Archiv divoké vinice

Rostislav Říha napsal text sice dlouhý, leč doporučuju jej dočíst. LH

Celé to začalo jako nevinná diskuse po e-mailu: LH se byl podívat na výstavě Dekadence a poslal z ní pár obrázků. Jako odpověď jsem poslal odkaz na jeden ze serverů se zábavnými obrázky a konstatoval, že mi tam (server, kde si nikdo neklade umělecké ambice a chce jen pobavit) spousta věcí přijde nápaditější a s hlubším přesahem než dosti prvoplánové nesmysly, kterým se dnes říká "výtvarné umění" - a to není jen diskutovaná výstava v Rudolfinu, ale třeba socha stromu ze záchodových prkýnek ve veřejném prostoru, Svatý Václav sedící na koni, který je vzhůru nohama…. nebo… nebo většina z toho, co se dnes dělá a je "in". Uzavřel jsem to konstatováním, že se cítím dezorientován.
LH v poklidu sobě vlastním odtušil: „. V umění se necítím dezorientovaný, přesně vím, co se mi líbíí“.
Já také vím, co se mi líbí … dokonce vím, co sám maluju, sochám či stavím. A ještě do dalšího konce i tuším, proč to tak dělám.
Důvodem mého pocitu dezorientace (a jsem přesvědčen, že podobný pocit má i pár dalších, kdo ještě dnes trpělivě malují klasické olejomalby nebo zcela tradičně dlátem dělají sochy ze dřeva či kamene) je vědomí, že obec konzumentů toho, co se dnes shrnuje pod „umění“, není zvědavá na to, co postaru děláme, protože potřebujeme.
Konzumenti se k tomu, co dělám já (klasická olejomalba) nebo co dělá třeba Milan Vácha (socha z trvanlivého materiálu, jejíž zpracování osvědčuje pochopení specifik materiálu a ukazuje pracovitost, pokoru…všechny ty hezké věci) staví velmi nezaujatě - (a) běžného diváka zaujme více hyperrealistický obraz toho, jak někdo zastrkuje něco do někoho jiného, (b) polointelektuál je sám nad sebou dojat, že navíc pochopil "přesah" toho, že akt zastrkování byl zachycen na rentgen a (c) celointelektuál si ještě k tomu všemu ujede třeba na kompoziční konotaci sochy, která ukazuje zastrkování, s nějakým klasickým dílem, které má kompozici podobnou…
Od (a) až po (c) dnes nikoho nezajímá dílo, které nemá atributy kresleného vtipu, není verbálně popsatelné v jednoduchých termínech.
Je to taková tichá dohoda mezi tvůrci a agenty. V živném roztoku intelektuálů, kritiků a rádoby poučené veřejnosti pěstují čím dál tím obskurnější produkty. Nacházejí kupce, kteří si nemohou dovolit nekoupit… prokázali by tím, že nejsou „in“.
Funguje to striktně na principech marketingu. Stejně, jako jsou díky reklamě úspěšné čím dál tím barevnější výrobky na jedno použití, jsou i v umění úspěšné např. hyperrealistické obrazy toho, jak malíř zasunuje do své pornoženy. Nějak se pořád zdráhám uvěřit (i když narcismus je mocná čarodějka), že právě Koons maluje z vnitřní potřeby. Spíš myslím, že jakmile by trh žádal něco jiného, tak by začal vyrábět právě to.
Pokud se mluví o krizi výtvarného umění, tak věřím, že začíná právě tady: Jeho role původně byla realisticky zachytit, zobrazit… časem byly vymyšleny technologie, které dovolují zachytit a zobrazit věrněji. Výtvarné umění se z prostoru, odkud ho vytlačila fotografie a film, uchýlilo do niternějších krajin, rezignovalo na soutěž ve vizuální realističnosti a – v souladu s aktuálními filozofickými směry – začalo usilovat o holistické zobrazení, zkoumat hranice… někdy v době, kdy se mnoho z experimentů stalo již nesrozumitelnými bez předchozího vzdělání případného diváka a výtvarné umění se tak ocitlo v pasti (v níž se třeba opera nebo moderní vážná hudba zmítá dodnes) přišel marketing. Ten tou dobou dospěl natolik, že dokázal výtvarné umění pevně sevřít a vyždímat z něj poslední zbytky opravdovosti, které v něm snad zůstaly z předchozí epochy formalistního hledání hranic.
Mým cílem není vyčerpávající analýza, toto je jen skica - nepostihuje všechny, do jednoho pytle se házet nemá a stejně by se to tam ani nevešlo. Chci ale naléhavě upozornit, že jsme si – jako konzumenti – odvykli:
• Očekávat osobní angažmá autora, které by mělo být z konečného produktu cítit.
• Nahlížet na artefakt jako na něco trvalého, co by se mohlo v rodině dědit po generace. Rodinné portréty různé kvality visí v mnoha moderních interiérech… bojím se, že pokud zainvestuji do sochy ze záchodových prkýnek, tak ji mí vnuci odzívnou jako něco, co už udělal Duchamp před sto lety, hezké to nebylo ani tehdy a není ani teď… do obýváku si ji nepostaví.
• Rozlišovat mezi aktuálním a trvalým významem: Důležitost existence stovek kopií Campbellovy polévky od Warhola vnímá pouze naše generace, která ještě ví, že jde o reakci na něco a o vyjádření něčeho dalšího. Domnívám se, že s odstupem sta let dnes aktuální kontext už tak zajímavý nebude a mí pra-pra vnuci si řeknou, že potraviny malovali holandští mistři přeci jen tak nějak pěkněji.

Rostislav Říha

Ing. arch. Mgr. Rostislav Říha R h - a r c h . c o m E-mail: riha@rh-arch.com

 

Epopej si nechte, galerii postavte

To, že budoucí primátor Tůma řekl, že Slovanská epopej má zůstat na Moravě, jej šlechtí. Ono jde třeba o to, že zahraniční turisté v podstatě jezdí jen do Prahy – zbytek Čech jako by pro ně neexistoval. A přitom má co nabídnout. A v konečném důsledku na to doplácí i hlavní město – kdyby turisty republika víc lákala, cizí návštěvníci by mohli v hotelech zůstat aspoň týden. Ale jsou tu většinou jen na víkend, nebo dokonce jen na den. Navíc si přiznejme, že Slovanská epopej je lákadlo jen kvůli Muchovu jménu. Zatímco v jinak dost nezajímavém Moravském Krumlově tyto veleobrazy skutečně mohou pomoci cestovnímu ruchu, Praze nijak neprospějí. Na druhé straně, kdyby v Praze kvůli Epopeji opravdu vyrostla nová galerie, taky by to nebylo špatné, ne? Osobně proto navrhuji řešení – postavit v Praze nový stánek umění, ale ten nabubřelý, dobově poplatný monument národovectví zvaný Slovanská epopej, přitom nechat v Moravském Krumlově.
(mk)

 

Petruška tentokrát i za mne!

V mládí jsem byla Muchovou ctitelkou, jeho secesní dámi se mi moc líbily. Když mě ale osud zavál do Moravského Krumlova a já zhlédla Slovanskou epopej, nějak se mi změnil vkus a od té doby mi Muchovy krásky připadají jaksi plytké. Možná je to nespravedlivé, ale tolik národovecké zaslepenosti a nevkusu najednou - a navíc v tak monumentálních rozměrech - mě skutečně zaskočilo a znechutilo.
Vám, moji milí čtenáři, se omlouvám, že jsem tentokrát použil jen citaci Petrušky Šustrové. Lépe bych to nenapsal.
Lu

 

Petruška má dalšího ctitele.

Muchovu epopej jsem na vlastní oči dosud neviděl. Nevím, jestli se mám kvůli tomu stydět. Po přečtení anamnézy Slovanské epopeje s určitostí vím, že už ji ani vidět nechci. Jen mi vrtá hlavou, proč o takovou hromadu nevkusu vede Praha s Českým Krumlovem třicetiletou válku II.
Stateční pražané jsou pro své vítězství dokonce odhodláni, i kdyby to stálo miliardu, postavit úžasný muchovský palác, zatímco selské vojsko krumlovských lučištníků hradby svého zámku nechává trestuhodně chátrat a uchyluje se k úskočným manévrům.
Vysvětlení mám pro sebe jediné. I hromada nevkusu v tak monumentálních rozměrech vydělá hromadu peněz. Čím větší tyátr kolem toho bude, tím víc pitomců z celého světa se na to bude jezdit dívat. I když, konec konců, miliarda pro bohaté království je určitě jen moucha.

Leopold F. Němec

 

Zve vás Jaroslav Svěcený!

Nedoprovodila by mě nějaká mladá dáma? Lu

Hezky hraje a je dost milý a vlídný - Svěcený.
Hezky hraje a je dost milý a vlídný - Svěcený.
 

Já to nebyl, můžete mi věřit!

Fialového motýla jsem skutečně nedomaloval Bohumilu Svobodovi já - MŮŽETE MI VĚŘIT!
Aha! Minule jsem vám slíbil prozradit, co máme se Svobodou společného! Přece plodíme oba děti ještě ve ZRALÉM věku!

Na plotu proslulých Žlutých lázní v Podolí.
Na plotu proslulých Žlutých lázní v Podolí.
 

Muži s motýlem?

Všimli jste si, moji milí, těch několika známých mužů, kteří nosí v našich krajích nezvykle uvázanou mašli pod krkem? Spojuje je jenom ta nestandardní ozdoba nebo mají ještě něco jiného společného - Rath, Pirk, Kittner, Svoboda..? Poslední z jmenovaných dokonce soustavně předvádí, kolik motýlů má k dispozici. Hádanka nakonec - co je mi sympatického a co mě spojuje se stařičkým kandidátem? Co myslíte?

S motýlem hnědým...
S motýlem hnědým...
s modrým...
s modrým...
... a s červeným!
... a s červeným!
 

Potěšil mě můj dávný kamarád Ginsberg na titulu!

Letos vydaná antologie s názvem The Return of Kral Majales: Prague's International Literary Renaissance 1990-2010 (Návrat krále Majálesu: pražská mezinárodní literární renesance 1990-2010). Tuto antologii editoval Louis Armand a vydalo na Filozofické fakultě působící vydavatelství Litteraria Pragensia (http://litteraria.ff.cuni.cz/).
Zahrnuje ukázky z děl bezmála stovky autorů činných v Praze během posledních dvou dekád, ať už anglofonních či (do angličtiny přeložených) českých. Tato antologie je doplněna bohatým fotografickým materiálem a detailním seznam anglicky psaných literárních časopisů, knižních publikací a antologií vyšlých za dané období.
„Na světě jsou města, jež mají na spisovatelovu, umělcovu či historikovu mysl prazvláštní vliv; jako by vyzařovala určitého ducha, genius loci, který zprostředkovává a sděluje myšlenkový vitalismus. Jako by jejich jádra elektrizovala vrstvou kulturní energie, vírem, jsou to města jako Paříž, Berlín, New York, Praha, jejichž jména jsou obdařena kouzelnou mocí. Mysl pracuje záhadným způsobem, myšlenky a poezie vznikají na určitém místě v určitém čase, které se zdá být nadzemské a nadčasové zároveň. Také zde přichází v úvahu pragmatika: kultura, kdekoli je její přítomnost výrazná, vzniká dílem možných důsledků a asociací, stejně jako politický zločin.“
(http://www.czechlit.cz/pozvanky/navrat-krale-majalesu/):

Titulní strana knihy
Titulní strana knihy
 

Jsem taky dekadent?

Když už jsem byl na výstavě Dekadence, utratil za vstupenku, řeším dilema, zda jsem taky dekadent či pouhých erotoman, podělím se s vámi, moji milí čtenáři, o tři další díla.
Lu

Netušil jsem, že panenky mají výbavu pro sexuální výchovu.
Netušil jsem, že panenky mají výbavu pro sexuální výchovu.
POhodlí! Okouknul jsem konstrukci a už začínám šít!
POhodlí! Okouknul jsem konstrukci a už začínám šít!
Už jsem si jist - budu dekadent!
Už jsem si jist - budu dekadent!
 

Michálek v synagoze! Pozdě ale přece...

V pondělí 4. října v 18 hodin ať vás vidím - aspoň ty pražské - v libeńské synagoze na Palmovce - Ludmilina ulice. Ladislav Michálek otvírá výstavu svých fotografií staré Libně. Pozvánku mi pozdě poslal Tomáš Mazal.

Pozvání je závazné!
Pozvání je závazné!
 

Jsem taky dekadent?

Jak se otevřela v Rudolfinu výstava Dekadence, hned jsem na ni natěšený běžel. Spatře v hale sochu dvou holek, uvědomil jsem si, jak mnoho má moje tvorba příbuzného s dekadencí. Jenomže tomu říkám jinak...
Ujišťuju vás, moji milí, že nezhlédnutí výstavy přežijete.

Jan Van Oost ovšem vytvořil moje oblíbené téma do bílého mramoru a ten je na omak velmi příjemný!
Jan Van Oost ovšem vytvořil moje oblíbené téma do bílého mramoru a ten je na omak velmi příjemný!
Oost seká do mramoru, Gott takové dvě holky namaloval olejem, já jen fotil...Jejda! Holky od Oosta mají místo hlav jen lebky!
Oost seká do mramoru, Gott takové dvě holky namaloval olejem, já jen fotil...Jejda! Holky od Oosta mají místo hlav jen lebky!
Jinak mi přišlo, že ta Dekadence je hlavně o šukání!
Jinak mi přišlo, že ta Dekadence je hlavně o šukání!
 

Svatý Václav? Zděsil mě!

Den české státnosti jsem oslavil u televize. Od té doby, co jsem si pořídil sluchátka, našel jsem v ní velké zalíbení především jako posluchač. Václavský večer nabízel poslech i pohled. Znovunalezená Nedbalova a Křičkova hudba a nejdražší megafilm první republiky.
Byl jsem filmem upřímně zděšen. To si snad Svatý Václav nezasloužil! Představení balancující mezi stařičkou operou, dávnou groteskou a melodramatickým komiksem.
Film natočený roku 1929, tedy v době, kdy moderní umění doslova kvetlo! Přál bych si nahlédnout do hlav pomazaných, jež se slavnostní premiéry v Rudolfinu zúčastnily, netušíce, co se na ně chystá. Chtělo se někomu z nich bučet, jako jsem to slyšel při premiéře jedné opery v Národním divadle? Moji milí, napište mi, že jsem starý a nevzdělaný a jak hluboce se mýlím!! Napiš mi i Ty, milý Du alias Matěji Koubo. Poraď se s chotí!
Lu

 

Benátky ve fotografii v Malostranské besedě

Na výstavu fotografií svého přítele Aleše Formánka zve můj přítel Tomáš Mazal, který ji též v pátek 1. října v 17 hodin zasvěceně uvede.
Cestovatel a fotograf Aleš Formánek v několika málo prosincových dnech roku 2009 zachytil tvář Benátek osobitým reportážním pohledem. Mnohé nezvyklé záběry známých míst, smysl pro detail a náhodná setkání tak vytváří pozoruhodnou fotografickou kolekci. Úvodní řeč Tomáše Mazala nazvaná „Leklé ryby, staré hřebeny a ňadra malinká“ nás naopak zavede do Benátek odvrácené krásy, iluzí a slovutných metafor zbavených. Lu

 

Fotografie, která zapsala Divoké víno do literatury

Mám na mysli fotografii pořízenou Ladislavem Michálkem na rozcestí ulic Primátorské, Krejčího a Rudé armády v roce 1964. Nabarvil jsem své prostěradlo na černo a napsal na něj bílá písmena - Klub poezie. Transparent jsme vyvěsili na začátku ulice Krejčího, v jejímž domě číslo 4 jsme provozovali DIVADLO POEZIE a začali vydávat Divoké víno.
Fotka se dostala do ruky Bohumilu Hrabalovi, a tak se mu zalíbila, že podle ní pojmenoval svoji knížku Kluby poezie.
V knížce na straně 7 je otištěno věnování:
Na svých toulkách pražskou periférií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE...
Ladislav Michálek (nar. 15. července 1937 v Mělníku) právě vydal knížku svých fotografií pod názvem Libní s Bohumilem Hrabalem. Je v ní otištěna i výše zmíněná fotografie.
Publikaci určitě koupíte v pražském Luxoru nebo v knihkupectví U Fišera v Kaprově ulici 25.

Prostěradlo, jehož jsem se vzdal ve prospěch poezie.
Prostěradlo, jehož jsem se vzdal ve prospěch poezie.
Autor fotografie Ladislav Michálek.
Autor fotografie Ladislav Michálek.
Vyfotil jsem Ladislava Michálka s Mélou Machálkem, spoluzakladatelem Divokého vína.
Vyfotil jsem Ladislava Michálka s Mélou Machálkem, spoluzakladatelem Divokého vína.
 

Což takhle nedat si špenát?

Počátkem šedesátých let mi díky Pepku Námořníkovi zachutnal špenát. Na svou omluvu mohu uvést, že mi v té době byly jen čtyři a Pepka jsem vstřebával  jako  poměrně vzácné setkání s groteskami, takže nehrozilo předávkování.
Navíc třeba báječné české animáky jako Pojďte pane, budeme si hrát, Rumcajs, či Pohádky z mechu a kapradí nebyly ještě ani na světě. V paměti mi proto zůstaly filmečky o „Popeyovi“, naivní Olie a sadistickém Blutovi jako vcelku povedená řachanda.

Teď jsem však Pepkem pravidelně bombardován  v rámci ranního vysílání Novy a s jistým podivem zjišťuji, o jak otravný seriál vlastně jde. Ne tímto odsudkem se nepouštím do dávných autorů- pokud vím "Popeye" se zrodil ještě před válkou a svou jednoduchou výtvarnou podobou i akčností byl tehdy modernistické novum. O padesát let později po ránu však už  představuje těžko snesitelnou šmíru. Budiž kdyby se dostal do televize jednorázově, třeba v rámci nějakého retrotématu, snad by to bylo i roztomilé. Skutečnost , že Nova  z Pepka  udělala pravidelný „raníček“ který má prý  děti pozitivně nastartovat, je však ospravedlnitelná snad jen tím, že školáci po dvacátém  pokračování tohoto arcidíla docela rádi odejdou do školy, kde to bude určitě  menší nuda. Nebo, že by Nova prostě jen koupila seriál ve výprodeji, za pár centů kus?

(mk)

 

Libní s Bohumilem Hrabalem

Drahý Ludvíče, do Vašich novinek či událostí DV rád bych tento příspěvek, upoutávku:

Ladislav Michálek
Libní s Bohumilem Hrabalem

Knihu fotografií staré mizející Libně z rozmezí let 1972-1994 s předmluvou Vladislava Merhaut v počtu 300 kusů vydal nákladem vlastním Ladislav Michálek .
Stará Libeň nasycená zvláštní poetikou bývalé pražské periferie a neopakovatelným geniem loci tak díky Ladislavu Michálkovi (nar.1937) nemizí ani z podvědomí milovníků této čtvrti. A co je hlavní, nekončí v šuplíku Michálkova stolu, kde jsou podobných desítky. Kromě již známých a dříve publikovaných fotografií libeňského plynojemu, Automatu Svět, zákoutí s nápisem KLUB POEZIE zde nalezneme dnes již neexistující romantické uličky s přikrčenými domky bývalého židovského ghetta, osamocené usedlosti, proslulé slavné hospody - dnes zbořené, na fasádách reklamní nápisy prvorepublikových firem, dvorek domu Na Hrázi č. 24, kde v padesátých letech min. století bydlel Bohumil Hrabal - i samotnou asanaci domu v roce 1988. Michálek svým fotoaparátem zachytil také své „slavné“ přátele z Libně, ony „něžné barbary dvacátého století s otiskem palce božího na čele“ - Bohumila Hrabala , Vladimíra Boudníka, Zdeňka Boušeho i Egona Bondyho.
Ostatně Bohumil Hrabal o Michálkovi kdysi napsal: „Ladislav Michálek je melancholický básník té mizející staré Libně, jeho fantazie se pohybuje na napjatém laně mezi krajností hřbitova tam na Korábě a plynojemem ve tvaru koule tam nad Palmovkou. Jeho fotografie se tak vymykají pouhému dokumentu a stávají se uměním.“

S hlubokosklonem pozdravu a nezapomenutelnou vzpomínkou
Tomáš Mazal
Kde knihu opatřit? Asi přímo u Michálka – tel. 721768014 Vernisáž knížky Ladislava Michálka „Libní s Bohumilem Hrabalem“ bude 22.září v 17 hod. ve vinárně „Výčep vína u Hrabala“ v ulici Na hrázi č.11, Praha 8.

Obálka knihy
Obálka knihy
 

Poloticho kolem elektrárny Mochov

Před rokem mi kamarád sdělil, že kousek za Prahou, v Mochově, má vzniknout elektrárna jako půl Temelína! Koukal jsem na něj dost nedůvěřivě. O něčem takovém by se přece všude mluvilo! Brzy jsem zjistil, že je to jinak. Elektrárna o výkonu až 1000 MW tu asi opravdu vznikne. Ale povídá se o tom jen zdráhavě a pokradmu. Proč? Protože investující firma RWE nemá řeči ráda. Třeba i s místním zastupitelstvem v Mochově se nejprve zkusila domluvit úplně potichu. A docela se ji to dařilo – akorát, že pak nějaké informace přece jen prosákly ven a tamní lidé se oprávněně naštvali. Ale spíš jen v bezprostředním okolí. Ani potom z toho nevznikla žádná aféra na první strany novin.

To, že RWE nemá ráda přehnanou publicitou jsem ale pocítil i sám na sobě. Loni když jsem pracoval v jednom časopise, zkusil jsem o Mochově udělat reportáž.. Tak jak se to v takových případech dělá – promluvil jsem si se stranami pro i proti v okolních vesnicích, dokonce jsem měl k dispozici i stanovisko místního poslance. Pak jsem se však dopustil neprozřetelnosti a požádal jsem o vyjádření pátou největší energetickou firmu Evropy. Hodinu na to jsem byl na koberečku u šéfredaktora. „Ty píšeš o RWE?“ A prý že mu volal tiskový mluvčí této jinak tak otevřené a k lidem vstřícné firmy. Na článek jsem dostal stopku.. RWE je prostě moc důležitý inzerent a inzerce je jak známo živitelem našich médií, protože čtenáři to už dávno nevytrhnou.

Časopis pro který jsem pracoval však ani tato vstřícnost velkým nezachránila, před několika měsíci zkrachoval. Naštěstí jsem sehnal jiné redaktorské místo. V seriózním deníku. Hned na jedné z prvních porad jsem navrhl,že bychom se mohli podívat na kauzu elektrárny v Mochově. A protože jsem už měl své zkušenosti, připomněl jsem,jestli nevadí že se to týká RWE?! Šéf se zatvářil dotčeně. „Samozřejmě, že ne. My takové tlaky neuznáváme!“

I udělal jsme zase kolečko po Mochově. Zjistil jsem, že elektrárna zatím neroste -. naštvaný hlas lidu její stavbu dočasně zablokoval, aktivisté se ale bojí, že všechno začne nanovo po podzimních komunálních volbách, kdy se dostane k moci Mochově i v Čelákovicích nové zastupitelstvo. Mimochodem s členy aktivity „Mochov -místo pro život“ jsem si hezky popovídal a zjistil jsem,že to rozhodně nejsou nějací extrémisté. Uznávají,že plánovaná výrobna elektřiny je supermoderní paroplynové zařízení, a že je poměrně ekologická - má vypouštět jen nějakou polovinu zplodin než je u tepelných elektráren obvyklé. Kdyby taková hitech elektrárna někde nahradila stávající uhelnou, dalo by se tomu dokonce dalo zatleskat. Ale tady, kde na kvalitní zemědělské půdě,kde megakotle nikdy nečadily je i to půl půl znečištění víc než dost.

Dokončil jsem hovory a vydal jsem se článek napsat. Po zkušenostech z loňska jsem nejprve nechtěl tiskové oddělení RWE vůbec „obtěžovat“ - jejich náhled na věc jsem do článku vložil v citacích z jejich webových stránek. Editor mě však přesvědčil - protistrana k tomu také musí něco říci! Se špatným tušením jsem poslal dotaz panu Chalupskému,tiskovému mluvčímu. Půl hodiny na to nastala známá situace. Nadřízený mě- pravda laskavě a trochu zdráhavě- požádal, abych se tím nezabýval. Že mu pan Chalupský volal a sdělil mu, že oni se k tomu teď vyjadřovat nebudou. A že nemůžeme otisknout takhle jednostrannou informaci. Ptal jsem se jestli to není spíš tím, že si nechceme naštvat inzerenta. Šéf to nechal bez komentáře,připustil ale,že RWE opravdu k významným poskytovatelům inzerce patří.

Nejlepší na tom,je že já jsem ani nehodlal napsat nějaký paličský článek o „ekologické katastrofě,která hrozí od elektrárny,která možná bude dvacet kilometrů za Prahou.“ Nejsem žádný „ekofašista“. Radost z takové investice nemám ale uznávám, že elektřinu potřebujeme a paroplynové turbíny nejsou nejhorší variantou. Co mě ale děsí, je nenápadná schopnost velkých firem zavřít novinářům v médiích pusu. Jestli to půjde takhle dál, budeme ještě s láskou vzpomínat na někdejší cenzuru.
(mk)

 

Přišel Michal Kocáb k babyboxu nebo nepřišel?

Moji milí, nemohu jinak, než vám položit v titulku hádanku. Michal jako vládní zmocněnec ohlásil na pátek 3. září návštěvu pražských babyboxů. Sejdeme se v 15 hodin u radnice Prahy 6 v Jilemnického ulici, vydal pokyn. Předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte MUDr. Eva Vaníčková pozvala své členy. Já jsem zatím leštil kliky u tří pražských babyboxů. Ve 14 hodin 45 minut zavolala Andrea Šenkyříková z Úřadu vlády Evě Vaníčkové: „Pan Kocáb se omlouvá.“
Před radnicí v Jilemnického ulici se sešli dva členové výboru – Aleš Sedláček, chairman Czech Council Children and Youth, a Miroslav Prokeš, chairperson Defence for Children International – Czech section. Stali se tak po Evě Vaníčkové prvními členy výboru, kteří se seznámili s babyboxem zblízka. K dalším dvěma pražským bedýnkám jsme už nejeli.
Po pátečním setkání mohu prohlásit zodpovědně – babyboxy mají další tři příznivce. Eva Vaníčková přijala mé pozvání a zúčastní se slavnostního otevření 39. českého babyboxu v neděli 19. září ve 12 hodin v Nemocnici Litoměřice!

 

Klikněte, prosím!

Aspoň občas na www.facebook.com/ProjektBabyBox.Počet příznivců babyboxů tam denně stoupá!

 

KOLOKVIUM ODPŮRCŮ BABYBOXŮ A NAŠE ODPOVĚĎ! www.facebook.com/ProjektBabyBox má 10.274 příznivců!




Michael KOCÁB
zmocněnec vlády pro lidská práva
(národnostní menšiny, nestátní neziskové organizace,
rovnost žen a mužů a zdravotně postižené občany)


TISKOVÁ ZPRÁVA


K babyboxům


Zmocněnec pro lidská práva pozval 24. 8. na Úřad vlády zástupce odborné veřejnosti z řad lékařů, terénních sociálních pracovníků OSPOD, psychologů, soudců a zástupců nevládních organizací. Kolokvium mělo za účel zmapovat stav diskuse o fenoménu babyboxů. Tato zařízení nijak nereguluje zákon a přes jejich velkou veřejnou podporu jsou proto odbornou veřejností rozhodně zpochybňovány.

Statim, nadační fond, dnes, 25. 8., otevřel v Karviné další babybox, jejich počet je nyní již 38. Do babyboxů bylo odloženo od roku 2005 32 dětí. 2 schránky nacházejí mimo zdravotnická zařízení. Jejich existence ukazuje podle Výboru pro práva dítěte konflikt v oblasti práv dětí, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte uvádí, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“ A dále: „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.“ Čl. 6 Úmluvy, odst. 1 zní: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život.“ Článek 7 odst. 1 stanovuje: „každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“ A dále odst. 2: „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů.“

Experti upozorňovali na etický konflikt, že dítě v babyboxu figuruje jako věc, nikoliv jako plnohodnotný jedinec, jak jej vnímá zákon a Ústava. Rovněž zmínili protizákonné zveřejňování osobních údajů dětí odložených v babyboxech některými medii.
Na druhou stranu babybox může zachránit život, byť v jednom jediném případě, možnost této záchrany zde je. Debata měla nalézt vyváženost mezi reálnou objednávkou veřejnosti a lidskoprávní rovinou, která jejich existenci zpochybňuje. Proto se kolokvia neúčastnil zřizovatel. Samotnému technickému fungování schránek se kolokvium nevěnovalo.

Kolokvium ukázalo, že odborná pediatrická a psychologická veřejnost je téměř jednoznačně proti samotnému tomuto institutu. Příspěvkem do debaty a názor Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva mohou být tato východiska:
- vést další debatu na odborné bázi za účasti dalších stran, expertů na rodinné, občanské, právo, práva dětí, etiku a veřejnosti a jejích politických zástupců v samosprávách
- nezřizovat nové babyboxy mimo zdravotnická zařízení
- analyzovat bezpečnost a spolehlivost provozu, kvalitu diagnostické a terapeutické péče, zdravotní stav dítěte, spolupráci s orgány sociálně právní ochrany dítěte a další osudy jednotlivých dětí vzhledem k jejich nejlepšímu zájmu (Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí)
- informovat veřejnost o alternativních možnostech řešení komplikovaných situací rodiček, které potřebují z nějakých důvodů utajit těhotenství a porod: utajené a diskrétní porody a poskytování dalších sociálních služeb na podporu rodin s dětmi a matek v sociálně složité situaci
- iniciovat přípravu novely zákona o utajovaných porodech, která by nevyjímala z této služby řadu rodiček a zajistila ještě plnou ochranu jejich údajů
- členové Výboru pro práva dětí přijali pozvání Statimu na inspekční návštěvu babyboxů na radnici (Praha 6) a ve zdravotnickém zařízení (Gyncentrum Praha 9)

Současně se účastníci shodli v souladu se stavem veřejné diskuse jak u nás, tak v zemích v podobné situaci (Německo, Rakousko, Francie, Itálie), že asi nelze babyboxy v ČR zrušit. Takových zařízení je dneškem 38 a jejich veřejná podpora je velmi vysoká. Tato podpora sice vyplývá z naprosté neinformovanosti veřejnosti o alternativách, je to ale fakt.


V Praze dne 25. 8. 2010

----------------------------------------------------------- ODPOVĚĎ OS BABYBOX KOLOKVIU ODPŮRCŮ BABYBOXŮ

„Debata měla nalézt vyváženost mezi reálnou objednávkou veřejnosti a lidskoprávní rovinou, která jejich existenci zpochybňuje. Proto se kolokvia neúčastnil zřizovatel.“

To je jedna z překvapujících informací tiskové zprávy zmocněnce vlády pro lidská práva. A tak zřizovatel pokládá naprosto neinformované veřejnosti i sám sobě, zcela dezorientovanému výše uvedeným tvrzením, několik otázek.

Proč mají lékaři - pediatři pocit, že svět bude krásnější, když vše bude upraveno zákonem nebo alespoň vyhláškou?

Proč má stát zasahovat do aktivity, která je čistě soukromá, nečerpá veřejné peníze a nikomu neubližuje?

I když připustíme nikdy neprokázanou tezi, že se počet usmrcených novorozenců nesnížil, o co komfortnější práva má novorozenec nalezený na autobusové zastávce, ve sklepě nebo na záchodě v nemocnici, než ten v babyboxu?

Proč byli na kolokvium pozváni jen odpůrci babyboxů? Proč nebyli na kolokvium pozvání pediatři 38 nemocnic, kde jsou již babyboxy zřízeny, a další desítky nemocnic, které OS Babybox pro odložené děti požádaly o zřízení babyboxu? Primáři a lékaři MUDr. Petr Pícha, MUDr. Ludmila Brázdová, MUDr. Lumír Kantor, MUDr. Daniel Rychnovský, MUDr. Josef Mašek, MUDr. Aleš Padrta, MUDr. Patricie Kotalíková, MUDr. Martin Procházka, MUDr. Dionýz Zakál, MUDr. Zdeněk Mayer, MUDr. Dana Janotová, MUDr. Petr Pešák, MUDr. Stanislav Houštěk, MUDr. Věra Procházková, MUDr. Alena Štolcová, MUDr. Petr Lyer, MUDr. Ivana Röschlová, MUDr. Luděk Týce, MUDr. Tomáš Fiala, MUDr. Aleš Toman, MUDr. Alena Holubová, prof. MUDr. Aleš Roztočil, MUDr. Anna Briestenská, MUDr. Jan Karhan, MUDr. Libor Novák, MUDr. Martin Vítek, MUDr. Jan Roth, MUDr. Jiří Holan, MUDr. Vladimír Němec, MUDr. Jiří Běhounek, MUDr. Leoš Vysoudil, MUDr. Luboš Zimola, MUDr. Pavel Marček, MUDr. Luděk Hyka, MUDr. Martin Pan, MUDr. Milan Hanzl, MUDr. Miroslav Novák, MUDr. Oldřich Doubravský, MUDr. Pavel Müller, MUDr. Petr Žáček, MUDr. Petr Herman, MUDr. Tomáš Gruzska, MUDr. Tomáš Jedlička, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MUDr. Vít Němeček, MUDr. René Hrdlička, MUDr. Jiří Kroh, MUDr. Miroslav Toms, MUDr. Miroslav Musílek, MUDr. Jiří Skala, MUDr. Jaroslav Procházka, Mudr. Jana Mathonová, MUDr. Antonín Tomaides, MUDr. Jaroslav Škvor, MUDr. Milan Blaštík, Mudr. Milan Pánek, MUDr. Pavel Šochman, MUDr. Lenka Böhmová, MUDr. Vladimír Bárta, MUDr. Anežka Kudličková a desítky dalších.

Proč pozvánku nedostali prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc., prof. MUDr. Richard Plavka, DrSc, MUDr. Karel Liška, kteří se svými připomínkami podíleli na vzniku a podobě babyboxu?

Nabídl jsem emailem všem účastníkům kolokvia, že jim třeba každému zvlášť předvedu, jak babybox v reálu vypadá a funguje. Zájem o to projevila jen jedna pracovnice Ministerstva zdravotnictví a předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte MUDr. Eva Vaníčková. Jsem si jist, že nikdo z účastníků kolokvia babybox zblízka vůbec neviděl.

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 >