse a již jí nepustila (doufám, že je to pro Vás jako autora pocta).
Příběh je velmi emotivní. Četla jsem ji jedním dechem a nevěřila, že je něco takového vůbec možné - tím nemyslím vlastní děj, osoby, jejich city....., ale tu neuvěřitelnou shodu okolností a náhod.
Abych pravdu řekla, konec byl smutný a mrzelo mě, že skončil tak nešťastně, i když ve finále - "pragmaticky řešeno" , vyřešil malinko komplikovanou situaci. Jen osud malého Péti si můžeme dle své fantazie domýšlet a já vím, že byl ten nejlepší.

Děkuji ještě jednou za krásnou citovou knížku a přeji hodně štěstí v dalším psaní i další práci s babyboxy.

Nina
Nina
 

Jarda Holoubek přečetl Čtyřúhelník

A je to tady. Po Satyrovi a nymfičkách, dějinách a pozadí babyboxů v Čechách a také po Baladách o koních a romancích o holkách přichází s novým rokem Ludvík Hess, aby čtenářům znovu připomněl svůj bohatýrský milostný, chovatelský a šéfredaktorský život v autobiografickém románu Čtyřúhelník.
V dramatu tří žen komentovaném stárnoucím mužem se s poetickými literárními pasážemi plnými touhy, nostalgie a milostností střídají téměř žurnalistické dokumentární záznamy o otevírání babyboxů. Text je poznamenán ať už vrozenou či získanou chlípností a také zvláštní posedlostí nastupující úctyhodností svého věku, třebaže se v něm občas mihne pocit studu nad ošklivostí stáří. Zdá se, že tímto románem se Ludvíkovo dílo nikterak neuzavírá a je patrně otázkou blízké budoucnosti, kdy tento muž přijde s myšlenkou budovat po naší krásné zemi oldiesboxy pro odložené stařenky a starce.
Jaroslav Holoubek

Nina
Nina
 

Volej Pavel, i v noci!

Když mi bylo asi patnáct, veřejné záchodky představovaly místo, kde se člověk vcelku pobavil ba i poučil. Záklaďáci sem pravidelně psali odkud jsou a za kolik jdou do civilu, případně, že to mají už „na salámu“, roztoužení puberťáci si tu malovali orgány svých snů a gayové tady inzerovali svá telefonní čísla. Zejména zdatný byl jakýsi Pavel – jeho sdělení i s důrazným, „volej kdykoliv i v noci“ zdobilo kabinky a urinály asi stejně často, jako se dnes před volbami vyskytují bilboardy KDU-ČSL.

Jiné sprosťárny byly méně osobní, ani ty ovšem nepostrádaly prvek opravdové vášně, který v dnešních médiích většinou nenajdete. Například svůj vztah k režimu tu kdosi opakovanně vyjádřoval slovy: „ Aspoň tady to držíte pevně v rukou!“. Vzpomínám si i na šibeničku s postavičkou jakéhosi Kiše, zjevně však nešlo o politiku, ale o projev vzdoru repetenta vůči řediteli školy.Za to jednoznačně politický obsah měl zoufalý výkřik: „Vraťte nám Slezsko a Lužici!“ …

Teď o třicet let později jsou veřejné záchodky překvapivě prázdné a pusté. Čím to je? Že by to to bylo jen intenzivnější péčí „hajzlbabek“ se mi moc nezdá, čitelné nápisy se sice moc nevyskytují, nemálo kabinek však zdobí negramotná sprejerská díla. Spíše bych řekl, že se chrliči vulgarit přesunuli na internet. Proč by psali své výlevy po WC, a riskovali minimálně ránu mokrým hadrem, když si mohou verbálně ulevit na síti a ještě vypadat jako diskutující intelektualové? A navíc si mohou v anonymitě ještě ověřit dopad svých prasárniček? Budiž jim přáno - každý přece potřebujeme nějaký ventil. Jen mi přijde, že ty nápisy na pražských kadibudkách byly vtipnější.

Matěj Kouba

 

Evangelium sv.Vandase

Zatímco z radia,(vlastně ne z radia, ale z rozhlasu), vyrobeného v české továrně Tesla (ne Tesla to už taky nebude, to byl taky cizák) tedy z rozhlasu z továrny Křižík zaznívá původní etnicky čistá zábavná hudba (dechovka) Mařenka se jako správná národovecká dívka oblékne do slušivé a typicky české jupky s halenkou v národních barvách a nalíčí se poctivým českým krémem Maryla. Na ulici rozpustile pozdraví strážníka. Je to pan Novák, který má tento činžák na starosti každý den a má přehled opravdu o všem co se tu šustne. Ramenatý muž v uniformě se na pohledné děvče krev a mlíko otcovsky usměje: „Ale to ti povídám, buď doma do půlnoci,jinak bych tě musel poslat na ten náš převýchovný kurs!“ zahrozí jí šelmovsky. „Ale to víte že ne, jdeme s Jeníkem do kina na tu novou arijskou Babičku!"

Když to Marie říkala, byla už ale v duchu u svého milého. „Jen aby na mě taky stále myslel jako já na něho,“ říkala si a aby to měla posvěcené i shora, lomeně se pokřižovala u kapličky s obrazem svatého Vandase. (Maminka jí sice říkala,že by měla chodit spíše do křesťanského kostela,když se ale nedávno v mládeži dozvěděla, že Kristus a apoštolové byli vlastně Židé, už jim nedokázala věřit tak jako dřív).

Cestou ke kinu před ní poslušně smeklo několik Romů – Mařenka si cesto pomyslela že to těm primitivním hochům v nových stejnokrojích s našitým kolem s loukotěmi docela sluší. Ale pomyslela si to pochopitelně bez jakéhokoli nemravného tónu – jako správná nacionalistka dobře věděla, že mísit rasy je proti národním zájmům, a že těm chlapcům je dobře tam,kde díky vůdci žijí nyní -v těch Komunách práce a radosti v něž se změnily ty odporné přistěhovalecké tábory.

To už ale přicházela za Jeníčkem – plavovlasý hoch ji už čekal. „Máme ještě dost času,nezajdeme na staročeskou meltu?" Vybrali si typickou pražskou nealkoholickou hospodu (soukmenovci z vedení právem doporučují mladým lidem rozšířit zákaz drog i na zákaz alkoholu).
Jeník pocítil hlad. Naštěstí cizácké hamburgery už byly z Prahy dávno vymýceny a na pizzu museli dekadentní asociálové chodit to do okrajových putyk. Tady v centru si proto pochopitelně posloužili pravou českou tlačenkou. S nealkoholickým pivem Vlastenec chutnala skěle, šibal Jeník však přece jen zareptal- měl bych náčelníkům připomenout že pivo k naší kultuře přece jen patří, genossen z Německa to také říkají. Spolu pak šli ke kinu městem zbaveným snědých přížnivníků i turistů a říkali si jak je v té liduprázdné Praze hezky. Matěj Kouba

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 >